3 fotky 
Ďuro Červenák je jedním z nejoblíbenějších tuzemských autorů, který o sobě hrdě prohlašuje, že je autorem z povolání a dokonce se jím uživí. Topzinu poskytl rozhovor nejenom o literatuře, ale i o své práci publicisty a řeč byla i o nové knize.
Juraj Červenák Zdroj: archiv Juraje Červenáka
Na úvod bych se Vás rád zeptal na počátky vaší kariéry. Je obecně známo, že jste začínal publikovat pod pseudonymem Thorleif Larssen. Můžete nám objasnit, jak vznikla tato přezdívka a vůbec celý svět Tollrander?
Svět Tollrandera se zrodil na začátku 90. let z mé fascinace Vikingy a Kelty a jejich bájeslovím. Hlavně jsem se inspiroval nordickými mýty (krutí bohové v ledových královstvích, jeskyně plné trpasličích řemeslníků i bojovníků, elfové, piráti na dračích lodích…). Proto jsme se s vydavatelem rozhodli, že můj pseudonym (v té době je měli snad všichni domácí žánroví autoři) nebude tradičně anglický, ale severský. Tak jsem vzal jednu švédskou detektivku, ukradl jsem jedné postavě jméno, druhé příjmení a bylo to, zrodil se Thorleif Larssen.
Máte chuť tyto původní knihy spálit a přepracovat, nebo jste s nimi spokojený?
Já jsem známý tím, že nejsem kdovíjak spokojený ani s knížkami, které jsem napsal tak rok dva dozadu. Třeba Černokněžník poprvé vyšel v roce 2003, ale pro aktuální slovenské vydání jsem trval na důkladném přepracování. Rovněž jsem výrazně upravil letošní nové vydání Conana nelítostného. Takže kdybych měl znovu vydat Tollrandera, nezůstal by z původního textu kámen na kameni.
Na svých stránkách zmiňujete velkou oblibu komiksu. Nemáte chuť se stát i komiksovým scénáristou? A kdyby ano, máte představu, o čem by kniha byla nebo kdo by ji měl nakreslit?
Já jsem dokonce nějaké komiksové scénáře napsal (třeba k slovanské fantasy Vladnar Nesmrtelný, která vyšla ve Fantázii) a kdysi jsem komiksy i sám kreslil. Někdy mám docela chuť se k tomu vrátit, ale určitě ne jako výtvarník – je to nevýslovně zdlouhavá a velice špatně placená činnost. Možná zkusím zase nějaký scénář. Výtvarníkem by byl buď ilustrátor ze stránek magazínu Pevnost Lubomír Kupčík, nebo autor obálek k mým knížkám Michal Ivan.
Proč jste pro svoji tvorbu zvolil právě české báje a legendy, nebo lépe, proč je právě slovanská mytologie to „pravé ořechové“ pro Vaše psaní.
Jde spíš o to, že jsem si někdy v polovině 90. let vzal do hlavy, že nebudu napodobovat fantasy inspirované keltskými, nordickými či artušovskými mýty. Chci přinášet příběhy, odehrávající se v našich končinách a zakořeněné v našich pověstech a bájích. I v Čechách, na Moravě a na Slovensku se odehrály fascinující hrdinské příběhy. Já je chci ve svých knížkách zachytit, a je mi vcelku jedno, jestli je pozadím slovanské pohanství (Černokněžník, Bivoj), doba bronzová (Sekera z bronzu, rouno ze zlata) nebo protiturecké války v 17. století (můj nový román Strážcové Varadínu)
A když už jsme u toho, kde berete inspiraci pro své povídky a romány?
Především v historii. Až pak sahám do příslušné mytologii či folklórním zázemí a hledám v nich nějaké to nadpřirozené ozvláštnění. Samozřejmě, inspiruje mě všechno, co mnou „proteče“, včetně knížek, filmů či seriálů.
Posloucháte při psaní hudbu? Jestli ano, ovlivňuje Vás její tempo či naturel?
Záleží na tom, co konkrétně píšu. K článkům a filmovým recenzím (nebo třeba ke psaní odpovědí na vaše otázky) si rád pustím nějakou tvrdší rockovou či metalovou muziku, ať to má šmrnc a rychle to odsýpá. Ke psaní povídek a románů samozřejmě potřebuji něco klidnějšího, nejčastěji volím filmové soundtracky (ty symfonické, ne písničkové).
Zatím jste se vyprofiloval jako autor píšící ryzí fantasy, nemáte občas chuť naopak napsat nějakou těžkou sci-fi?
Popravdě, ona ta moje fantasy není až tak ryzí. Čím dál je v ní víc a víc historie. A nejnovější Strážcové Varadínu jsou už v podstatě tradiční historicko-dobrodružný román s několika nadpřirozenými motivy. Pokud jde o sci-fi, mám ji rád (zejména filmovou), ale mé pokusy napsat něco z vesmíru či technologické budoucnosti selhaly na nízkých technických znalostech. Jedinou sci-fi v mé tvorbě je jeden díl seriálu Mark Stone, a i ten se odehrává na pseudo-středověké planetě, takže je to spíš fantasy.
A co Vaše literární postavy? Kterou z nich máte nejraději?
Pravděpodobně démonického vlka Goryvlada, který svými ironickými „hláškami“ odlehčuje fantasy patos v příbězích o černokněžníkovi Roganovi. I čtenáři si Gorju oblíbili. No a teď je mi hodně sympatický kapitán Kornel Báthory z nového románu. Se všemi svými chybami i přednostmi.
Ztotožňujete se s touto postavou?
Vložil jsem do něj hodně ze sebe (víc než do jakékoli jiné postavy), hlavně rodinné zázemí a některé názory. Samozřejmě, já nejsem tak „clinteastwoodovsky“ cool jako Báthory. (úsměv)
Hrajete Dračí doupě? Pokud ano, kterou postavu máte v oblibě?
Tak tenhle fenomén šel úplně mimo mě. Ale já vlastně nehraji žádné hry, ani kartové, ani stolní, a už vůbec ne počítačové. Rád se podívám na intro nebo trailer k nějaké pěkné videohře, ale dál mě to nezajímá. Možná proto, že nepotřebuji manipulovat nějakou postavou na monitoru (popřípadě figurkou na hrací desce) – stačí mi žít životy svých vlastních hrdinů.
Na chvíli bychom se vzdálili od literatury. Ví se o Vás, že rád vaříte. Můžete nám prozradit jakou kuchyni nejraději?
Často vařím ve stylu „co dům dal“, k čemu má asi nejblíže asijská kuchyně. Naházím do woku, co mě napadne, a něco už z toho vznikne. Kupodivu to lidem i chutná.
Jste jeden z mála spisovatelů, kteří se psaním uživí. Nekouká na Vás Vaše okolí skrz prsty? Nemáte pocit, že si Vás škatulkují do jiné sorty stereotypů?
Ani ne, prozatím je to pro všechny hodně „exotické“. Už jsem se ale setkal i s názorem, že člověk sedící celý den doma u počítače nemá nárok vydělávat víc než někdo, kdo tvrdě pracuje třeba ve fabrice. Ale já bych zase mohl namítnout, že někdo další vybaví denně pár telefonátů a vydělá desetkrát víc než já. Každá práce má svá pro a proti. A psaní je většinou docela náročné, protože pokud se tím chce člověk v těchto končinách uživit, musí psát opravdu hodně. Zeptejte se mých očí a zad.
Jak dlouho Vám trvá napsat recenzi?
Přijde na to, co recenzuji a jaký je rozsah textu. Někdy za hodinku napíšu třístránkový článek o filmu, který mě zajímal a bavil, jindy strávím nad stránkou o něčem nezáživném i celý večer.
Stalo se Vám již někdy, že jste prostě netušil, jak máte daný film zrecenzovat?
Takové filmy jsou, ale já si prostě vybírám „své“ žánry. Píšu pro sci-fi/fantasy/hororové magazíny, v těchto vodách se orientuji dobře, takže to jde snadno. Kdybych měl napsat recenzi na nějaké finské konverzační drama, asi bych se zapotil – ale to po mě naštěstí nikdo nechce.
Souhlasíte s procentuálním nebo jinak bodovým hodnocením?
Ale ano. Je to samozřejmě ošidné, protože 60% pro nějaké umělecky ambiciózní drama a 80% pro akční nářez nemusí znamenat, že je ten druhý film kvalitnější – ale já naštěstí píšu hlavně do žánrových médií, kde úskalí takového srovnávání nehrozí. Jistě, čtenář by se měl rozhodovat spíše na základě argumentů v recenzi než nějakého čísla, ale procentuální či hvězdičkové hodnocení je běžná praxe, takže já s ním problém nemám.
U recenzí ještě chvíli zůstaneme, ale zeptám se z jiné strany. Dokáže Vás, coby autora vytočit nějaká recenze? Jak vnímáte kritiku svých děl?
Kdysi, když jsem se psaním (a publikováním) začínal, tam jsem měl ze špatných recenzí i deprese. Dnes už vnímám kritiku s nadhledem, a pokud je negativní recenze podpořená solidními argumenty, beru ji. Druhá věc je, že se na své texty dívám střízlivě a většinou si jejich případné nedostatky sám uvědomuji, takže mě nějaké výčitky v recenzích nepřekvapí a „nevyhodí z klidu“. Naopak, rád si o nich podiskutuji.
V jednom z rozhovorů, zhruba před rokem se Vás ptali, kdy přijde vaše opus magnum. Podle Vás to bude kniha z období tureckých válek ze sedmnáctého století. Strážcové Varadínu jsou z období tureckých válek, je tedy toto vrcholné dílo, nebo již máte nový cíl, kam vyšplhat?
Během psaní každé z předchozích knih jsem měl v hlavě už i něco dalšího, nějaký „vyšší cíl“. U Černokněžníka už jsem pomalu plánoval Bohatýra, při Bohatýrovi a Bivojovi jsem už uvažoval o onom eposu z dob protitureckých válek. Teď, když píšu Dobrodružství kapitána Báthoryho, mám dojem, že tohle je opravdu ono „vysněné dílo“. Mám sice plnou hlavu dalších příběhů (třeba pokračování Černokněžníka a Bohatýra), ale Báthory stojí nejvýš. Možná je to tím, že jsem do něj vložil všechno, co mám rád. Historii, dobrodružství, fantasy, kousek hororu, dokonce i ozvěny mých milovaných westernů.
Myslíte, že Vaše nová kniha sklidí úspěch?
Doufám, že ano, přestože je to odklon od „slovanské fantasy“, s níž jsem povětšinou spojován. Pořád je to ale ryze „náš“ příběh a doufám, že osloví jak slovenské, tak české čtenáře. Nejen ty staré, ale hlavně spoustu nových, kteří tradiční fantasy zrovna nemusí, ale historický román si přečtou rádi.
Poslední otázka, která se opět týká budoucnosti. Vaše knihy se již dostaly do Ruska, neplánujete po vzoru Jiřího Kulhánka expandovat také za oceán?
První krůček už jsem vlastně udělal, díky snaze redaktora Martina Šusta a vydavatele Roberta Pilcha vyšla má povídka Z posvátné vody zrozená v americkém magazínu Weird Tales. V něm kdysi začínali i Robert E. Howard či H. P. Lovecraft. Ne že bych si plánoval proslavit se jako oni, ale publikovat pod stejnou značkou je pro mě veliká pocta.
Děkuji za rozhovor.
