2 fotky 
!Ukázka z knihy!V nakladatelství Jota vychází v rámci edice Opravdové příběhy kniha palestinské autorky Ruly Jebrealové nazvaná Miral. Její hlavní hrdinkou je svěřenkyně jeruzalémského sirotčince, která se po zkušenosti s izraelskou kampaní proti intifádě rozhodne zapojit do boje za palestinskou věc. Hlavním tématem knihy ovšem není pouze izraelsko-palestinský konflikt, ale především osudy tří generací palestinských žen.
Miral, Zdroj: archív nakladatelství Jota
Miral byla příliš otřesená a zmatená ze smrti své kamarádky, než aby si pamatovala, kde přesně se nacházel dům, do něhož ji Hani zavezl po demonstraci. Ale myslela si, že dokáže najít někoho, kdo jí řekne, kde Hani bydlí. Vydala se do Arménské čtvrti, která byla navzdory ranám, jež utržila během těžkých bojů v roce 1948, jednou z nejúchvatnějších čtvrtí Starého města. Snažila se získat nějaké informace od skupiny dětí, které si na náměstí ozářeném vlahým ranním sluncem hrály s míčem.
„Jistěže ho známe,“ odpověděl na její otázku nejstarší chlapec ze skupiny. „Ale kdo jsi? A co mu chceš?“
„Řekni mu, že ho hledá Miral. On už bude vědět.“
Chlapec kopl do míče, který přeletěl hladký kámen, a pak si změřil Miral pátravým pohledem.
„Počkej na mě tady, půjdu ho zavolat,“ řekl a odešel s rukama v kapsách. V kalhotách, které mu byly příliš velké, vypadal komicky.
Miral nezbylo než čekat. Upírala pohled vzhůru k bílým střechám Jeruzaléma, jež představovaly v jistém směru protiklad k jeho krvavé historii. „Bože, jak já tohle
místo miluji i nenávidím,“ pomyslela si. Možná, že jednoho dne se Jeruzalém stane hlavním městem dvou států, izraelského a palestinského. Ačkoli se narodila v Haifě, když zamyšleně pozorovala Skalní dóm, třpytící se ve slunečních paprscích, toužila splynout se svým adoptivním městem.
Po několika minutách se chlapec vrátil s Hanim, který vypadal hubenější a mnohem vyšší, než si ho Miral pamatovala. Měl hnědé rozcuchané vlasy a byl oblečený do modrých džínů a šedého svetru. Navzdory melancholii v očích se mu na rtech skvěl zářivý úsměv.
„Jak vidím, zotavila ses velmi dobře,“ řekl a stiskl jí ruku. „To jsem rád. Už jsi snídala? Pojď se mnou, vím o jednom místě poblíž Damašské brány, kde dělají vynikající hummus.“
„Ne, díky, nechci tě obtěžovat. Potřebuju jen pět minut tvého času, abychom si promluvili o něčem důležitém,“ odpověděla Miral.
„Pojďme se tedy trochu projít. S plnými žaludky se nám bude povídat lépe,“ konstatoval Hani.
Ve Starém městě to vřelo. Hemžilo se turisty, kteří sem přijeli na hod beránka a na Velikonoce. Byl vlahý den a čerstvý, příjemný větřík narážel do měkkých judských kopců.
„Tak o jakou důležitou věc jde?“ zeptal se Hani.
„No, týká se to jednoho mého známého, chlapce, který žije v uprchlickém táboře Qalandíjá. Je velmi inteligentní a má mimořádné spisovatelské nadání. Četla jsem jeden z jeho příběhů, který vypadá opravdu nadějně, pokud bude mít možnost s ním něco podniknout. Dostal stipendium, aby mohl studovat v Damašku, ale myslím, že ho nepřijme. Chce bojovat. Pokud jde o vrhání kamenů nebo střílení z praku na izraelské tanky, je vždy mezi prvními. Mám obavy, že jednoho krásného dne to s ním skončí špatně.“ Miral domluvila a několik vteřin si s Hanim vzájemně hleděli do očí. Zdálo se, že Hani má schopnost číst v lidském nitru a rozumět tomu, co člověk cítí.
Znovu pomalu vykročil.
Převzato z knihy Ruly Jebrealové: Miral. Vydalo Nakladatelství Jota v Brně, 2011.
