Menu
TOPZINE.cz
Film & TV

RECENZE: Jen Bůh odpouští. Nečekejte od Refna a Goslinga druhý Drive

Pavlína Nouzová

Pavlína Nouzová

3. 6. 2013

Režisér Nicolas Winding Refn se zapsal do paměti většiny českých diváků až svým posledním filmem Drive. Když pak ohlásil další spolupráci s Ryanem Goslingem, mnoho z nich se těšilo jako na druhé Vánoce. Jenže tohle asi nečekali.

Jen Bůh odpouští je svým způsobem podobný jako Drive, ale stejně tak ho můžete chápat i jako zcela opačné uchopení stejného rámce. Nicolas Winding Refn se tentokrát vrátil i k práci scenáristy a je jen otázkou, jestli za mírně zploštělé a povrchní zpracování může právě on. Jen Bůh odpouští je totiž na první pohled hluboký, inspirativní snímek, který ale na pohled druhý příliš mnoho nepřináší.

Stejně jako u Drive nám režisér ukázal další zpracování ustáleného příběhu/mýtu, v němž se pohybují archetypy postav. Ovšem tentokrát změnil přístup k postavě hlavní, jakémusi nehrdinovi v podání Ryana Goslinga.

Civění do kamery získává nový rozměr

Drive byl pohled na řidiče, který i přes svou občasnou pasivitu stále svíral volant ve svých rukách a v závěru zachránil princeznu. Dokázal jednat, když si usmyslil, že jednání je na místě. Julian jde ve své pasivitě ještě více do hloubky. Zamilovaný je jedině platonicky a žen se v žádném případě nedotýká (padla myšlenka, jestli nejde vyloženě o kastráta, ale Refn k tomu příliš jasných vodítek nedává). Nechává se zmítat ve svém oidipovském komplexu a proti autoritativní matce (Kristin Scott Thomas) se nevzbouří. A opravdu mnohokrát tupě civí do kamery.

Ryan Gosling tentokrát neudrží ani kladivo. Zdroj: H.C.E.

Ryan Gosling tentokrát neudrží ani kladivo. Zdroj: H.C.E.

Postava Juliana tak oproti řidiči nezíská vaše sympatie. V podstatě si je ani nezaslouží. Nedokáže jednat sama za sebe, a když se konečně rozhoupe k nějakému činu, absolutně v něm selže (ať už jde o pomstu na vrahovi nebo rvačku s vrchním policistou).

Přitom se toho kolem Juliana neděje málo. Spolu se svým agresivním bratrem žijí v Thajsku, kde se starají o zápasnickou halu. Bratrovi se ale jednou seběhnou sliny na mladičkou prostitutku, kterou následně zavraždí. Následuje sled pomst – bratra zabije otec dívky, kterému to dovolí zmíněný policista. Když Bangkok navštíví matka obou bratrů, rozhodne se mužům vrátit stejnou měrou – smrtí.

Hlavní postavy mají svoje metafory

Stejně jako Julian je podivným pasivním a neschopným rytířem, matka ztělesňuje zlou a prolhanou královnu (v tomto případě drogového kartelu) a vrchní policista téměř až starozákonního Boha, který se dokáže jasně rozhodnout, koho a kdy má stihnout trest.

video
play-sharp-fill

Svým způsobem by zápletka mezi těmito třemi postavami vystačila na čtvrthodinový klip. Refn však vytvořil 90minutový snímek, který pomocí pomalých záběrů a děje prokládaného snovými představami prodloužil na mírně nesnesitelnou stopáž. Jinému filmu by hodina a půl možná skvěle padla, v tomto případě ale absence propracovanějšího děje a délka záběrů vytváří subjektivní dojem tříhodinového opusu.

Příliš myšlenek tu nehledejte

Otázka je, jestli je na vině skutečně scénář. Refn napsal scénář například i k domácímu filmu Barbar (známý spíše jako Valhalla Rising). Ten také mnoho děje neobsahoval, zato meditativně zpracovával vztah přírody, člověka a bohů (pohanských). V jeho pomalosti spočívala pomocná berlička, aby měl divák více času na zvažování jednotlivých myšlenek.

V případě Jen Bůh odpouští již tolik nosných námětů k přemýšlení neleží. Vším se táhne pouze zvažování nad právem na pomstu, případně otázkou, kde leží hranice mezi adekvátní pomstou a přehnaným šílenstvím. Jinak je film poměrně plochý, a dalo by se dokonce i říci, že povrchní.

Není úplně žůžo mít za matku Kristin Scott Thomas.

Není úplně žůžo mít za matku Kristin Scott Thomas.

I tak ale Refn své poslední dílo vynahrazuje alespoň precizním vizuálem. Za kameru se postavil Larry Smith (spolu natočili i Bronsona), díky němuž několik scén vyčuhuje nad hranici průměru – například trapný souboj slabého hlavního hrdiny s dokonalým policistou. Podobně hudba Cliffa Martineze dodává obrazu neonového Thajska správně pulzující nádech.

Verdikt Pavlíny Nouzové:

Pavlína NouzováJen Bůh odpouští rozhodně není jednoduchý film, ale stejně tak není ani příliš hluboký, když se při jeho sledování budete maximálně soustředit a odhalíte archetypy postav či ústřední téma. Kdyby nebyl zabalen do precizního technického hávu (zjednodušeně myšleno obraz a hudba), nepřinášel by mnoho navíc.

O všem ale vypovídá věnování snímku Alejandru Jodorowskému. Pokud vám jeho tvorba něco říká, a dokonce vás i zajímá (líbí by nebylo správné slovo), pak je pro vás téměř povinnost nové Refnovo dílo vidět. V opačném případě čelem vzad, i kdybyste byli největším fanouškem Ryana Goslinga pod sluncem. Tohle opravdu není druhý Drive.

Hodnocení: 50 %

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

RECENZE: Jen Bůh odpouští. Nečekejte od Refna a Goslinga druhý Drive