Výstava Já, bezesporu poodkrývá v Rudolfinu tajemství lidské identity

Pojem joint venture lze použít i v oblasti výtvarného umění. Pražská Galerie Rudolfinum navázala na úspěšný koncept Kunstmuseua Wolsburg a otevřela novou verzi výstavy Já, bezesporu.

Jiří David jemně upravuje portréty slavných osobností. Co tvoří identitu a jak je fixována pamětí? Zdroj: Galerie Rudolfinum

Před třemi lety začala Julia Wallner, kurátorka německého Kunstmusea Wolfsburg, pracovat na konceptu výstavy postavené na bázi vlastních sbírek muzea. Vycházela z reportáže jedné německé televize, která narážela na skutečnost, že facebooková mládež se z 80 % účastní něčeho, čemu starší generace vůbec nerozumí. Julii a její kolegy vedl tento problém k diskusi, jak až je možné vyjevovat své soukromí, a stál u zrodu budoucí výstavy.

„Úsilí o hledání identity a pochybnosti o ní je něčím, co se prolíná celými dějinami umění. Šarm naší výstavy byl pro mě právě v rozhodnutí, že budeme vycházet z prastaré otázky, ale odpověď budeme hledat v uměleckých dílech vzniklých po roce 1968.“ vysvětluje Julia.

Rozšíření původní výstavy pro Rudolfinum

Zprávy o velmi úspěšné výstavě se donesly k Petru Nedomovi, který už jednou spolupracoval s Kunstmuseem na repríze výstavy Neo Rauch a společně s Julií začal pracovat na přizpůsobení výstavy podmínkám, které nabízí Rudolfinum. Přenesení výstavy do prostor Rudolfina nebylo ale až tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Petr Nedoma k tomu poznamenává: „Stáli jsem před kvaziinterpretací původní myšlenky, přičemž technické podmínky pro výstavu byly zcela odlišné. Ve Wolsburgu se díla nacházely v šesti prostorách ve tvaru písmene L, v Rudolfinu jde o uzavřený kruh a celkový prostor je přibližně dvojnásobný. Museli jsme tedy znovuoživit příběh, který chceme vyprávět.“

Zavřené oči III Adrieny Šimotové pootvírají bránu do lidské duše.

Sbírka děl, která původně čerpala výhradně z depozitáře wolfsburského muzea, byla doplněna o řadu domácích i zahraničních tvůrců. Celkově může návštěvník zhlédnout fotografie, obrazy a videoinstalace 19ti umělců z celého světa včetně Jiřího Davida, Adrieny Šimotové nebo Cindy Sherman. Pestrost stylů, tvůrčích pohledů i platforem, prostřednictvím kterých díla k návštěvníkům promlouvají, je klíčem k tomuto příběhu o hledání lidské identity. A nechat se jím okouzlit je snadné.

Cesta za poznáním sebe sama

Výstavu otevírá zšeřelá místnost s 547 nazvětšovanými momentkami Christiana Boltanského. Stejný rozměr všech fotografií zvýrazňuje kouzlo okamžiku a připomene dávnou lidskou snahu přivolat zpět chvíle, které se z paměti už dávno vytratily. Sbírka fotografií Menschlich je zároveň fascinujícím pohledem na jednu generaci plnou odlišných osobností, kterou formovaly stejné dějinné události. Pohled na desítky dětských, dospívajících a stárnoucích tváří poodkrývá tajemství odcházející osudové lásky, strach z opuštění rodinného kruhu i odhodlání začít vlastní dospělý život. Můžeme zde v neomezené míře čerpat elementy, které následující vystavená díla dál rozvíjí.

Čtěte také: Já bezesporu je nová výstava v Rudolfinu. Máme exkluzivní fotky z instalace!

Pro všechna je charakteristický intimní dialog s návštěvníky, který je také často otevřenou reflexí autorova života. V albu Viktora Pivovarova melancholicky nazvaném Kde jsem? končí série kreseb prostředí, ve kterém autor žil a ve kterém jeho postava náhle chybí, pohledem na nekonečně modrý horizont. Ten je ale vzdálený a tento poslední obrázek přetržený v půl. Adriena Šimotová nabádá křehkou sérií masek se zavřenýma očima k rozvoji vnitřního života, který vede k harmonii, ale v neblahém období také k dobrovolné vnitřní emigraci.

Elizabeth Peyton dodnes maluje portréty klasickým způsobem. Hledá krásu ve smutku, její postavy jsou zachyceny v okamžiku čekání na nejasnou budoucnost.

Prostřední část výstavy navazuje na Boltanského úvod a série portrétů společenských ikon Gerharda Richtera a Gottfrieda Helnweina nás provede 20. stoletím k videoinstalaci Fiony Tan, která výstavu uzavírá. Opuštěný starý muž se ve filmu prodírá bludištěm chodeb a starodávných kreseb zpět k vlastním zpomínkám, které mu vzala Alzheimrova choroba. Každé ráno ho čeká stejná cesta.

Výstava určená nejen milovníkům umění

Petr Nedoma shrnuje hlavní téma výstavy: „Vyprávíme malý příběh. O zrození, působení společnosti na člověka(…) Co znamená paměť a vzpomínky, které člověk cítí sám v sobě, ale co vůbec dělá člověka. Jaké jsou znaky těchto vzpomínek.“

Bezejmenný obraz Roberta Longa. Spící dětská tvář decentně odkrývá skrytou identitu danou genetickou výbavou.

Já, bezesporu je ukázkou fantasticky poskládané konceptuální výstavy, která zaujme nejen milovníky výtvarného umění, ale i ty návštěvníky Rudolfina, kteří běžně na výstavy nechodí. Říká se, že dítě nemá čas na nic jiného než na samotné bytí. Přísun nových vjemů je zkrátka tak intenzivní, že fascinace životem dovolí dětské mysli odpoutat se od starostí světa dospělých. V Rudolfinu takový pocit budete mít také. Výstava pokračuje do 14. srpna.

Výstava Já, bezesporu poodkrývá v Rudolfinu tajemství lidské identity
Pojem joint venture lze použít i v oblasti výtvarného umění. Pražská Galerie Rudolfinum navázala na úspěšný koncept Kunstmuseua Wolsburg a otevřela novou verzi výstavy Já, bezesporu.
Před třemi lety začala Julia Wallner, kurátorka německého Kunstmusea Wolfsburg, pracovat na konceptu výstavy postavené na bázi vlastních sbírek muzea. Vycházela z reportáže jedné německé televize, která narážela na skutečnost, že facebooková mládež se z 80 % účastní něčeho, čemu starší generace vůbec nerozumí. Julii a její kolegy vedl tento problém k diskusi, jak až je možné vyjevovat své soukromí, a stál u zrodu budoucí výstavy.
„Úsilí o hledání identity a pochybnosti o ní je něčím, co se prolíná celými dějinami umění. Šarm naší výstavy byl pro mě právě v rozhodnutí, že budeme vycházet z prastaré otázky, ale odpověď budeme hledat v uměleckých dílech vzniklých po roce 1968.“ říká o konceptu výstavy Julia. 
Rozšíření původní výstavy pro Rudolfinum
Zprávy o velmi úspěšné výstavě se donesly k Petru Nedomovi, který už jednou spolupracoval s Kunstmuseem na repríze výstavy Neo Rauch a společně s Julií začal pracovat na přizpůsobení výstavy podmínkám, které nabízí Rudolfinum. Přenesení výstavy do prostor Rudolfina nebylo ale až tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. 
Petr Nedoma k tomu poznamenává: „Stáli jsem před kvaziinterpretací původní myšlenky, přičemž technické podmínky pro výstavu byly zcela odlišné. Ve Wolsburgu se díla nacházely v šesti prostorách ve tvaru písmene L, v Rudolfinu jde o uzavřený kruh a celkový prostor je přibližně dvojnásobný. Museli jsme tedy znovuoživit příběh, který chceme vyprávět.“
Sbírka děl, která původně čerpala výhradně z depozitáře wolfsburského muzea, byla doplněna o řadu domácích i zahraničních tvůrců. Celkově může návštěvník zhlédnout fotografie, obrazy a videoinstalace 19ti umělců z celého světa včetně Jiřího Davida, Adrieny Šimotové nebo Cindy Sherman. Pestrost stylů, tvůrčích pohledů i platforem, prostřednictvím kterých díla k návštěvníkům promlouvají, je klíčem k tomuto příběhu o hledání lidské identity. A nechat se jím okouzlit je snadné. 
Cesta za poznáním sebe sama
Výstavu otevírá sšeřelá místnost s 547 nazvětšovanými momentkami Christiana Boltanského. Stejný rozměr všech fotografií zvýrazňuje kouzlo okamžiku a připomene dávnou lidskou snahu přivolat zpět chvíle, které se z paměti už dávno vytratily. Sbírka fotografií „Menschlich“ je zároveň fascinujícím pohledem na jednu generaci plnou odlišných osobností, kterou formovaly stejné dějinné události. 
Pohled na desítky dětských, dospívajících a stárnoucích tváří poodkrývá tajemství odcházející osudové lásky, strach z opuštění rodinného kruhu i odhodlání začít vlastní dospělý život. Můžeme zde v neomezené míře čerpat elementy, které následující vystavená díla rozvíjí.
Pro všechny je charakteristický intimní dialog s návštěvníky, který je ale také často upřímnou introspekcí. V albu Viktora Pivovarova melancholicky nazvaném Kde jsem? končí série kreseb prostředí, ve kterém autor žil a ve kterém náhle chybí, pohledem na nekonečně modrý horizont. Tento poslední obrázek je přetržený. Adriena Šimotová nabádá křehkou sérií masek se zavřenýma očima k vnitřnímu dialogu, který vede k harmonii, ale také k dobrovolné vnitřní emigraci.
Prostřední část výstavy navazuje na Boltanského úvod a série portrétů společenských ikon Gerhardta Richtera a Gottfrieda Helnweina nás provedou 20. stoletím k videoinstalaci Fiony Tan, která výstavu uzavírá. Opuštěný starý muž se ve filmu prodírá bludištěm chodem a starodávných kreseb zpět k vlastním zpomínkám, které mu vzala Alzheimrova choroba.
Výstava určená nejen milovníkům umění
Petr Nedomova shrnuje hlavní téma výstavy: „Vyprávíme malý příběh – o zrození, působení společnosti na člověka(...) Co znamená paměť a vzpomínky, které člověk cítí sám v sobě, ale co vůbec dělá člověka – jaké jsou znaky těchto vzpomínek.“
Já, bezesporu je ukázkou fantasticky poskládané konceptuální výstavy, která zaujme nejen milovníky výtvarného umění, ale i návštěvníky Rudolfina, kteří běžně na výstavy nechodí. Říká se, že dítě nemá čas na nic jiného než na samotné bytí. Přísun nových vjemů je zkrátka tak velký, že fascinace životem dovolí dětské mysli se odpoutat od starostí světa dospělých. V Rudolfinu takový pocit budete mít také. Výstava pokračuje do 14. srpna.