Zlomek celku: O otcovraždě a jiných rodinných potěšeních

Většinu svého života nebyl Jasper Dean schopen přijít na to, jestli má svého prokazatelně paranoidního otce Martina litovat, nenávidět, milovat, anebo zavraždit. Teď, když už je starší Dean po smrti, dokáže se ten mladší konečně zamyslet nad potřeštěncem, který ho vychoval v intelektuálním nevolnictví, a uvědomuje si, že jejich dobrodružství bylo i přes své potrhlosti velkolepé. Knihu Steva Stoltze vydalo nakladatelství Jota.

Je to příběh, jehož hrdinové putují z australského buše do kaváren bohémské Paříže, z thajské džungle do striptýzových barů, psychiatrických léčeben, labyrintů a zločineckých doupat a z výšin první lásky do hlubin zklamané ctižádostivosti. Výsledkem je divoká jízda jako na kolotoči, během níž se z dvojice nýmandů stanou neblaze proslulé osobnosti prožívající pamětihodný příběh o otci a synu.

Většinu života jsem nebyl schopen přijít na to, jestli mám svého otce litovat, ignorovat, zbožňovat, odsoudit anebo zavraždit. Jeho nepochopitelné chování mě udržovalo v nejistotě až do samého konce. Uměl mít protichůdné názory na všecko, co si dokážete představit, a v první řadě na mé vzdělání.

Když jsem měl za sebou osm měsíců v mateřské školce, rozhodl se, že už tam dál chodit nebudu, poněvadž vzdělávací systém je „ohlupující, duchamorný, překonaný a přízemní“. Nemám nejmenší představu, jak někdo může malování prstem považovat za překonané a přízemní. Děcko se zaneřádí, to jistě, ale nic duchamorného na tom není. Tak mě ze školky odhlásil s tím, že mě bude učit sám, a místo aby mě nechal malovat si prstem, předčítal mi dopisy, které psal Vincent van Gogh svému bratru Theovi těsně předtím, než si uřízl ucho, a taky úryvky z knihy Lidské, příliš lidské, abychom spolu mohli „vyrvat Nietzscheho nacistům“.

Potom se místo mého vzdělávání začal věnovat zírání do prázdna, což je časově náročné zaměstnání, a tak jsem jenom posedával po domě s rukama v klíně a s toužebným přáním, abych si zasemohl malovat. Po šesti týdnech mě strčil zpátky do mateřské školky, a zrovna když se začínalo zdát, že bych mohl nakonec žít docela normálním životem, druhý týden v září napochodoval přímo do třídy plné prvňáčků a znovu mě vzal pryč, protože ho přemohla hrůza, že můj citlivý mladý mozek zanechává „v záhybech Satanových spoďárů“.

Tentokrát už to myslel vážně, a zatímco odklepával cigaretový popel na hromadu špinavého nádobí, přednášel mi u rozviklaného kuchyňského stolu literaturu, filozofii, zeměpis, dějepis a ještě jakýsi bezejmenný předmět, při němž listoval novinami, křičel na mě nesouvisle, že média — jak tomu říkal — „vybičovávají morální paniku“, a dožadoval se, abych mu vysvětlil, proč se lidé nechávají k morální panice vybičovávat. Jindy mě učil u sebe v ložnici obložen stovkami knih z antikvariátu, obrázky vážně se tvářících mrtvých básníků, dlouhými řadami prázdných pivních lahví, výstřižky z časopisů, starými mapami, zčernalými a ztvrdlými banánovými slupkami, krabicemi nevykouřených doutníků a popelníky plnými těch, které už vykouřeny byly.

Jeho typická přednáška vypadala asi takhle: „Fajn, Jaspere, takže tady to máš, poslouchej: Svět už se dnes přestal nepostřehnutelně rozpadat, řve při tom zplna hrdla! V každém městě na světě pochoduje zápach hamburgerů bezostyšně ulicemi a hledá si kamarády! V tradičních pohádkách byla zlá čarodějnice vždycky ošklivá; v těch moderních má vystouplé lícní kosti a silikonové implantáty! Na lidech není nic tajemného, protože nikdy nezavřou hubu! Víra osvětluje cestu asi jako páska přes oči! Posloucháš mě, Jaspere? Někdy půjdeš pozdě večer po městě a nějaká ženská kousek před tebou se ohlédne a přejde na druhou stranu prostě proto, že někteří lidé tvého pohlaví znásilňují ženy a zneužívají děti!“

Z každé hodiny mi šla hlava kolem úplně stejně a každá se dotýkala nejrůznějších témat. Otec se mě pokoušel přimět, abych s ním vedl sokratovské dialogy, jenomže nakonec vždycky hrál obě strany sám. Když někdy za bouře vypnuli proud, zapálil svíčku a přidržel si ji pod bradou, aby mi předvedl, jak dokáže správné osvětlení udělat z lidské tváře masku zla. Vysvětlil mi, že když si s někým potřebuju domluvit schůzku, musím odmítnout „ten idiotský lidský zvyk“ vybírat si čas vždycky po čtvrthodinách. „Nikdy se s nikým nescházej o tři čtvrtě na osm nebo o půl sedmé, Jaspere, ale vyber si dobu jako 7:12 nebo 8:03!“

Když zazvonil telefon, zvedl sluchátko, ale neřekl ani slovo — a potom, když se z druhého konce ozvalo haló, roztřeseným a vysokým hláskem pronesl: „Tatínek tu není!“ Dokonce už v tom věku jsem chápal, že když se dospělý chlap snaží vydávat za svého šestiletého syna, aby se tak schoval před světem, je to dost groteskní, ale o mnoho let později jsem si uvědomil, že dělám totéž, až na to, že předstírám, že jsem on. „Můj syn není doma. O co se jedná?“ hřímal jsem do sluchátka. Táta pochvalně přikyvoval. Nic na světě neschvaloval tak jako ukrývání.

Mé hodiny pokračovaly i mimo domov, kde se mi táta snažil vštípit umění smlouvat o cenu, i když v naší společnosti se o cenu nesmlouvá. Vzpomínám, jak mě chytil za ruku, když si šel koupit noviny, a začal řvát na zmateného trafikanta: „Žádná válka! Žádný akciový trh se nehroutí! Ani jeden vrah neuprchl na svobodu! Tak za co chcete takové peníze? Vždyť se nic nestalo!“