×
TOPZINE.cz

21. srpen 1968 ukončil pražské jaro. Na 21 let pohřbil veškeré naděje

OBR: Noviny

Jedenadvacátého srpna si každý rok připomínáme obsazení tehdy Československé socialistické republiky vojsky Varšavské smlouvy, které proběhlo v roce 1968. Přibližme si tedy, co k okupaci vedlo a jaké měla následky.

OBR: Noviny
Náhled do minulosti, Zdroj: Marián Luha, Topzine.cz

Osudnému vpádu sovětských vojsk na naše území předcházelo takzvané pražské jaro, které po dvaceti letech od převzetí moci komunistickou stranou znamenalo výjimečné politické uvolnění.

Politické pozadí pražského jara

Pražské jaro začalo 5. ledna 1968, kdy se generálním tajemníkem KSČ stal Alexander Dubček, a skončilo v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy sovětská, polská, maďarská, bulharská a německá vojska (bývalé NDR) překročila naše hranice. Tato vojska měla za úkol potlačit reformy, které pražské jaro přinášelo. Mise byla pro okupanty úspěšná, Čechoslovákům po ní nastalo opětné utužení režimu a dlouhé čekání na jeho pád.

Pět měsíců před okupací, 22. března 1969, Antonín Novotný rezignoval na prezidentskou funkci a byl nahrazen Ludvíkem Svobodou. Novotný se také zapříčinil o to, aby se generálním tajemníkem stal Alexander Dubček. Ačkoli s Dubčekem přišly reformy, které představovaly uvolnění politických poměrů, moc KSČ měla být zachována.

Osudná noc z 20. na 21. srpna 1968

Během této noci přešla vojska přes naše hranice a obsadila důležitá města. Přes sto lidí z řad československých civilistů zemřelo a dalších pět set utrpělo zranění.

Přestože většina veřejnosti okupaci odmítala, proti vůli mocných nic nezmohla. Náhle vyhasly veškeré naděje, které s sebou pražské jaro neslo. Následovalo zatýkání velkého množství intelektuálů, kteří představovali pro komunismus nebezpečí, zatýkalo se také v řadách politických (Dubček, Smrkovský) a nezapomnělo se ani na všeobecné nepřátele režimu.

Bezprostředně po okupaci emigrovalo přibližně 70 tisíc Čechů a Slováků. Emigrace tady však byla trestná. Vše, co tu emigranti nechali, bylo zabaveno a jejich příbuzní se museli rozloučit s kariérou a také se studiem, protože na vysněné školy se zpravidla nedostali. Tyto problémy se navíc dotkly nejen příbuzných emigrantů, ale i nepřátel komunismu a jinak nepohodlných lidí.

Protesty studentů nepomohly

Aby lid začal bojovat proti potlačování svobody a všeobecnému útlaku, několik studentů spáchalo protestní sebevraždu. Nejznámější z nich, Jan Palach, se upálil v roce 1969 na Václavském náměstí v Praze. Jeho pohřeb 25. ledna 1969 naposledy vyvolal větší protest proti nastupující normalizaci. Za zmínku a vzdání holdu jistě stojí i jména jako Josef Hlavatý, Evžen Plocek, Jan Zajíc, Michal Lefčík a jiní.

Na konec komunistické éry se čekalo předlouhých 41 let. Někteří sovětští vojáci zde zůstali až do roku 1991, tedy ještě dva roky po sametové revoluci, která začala 17. listopadu 1989. Po ní si však lidé konečně mohli oddychnout, opustil je strach a pocit sevření totalitním režimem. A co je více než znovuzískaná svoboda?



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..