2 fotky 
!Ukázka z knihy!Román islandského spisovatele Helgasona Hallgimura 10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr sleduje svízelné postavení chorvatského mafiána, který zavraždil policistu a nyní je nucen se ukrývat v převleku pastora na studeném Islandu. Svěží vyprávění plné černého humoru i baladických tónů vydalo nakladatelství Albatros.
Jaké to je být nájemným vrahem?, Zdroj: sxc.hu
Matka mi dala jméno Tomislav, po otci jsem Bokšić. Po prvním týdnu v USA ze mě byl Tom Boksic. Z něj se nakonec stal Toxic.
A tím jsem dodnes. Často si říkám, jestli jsem to já otrávil svoje jméno, nebo jestli moje jméno otrávilo mě. Jistý je, že se mnou přichází nebezpečí.
Aspoň Munita to tvrdí. Na nebezpečí si ulítává. Má rozmilá třaskavina. Dokud její rodinu nezabila bomba teroristů, žila v Peru. Pak se přestěhovala do New Yorku a našla si práci na Wall Street. Do práce nastupovala 11. září. Během naší první cesty do Chorvatska byla svědkem dvou zabití. Musím přiznat, že jedno z nich jsem měl na svědomí já sám, ale to druhý byla naprostá náhoda. Vlastně mi to přišlo docela romantický. Večeřeli jsme v Mirkově restauraci, když tu chlápkovi, co seděl vedle nás, provrtala kulka mozek. Munitě stříklo trochu krve do sklenice vína. Nic jsem jí neřekl. Beztak pila červený.
Tvrdí, že není posedlá násilím, ale já si stejně myslím, že ji to k Hrůzonošovi táhne pro jeho toxickou povahu. Náš vztah je založen na bombardování. Sex s ní je pokaždé jedna velká exploze. Munitina přednost je její tělo. Chlapi ji pokaždé sjedou pohledem odspoda nahoru. Jako spousta jiných lidí z Líné Ameriky je malá a pár lidí už ji označilo i za tlustou, ovšem ti už toho potom moc nenamluvili. Když jde ulicí, slyším, jak se jí vlní poprsí. Žuch-žuch, žuch-žuch. Můj nejmilejší americkej zvuk. Když si na sebe vezme to divný oranžový triko, slyší to i ostatní. Když jsem ji viděl poprvé, měl jsem pocit, že už ji odněkud znám. Než se vezmeme, hodlám se jí zeptat, jestli někdy nehrála v pornu nebo něco nenafotila na internet.
Co z mojí Munity Bonity dělá můj ideál, je fakt, že její rodina je mrtvá. Žádná tchýně, žádný švagr, žádné večeře na Den díkuvzdání, narozeniny dětí nebo svatby, kterých je třeba se zúčastnit a kde pak stojíte bez ochrany v plným slunci kdesi uprostřed pitomýho trávníku a s padesátkou lidí za zády.
Munitu Rosalesovou přitahují muži se zbraní. Dřív, než si začala myslet na mě, chodila s jakýmsi Taliánem z Long Islandu. (Z „Italů“ se pro nás stali „Taliáni“ ve chvíli, kdy Niko omylem nad jednou z jejich restaurací ustřelil z cedule „I“.) Jeho životopis byl mnohem kratší než ten můj, ale pořád je myslím možné ho nazvat mým kolegou.
V mojí mateřštině jsem plačeni ubojica. V New Yorku tomu říkají nájemný vrah nebo zabiják. Od chvíle, kdy jsem sem před šesti lety přišel, jsem nepřestal zaměstnávat pohřební ústavy. Dokonce jsem uvažoval, že s některým z nich uzavřu dohodu, a zrovna nedávno jsem říkal Dikanovi, ať v nejvyšším utajení jeden rovnou koupí. Tím bychom mohli vydělávat i na našich mrtvejch obětech. Pic a hurá do banky.
Něco vám o svý práci povím. Přes týden vysedávám a číhám na hosty jako číšník v Záhřebském samovaru, naší krásné restauraci na E 21st Street. Klidně se dá říct, že tu sedím na čekané, protože většinu času trávím čekáním na další zakázku. A může to být pěkná nuda. Balkánské zvíře, totiž moje duše, hladoví po další kořisti. Jakmile přejdou tři měsíce bez výstřelu, začínám být neklidný. Nejlínější byl rok 2002. Jen dva zásahy a jedna minela. Té pořád lituju. V tomhle byznysu může být minutí cíle smrtelný. Ze všeho nejmíň si přejete, aby vám tam nějakej postřelenej chlap začal vyšilovat a rozhlížet se, odkud přijde vaše kulka na rozloučenou. Obvykle se lidi, když zjistí, že se je chystáte zabít, trochu naštvou.
Převzato z knihy Helgasona Hallgimura: 10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr. V překladu Martina Brála vydalo nakladatelství Albatros, 2011.
