×
TOPZINE.cz

Alessandro Gallenzi zesměšňuje touhu stát se co nejsnáze autorem bestsellerů

FOTO: knihy!Ukázka z knihy! Jim Talbot, hrdina románu Alessandra Gallenziho, je přesvědčen, že absolvování kurzu tvůrčího psaní znamená, že se z něj stane úspěšný a bohatý spisovatel a že jistě napíše bestseller. Realita tomu však neodpovídá. Kniha britského vydavatele, překladatele a spisovatele je satirickou tragikomedií a fraškou o autorském a nakladatelském podnikání. Její název je příznačný: Bestseller. 

FOTO: Knihovna
Která z nich je asi tak bestseller?, Zdroj: sxc.hu

Jimovi bylo souzeno stát se spisovatelem, napsat bestseller. První román – vlastně o málo víc než rozvleklou povídku – napsal před patnácti lety s podporou svého učitele tvůrčího psaní, univerzitního profesora na penzi, který si o pár měsíců později přetáhl přes hlavu igelitovou tašku, na krku svázal ucha a tímto způsobem dobrovolně odešel ze světa.

Těsně před tou smutnou událostí však ještě stihl doporučit svého studenta jistému londýnskému literárnímu agentovi, vyhlášenému dravci. Ten se okamžitě rozhodl přijmout Jima za klienta a zastupovat jeho další dílo, což měl být, jak se dohodli, thriller nazvaný Schůzka se smrtí. Bohužel se ukázalo, že psát na zakázku není totéž jako hrát si po odpoledních hodinku nebo dvě se slovíčky, a myšlenka na to, co všechno je v sázce – i na agentova velká očekávání – přilepila křídla Jimovy inspirace k zemi. V důsledku toho byl výsledný tvar Schůzky se smrtí poměrně slabý, takže agent nakázal jednomu ze svých poskoků, aby rukopis sestříhal, osekal, rozložil a znovu poskládal – jinými slovy od základů přepsal. „Víš, Jime,“ prohlásil a zahalil mladého autora do obrovského oblaku kouře z doutníku, „styl je sice moc pěkná věc, ale musíme jít k jádru věci, chápeš? Ubrat na popisech a přidat pár mrtvol plus nějakou tu šukačku. Kolik chceš prodat výtisků? Sto, nebo sto tisíc?“

Navzdory veškeré své životní moudrosti i vlivu však onen dobrý muž kupodivu nedokázal vykuchaný rukopis prodat – a stejně to dopadlo s druhým románem, což byla detektivka odehrávající se v Paříži a nazvaná Žena tří tváří. Teprve po pěti měsících trýznivého mlčení se agent Jimovi ozval s potěšující zprávou: jeden americký vydavatel – pravda, žádný z těch velkých – o text projevil zájem. Nabízená záloha sice není žádná sláva, vlastně je stěží čtyřciferná, ale každý musí nějak začít, ne?

Jim si jasně pamatoval den, kdy obdržel černobílý katalog nakladatelství Růžový hroch a na straně 24 objevil svůj šťastný, usměvavý mladý obličej vedle oznámení, že kniha vyjde příští rok na podzim. Neudělal bez toho katalogu ani krok – nosil ho do kavárny, do knihovny i na záchod – a na straně čtyřiadvacet pokaždé utkvěl pohledem dobrých deset patnáct minut. Bohužel o dva týdny později ohlásilo nakladatelství Růžový hroch bankrot. Žena tří tváří měla utrum a agent přestal reagovat na Jimovy telefonáty.

Mladý tvůrce se tím však nenechal příliš zkrušit: okamžitě se vrhl do práce na dvou dalších opusech: sci-fi příběhu s telepatickým robotem v hlavní roli a historickém románu, který byl zasazen do Ruska v Období zmatků a nesl název Kyjevský válečník. Plný naděje a bezmezného nadšení rozesílal Jim agentům, redaktorům a uznávaným spisovatelům rukopis za rukopisem v přesvědčení, že co nevidět přijde jeho velká chvíle. Agenti však jednohlasně odpovídali, že právě nepřijímají nové autory, nakladatelští redaktoři lamentovali, že jejich ediční plány jsou už tak přeplněné a nabízený rukopis stejně nezapadá do jejich profilu, a doporučovali mu, aby si našel agenta, zatímco uznávaní spisovatelé se mu ani neobtěžovali odpovědět.

Tou dobou nastala v Jimově tvůrčím usilování přestávka, časově odpovídající sérii pravidelných týdenních schůzek s jedním belgickým lékařem na soukromé psychiatrické klinice. I na konci tohoto obtížného období však zůstávalo jeho základním instinktem nadále psaní – pramenící snad ze zášti, mstivosti či hněvu, nebo možná ztělesňující prostředek vnitřní očisty a katarze. Díla u této éry – dvě sbírky poezie psané volným veršem, kratičká a zčásti autobiografická romance, knížka vtipných aforismů a experimentální divadelní hra – nesla „zřetelné známky autorova citového a duševního zmatku“. Tak zněl aspoň názor toho belgického lékaře, který měl Jima pořád v péči a zval si ho jednou za tři měsíce. Tyto texty – protože vzešly z období hlubokých tvůrčích muk – se nikdy neocitly na obrovských haldách nevyžádaných rukopisů v literárních agenturách či nakladatelstvích, nýbrž zůstaly zastrčené hluboko v Jimově zásuvce se spodním prádlem.

Následující série románů však rozdmýchala jiskřičku naděje v jeho pohasínající literární kariéře. Jim cítil, že vstupuje do zralého věku, ocitá se na tvůrčím vrcholu a z jeho posledních děl čiší nově nabytá autorita. Ostatně tu a tam se mezi reakcemi na rukopisy, které rozesílal, objevil osobnější a podrobněji zamítavý dopis. Z těchto odpovědí pečlivě vypreparoval veškeré aspoň trochu povzbudivé výroky a ty pak připojoval s podrobným komentářem ke každému novému rukopisu či návrhu. Pěvně věřil, že jednoho dne některé z jeho děl opravdu vyjde tiskem.

U desátého románu, naturalistického díla ve stylu Zoly, se Jim rozhodl pro průbojnější strategii prezentace, a jakmile rukopis rozeslal, každému z oslovených redaktorů a šéfredaktorů ještě zatelefonoval. Zakrátko se z něj stala ve všech nakladatelstvích známá figurka. Ačkoli redaktoři a šéfredaktoři měli vždycky zrovna nějakou poradu nebo byli na obědě, a to i ve čtyři hodiny odpoledne, občas natrefil na sekretářku či asistenta, jimž mohl obšírně vylíčit své dosavadní literární zkušenosti i současnou situaci. Pozvolna začal v kolektivní mysli vydavatelského průmyslu existovat jako jasně definovaná, trojrozměrná, mírně otravná entita: protivná masařka, která nikomu nestojí za to, aby ji vyhnal nebo zaplácnul.

Další román Jim nedopsal a k belgickému lékaři, který mu přísně zakázal „jakoukoli uměleckou / tvůrčí / literární činnost“, začal opět docházet týden co týden. Bylo mu doporučeno podniknout delší výlet do ciziny, a on bez okolků poslechl – neopomněl si však přibalit zápisník a pero. Výsledkem byl téměř třísetstránkový cestopis s názvem Velká cesta, a ten agenti i nakladatelé odmítali ještě vehementněji než jakékoli z Jimových předchozích děl.

Převzato z knihy Alessandra Gallenzi: Bestseller. Vydalo nakladatelství Leda, Voznice, 2010.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..