Menu
TOPZINE.cz
Apetit

Zlodějna v režii Scotta Lynche – Lži Lockeho Lamory

Lukáš Vaníček

Lukáš Vaníček

16. 9. 2009

scott-lynch-lzi-lockeho-lamory-200x113-perexKnížka o zlodějích, podvodnících, vrazích, vyděračích, prostě o parchantech nejhrubšího zrna.

Ilustrační foto Foto: Jan Nohovec, Topzine.cz

Prvotina Scota Lynche vychází v nakladatelství Laser-books pod hlavičkou Moderní díla fantasy. První stránky knihy dokonce zavánějí novotou natolik, až svým odérem připomínají nový žánr new weird. Jenže záhy celý text vykrystalizuje do ryzí fantasy těžkého kalibru, která však s rytíři a ctí nemá společného vůbec nic.

Právě naopak, už samotný název napovídá, že uvnitř textu se budou skrývat ti, kteří stojí na druhé straně barikády, a že líčení celého příběhu udělá ze zločinců hrdiny a ze strážců zákona sprosté záporáky. Skutečně tomu je tak. Locke Lamora se jako malý sirotek ocitne ve službách Tvůrce zlodějů, jenže jeho kreativita přivede tohoto zlodějského mistra do mnohých potíží, a tak se jej rozhodne prodat otci Okovovi, který šéfuje drobnému takřka dětskému gangu, z něhož si vychovává budoucí mistry podvodníky.

V úvodu knihy zavede autor čtenáře do podivného města, které postupem času začne připomínat Benátky za mlhavým oparem. Protože právě v nich se z drobných detailů dá vyčíst zdroj inspirace, pro Camorr, ve kterém žije a vesele krade Locke Lamora a jeho gang.

„Krade“ je skutečně to správné slovo, protože autorovi se podařilo udržet svůj záměr zdatně až do konce. Dle současného úzu, podle nějž jednají všichni původně zlí hrdinové, musí postupem času totiž „vyměknout“ a začít se chovat jako hodní hoši, byť pod pohrůžkou trestu. Páni parchanti od samotného počátku knihy až do úplného konce pracují pouze sami pro sebe. Rozehrávají neuvěřitelně propracované intriky, na jejichž konci nechávají prakticky ožebračené šlechtice, kterým díky dokonale připraveným podvodům sebrali vše, krom aktuálně oblečeného prádla. Konečně se objevuje anti-hrdina, který krade, loupí a lže, jako když tiskne. Nic mu není svaté a i v těch nejvyhrocenějších okamžicích jedná tak, aby ze všeho vytěžil nejvíc pro sebe. Nehledí na nikoho jiného, než na svých několik věrných, a zbytek jsou pro něj pouze konkurenti nebo oběti.

Lež a klam je leitmotivem, který se vine celou knihou jako pověstná Ariadnina nit. Polovina dialogů mezi hlavním hrdinou a okolím je tanec skvěle zvládnutých lži a polopravd, díky kterým se Locke dostává z neřešitelných situací. Většinou se vymýšlejí za pochodu, upravovány dle potřeby, a pro čtenáře je tak nesmírně zábavné číst a sledovat tento úchvatný sled jednotlivých podvodů. Vrcholná takového druhu scéna se nachází na konci knihy, kdy Locke potřebuje nové šaty, a proto se je rozhodne ukrást. Do hlavní dějové linie scéna moc nezapadá, je příliš rozvleklá, jenže čtenář si to ani neuvědomí a jen s nevěřícným úsměvem hltá řádky, protože je stržen takřka dokonalým sletem improvizovaného, nepřetržitého lhaní, které autor se svým hrdinou předvádí.

Originální není jenom příběh a námět celé knihy, ale i její kompozice. Lynch rozdělil celý román do dvou částí, přičemž ta jedna pojednává o pomyslné současnosti, kdy Páni parchanti už řádí na vlastní pěst, a druhá, kdy je otec Okov vychovává k pokřivenému obrazu svému. Obě části se pravidelně střídají a dějově na sebe navazují pouze ty z přítomnosti. Exkurze do minulosti zdánlivě vůbec s ničím nesouvisí. Drobné epizody ze zlodějského mládí jsou zpočátku dlouhé a představují historii všech hlavních hrdinů a zároveň poskytují autorovi dostatek prostoru, aby ještě více a hloupěji popsal svět zlodějů. Postupem času však tyto části působí rušivě. V počátcích knihy, kdy se hlavní děj teprve vlažně rozjíždí, krátký výlet do historie čtenář vítá jako velice příjemné zpestření, jenže na dalších stránkách knihy, kdy příběh uhání šíleným spádem, rychlostí dobře promazaného pendolina, a kdy by se napětí dalo krájet, je byť i krátká kapitola pojednávající o historii nevěstinců v Camorru brána jako vysloveně rušivá a nervydrásající.

I samotná stavba kapitol je přinejmenším zvláštní. Většinu času jsou psány v klasickém lineárním stylu, jenže několikrát se stane, že autor začne vyprávět retrospektivně. Tento způsob vyprávění sice má něco do sebe, jenže v tak malém množství se dá obsah každé části uhodnout již dopředu a z výsledného efektu není nic. A retrospektiva v retrospektivě, která se dokonce několikrát objeví už je jen dobrým způsobem jak čtenáře zmást.

Každá kapitola je sama o sobě v různé kvalitě vypointovaná. Jednou málo, podruhé tak, že čtenáři začne v zádech napětím mrazit. Jak už ale bylo řečeno výše, na celkové kompozici románu je vidět nový způsob, který však autor úplně perfektně nezvládl, takže je sice originální, ale působí kontraproduktivně. To přijde na škodu, protože román je na literární debut psaný skutečně dobrým jazykem, do kterého Lynch vymyslel i vlastní argot, tedy zlodějskou mluvu sloužící pro utajení, která v praxi funguje velice dobře a jenom prohlubuje skutečně kvalitní atmosféru zločinu. Nehledě na fakt, že hrdinové mluví často tak, jak jim „zobák narost“. Jsou-li v bezpečí, mluví zcela běžně, ale jakmile se dostanou do krizové situace, jejich slovník se kvapem zhorší. Ke konci knihy, kdy napětí rostě geometrickou řadou se v rozmluvách objevují vulgarismy nejhoršího kalibru v nemalé míře. Právě takovýto jazyk velice dobře navozuje atmosféru zoufalství a strachu a čtenář text jen hltá očima a v tělo se třese nutkáním pomoci hlavnímu hrdinovi.

Nejenom lži a jazyk však činí ze Lží Lockeho Lamory dobré čtivo. Autor postupně v románu rozehraje několik příběhových nitek, které se motají okolo hlavního hrdiny. Po dočtení knihy čtenář zjistí, že vše souviselo se vším, ale bylo pro výsledné pochopení třeba přečíst celou knihu.

Děj knihy je po velice dlouhý čas absolutně neodhadnutelný. Nedá se dopředu určovat, kdo co udělá, jak se zachová, nebo jak to celé dopadne. Moc prostoru pro úvahy autor čtenářovi ani nedává a rychle servíruje další chody příběhu jako číšník křížený s chobotnicí. Lynych si pohrává s různými klišé jako kočka s myší a vytváří staronová řešení, která obaluje do nových kabátců, díky kterým se román skutečně řadí mezi ty originální.

Lži Lockeho Lamory mají své chyby, jsou to chyby začátečnické, které sice jdou odpustit, ale docela dost kazí příjemný zážitek z románu, který je skutečně nacucaný novotu. Díky nim není příběh hladký a svižný, ale těžkopádný a neustálé změny vyhazují čtenáře z rytmu.  Bude třeba odpustit nezvládnutou kompozici, a když se překlene přes ní, otevře se pro čtenáře dobře propracovaný děj i svět, ve kterém se odehrává. Jazyk zločinců mu přiroste k srdci a brzy zjistí, jak svádivé je lhát, lhát, lhát. Díky těmto faktorům je tato kniha lahůdkou pro všechny, které již nudí všichni ti rádoby hodní zlí hrdinové a chtějí číst o skutečných zlodějích, kteří lžou, neustále kradou a podvádějí i při hrách, kdy sázejí vlastní život. Prostě o Parchantech.

Název originálu: The Lies of Locke Lamora
Český název: Lži Lockeho Lamory
Autor: Scott Lynch
Překlad: Roman Tilcer
Počet stran: 487
Vydalo: Laser-books, Plzeň 2009
Doporučená cena: 329 Kč

Hodnocení: 70%

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Zlodějna v režii Scotta Lynche – Lži Lockeho Lamory