×
TOPZINE.cz

Velikost je můj přirozený prostor, říká v exkluzivním rozhovoru umělec Aleš Veselý!

FOTO: Portrét Aleše Veselého ze 70. let!Exkluzivně!Dílo Aleše Veselého je příznačné svou monumentální dynamičností, patrnou i u objektů malého charakteru. Ze svého ateliéru poblíž Prahy vytvořil umělecké dílo svého formátu. Při vstupu do tohoto prostoru na vás padne tíha ticha a klidu. Tak jako na diváka působí jeho dílo, působí i on svou osobností. V příjemném a dlouhém rozhovoru se mnou mluvil o životě, dimenzi a o prostoru.

FOTO: Portrét Aleše Veselého ze 70. let
Portrét Aleše Veselého ze 70. let Zdroj: A Veselý

Jak dlouho máte ateliér ve Středoklukách a kde jste ho měl předtím?

Strašně dlouho, myslím od 22. listopadu 1970. Byl to původně polorozpadlý mlýn. Dříve jsem měl sklepní ateliér na Žižkově, kde vznikaly stigmatický objekty nebo Židle uzurpátor. On to byl sklep s klenutými stropy, velmi zvláštní místo, kde se mi podařilo vytvořit velmi silnou atmosférou. Všichni mi říkali, že to už nikde jinde nepůjde opakovat a ono se to povedlo v mnohem větším prostoru i tady ve Středoklukách. V podstatě na místu nezáleží. Záleží na tom, kdo tam přijde a jestli dokáže tomu místu něco vdechnout. Nový ateliér ve Středoklukách jsem si zřídil asi 2 roky po ročním působění v tovární hale VŽKG v Ostravě, kde vznikla první velká socha Kaddish a s ní sedm dalších třímetrových soch. Tam jsem pocítil, jak je strašně důležitý mít veliký prostor. Tím, že jsem měl možnost pracovat v tovární hale na své první velké sedmimetrové soše, jsem si uvědomil, že velikost je můj přirozený rozměr. Když jsem předtím dělal enigmata, tak jsem si připadal jako hodinář, kdežto u sochy, která mě při práci obklopovala a musel jsem ji prolézat a vnímat tak hmotu i dimenzi, která mě přesahovala, jsem se cítil volnější, svobodnější a paradoxně se mi líp dýchalo.

Dech beroucí socha Kaddish vznikla v letech 1967-68 na sympoziu v Ostravě. Jaký je důvod, že se přemístila z parku Komenského sadů k Vám do ateliéru?

My jsme sochy dělali v rámci Sympózia, kde jsme podepisovali smlouvu, na které bylo, že materiál poskytují Vítkovické železárny. Svaz výtvarných umělců nám dal stipendium na 3 měsíce a my jsme museli udělat věc, která zůstane v parku v Ostravě s tím, že 4 roky od data vzniku je stále vlastnictvím autora, ale jeho povinností je ji minimálně 3 roky nechat k dispozici městu a organizačnímu výboru Sympózia. Potom si ji (mezi 3-4 rokem) smí odebrat a jestliže to neudělá, tak po čtvrtém roce se stává definitivním majetkem města. Jenomže po tom došlo k invazi – k příchodu „spřátelených armád“, okupace a normalizace a najednou akce, která byla předtím vnímána jako pozitivní čin, byla prohlášena za projev něčeho ideologicky závadného a byla posuzována jako projev „plíživé kontrarevoluce“ a já nevím čeho všeho. Zkrátka, dostala všechny negativní známky.

FOTO: Kaddish
Socha Kaddish se podívala i do Litomyšle Foto: Martin Štěrba

Najednou psali pracující petice, že sochy je ruší při jejich odpočinku v sadech atd. Protože ale zahraniční účast byla velká, tak normalizačním tajemníkům nezbylo nic jiného, než respektovat statut Sympozia a té možnosti vyplývající z našeho práva uvedeného ve smlouvě a sice si sochy odebrat. Rozeslali proto všem dopisy, kde jim napsali, že žádají buď o písemný souhlas s přemístěním (což znamenalo do šrotu) nebo aby si autor sochu odvézl. Já jsem byl jediný, kdo vytušil, že sochy v souladu s přemístěním půjdou do šrotu, ale nikdo mi to nevěřil. Každý myslel, že se sochy opravdu jenom přemístí, proto jsem se rozhodl a na vlastní náklady ji odvezl. Nabízel jsem i Karlovi Neprašovi, že mám volné místo na trajleru i na pozemku a že tu jeho „Rodinu“ tam můžeme přidat, ale asi z hrdosti nechtěl. Tak asi pouze 4 sochy z celkových šestnácti přežily dobu normalizace na různých místech v Ostravě.

Netajíte se, že má pro vás zvláštní význam zvláště proto, že jste ji daroval památce otce. Jak vznikla?

Naprosto tím nejpřirozenějším způsobem. Můj tatínek byl hodně nemocný a po několika mrtvicích, když jsem byl pozván na Sympózium do Ostravy, tak jsme všichni uvažovali, jak to udělat, aby starost nebyla jen na mamince. Jenže měsíc předtím, než jsem měl do Ostravy jet, tatínek zemřel. Vůbec jsem tam nechtěl jet, protože jsem byl z toho úplně vykolejen, neschopen se s tím srovnat, s potřebou se spíše uzavřít a chtěl jsem mít čas, abych se mohl vzpamatovat

Najednou jsem si ale uvědomil, že táta o mé chystané cestě na Symposium věděl, a že tím, co tam udělám, mám vlastně poslední šanci udělat i posmrtně tátovi radost a to právě teď ještě včas, že na mě seshora třeba ještě kouká. Představu, jak socha bude vypadat, jsem ještě neměl. Nevěděl jsem ani, jak se bude jmenovat, ani mě to nezajímalo. Vím ale, že celou dobu, kterou jsem na soše strávil, jsem se se smrtí tatínka vyrovnával. Přemýšlel jsem nad celým životem, všechno, co bylo, mi procházelo hlavou a jako bych to znovu prožíval. To všechno zůstalo v soše. Když jsem sochu konečně dokončil, odvezla se do parku, kde jsme ji instalovali. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je to na den přesně jeden rok, co táta umřel. V judaismu je to tak, že syn má povinnost po smrti otce modlit se za něj jeden rok každý den kaddish. Došlo mi, že ta socha – to byl vlastně můj Kaddish.

Kaddish měla mít ale nového majitele. Z důvodu odmítnutí ministerstva kultury finančně podpořit projekt středoevropského fóra v Olomouci, před kterým měla socha stát, k jejímu stěhování nedojde.

Originál sochy v každém případě zůstává mně. S olomouckým Středoevropským fórem jsme se domluvili na zhotovení bronzového odlitku, který by se stal viditelnou součástí sbírek nového muzea. Ten projekt ještě není odpískaný. Zrovna minulý týden mi volal pan Soukup a ptal se, jestli můžou společně s panem profesorem Zatloukalem přijit, aby mě informovali o novém vývoji. Oni se té myšlenky nevzdávají.

FOTO: Model SEFO
Model SEFO, dnes tak nesmyslně odmítaný veřejností s Kaddishem před vchodem Zdroj: A. Veselý

Jaký byl impuls k tomu, abyste začal realizovat pouštní a krajinné projekty monumentálního měřítka?

O tom, že budu dělat monumentální věci rozhodla práce na soše Kaddish, tehdy v Ostravě na Sympóziu prostorových forem. Když jsem do toho továrního prostředí přišel, jímala mě hrůza. Říkal jsem si, že tam prostě nemůžu pracovat, protože já jsem byl zvyklý na soustředění se o samotě. Pak najednou přijdu do haly, která je asi 400m dlouhá a kde jsou desítky dělníků a neustálé dění a šílený randál. A najednou jsem s překvapením zjistil, že čím je z okolí větší tlak, tím je větší moje míra soustředění, že to tak funguje podobně jako v té klauzuře uzavřeného prostoru. Tak jsem si čas v hale začal užívat intenzivní prací, obklopený sice tím šíleným děním, ale zároveň v jakési nehmatatelné bublině, kdy jsem si dokázal vytvořit kolem sebe takový psychický mini prostor. Zjistil jsem také, že dokážu i s někým spolupracovat. Až tady jsem definitivně poznal, že velký rozměr je moje dimenze. Předtím jsem sice  uvažoval o velkých věcech, ale bylo to spíše o malbách. Hodně jsem obdivoval starý fresky. Myslel jsem si, že půjdu tímhle směrem. Mimovolně a neplánovaně jsem se ale dostal do styku se třemi rozměry a najednou to bylo jasný. Po Ostravě a Kaddishi vznikla dlouhá nucená pauza. Doba a situace se naprosto změnila. Nastoupila tvrdá normalizace a já i to, co jsem vytvářel, bylo prohlášeno za nežádoucí a striktně odmítáno. Sice jsem koupil pozemek se stodolou a ruinou bývalého mlýna ve Středoklukách a začal tam dělat věci z odpadového materiálu, takže jsem se ve třech rozměrech pohyboval, ale opravdu velkého nešlo dělat nic.

Potom, po 11 letech jako zázrakem, se mi povedlo odjet na pozvání města Bochum a města Hamm po složité anabázi povolování na dva roky do Německa, což pro mě bylo strašně důležité. Já totiž myslel, že sochou Kaddish už všechno končí. Smířil jsem se i s tím, že po mě zbude jen jedna socha. A najednou pozvání na práci na nových velkých sochách v Německu. Pro mě to bylo velkým probuzením. Zvláště pak vyjet ven z tohohle marasmu. Na jednu stranu úžasný pocit uvolnění a hltání skutečnosti svodobného světa, ale zároveň nejistota, jestli stačím, jestli moje invence nezastarala nebo neodumřela. Byl jsem najednou celý nesvůj, že mimovolně pracuju geometričtěji a jednodušeji. Tak jsem říkal Petru Spielmanovi, který byl ředitelem bochumského Kunstmuzea: „Petře, to je asi blbý a špatný, že je to jiný než předtím. Nevypadá to, jako moje sochy předtím.“ A on říkal: „To, co jsi udělal teď tady, tak to je Aleš Veselý a tak to platí.“ Během příprav na sochu jsem udělal kolem 600 kreseb. Všechno ve mně tehdy explodovalo, byl jsem toho tak plný, že jsem ani nevěděl, jak začít dělat sochu, protože nápadů bylo takové obrovské kvantum a já nevěděl, který upřednostnit.

Konečně několik let po sametové revoluci jsem se dostal do Izraele a do pouště, o čemž jsem vždycky snil. Ale snít je něco jiného a opravdu se ocitnout na tom místě, je totální rozdíl. Byl to šílený otřes. Cítit vesmír v nicotě nekonečné pouště. To se nedá ani vypovědět. Najednou si uvědomíte, že každý kamínek tam má svůj smysl, svědectví, svou paměť. To, co tam leží, existuje třeba bez hnutí tisíc roků. To souznění jednotlivého zrnka písku s vnímáním neuchopitelné nekonečnosti prostoru!  Všechno cítíte v jiných dimenzích a potom tak začnete posuzovat i celý svůj život. Pochopitelně se mi to všechno pak začalo promítat do tvorby.

Připomeňte si také Veselého výstavu v DOXu, která končí v listopadu tohoto roku

S kolika lidmi pracujete, když tvoříte sochu a kolik lidí vám pomáhá, když ji zasazujete do exteriéru?

Původně jsem striktně pracoval sám, potom u velké sochy, jako Kaddish, jsem začal pracovat s jedním člověkem, s Otou Krčem. Dlouho mi to vydrželo a byl jsem za to rád. Někdy v konečné fázi jsme pak byli dva. Vždycky je důležité mít někoho z prostředí továrny, kde pracuju, aby věděl, kde co je a byl tam jako doma. To je nejlepší. Teď už to bývá více lidí – věci jsou větší a jednodušší, ale zároveň vyžadují některé části fabricky připravit. Nicméně ten jeden je vždy nejdůležitější. Na instalaci se pak pohybuje 4-5 lidí   včetně těch, kteří obsluhují jeřáb.

Takže jste typ sochaře, který si sochu dělá sám nebo s pomocí jednoho člověka? Dnes je totiž spoustu sochařů, kteří vytvoří model, podle kterého nějaký řemeslník samotnou sochu zhotoví.

Ano, to je strašný nešvar. Je to pomalu to nejhorší, co může být, protože to vlastní dobrodružství tvorby probíhá ve chvílí, kdy vám ta definitivní socha roste pod rukama. Když je socha opravdu velká a v konečným stádiu mi ji pomáhají dělat třeba čtyři svářeči, tak tam stejně musím být neustále, ta zpětná vazba je nesmírně důležitá. Když uvidím, že tam něco nesedí, musím mít dostatek prostoru a otevřenou možnost to měnit. Ono se nedá předem v malém udělat něco, co by pak v jiné velikosti, nežli v té, ve které je socha cítěna a myšlena od počátku, dosahovalo stejného výrazu. A tam je potom důležitý přímý dotyk. Ona to je i otázka sémantiky. Každá věc má svůj jazyk a ten souvisí i s dimenzí. Já to neumím přeložit, prostě to vím. A když zjistím, že potřebuje něco ohnout nebo přidat, ubrat, změnit, tak to musím udělat. Jinak by to nemělo cenu, protože by se zvětšovalo něco, co sice platilo v dimenzi modelu, ale pro tu konečnou definitivní dimenzi by to neplatilo. Ta změna dimenze je i změnou semantiky a v tom finále by to byla mrtvá zvětšenina bez výrazu a proto nekomunikující..

[album: https://www.topzine.cz/wp-content/plugins/dm-albums/dm-albums.php?currdir=/wp-content/uploads/dm-albums/ales-vesely-dilo/]

V roce 1993 jste byl osloven pořadateli mezinárodního projektu Faret tachikawa v Tokiu, kde jste podle zadání vytvořil sochu Doublebench. Tohoto projektu se účastnilo 92 umělců z celého světa. Vy jste dostal zadání projektu Sculpture as a functional bench (socha jako funkční lavička). Nebylo pro vás problémem se s tímto zadáním sblížit?

Nejprve radost, že jsem vyzván a potom moje reakce – negativní, že oni chtějí vážně něco, na čem se sedí. Předtím jsem sice udělal Židli uzurpátor, ale to byla výrazová věc archetypálního významu. Faxem mi poslali zadání a ještě podmínky, kde stálo, že socha musí být vysoká pouze 70cm, aby bylo skrz ní vidět na fasády okolních domů. Byl jsem z toho spíš rozmrzelý a podrážděný a nakreslil jsem rychle a hned jim odfaxoval tři kresby, které mě okamžitě napadly. Jednu podle podmínek, které mi poslali, kterou jsem chtěl demonstrovat, jak by to vypadalo špatně a další dvě, které jsem s chutí spontánně a bez omezení cítil jako řešení, které by tam sedělo a na které bych se také těšil. Odpověděli, že tu moji představu akceptují a schvalují a že nápad je správný. Jejich jediným požadavkem bylo, aby materiál vydržel tisíc let. Tak začalo to příjemné dobrodružství, práce na Doublebench. Pěkné potom bylo, když mi říkali, že je to nejjaponštější socha ze všech, co tam jsou.

FOTO: židle

Dalo by se říct, že jste celý svůj život stál na opačném břehu než umělci, kteří dělali akční umění. Jak jste v té době akční umění vnímali?

Myslím, že to v té době až tak daleko od sebe nebylo. Alespoň pro mě ne, když vezmu v úvahu, že „nula“ nebo nic bylo východiskem. Já jsem se snažil porozumět a pochopit důvody a genezi takových směřování a také jsem i kamarádil od začátku  šedesátých let s Knížákem, což mi bylo i do jisté míry vyčítáno mými vrstevníky, kteří jeho akce považovali za povrchní a na vkus té chvíle příliš exhibicionalistické. Vždycky jsem se snažil porozumět tomu, co jiný člověk dělá, i když jsem sám směřoval jinam. Jsem moc zvědavý a proto, čím víc se toho dozvím, tím je pro mě svět a život zajímavější. Takže akční umění jsem od počátku vnímal jako součást hledání nových východisek.

Připravujete se na nějaký nový projet?

Teď mě čeká veliká práce na projektu, který je svým rozsahem největší z toho, co jsem dosud dělal. Je to velmi reálná věc a velká radost. Je to ze soukromé iniciativy na soukromém, ale veřejně přístupném místě – a nebýt zbytečných byrokraticko-administrativních komplikací, tak už by větší část byla hotova. Úřední šiml vyžaduje vyjádření a razítka a tak jenom utvrzuje v pocitu důležitosti lidi, kteří o mých úmyslech a představách nemají ponětí. Nějakým způsobem přišli s projektem do styku a mají pocit, že musí rozhodovat a přinášet do něj své nápady. A tak se pletou do věcí a snaží se vyjadřovat názor a svoje řešení tam, kde je už všechno vymyšleno a kde se jich nikdo na nic neptá a oni jen zdržují a vyrušují („ruší mi mé kruhy“).

FOTO: socha sedm
Model sochy Sedm, aktuálního projektu, který by měl začít s realizací v říjnu tohoto roku

Ta věc, respektive sochařsko-krajinný projekt, se bude odehrávat ve zvlněné krajině na pozvolném kopci u Ostrova u Bohdanče, někde mezi Zručí nad Sázavou, Čáslaví, Uhlířskými Janovicemi a Habry. Bude to soubor sochařských elementů – jakýsi „KODEX“ – jedenáct a půl metrů vysoký o základně 17 x 5m. Projekt byl iniciován a je podporován díky Janu Míčánkovi, můžu říct – vizionáři a filantropovi – člověku s velkými sny a představami i vůlí je uskutečnit.

Přečtěte si celou verzi rozhovoru s Alešem Veselým



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..