×
TOPZINE.cz

21. srpen 1968: Desítky mrtvých, normalizace a dalších 21 let útlaku

KOLÁŽ: Noviny a přírodaDnes, tedy 21. srpna, je to přesně 44 let od obsazení tehdy Československé socialistické republiky vojsky Varšavské smlouvy, které proběhlo v roce 1968. Přibližme si tedy, co k okupaci vedlo a jaké měla následky.

KOLÁŽ: Noviny a příroda
Náhled do minulosti, Autor: Marián Luha, Topzine.cz

Osudnému vpádu sovětských a dalších vojsk na naše území předcházelo takzvané pražské jaro, které po dvaceti letech od převzetí moci komunistickou stranou znamenalo výjimečné politické uvolnění. Lidé tedy doufali, že dojde ke změně, jak sama říká pamětnice, která si nepřeje být jmenována. Nastalo však další období, kdy se změna konala, ale rozhodně ne k lepšímu.

Politické pozadí pražského jara

Pražské jaro začalo 5. ledna 1968, kdy se generálním tajemníkem KSČ stal Alexander Dubček, a skončilo v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy sovětská, polská, maďarská, bulharská a německá vojska (bývalé NDR) překročila naše hranice. Tato vojska měla za úkol potlačit reformy, které pražské jaro přinášelo. „Bylo to nečekané. Údajně byl nějaký zvací dopis, ale kdo je pozval, to se doteď neví,“ vzpomíná pamětnice.

Pět měsíců před okupací, 22. března 1969, Antonín Novotný rezignoval na prezidentskou funkci a byl nahrazen Ludvíkem Svobodou. Novotný se také zasadil o to, aby se generálním tajemníkem stal Alexander Dubček. Ačkoli s Dubčekem přišly reformy, které představovaly uvolnění politických poměrů, moc KSČ měla být zachována.

Osudná noc z 20. na 21. srpna 1968

Během této noci přešla vojska přes naše hranice a obsadila důležitá města včetně Brna, kde byla zrovna přítomna naše pamětnice. „Bydleli jsme tehdy v Brně-Heršpicích a tam jsme viděli ty tanky. Raději jsme se předzásobili, protože jsme nevěděli, jak dlouho to bude trvat a co se bude dít.“

Přes sto lidí z řad československých civilistů zemřelo a dalších pět set utrpělo zranění. Přestože většina veřejnosti okupaci odmítala, proti vůli mocných nic nezmohla. Náhle vyhasly veškeré naděje, které s sebou pražské jaro neslo. Následovalo zatýkání velkého množství intelektuálů, zatýkalo se také v řadách politických (Dubček, Smrkovský) a nezapomnělo se ani na všeobecné nepřátele režimu.

Bezprostředně po okupaci emigrovalo přibližně 70 tisíc Čechů a Slováků. Emigrace tady však byla trestná. Vše, co tu emigranti nechali, bylo zabaveno a jejich příbuzní se museli rozloučit s kariérou a také se studiem, protože na vysněné školy se zpravidla nedostali.

Tyto problémy se navíc dotkly nejen příbuzných emigrantů, ale i nepřátel komunismu a jinak nepohodlných lidí. „Pak začaly čistky v komunistické straně. Mě i s manželem vyhodili ze strany, tudíž on jako voják už nikdy pracovat nemohl, i přestože měl k tomu všechny předpoklady, a děti se jen s bídou dostaly na učňák,“ dodává pamětnice.

Protesty studentů nepomohly

Aby lid začal bojovat proti potlačování svobody a všeobecnému útlaku, několik studentů spáchalo protestní sebevraždu. Nejznámější z nich, Jan Palach, se upálil v roce 1969 na Václavském náměstí v Praze. Jeho pohřeb 25. ledna 1969 naposledy vyvolal větší protest proti nastupující normalizaci. Za zmínku a vzdání holdu jistě stojí i jména jako Josef Hlavatý, Evžen Plocek, Jan Zajíc, Michal Lefčík a jiní.

Na konec komunistické éry se čekalo předlouhých 41 let. Někteří sovětští vojáci zde zůstali až do roku 1991, tedy ještě dva roky po sametové revoluci, která začala 17. listopadu 1989. Po ní si však lidé konečně mohli oddychnout, opustil je strach a pocit sevření totalitním režimem. Svoboda je totiž to nejcennější, co každý člověk má.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..