Menu
TOPZINE.cz
Film & TV

RECENZE: Futurologický kongres. Folman nadchl psychedelickými barvami

Redakce

Redakce

7. 8. 2013

Když se film rozhodne kritizovat současný vývoj kinematografie a technologizaci světa, koleduje si o velká očekávání. Nový ambiciózní počin Ariho Folmana však nastavenou laťku zdolává s grácií a poskytuje ojedinělý filmový zážitek.

Po veleúspěšném autobiografickém snímku Valčík s Bašírem se režisér a scenárista Folman vrací se svérázně osobitou adaptací sci-fi povídky Stanislawa Lema. Antiutopickou kritikou polského autora se inspiruje a aplikuje jeho radikální představy na svět filmového průmyslu.

Robin Wright, protagonistka příběhu ztvárňující sebe samotnou, je herečkou, která se přehoupla na tu méně žádanou stranu čtyřicítky a očekává v nabídkách zralé role. Když ji však její agent Al (Harvey Keitel) hned v prvních minutách nemilosrdně plísní za to, že po vrcholné dvacítce si vybírala mizerné nabídky, mizerné role i mizerné chlapy, je zaděláno na problém. Problém v podobě poslední nabídky, kterou kdy Robin od svého studia Miramount dostane.

Studio chce vytvořit Robininu duplikaci, nasnímat si nejen její tělo, ale veškerou mimiku, city a herecké projevy. Chce ji zakonzervovat v současném věku, vytvořit digitální alter ego, které už by si nevybíralo špatné role a nevycouvalo z žádné nabídky a s nímž by studio nakládalo podle vlastního rozmaru. Dělají to tak přece všichni herci; třeba Keanu Reeves a Michelle Williams už jsou dávno nasnímaní. Navíc včera bylo pozdě, a když Robin nepřijme, je ve filmové branži vyřízená. A až smlouvu podepíše, stává se tahle věc-Robin Wright majetkem studia a reálná předloha musí vybublat do anonymity.

video
play-sharp-fill

Živí herci si pohrají s emocemi

Až dosud je děj prezentován klasickou hranou pasáží, jež trvá bezmála hodinu a demonstruje perfektní herecké výkony a vzrůstající emoční zaujetí vůči hlavní hrdince. Důraz je kladen na jednoduchost a impozantnost autentického výkonu reálných herců. Jde o tichou meditaci nad vážností situace, o sondu do života ženy, která má jeho dobrou polovinu před sebou, ale už teď musí nechat zemřít jednu ze svých vášní – lásku hereckou.

A tak Robin kontrakt podepisuje s vidinou času navíc, který může věnovat péči o syna se zákeřným Usherovým syndromem. Hraná pasáž eskaluje v asi nejpůsobivějším momentu filmu, kdy je herečka uzavřená v obludné skenovací konstrukci a procítěně prožívá poslední okamžiky svojí herecké kariéry.

Příběh poté poskočí dvacet let kupředu, kdy má Robin namířeno na Futurologický kongres, kde podle všeho plánuje podepsat prodloužení smlouvy. Kongres je však pořádán v animované zóně, a tak si Robin na hranici musí čichnout omamné drogy a halucinogenní mejdan se rozjíždí. Realita s animací se prolnou v rázné změně, která je však citlivě a působivě provedená a nehraje pouze na efekt.

FOTO: Futurologický kongres

Animovaná podoba Robin Wright objevuje snový halucinogenní svět.
Zdroj: Aerofilms

Kreslená Robin jako průvodce v zemi neznámé

Animovaný děj je mimořádně chaotický, krajina je zmatečně poskládaná a proměnlivá. Je složité v ní sledovat jasnou linku, děj skáče sem a tam v čase i prostoru, prolíná se tu mytologie s popkulturou i známé výjevy, které působí bizarně odcizeně. Folman tím diváka nutí vnímat prostředí více intuitivně, dává mu ochutnat prazvláštního ráje, který nemá jasné kontury, a při pokusech o rozklíčování přiměje všímat si drobností a zamýšlet se.

Řemeslně byla na animaci odvedena bravurní práce; však také kreslená pasáž vznikala dva a půl roku. Je však podivně plochá, pozbývá plasticitu a servíruje divákovi jednotvárné mimické výrazy. Vyvolává jakousi retronáladu, v níž se vytrácí souznění s postavami a divákova vazba na ně. Kreslená Robin se stává pouhým průvodcem v divokém světě neznáma.

Toto odosobnění napomáhá, aby divák nahlédl na předestíranou problematiku zvenčí, aby více hloubal nad abstraktními tématy, která režisér rozvíjí, spíš než nad konkrétním osudem postav. Rovněž symbolicky poukazuje na to, že jakkoliv křiklavě a bohatě halucinogenní svět animace působí, vždy bude ve své podstatě chudý, nedosáhne hloubky světa reálného.

Z animované nevinnosti k nevolnosti

Po čase tak toto zručné chemické panoptikum vyvolává až klaustrofobický dojem. Člověk se nevyzná v prostředí, v ději, v postavách a volá po obyčejnosti reálného hraní. Folman vytváří zdárný kontrast mezi pestrým koloritem, rozjařeností barev a tvarů a ponurým tónem, v němž se děj animované části line. A zprvu milé a veselé barvy po čase působí spíše jedovatě.

Zde je také více než kdekoli jinde patrný atmosférický hudební podkres Maxe Richtera. I jeho dílem je přechod v poslední reálné prozření trestí úlevy, šoku a roztrpčení nad krutou skutečností průmyslově zdrogovaného světa prázdných obličejů a potácejících se mátoh.

Během této riskantní dystopické jízdy Folman adresuje mnohem víc než jednu palčivou nadčasovou otázku. Jde o příběh kritizující hollywoodský kult mládí a víru v technologie vytvářející iluzorní světy, do nichž utíkáme před realitou. Napadá vývoj chemické společnosti, mašinérii a konzumnost. Některá z témat rozvede do hloubky více, jiných se spíše dotkne a zbylé rozjímání ponechá na divákovi. Po celou dobu však nezapře svoji důraznou sdělovací hodnotu.

Verdikt Petry Štěpánkové:

petra-štěpánkováČerná satira Ariho Folmana je ryze uměleckým počinem, který pronikne pod kůži. Přizve diváka na rozdivočelý apokalyptický trip, znepokojující, vlezlý a naléhavý. Jde o silný zážitek vyvolávající vděk za všední realitu a prosté radosti současné podoby světa.

Folman ví přesně, jak s kterým médiem pracovat, a výsledkem jsou dvě zcela odlišné opulentní pasáže, každá v jiném pojetí a s jiným zaměřením, ale obě sycené silným symbolismem. Futurologický kongres je jednoznačné must-see, protože tak mrazivé sci-fi už dlouho nebylo k vidění.

Hodnocení: 90 %

Verdikt Oldřicha Mánerta:

Oldřich MánertJednou za čas se do kin dostávají filmy jako z jiného světa. Futurologický kongres do této kategorie patří ve všech směrech. Do posledního detailu promyšlený, vizuálně opojný a zároveň dětsky hravý s citem pro skvěle načasovaný humor. Mozkové závity se po prvních minutách roztočí a zastaví se až mnoho hodin po projekci. Film, který zůstane v hlavě napořád. Bez potřeby šokovat a artistně lacině provokovat.

Ari Folman překonal sám sebe a tančení s Robin je ještě o fous lepší než s Bašírem.

Hodnocení: 100 %

Verdikt Pavlíny Nouzové:

Pavlína NouzováAri Folman po Valčíku s Bašírem rozehrál další vizuálně podmanivou psychologickou hru na diváka, aby ho po zhlédnutí filmu snad ještě více „rozkládal“ než během jeho sledování. Děsivá ukázka toho, kam až může naše posedlost síťovými médii a odosobněním zajít, není jednoznačně vyložitelná, a tak za Folmanovým podobenstvím můžete spatřit leccos – nic ale nebude chybné.

Škoda jen, že v určitých momentech (hlavně ze začátku, kdy divák ještě moc netuší, „o co jde“) snímek působí spíše jako fňukání postarší herečky než jako společenská kritika. Když se ale budete soustředit na ústřední myšlenku, nádhernou hudbu Maxe Richtera a případně si i předem přečtete předlohu od Stanisława Lema, budete spokojeni na maximum.

Hodnocení: 70 %

 

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

RECENZE: Futurologický kongres. Folman nadchl psychedelickými barvami