9 postřehů z koncertu Nickelback. V čem byli lepší než Skillet a naopak?

FOTO: Nickelaback
Nickelback. | Zdroj: nickelback.com

Nezřídka se stává, že role předkapely je jakousi nudnou rutinou, která má publikum namísto navnadění na hlavní hvězdy spíše otrávit. O to větší překvapení byla pro mnohé skutečnost, že čtvrtečnímu koncertu Nickelback předcházelo vystoupení, které by je při srovnatelných podmínkách dokázalo možná i předčit.

FOTO: Nickelaback
Nickelback. | Zdroj: nickelback.com

Při pohledu do publika během setu amerických Skillet by to tak přitom ani vypadat nemuselo. Je třeba ale vzít v potaz dvě skutečnosti. Za prvé byli pro mnohé hlavním cílem večera kanadští Nickelback a za druhé nelze tuzemskému publiku při střetu s čímkoliv cizorodým odpárat určitou nedůvěru, jež někdy hraničí až s (mnohdy i cílenou) xenofobií. Proč tomu bylo tentokrát vesměs jinak?

Grandiózní nástup

K navození té správné atmosféry funguje intro vždy spolehlivě. Skillet tohle dobře vědí a za 18 let fungování dokázali své entrée vypilovat k řádné epičnosti. Když proto nastoupila bíle oděná dvojice Tate Olsen (cello) a Jonathan Chu (housle), aby rozjela symfonickou předehru k hitu Whispers in the Dark, jen těm nejzapřísáhlejším předpojatcům (pozdrav tomu, který ani neví, že ve Skillet hraje Asiat pouze jeden) neběhal v ten moment mráz po zádech.

Nickelback oproti tomu vsadili na poněkud sofistikovanější nástup – videoprojekci s hudebním podkresem. Ta fanoušky až do poslední chvíle napínala k prasknutí, když ale na pódium nakráčel Kroeger v doprovodu kapely, euforie v davu byla pochopitelně téměř hmatatelná.

1:0 pro Nickelback

Práce s publikem

„I need a hero…“ zaječel Jonh Cooper ze Skillet a následující verš „save me now“ přenechal publiku. Odpovědí mu bylo zmatené mlčení. Předpokládat automatickou znalost textů předkapely v zemi, kde angličtina není nijak zakořeněným jazykem, bylo trochu naivní, Cooper se s tím však dokázal elegantně vyrovnat – všechny podobné party v následujících písních raději odezpíval sám.

Chadu Kroegerovi zato stačilo zabrnkat na kytaru pár úvodních tónů, aby se i publikum v zadních řadách chytlo a začalo se buďto pohupovat do rytmu, anebo písničku doprovázet zpěvem.

2:0 pro Nickelback

We love you Prague

Kdyby si někdo dělal čárky, kolikrát tahle věta v průběhu večera zazněla, s trochou nadsázky lze konstatovat, že by těžko vystačil jen s jednou náplní do propisky. Ani jeden z frontmanů se neukázal jako zručný rétor. Oba spíš dokazovali, že si potrpí na podbízivost a otřepaná klišé. Je to škoda, jelikož minimálně John Cooper rozhodně dokáže publiku předkládat zajímavé myšlenky (viz videozáznamy ze zahraničních koncertů).

Remíza

Míň řečí, víc muziky

První koncert v českých luzích a hájích slavili Nickelback skutečně bouřlivě. Co chvíli si nechávali ze zákulisí donášet panáky tvrdého, aby mohli fanouškům připíjet sborovým Cheers. Opomeneme-li skutečnost, že pro návštěvníky, kteří neměli možnost si do sálu jakýkoliv nápoj pronést, a tudíž to pro ně musel být frustrující pohled, byly Kroegerovy promluvy občas i delší než samotné písničky. O jejich místy nízké srozumitelnosti ani nemluvě.

Skillet byli o něco ostražitější. Takzvané „historky z natáčení“ si nechávali pro sebe a omezovali se pouze na překotné, avšak vděčně působící děkování spolu s příjemně překvapeným podivováním se nad tím, jak hlučné dokáže české publikum být.

První bod ve prospěch Skillet

FOTO: Skillet
Skillet. | Zdroj: Livenation

Daniel Adair vs. Jen Ledger

Obě formace si přivezly fenomenální bubeníky. Daniel Adair z Nickelback své nesporné kvality předváděl nejen hlasovým sekundováním Chadu Kroegerovi, ale i sólem, během nějž fanoušci buďto nadšeně aplaudovali, anebo jen nevěřícně vrtěli hlavou.

Třiadvacetiletá Jen Ledger sice tak jistě jako Adair nepůsobila, je to však dáno jejím věkem, a tudíž i menšími zkušenostmi. O talentu a budoucím potenciálu v jejím případě rozhodně není pochyb – do bubnů mlátí s nasazením, jež se dá klidně přirovnat k Daveu Grohlovi, a když zpívá (ať už samostatné nebo doprovodné party), jde o jeden z nejpříjemnějších poslechových zážitků, jaké současné vokalistky nabízejí.

I když těsně – bod pro Skillet. Vyrovnáno na 2:2

Strhující tvrdost vs. síla známosti

Naprat to do lidí a odejít. Takhle prostá, a přesto účinná je filozofie Skillet. Znát to bylo ostatně v pauze před Nickelback, kdy se víc než hlášky typu „nuda“ nebo „blbost“, častěji ozývalo „tak to byl nářez“.

V tomhle ohledu Nickelback nesahali předkapele ani po paty (snad jen s výjimkou starších písniček). Jejich výhodou však byla skutečnost, že s jejich hity bylo publikum dlouhá léta obeznámeno, a mohlo na ně tudíž i patřičně reagovat.

3:2 pro Nickelback

Čistota

O zvukové bezchybnosti obou koncertů by se zajisté dalo polemizovat. Fajnšmekři, kteří si gratulovali, že se jim podařilo ulovit místo u zvukařské ohrádky, museli být zaskočeni, neboť v mnoha skladbách Skillet i Nickelback díky přebasovanému kopáku zcela zanikala řada jejich klíčových nuancí.

I tak však bylo patrné, že Kroeger dokáže písničky odezpívat nesporně lépe a čistěji než Cooper, jemuž tu a tam ulétávaly výšky a hůře si hlídal i frázování.

4:2 pro Nickelback

Show

Pozici frontmana však daleko lépe zastává Cooper. Na rozdíl od Kroegera, který vedle Ryana Peakea občas zanikal, působila divokost, s níž létal frontman Skillet po pódiu, naprosto nakažlivě. Kdo ví, kam by se mu podařilo publikum dostat při samostatném setu. To by stálo za zkoušku, no ne?

Jednoznačně bod pro Skillet. 4:3

Dechberoucí ending

Přestože se to na první pohled nemusí tak úplně zdát, o velkolepější závěr se postarali předskokani. Skladba Rebirthing sice nepatří v jejich repertoáru mezi ty nejsilnější, dokázali jí ale doplnit o působivé outro, díky němuž za svým setem udělali jasnou a zřetelnou tečku.

Burn It to the Ground roli třešničky na dortu splňovala sotva z poloviny. Kdyby místo ní Nickelback zařadili některou z notoricky známých pecek (skvěle by pasovala třeba How You Remind Me), byl by dojem ze závěru daleko působivější. Takhle museli příznivci Nickelback dát svým modlám sbohem, aniž by s tím byli definitivně smíření. Což se jim samozřejmě nemohlo zamlouvat.

Bod ve prospěch Skillet. Konečný výledek – 4:4

 

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Adam Vrána
Autor je redaktorem rubriky Hudba. V minulosti působil jako editor této rubriky a hudba je současně i jeho největším koníčkem. Studuje obor Žurnalistiku na Univerzitě Karlově.

2 Comments on 9 postřehů z koncertu Nickelback. V čem byli lepší než Skillet a naopak?

  1. Na rozdíl od té snůšky keců na Idnesu působivý a profesionální článek :)

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*