2 fotky 
Cesta na Měsíc: povídku, kterou pro francouzskou antologii povídek o Vesmíru napsala Tereza Brdečková, si můžete poprvé přečíst česky, a tona stránkách Topzine.cz! Zajímá vás, jak povídka skončí? Tak hurá, pusťte se do čtení!
Autor: Marián Luha, Topzine.cz
Po večeři císař konečně Keplera vyzval, aby předčítal svůj traktát o cestě na Měsíc.
Zprvu všichni poslouchali, protože jeho vyprávění bylo velmi zábavné.
Hrdina jménem Duracot, syn islandské čarodějnice, podniká podobně jako já velké cesty. A jedna z nich ho zavede až do Levanie, která je ve skutečnosti Měsícem. Posluchači zprvu tleskali, když Kepler podrobně popsal cestu i krajinu, jako kdyby skutečně už na Měsíci byl. Ale jeho dlouhý příběh postupně mizel ve složitých početních příkladech, takže mu nikdo nerozuměl. Všichni se začali nahlas bavit, i já jsem tiskl své sousedce ruku i koleno. Císař se postupně zahleděl do dálky a nedával pozor. Nakonec Kepler skončil tím, že všechno o Duracotovi a cestě na Měsíc se mu jenom zdálo. Nastala chvíle ospalého ticha.
A já jsem si v tu chvíli dodal odvahy, vstal jsem a kolem dlouhé tabule šel přímo k císaři. Poklekl jsem, vyndal jsem z kožené brašny svého Trismegista a otevřel ho na straně, kde byly nejkrásnější obrázky. Císař okamžitě zbystřil a začal si knihu prohlížet. Oddaloval ji od očí, zkoumal kvalitu papíru i krásu písmen. Bál jsem se, že mu ji budu muset dát. Ale najednou na mně upřel zrak a řekl panu komořímu Langovi:
„Jaká nádhera! A jaký cherubín ji přináší. Nenechte ho, pane Langu, bez odměny, a rádi ho brzo zase uvidíme.“
Pak sáhl do pláště a podal mi sám od sebe váček plný zlaťáků.
„Tu máš, chlapče, ať už jsi kdokoliv.“
Styděl jsem se podívat kolem na všechny přítomné, kterým prý dlužil platy a odměny už mnoho měsíců.
Autor: Marián Luha, Topzine.cz
Konečně jsme šli domů. Spočítal jsem peníze od císaře a bylo jich až dost na cestu do Ameriky. Kepler se na mne tak hněval, až jsem viděl, že by mne rád shodil z kamenných schodů. Pak mi řekl:
„Vzal jste si, co patří jiným. Za ty peníze bychom mohli mít i dalekohled jako Galileo.“ Rozumí se, že jsem peníze na dalekohled Keplerovi nedal a mezitím jsme došli k řece.
Zvedal se studený vítr. Nebe bylo tmavomodré jako císařův plášť a letěla po něm černá oblaka.
Jakýsi Ital hrál na mostě na sklenky naplněné vodou. Kepler se na chvíli zastavil, díval se, jak snědé prsty krouží kolem okraje sklenic a snažil se odhadnout výšku příštího tónu podle obsahu sklenky. Pak natáhl chromé prsty a zkoušel také hrát. Ital se usmíval, kladl mu prsty na správné sklenice a Kepler zamyšleně kroužil bříšky prstů kolem chladných okrajů.
„Co kdyby sklenice nebyly kulaté? Znělo by to stejně?“
„A jaké by měly být, pane?,“ ptá se Ital.
„Jiné,“ odpovídá Kepler. „Zajímavá otázka.“
Pak se na dlouho odmlčel.
„Planety obíhají v elipsách a za stejnou dobu opíší všechny stejnou plochu, bez ohledu na vzdálenost. Je to božská harmonie, ale jiná hudba, než kdyby obíhaly v kruzích.“
Viděl jsem, že nemluví přímo ke mně. Podíval jsem se nahoru, na oblohu, otočen směrem k Hradu. Mraky odletěly a věže katedrály byly obsypány zářivými hvězdami.
„Noc patří hvězdičkám,“ řekl Kepler. „Kdybych byl mladý a svobodný jako vy, také bych jel do Ameriky.“
Autor: Marián Luha, Topzine.cz
Byly skoro čtyři hodiny ráno, když jsem dorazil do Bacháčkova domu. Byl jsem překvapen, když jsem ve své posteli nalezl pana de Brunoy, který hluboce spal. Lehl jsem si tedy na podlahu a císařské zlato jsem si přivázal šátkem na tělo.
Ráno jsem se ptal pana de Brunoy, kde celých těch pět neděl byl. Řekl, že odešel s tou kejklířkou. Prý zažil dobrodružství a rozkoše, o jakých se mu v Lovani ani nezdálo, a že se teď může v klidu oženit, protože na ně bude celý život vzpomínat. Vyprávěl mi dlouho, ale to už je jiná historie a nesouvisí s hvězdami.
To dopoledne také přišla komorná paní Westonové a přinesla mi psaníčko, jehož obsah neprozradím. Bál jsem se, že kdybych zůstal déle v Praze, mohl bych o své peníze zase přijít a tak jsem navrhl, abychom odjeli domů, než se k nám štěstí obrátí zády. Rozloučili jsme se tedy s rektorem a vydali se na cestu.
Když jsme pak jeli tou podivnou krajinou, kde se zvedají hory podobné sochám, vynořila se mi v mysli vzpomínka. Byla jasná jako zjevení a pochopil jsem díky ní, co Johannes Kepler svým příběhem o cestě na Měsíc myslel.
Jako děti jsme se jednou vezly kočárem po hladké cestě a zdálo se mi, že kočár stojí a stromy utíkají. Pohyb kočáru vpřed jsem poznal jenom podle drncání, a když zmizelo, přestal jsem v pohyb věřit. A teď vidím, že právě tak klamavý je poměr mezi naší zemí a oblohou a možná vůbec mezi všemi věcmi, které se dějí z vyšší moci nebo z naší vůle.
Napadlo mne, že je třeba všechno v neustálém pohybu. Koně, stromy, celá země, celý vesmír, že těch pohybů je nekonečně mnoho. Sedím na koni na zemi, která se otáčí a zároveň možná letí spolu se Sluncem do neznáma. A proto i já jsem každou chvíli jiný, i pan de Brunoy, i císař nebo Johannes Kepler. Každému pozorovateli se zdá, že stojí nehybně uprostřed a že záleží právě na něm. Ale když se vzdáme své dětinské představy, stane se nám každá chvíle dobrodružstvím.
V Lovani začínal podzim. Pan de Brunoy se příští týden žení a já se pomalu připravuji na velkou cestu do Ameriky. Papír s opisem slov Herma Trismegista jsem ze žertu poslal do Prahy paní Westonové, aby podle něj napsala báseň.
