×
TOPZINE.cz

Aleksandra Januszová: Jsem závislá na hudbě

Aleksandra Januszová, autorka Domu u vycházejícího slunce, zdroj: archiv autorky

!Rozhovor!Spisovatelka Aleksandra Januszová patří k nejmladší generaci polských žánrových autorů. Českým čtenářům se vůbec poprvé představila nedávno vydaným románem Dům u vycházejícího slunce. V pokračování rozhovoru autorka prozradila něco více o svých poetických choutkách i vztahu k hudbě.

Aleksandra Januszová, autorka Domu u vycházejícího slunce, zdroj: archiv autorky

Připravil: Marek Hofman

Překlad: Robert Pilch

První část rozhovoru, kde Aleksandra mluví o tom, jak skloubit povolání bioložky a spisovatelky, o svých autorských počátcích a nové knize.

Na svém blogu publikujete i poezii. Je pro vás snadnější vyjádřit se s pomocí prózy nebo poezie?

Rozhodně se nepovažuji za básnířku. Schází mi ten druh citu, navzdory všemu mám přece jen exaktní mysl. V dětství jsem však absorbovala velké dávky řeči vázané v podobě příběhů a veršů takových básníků, jakými byli Jan Brzechwa nebo Julian Tuwim (významní polští básnící 1. poloviny 20. století – pozn. red.). Poslouchali jsme i písničky z Kabaretu starších pánů a Grzesiukovy varšavské balady. Veršování je v naší rodině formou zábavy, veršuje babička i máma, dělal to i pradědeček. Taky já, čas od času, pod vlivem okamžiku, složím nějaký verš nebo písničku. Nejčastěji veselou, kabaretní. Písničky do knihy sbírám celé měsíce, nemám systém pro pravidelné psaní poezie.

Přirozenou formou literárního vyjádření je pro mě tedy próza. V tom se shoduji s Tadeuszem Boyem-Żeleńským, který napsal, že by měla být především srozumitelná a že nadužívání poetické exaltace jí škodí.

Vrátím-li se ještě krátce k románu Dům u vycházejícího slunce: svou roli v něm má i rocková hudba. Jaký je váš vztah k hudbě?

Jsem závislá na hudbě. Píšu u ní, a když ji neposlouchám, přehrávám si melodie v hlavě. Všechny písničky z Domu u vycházejícího slunce jsem si představovala společně s melodií, převážně vypůjčenou z hitů, které znám. Mým záběrem bylo, aby sama kniha lidem obdařeným hudební představivostí připomínala rockovou operu, jako je třeba The Wall od Pink Floyd.

Aleksandra Januszová v pěti bodech

  • Polka, narozena 24. května 1980
  • vystudovala molekulární biologii ve Varšavě
  • v Polsku debutovala povídkou Z akt miasta Farewell (Z kronik města Farewell)
  • českým čtenářům se představila svou románovou prvotinou Dom Wschodzącego Słońca (Dům u vycházejícího slunce), která je první částí trilogie Město mágů
  • na svém blogu publikuje povídky, eseje i básně

Dokážu si pobrukovat pod nosem a přitom si to neuvědomovat. Směji se, že jsem dokonalá fanynka, protože poslouchám všechno – od jazzu po metal – ale nemám žádné interpretační schopnosti. Ráda zpívám, ale strašlivě falešně, a ještě navíc to slyším. Pravděpodobně jedinou stopou hudebního nadání je můj jazykový cit. Svůj talent ale rozvíjejí mí bratři, starší byl nějakou dobu aktivní ve varšavském metalovém undergroundu (díky tomu Gabriel a jeho kolegové vypadají poměrně realisticky), mladší hraje v kapele na basovou kytaru a učí se zpívat. Pořád si slibuji, že to jednou zkusím, ale nikdy na to nemám čas. Ostatně, k čemu by mi byl ještě jeden náročný koníček…

To jistě. Obzvláště když se k tomu ještě občas účastníte polských conů? Jezdíte na nějaké pravidelně? Kolik jich tak stihnete?

Snažím se zúčastnit alespoň dvou conů ročně – Polconu a Avangardu. Letos mě pozvali na Pyrkon a na białystocký con Fanstok. Sama nevím, proč jsem vlastně souhlasila, je to strašně daleko. Ale jsou to sympatičtí lidé a přemluvili mě…

Častěji bych nejspíš jezdit nemohla. Je to velká časová zátěž, obzvlášť když většinou i přednáším.

Jak se obecně v Polsku vůbec daří fantastice?

V tuto chvíli se trhu dotkla krize, takže vychází méně debutů a je těžší prorazit. Šanci vyjít mají hlavně lidé, kteří už nejen debutovali, ale také dosáhli vysoce nadprůměrných prodejů. Ale naposledy získal Cenu Janusze Zajdela (polské výroční literární ocenění v rámci žánrové produkce – pozn. red.) mimo jiné Robert Wegner, který byl dříve úplně neznámý. Neaspiruji na takové úspěchy, ale doufám, že získám místo v srdcích čtenářů (a co je klíčové pro nakladatele – v jejich peněženkách…). Musím dělat to své a dělat to co nejlépe. Dříve nebo později z toho bude něco užitečného.

Aleksandra Januszová na Topzine.cz

Polsko-český literární trh teď hodně bují. Znáte nějakého českého spisovatele? Nebo jste dokonce četla nějakou knihu českého autora?

Četla jsem Osudy dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška, i když je to už hodně dlouho a moc si z toho nepamatuji. Mám v plánu pustit se do Bohumila Hrabala, právě kvůli dovzdělání se v klasice. Na řadě je i Karel Čapek, koneckonců je ostuda ho neznat, když čtete fantastiku… Je mi známo i jméno Miroslava Žambocha, ale ještě jsem jeho knihy nečetla, nejspíš to nebude můj oblíbený druh fantasy. Nebo se možná mýlím? Vždycky stojí za to to zkusit.

A v poslední době jste četla nějaké tituly, které vás zaujaly?

Ano, dokonce tři. Právě jsem dočetla Hrdinu věků, třetí část cyklu Mistborn Brandona Sandersona. Skvělá zábavná fantastika. Mám slabost pro epickou fantasy a Sanderson právě takové knihy píše. Jistě, má iritující sklon k vytváření sympatických tyranů, jsou jak v Mistbornu, tak v románu Vyjednavač. V Elantris vidím spíše stopy příběhu knížete Siddharthy, přesto je Raoden také sympatický tyran. Ale tenhle přístup stejně dobře vzrušuje, jako dráždí. Vždyť hrdinská knížata, polobožští císaři a absolutističtí vládcové jsou přítomni v mnoha klasických eposech. A ty postavy jsou také sympatické.

Kromě toho jsem před nějakou dobou dočetla cyklus o Harrym Dresdenovi Jima Butchera. Četla jsem ho anglicky, ale přesto jsem ho celý zhltla na jeden zátah – to o knize vypovídá docela dost. Ten autor mi leze na nervy, protože má stejné nápady jako já. A k tomu je ještě schopen utáhnout jedenáctidílnou sérii! Jak je to vůbec možné?

Jako třetího bych zmínila Steinbecka. Nemám humanitní vzdělání a v klasice jsem se vzdělávala sama; nedávno jsem se pustila do Hroznů hněvu. Na můj vkus to bylo trochu moc vtíravé, je v tom méně literatury a více publicistiky (která už je navíc částečně neaktuální), ale stojí za to si to přečíst. Mám však hodně ráda knihu Pláň Tortilla od stejného autora. Smutné, směšné, moc dobré.

Za překlad rozhovoru patří velký dík nakladateli a překladateli z polštiny Robertu Pilchovi, jehož nakladatelství Brokilon uvedlo autorčin debut na český trh.

 

Jak se Vám líbil tento článek?
Jak se Vám líbil tento článek?


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..