!Ukázka z knihy!Román Justine Lévy nazvaný Nic vážného popisuje téma milostného trojúhelníku. Hned po svém vydání se stal bestsellerem. Úspěch románu způsobila jednak autobiografičnost odkazující ke skutečným postavám (milenka Adrien je ve skutečnosti Carla Bruni, současná manželka prezidenta Sarkozyho), jednak syrovost a opravdovost autorčiny výpovědi. U nás knihu vydává Nakladatelství Jota.
Ilustrační foto, Zdroj: worldlifecentre.com
Vrátila jsem se do Paříže o dva dny dřív. Nechyběl mi. Nemyslela jsem na něho. Pablo jako by ani nikdy neexistoval, ani jeho křídově bílé zuby, ani jeho smích, ani jeho oči, když se dívá přímo do slunce, aniž by kýchal, ani moskytiéra, tohle všechno neexistovalo, ani Pablo neexistoval, nemyslela jsem na něho. Vlastně jsem nemyslela na nic. Byla jsem v tom důvěrně známém zvláštním stavu, ve kterém se ještě čas od času nacházím. Louiso, posloucháš mě? Ano, poslouchám. Ale ve skutečnosti neposlouchám, ani hluk zvenčí, ani hluk uvnitř, kouřím cigarety, polykám pilulky Xanaxu jako bonbóny, je to nádherné, člověk se uzavře do sebe, není nic víc než klid, pohoda, a potom ten zvláštní pocit v břiše, ten lehký pocit, který mi dává chuť zůstat a nic nedělat, přestat se hýbat. Pablo mi nechyběl. Jeho zuby, jeho smích, jeho oči, ne, ne, zapomněla jsem na všechno. Tak jak bylo na Formenteře, Louiso? Nebylo to špatný, jo, nebylo to špatný. Bylo hezky? Ano, velmi hezky, mám tady jedno cédéčko Barbary, to je fajn, líbí se mi Barbara, on mi doopravdy nechyběl.
Ale nebyla jsem ani moc překvapená, když mi zavolal. Šla jsem na rande s jedním z těch kluků, ze kterých jsem si nedokázala vybrat, nevadil mi, ale ani se mi zvlášť nelíbil, vlastně přesně nevím, každopádně se mi nedařilo se k němu chovat hezky, jmenoval se Gabriel. Když byl milý, a to byl dost často, říkala jsem mu, líbíš se mi, ale nemiluju tě, není v co doufat, nemám ti co nabídnout, jestli se jednoho dne z toho dostanu, nebudeš to ty, koho budu milovat. Odpovídal mi se slzami v očích, které jsem mu záviděla a které mě zároveň odpuzovaly, to je v pořádku, já tě miluju, je důležité, aby tě někdo miloval, je to můj dárek pro tebe, nechci nic na oplátku. Nerozmlouvala jsem mu to, možná měl pravdu, ale kašlala jsem na to. Občas jsem přemýšlela, že ho opustím, ale proč vlastně? Kvůli někomu jinému, s kým to bude stejné? Mohla bych klidně narazit místo něho na nějakého mizeru nebo zvrhlíka; toho se mamka obávala, když jsem dospívala, ale nikoho jsem nepotkala, neměla jsem prsa, nosila jsem brýle a měla ofinu, a mamka si pořád představovala, že potkám nějakého mizeru nebo zvrhlíka, možná v něco takového doufala, možná si říkala, moje ubohá malá Louisa, třeba i nějaký mizera je lepší než nic.
Jednou večer, předtím než jsem potkala Pabla, jsem opravdu na někoho takového narazila. Byl to obtloustlý, ale rychlý mladík, který mě sledoval od supermarketu, asi pět set metrů. Vycházela jsem od psychoanalytika, byla to moje druhá a poslední psychoanalýza, řekl mi něco v tom stylu, co vás rozhodí (byla jsem z toho dost vedle), že vaše matka spala s vaším otcem, a připadalo mi to tak neomalené, že jsem utekla, a ještě k tomu ten kluk, co mě sledoval! Zastavila jsem se uprostřed ulice, co je, řekla jsem? Tak co je? A ten kluk se tvářil jakoby nic, ehm, chtěl bych vás jenom pozvat na kafe… Uklidnila jsem se, ale pořád jsem se cítila nervózní, ale zároveň i polichocená; vždycky mi to dodá víc sebejistoty, když mě někdo sleduje, je to sice hloupé, svádí mě na ulici; ale říkám si, že se věci změnily, já jsem se změnila, už nejsem to neduživé a nudné dítě, které muži přehlížejí, odpovídám, ne děkuji, je to milé, ale nemám ráda kávu. V tom momentě se ten kluk stal někým jiným. Už není vůbec nesmělý. Co ti dává právo říkat, že jsem milý, ty couro! Nejsem milý! Přecházím ulici, on přechází taky. Zrychluji, dohání mě. Tváří se podezřele, říkám si. To je jediná věc, kterou jsem byla schopná říct poldům, když jsem podávala trestní oznámení. Nevzpomněla jsem si ani na to, jak byl oblečený, ani jakou měl barvu vlasů nebo očí, dokázala jsem jim říct jen to, že se tvářil podezřele, a měl pěkné zuby. No tak, jen malou kávu, šeptal teď trochu mírněji, ale s tak obscénním výrazem, jako by řekl, no tak, nechceš mi ho vykouřit, a ještě mě navíc plácnul přes zadek. Podívala jsem se na něho. Dala jsem mu facku. A on se na mě vrhnul a dal mi ránu pěstí do obličeje.
Převzato z knihy Justine Lévy: Nic vážného. Vydalo Nakladatelství Jota v Brně, 2011.
