Menu
TOPZINE.cz
Sport

David Drahonínský: Lukostřelba se pro mě stala drogou

Markéta Pešková

Markéta Pešková

19. 5. 2009

David Drahonínský se stal 14. září 2008 paralympijským vítězem v Pekingu ve střelbě kladkovým lukem. O své zážitky z této události a cestě, která ho dostala až na nejvyšší stupeň vítězů, se rozhodl podělit se čtenáři Topzine.cz.

Jaké jsi měl pocity ze svého vítězství? Co to pro tebe znamená?

Nepopsatelný pocit, prostě jsem dosáhl něčeho, čeho jsem chtěl dosáhnout a moc jsem si to přál, ale také jsem pro to hodně udělal. Člověk si v tu vítěznou chvíli uvědomí, že nejenom jeho tréninkové úsilí, ale práce všech lidí, kteří mi na té cestě k vítězství pomáhali, nebyla zbytečná. Byl jsem moc šťastný, ani jsem nemohl štěstím brečet, jakou jsem z toho měl radost. Podařilo se mi něco, co pro jiné sportovce zůstane nesplněným snem do konce života. Co to pro mě znamená? Těžko říct, naplnění jednoho z mnoha cílů, které si sebou nosím v srdíčku. Dosáhl jsem vytyčeného cíle a můžu začít přemýšlet nad dalším.

Jak dlouho ses připravoval na paralympiádu? Lišila se tvá příprava od příprav na jiné soutěže?

Po neúspěšné kvalifikaci na paralympiádu v Aténách začala příprava na Peking, takže od roku 2004. Lukostřelbě jsem věnoval všechno. Každopádně loňský rok byl, co se týká přípravy nejnáročnější. Nastřílel jsem za rok skoro jednou tolik šípů než v předchozích letech. Bylo to náročné.

Jak dlouho se věnuješ střelbě z luku? Co tě k tomuto sportu přivedlo? Napadlo tě tehdy, že by si jednou mohl stát na nejvyšším stupni vítězů na paralympiádě?

Z luku střílím již sedmý rok. K tomuto sportu mě přivedla náhoda. V Jánských Lázních, kde jsem studoval obchodní akademii, probíhala prezentace lukostřelby v tělocvičně a já jel náhodou kolem, a tak jsem si to vyzkoušel a začal jsem trénovat. Popravdě jsem na to myslel od začátku, že bych chtěl jednou vyhrát paralympiádu, ale ta cesta byla dlouhá a nebyla vůbec jednoduchá.

Od kolika let jsi na vozíku a co se ti stalo?

Na vozíku jsem od šestnácti let. Byl jsem náměsíčný a spadl ze třetího patra panelového domu, kde jsem bydlel s rodiči.

Co se ti prvně prohnalo hlavou, když jsi se dozvěděl, že skončíš na vozíku?

Když mi to poprvé doktoři sdělili, tak jsem to bral jako špatný sen a říkal jsem si, že se z toho proberu. Postupem času jsem měl dost času přemýšlet o tom, jaký to na vozíku bude, jelikož jsem v nemocnici, až do mého propuštění domů, strávil dlouhých osm měsíců.

Věnoval ses před úrazem nějakým sportům?

Fotbal, hokejbal a před úrazem jsem začal dělat korejské bojové umění Taekwon-do, to mě velmi bavilo.

Kolik času věnuješ denně nebo týdně tréninku a v čem všem trénink spočívá?

Lukostřelba není zdaleka jen o střílení, jak by se mohlo zdát. Je to fyzicky ale i psychicky náročný sport. Člověk musí spojit techniku střelby a musí se koncentrovat, aby tuto techniku zopakoval stejně při každém výstřelu. Střílím minimálně třikrát týdně a maximálně třeba i desetkrát, jelikož některé dny trénuji i dvoufázově, záleží která fáze přípravy zrovna je, a který závod sezóny je naplánován jako nejdůležitější. Dále navštěvuji posilovnu, v zimě častěji a přes léto méně. V létě do přípravy zařazuji také bazén, jelikož plavání je skvělý relax a kompenzace. Lukostřelba je jednostranný sport, a tak je důležitá i rehabilitace.

Získal jsi mnoho dalších ocenění, kterých z nich si nejvíce vážíš?

Nejvíce si vážím zlaté medaile z Mistrovství České republiky se zdravými lukostřelci. Ve své sbírce mám dále zlato a stříbro ze soutěže týmů na mistrovství světa a mnoho další kovů z domácích závodů. Také moje sbírka obsahuje dost bramborových míst, která jsem okupoval pravidelně na MS nebo ME před Pekingem a v Pekingu jsem to bramborové prokletí konečně prolomil.

Máš nějaké další koníčky? Jaká je vůbec náplň tvého volného času mimo tréninky?

Dříve jsem se věnoval curlingu, v něm jsem byl také v reprezentaci. Hrál jsem boccu, v té jsem také reprezentoval ČR na mezinárodních závodech. Také jsem se věnoval florbalu na elektrických i mechanických vozících a i v těchto sportech jsem hájil barvy ČR. Zkoušel jsem atletiku, quadrugby, handbike a plavání. Většinu těchto sportů jsem závodně před Pekingem pověsil na hřebík, jelikož jsem se chtěl na sto procent věnovat lukostřelbě. V současnosti si rád zajezdím na handbiku, a občas si rekreačně zahraji quadrugby. Momentálně studuji Metropolitní univerzitu v Praze, magisterské studium. Popravdě všechen můj volný čas věnuji lukostřelbě. Občas zajdu na procházku s mým hafanem a rád navštívím kino nebo divadlo.

Mohl by si vysvětlit, co je při střelbě z luku jiné u tebe, než u klasických lukostřelců? V čem je tvůj největší handicap ve srovnání se „zdravými“ lukostřelci?

Asi největší rozdíl je v tom, že zdravý střelec dostřílí a odejde ze střelnice po svých a jeho ruce mají relax. Já namáhám ruce i dál po tréninku, ale při samotném střílení je největší rozdíl v tom, že zdravý střelec má oproti mně daleko více funkčních svalů, například na zádech, a to je pro něj výhoda. Když tak přemýšlím, tak moje výhoda je ta, že se mi při střílení netřesou kolena, jelikož sedím. (smích)

Já o tobě vím, že se někdy účastníš i soutěží se „zdravými“ lukostřelci. Jak tě mezi sebe přijímají a jaké máš ve srovnání s nimi výsledky?

V České republice mě zdraví lukostřelci berou a jsem uznávaná persona, ale to vše jsem si musel vydobýt a nepřišlo to samo. Chovali se ke mně vždy slušně, ale brali mě spíš jako kluka na vozíku, co střílí s nimi občas z luku. Když jsem pak vyhrál MČR se zdravými, tak mě začali brát jako soupeře a to byl super pocit, od té doby jsem prostě David lukostřelec, který je může porazit, a oni s tím počítají, když proti mně střílí.

Letos oslavíš sedmadvacáté narozeniny. Kolik let předpokládáš, že se budeš věnovat tomuto sportu na profesionální úrovni?

Když si vezmu, že všichni moji soupeři z kategorie, které jsem porazil v Pekingu, nebyli mladší než padesát let, tak mám před sebou ještě dlouhou kariéru a já si myslím, že vydržím tak dlouho, dokud vydrží moje zdraví, jelikož lukostřelba se pro mě stala drogou, bez které nemohu žít.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

David Drahonínský: Lukostřelba se pro mě stala drogou