2 fotky 
Čtyřiatřicet. Právě tolik jmen obsahoval seznam, který předložil ve vězeňské cele Albert Göring americkým vyšetřovatelům, aby prokázal svou aktivní protinacistickou činnost.
Albert Göring, bratr Hermanna Göringa, jako zapřisáhlý antinacista využíval svého jména k záchraně Židů před nacistickou zvůlí. Zdroj: Nakladatelství Academia
V té době zatím Hitler ani národní socialisté moc příznivců neměli a přední hybatelé německé společnosti jako armáda, průmyslníci, představitelé státního zřízení je nebrali příliš vážně. Hitler si tehdy potřeboval získat jméno, a to tak zvučné, aby bylo známé a uznávané v každé německé domácnosti, aby ho respektovaly elity a aby mu zajistilo cestu do Říšského sněmu.
Nechvalně proslulý vztah
Jméno Hermanna Göringa se mu hodilo jako opora. A Hermann v něm na oplátku získal muže plného nadšení a naděje, který měl podobné názory jako on sám a nebál se je veřejně pronášet a o němž byl přesvědčen, že dokáže přinést potřebnou změnu.
Od roku 1922 tedy vzkvétal později nechvalně proslulý vztah, který si podobně jako klasické milostné románky žádal také důkaz opravdové lásky. Tento důkaz měl být přinesen v pátek 9. listopadu 1923 na mnichovské náměstí Odeonplatz před budovou Feldherrenhalle a staly se jím dvě kulky, které zasáhly Hermanna do slabiny a do kyčle. Vypálili je příslušníci bavorské státní policie, kteří byli přivoláni, aby rozehnali shromáždění, jemuž se později začalo říkat pivní puč a které je považováno za první Hitlerův pokus o uchopení moci a svržení výmarské vlády.
Albert Göring, bratr Hermanna Göringa, jednoho z hlavních pohlavárů Třetí říše a architekta holokaustu, jako zapřisáhlý antinacista, který svého jména využíval k záchraně Židů před nacistickou zvůlí – to znělo příliš fantaskně a neuvěřitelně. Nikdo mu nevěřil až do chvíle, kdy se seznam dostal do rukou majora Victora Parkera, jednoho z vyšetřovatelů u norimberského tribunálu, který na něm našel jméno své rakouské tety židovského původu. Ta potvrdila, že jí Albert nezištně pomohl uniknout hrůzám holocaustu.
Tento den znamenal pro Hermanna začátek čtyř dlouhých temných let. Z místa se mu podařilo uprchnout, avšak byl na něj vydán zatykač, který z něj udělal raněného uprchlíka střídajícího zemi za zemí – z Německa se dostal do Rakouska, pak do Itálie a do Švédska. Odešel do exilu nejen z vlasti, ale také z reality.
Trpěl neustálými fyzickými i emočními obtížemi a stal se závislý na morfiu. Jeho mentální stav se pohyboval neustále mezi kómatem a blouzněním. To mu zajistilo internaci v několika švédských institucích pro mentálně postižené. Jeho jediným zachráncem byla jeho oddaná žena Carin.
… … …
Albertovi bylo stále hůř fyzicky i duševně a 17. srpna 1945 byl poslán z nedávno přeloženého ústředí SAIC v Seckenheimu do Norimberka, aby tam předehřál lavice obžalovaných pro svého bratra a další bývalé vysoce postavené osoby.
Po krátkém hovoru s plukovníkem Johnem H. Amenem byl Albert poslán, aby se utkal s podporučíkem Williamem (Billem) Jacksonem, newyorským právníkem a synem Hermannova vrchního žalobce v Norimberském procesu, předsedy tribunálu Roberta H. Jacksona. Jako komentátor zde stanul mladý tlumočník Richard W. Sonnenfeldt, židovský emigrant pocházející z města Gardelegenu v severním Německu.
Přestože byl Albert Göring po mnoha peripetiích nakonec osvobozen, ani poté jej nečekal šťastný osud. Mladý australský autor William Hastings Burke rozhodl zmapovat životní příběh Alberta Göringa a vyhledal žijící pamětníky jeho činů a jejich příbuzné. Výsledkem je výpověď o muži, který své prominentní příjmení využil k nezištné záchraně lidských životů, ačkoliv tím riskoval ten vlastní.
Výsledkem všech výslechů bohužel nebylo, že by se Albert dostal zpátky na svobodu, ale ti, kdo sledovali Norimberský proces, alespoň viděli napínavé představení, jehož rytmus určoval souboj všech „proč“ a „protože“.
A když i poslední „proč“ bylo odraženo posledním „protože“, před diváky se objevil závěrečný epilog Albertova a Hermannova příběhu, odkrývající skrytá zákoutí jejich vztahu i povahy obou dvou. První náznak závěrečného dějství jejich vztahu se objevil již v jednom z úvodních Jacksonových otázek týkající se Albertova vztahu s jeho bratrem.
„Myslím, že když mluvíte o vztazích, musíte rozlišovat mezi dvěma věcmi. První je můj vztah k němu jako k soukromé osobě, jako bratrovi, a druhou je můj vztah k němu jako k politikovi. Jako bratr se ke mně choval vždy dobře a byl mi nápomocen, jak víte již z minulých výslechů. Jako bratři jsme si byli velmi blízcí a byly mezi námi vztahy, jaké obvykle v rodině mezi bratry bývají. Jako s politikem jsem s ním žádné vztahy neudržoval. Na tomto místě chci zdůraznit, že od roku 1923, kdy byla založena NSDAP, jsem byl jedním z jejích nejvytrvalejších a nejaktivnějších odpůrců a ke svému bratru jsem z tohoto hlediska neměl žádný vztah.“
Kniha „34“ není suchopárnou historickou studií, ale čtivým popisem pátrání po obdivuhodných činech Alberta Göringa. Muže, o kterém nebyl natočen hollywoodský velkofilm, ale jeho činy si v nejmenším nezadají s nejslavnějšími zachránci Židů za druhé světové války.
Pár dalších vět bylo k epilogu připojeno, když Jackson nadhodil otázku, na niž očekával samozřejmě kladnou odpověď: „Váš bratr byl docela drsný muž, ne?“ Se zvláštním smyslem pro loajálnost, která se vinula celým jejich vztahem, Albert odpověděl: „Ne, právě naopak, byl docela mírný. Pro sestry a bratrance by udělal cokoli. Vlastně by se dalo říci, že je rozmazloval. Věděl, že se mi takové věci nelíbí, ale já jsem v tomhle šel svou vlastní cestou a náš vztah to nijak nenarušilo.“
Název: Čtyřiatřicet. Autor: William Hastings Burke. Přeložila: Pavla Machalíková. Nakladatelství Academia, 2013. Počet stran: 212. Doporučená cena: 325 korun.
