4 fotky 
Po tom, co nakladatelství Triton dlouho odkládalo publikaci prvního dílu trilogie Černé drahokamy od Anne Bishopové, se s druhým dílem vytasilo jen o několik týdnů později. Dědička stínů ovšem na rozdíl od prvního dílu přichází dost rozpačitě.
Ilustrace na obálce knihy Dědička stínů Autor: Larry Rostant
Přirovnávat obálku knihy k jejímu obsahu není zrovna dvakrát originální postup. Existují ale knihy, ke kterým se to hodí jako k žádným jiným. Dcera čisté krve, první díl trilogie Černé drahokamy, měl zářivou, téměř magickou obálku s mladou, ale přesto svým způsobem přitažlivou čarodějkou. První díl byl o objevování světa se třemi říšemi, kde vládnou od přírody ženy a muži jim slouží jako nadržení hřebci. Byl to romantický příběh lásky letitého muže ke svůdné dvanáctileté čarodějce, jež s dětským zápalem objevovala svou obrovskou moc a jejíž rodina ji občas posílala do domova pro duševně choré dívky, kam si mohli chodit užívat movití „strýčci“. První díl byl zábleskem nápaditosti, hůře podané a zdánlivě klišovité, ale stále nápaditosti.
Dědička stínů má obálku laděnou do tmavých barev; pozadí připomíná architekturu gotických či románských staveb. Za hlavní hrdinkou, zpodobněnou jako dospívající žena, se krčí vlk, o kterém se má kamarádka vyjádřila jako o „chudince, která nemá ani pořádný kožich“. Posuďte sami ten rozdíl.
Máte rádi šachy?
Jaenelle kvůli událostem na konci minulé knihy upadla do kómatu a byla tak spolehlivě vyřazena ze hry. Tím pádem se všichni dohadují, co se vlastně stalo. Lucivar (ten s těmi křídly) obviňuje zmateného Daemona (ten, co se zamiloval do Jaenelle), že Sadi sprostě využil situace a Čarodějku znásilnil. Daemon z toho pomyšlení z nějakého důvodu zešílí a odchází do Šíleného království (také vám přijde tak divné, že šílenství se tu pokládá za geograficky označitelný region?), kde si nějaký ten čas spokojeně pobude. Aby to bylo trochu zajímavé, Lucivar mezitím upadá do otroctví. Saetan (Pán Pekla, duševní otec Jaenelle) zase paralelně s tím trpí depresí nad ztrátou své milované skoro-dceři a do toho řeší intriky své manželky, královny démonů Hekatah. Vše připraveno, 150 stránek a dva roky fiktivního datování pryč, Jaenelle procitá se ztrátou paměti.
Už prvních pár desítek stránek vám lehce naznačí, jak bude vypadat celý druhý díl. Tím, že zmizela Jaenelle, která celý příběh a jeho přitažlivost táhla na svých mladistvých bedrech, text silně pokulhává. Vedlejší postavy totiž zdaleka nestačí na to, co předtím hravě zvládala hlavní hrdinka. A když ta se konečně vrátí, jiná silná postava (Daemon) si s ní vymění místo na střídačce a všechno zase odmávne do tempa, které poklidně plyne dál, protože nic jiného mu nezbývá.
Čtenář zjišťuje, že Jaenelle už není ta v mnoha smyslech toho slova přitažlivá holčička a že je z ní puberťačka (a ne zrovna dobře napsaná puberťačka), kterou bude muset sledovat vyrůstat. Moc tomu nepomohou ani Saetan, který se obecně psychicky moc nevyvíjí, a Lucivar, jenž původní mileneckou lásku přetvoří na ochranitelskou ruku staršího bratra. Vždyť jsou teoreticky příbuzní.
Bez děje se to neobejde
Kamenem úrazu celého druhého dílu ale nakonec nejsou postavy. Pokud by se autorka držela nadupaného příběhu, který představila v předchozí části, daly by se bez problémů skousnout. Jenomže Dědička stínů žádný děj nemá. Jejím ústředním motivem je Jaenellino dospívání a různé vnější zásahy, které ho provázejí, ale to je prakticky všechno. Čtenář otáčí stránku za stránkou, tu a tam ho něco zaujme a jinak tupě čte každé desáté slovo a přitom po očku pokukuje na číslo listu, jestli už se náhodou neblíží ke konci. A tak si po libovolně dlouhém čase najednou uvědomí, že je několik desítek stran před koncem, uprostřed finální bitvy. Zamrká. Kde se tam ta finální bitva vzala? Když se prokouše skrz ni a závěrečnou rovinku, dojde mu, že tam byla zcela účelově, aby se tedy konečně něco dělo. A všichni žili šťastně až do smrti…
Logicky, když čtenář nemůže sledovat zajímavý děj, a dokonce ani postavy, hledá něco dalšího. To má na jednu stranu nespornou výhodu – konečně se zorientuje v organizaci tří, potažmo čtyř říší (Tereille, Kaeleer, Peklo + Šílené království), které mu do té doby dávaly smysl jen částečně. Pak už se ale opravdu začne nudit, a tak si začne všímat chyb, které Anne Bishopová bezděčně seká jednu za druhou. Pokud ta kniha nemá žádný děj, proč má pět set stránek? Proč ten dlouhý úvod, když šel zkrátit na několik velmi atmosférických úryvků? Proč to v jednu chvíli vypadá jako pohádka o růžovém prasátku a ve druhé hororová SM fantasy? A kam se ztratila ta drsná romantika z předchozího dílu? To jsou jenom ty nejočividnější otázky.
Čtenář, který se dočte až na konec, se zákonitě musí zamyslet, jaký měla tahle kniha účel. Ani autorka, která ji bezpochyby psala spíše pro ženské publikum (a tenhle recenzent je chlap, takže to nemůže dost dobře pochopit), se nemohla tím opusem bavit celých těch pět set stran. Takže pokud ji zrovna netlačila smlouva s nakladatelem, zřejmě si připravovala půdu pro finální díl, Královnu temnot, kterou Triton vydá ještě letos. Ostatně rádoby monumentální konec tomu nasvědčuje. Takže držme si klobouky, závěr trilogie bude zřejmě dost zběsilá jízda. Jinak by totiž bylo lepší, kdyby Dcera čisté krve prošla pořádnou korekturou a zůstala samostatným románem.
Název originálu: Heir to the Shadows
Český název: Dědička stínů
Autor: Anne Bishopová
Překlad: Jana Odehnalová
Obálka: Larry Rostant
Počet stran: 584
Vazba: brožovaná
Rozměry: 110 x 165 mm
Vydal: Triton, Praha 2010
Doporučená cena: 348 KčHodnocení: *** (50%)
