Lov pro zábavu, kde kořist není lesní zvěřina, ale čerstvý, ještě mladý a zdravý člověk. Nejlépe vůdce, silný, s velkým vlivem a respektem. To je ta pravá kořist pro pravého lovce. Otázkou však zůstává, kdo loví koho?
Ilustrace na obálce komiksového omnibusu Predátor 2
Omnibusy, které u nás vycházejí v nakladatelství BB/art, se zatím zaobírají třemi nejznámějšími postavami filmového plátna (plus jeden crossover). Z možných nabídek mi je však nejsympatičtější dátor. Dredaté monstrum s hi-tech výbavou si prostě vyrazí zalovit na planetu zemi. Ten paradox se mi líbí a připomíná mi to stejný poměr sil, jako když si jde člověk ulovit jelena. Prostě vezme pušku, dojde do lesa, počká, zamíří teleskopem a bum, jelen je dole. Lesní paroháč má sice šanci utéct, ale člověk ho stejně dostane, a kdyby se náhodou zvířecí samec zkusil vzepřít, jelení parohy mají oproti opakovací pušce podstatně menší dosah. Právě ta paralela mezi lovcem a jelenem je na Predátořích příbězích tak příjemně vzrušující.
Člověk se v nich nestaví do pozice lovce, ale je mu přisouzena role jelena a Predátor je se svojí technologickou výbavou na lovu a baví se. Stejně jako diváci, potažmo čtenáři. Zajímavé je, že Predátor nikdy není vnímán jako bezduchý nepřítel, kterého je třeba ubít jakýmkoliv způsobem. Jeho morální kodex a vyzvednutí jeho těla potom, co se jej povede zabít, z něj dělá spíš něco jako sportovního soupeře, než protivníka na život a na smrt. Čternář i divák má občas tendenci fandit spíš Predátorovi než jeho lidským kořistem, protože on zabíjí pomocí vymazlených hračiček, které nepřestanou překvapovat. A když už se dostaneme ke komiksu, tvůrci jednotlivých příběhů naštěstí nepouští uzdu své fantazii příliš daleko, takže nové zbraně ani Predátorovi nepřimýšlejí a spokojují se jen ze základním laserovým dělem na rameni, břitech na rukách a pověstném kopí. Proč o tom tak zdlouhavě mluvím?
Vše, co jsem napsal v předchozích řádcích, platí obecně pro jakýkoliv příběh o Predátorovi a nezáleží už, zda je to komiks či film. V případě komiksového omnibusu, kterého se týká tato recenze, je tomu zrovna tak. Predátor je prostě sexy zabiják, který svojí podstatou vždy naláká spoustu čtenářů, kteří se u jeho eskapád budou bavit. Jenže občas to chce víc.
V novém Predátořím omnibusu nalezne čtenář sedm příběhů, z nichž jsou dva velmi krátké, dva naopak velmi dlouhé a zbytek se vejde mezi to. Potíž je v tom, že největší hodnotu a stoprocentní čtenářskou zábavu nabízejí právě dvě nejkratší dílka v celé masivní knize. Každý příběh, který v novém omnibusu čtenář nalezne, je totiž vystavěn na stejném principu. Lidé se v různých etapách lidské historie setkají s Predátorem, ten začne dělat to, co tak dobře umí, a nakonec buď odejde, nebo jej lidé ubijí. Právě konec je vždy alespoň částečně vypointován, takže dobře uzavře celý příběh, ale střed zůstává monotónní po celou dobu a mění se jen kulisy. Čím kratší je střed, tím více je pak patrná závěrečná pointa a čtenář má možnost si ji pořádně užít.
Tím nechci říct, že ostatní díla jsou špatná. John Arcudi, zběhlý to komiksový scénárista, dokáže vždy sestavit příběh tak, aby byl čtivý a divák se do něj vžil, jenže problém nastává v tom, že krom kulis se nemění zhola nic. Každý příběh je postaven na stejném základě a liší se pouze v závěru – Predátor pojde, nebo nepojde.
Pouze Vetřelci ze čtvrté dimenze vybočují z řady svými kulisami natolik, že bourají jednolitý úzus boje Predátora s různými vládními a polovládnímu organizacemi, které se jej pokoušejí zpočátku chytit a ke konci přežít oprávněné mimozemské běsnění. Aby byl Predátor ve svém neviditelném maskování viděn 3D brýlemi, to je nápad tak brilantní, že zaslouží samostatnou pochvalu. Když tento příběh zasadíme do prostředí ultrabéčkových hororových filmů a jejich producentů, vznikne z toho strašidelně parodická eskapáda, kdy divák neví, zda se má o hrdiny bát, nebo se tomu všemu smát. Díky tomu si tak ani nikdo nevšimne, že celý děj je vlastně opět recyklovaný materiál. V této podobě to ale vůbec nevadí.
Na jednu stranu tu tedy máme kvalitně zvládnuté příběhy s množstvím zábavných prvků, které mají svůj spád, které nenudí a které dokážou čtenáře zaujmout natolik, aby je přečetl jedním dechem. Připomínají dost dobře film, až na to, že vydrží podstatně déle. Kresbě není co vytknout, drží se klasického, černou linkou obtáhnutého způsobu, který neurazí, zvýrazní vše potřebné, ale nijak neexperimentuje a drží se na jistých kolejích.
Máme tu tedy omnibus, ze kterého jsem na vážkách. Na jednu stranu obsahuje opět dobře napsané příběhy o Predátorovi, jenže ty svým podání nepřinášejí zhola nic nového a ve valné většině nejsou obohaceny ani o nějaký vypravěčský prvek, který si mohl čtenář užívat třeba v Vetřelci vs. Predátor Omnibus 1, který by obohatil a ozvláštnil již známé schéma. Pro nadšené fanoušky dredatého zabijáka je tato kniha nutnou povinností. Pro ostatní to bude zajímavý zážitek, ale přečtou si toto dílo jen jednou a už jej budou znát, což je u takto drahé legrace docela škoda.
Název: Predátor Omnibus 2
Scénář: John Arcudi, Rob Walton, Andrew Vachss, Charles Moore, Terry Laban, Jerry Prosser, Henry Gilroy
Kresba: Evan Dorkin, Randy Stradley, D. Alexandra Gregory, Scott Fischer, Howard Cobb, Jim Somerville, Igor Kordey
Překlad: Marek Barányi a Pavel Švanda
Počet stran: 352
Vydali: BB/art a CREW, Praha 2010
Doporučená cena: 899,- KčHodnocení: *** (70%)
