Menu
TOPZINE.cz
Literatura

Vyhasínání mozku Martina Kleina. Co se stane, když nás zradí vlastní tělo?

Redakce

Redakce

22. 4. 2011

FOTO: Podzim životaProč se lidé bojí stáří? Mají strach z vrásek, šedin, nemocí a bolesti? S mnoha fyzickými jevy provázejícími stárnutí se člověk dříve či později dokáže smířit. Dokáže se ale vyrovnat i s chátráním psychickým? Na palčivou otázku odpovídá kniha J. Bernlefa Vyhasínání mozku Martina Kleina.

FOTO: Podzim života

Podzim života, Zdroj: sxc.hu

Když u nás v roce 1996 vyšla kniha spisovatele J. Bernlefa úplně poprvé, a to pod názvem Zatmění mozku, zcela se minula se čtenáři a téměř bez povšimnutí zapadla. Nyní se však kniha vrací pod názvem Vyhasínání mozku Martina Kleina. Vydává ji nakladatelství Za tratí.

Když člověka zradí vlastní mysl

V doslovu ke knize se socioložka a publicistka Jiřina Šiklová zabývá problémem psychického chátrání z pohledu dnešní společnosti. Proč se obáváme myšlenkového úpadku? Protože se snadno může stát, že nad sebou ztratíme kontrolu, přestaneme mít jasnou mysl a budeme odkázáni na druhé. Mnoho lidí to považuje za obtěžování. Jenže i to ke stáří patří. A možná právě tato kniha, o které se říká, že naučila Nizozemce lépe chápat stáří, pomůže i nám smířit se s podzimem života a jeho obtížemi.

Kniha vypráví příběh Martina Kleina, kterému ve stáří pomalu zhasíná mozek. Zapomínání přišlo nenápadně a nečekaně. Každý z nás občas něco zapomene, proto se zpočátku neznepokojuje ani Martin, ani jeho žena Věra. Nemoc však brzo naplno propukne a postupuje rychleji a rychleji. Martinovi se plete přítomnost s minulostí, nepamatuje si svou ženu ani asistentku Phil, která pomáhá Věře Martina hlídat. Nakonec přijdou výpadky takového rázu, že Martin už není schopný vnímat realitu a je zcela odkázán na pomoc ostatních lidí.

Jak to bylo na začátku

Martin Klein žije se svou ženou Věrou v domě, který dostali od námořnictva a kde mohli zůstat i po Martinově odchodu do penze. Žije se jim tam klidně, vlastní děti je již dávno opustily, rodiče zemřeli, a tak si Martin občas připadá osamoceně. Díky Věře je však stále začleněn do společnosti, a tak má docela přehled, co se děje v blízkém okolí. Jenže pak začnou věci pro Martina ztrácet smysl.

FOTO: Starý muž

Starý muž, Zdroj: sxc.hu

Martin si nemoc zpočátku vůbec nepřipouští. Vždyť ještě není tak starý, může to být horší. A i kdyby něco selhalo, tak co, to je v tomto věku normální. Jenže i Věře to později začne být divné, protože Martin nepoznává její přítelkyni a později ani ji samotnou. Nemoc však nelze zastavit a i když Martin bere léky, nic nepomůže. Navzdory tomu, jak to s ním jde z kopce, bojuje statečně od začátku do konce. Snaží se znovu poznávat fotografie, učit se a nepropadat zoufalství. A přesto se nemoc nakonec zhostí jeho myšlenek. Zapomíná, začíná být dezorientovaný v čase, nepamatuje si osoby, zapomíná svůj jazyk.

Po dlouhou dobu udržuje Martina v dobré kondici jeho pes Robert, se kterým chodí na dlouhé procházky. Když však nemoc u Martina propukne a on začne zapomínat, jednou se stane, že zapomene Roberta ve městě, když si jde koupit knihu, kterou doma již stejně má. Něco však nutí, aby si ji i přesto koupil. Pes se vrátí domů bez pána a Věra v tu chvíli způsobí poplach, protože si myslí, že se Martinovi stalo něco zlého. On však nic netuší a v klidu dojde domů. Od té doby je Věra ve střehu a Martina již nechce nechávat samotného, ačkoli se tomu Martin hodně brání. Nemá však na vybranou.

Žít ve vlastním světě

FOTO: Vyhasínání mozku Martina KleinaKniha je psána v er-formě, z pohledu samotného Martina Kleina. Můžeme tak z první ruky sledovat, co se děje v Martinově hlavě, jak reaguje a také jak postupně zapomíná a je čím dál více zmatenější. Proto je děj zpočátku ucelený, a čím více se blížíme ke konci, tím je roztříštěnější. Ke konci už to jsou jen záblesky vědomí a určitě čtenáři přeběhne mráz po zádech při pomyšlení, že by se mu tato věc mohla stát. A v tom je záludnost této nemoci. Nikdo nemůže vědět, kdy ho nebo jeho nejbližší tato nemilá věc potká, nebo se mu, se štěstím, vyhne.

Kniha je bezpochyby zajímavé dílo a určitě bych ho doporučila přečíst všem bez rozdílu věku. Mladší čtenáři možná pochopí stavy, kterými nemocní lidé procházejí, a třeba právě tato kniha jim pomůže naučit se toleranci, trpělivosti a pochopení. Starší čtenáři se zase bez obalu dozvídají, kam až nemoc může dospět. Kapitoly jsou oddělené tlustě zvýrazněnou první větou a jsou opravdu krátké. Je sice od začátku jasné, kam se bude děj ubírat, ale stejně je zajímavé sledovat postupné zapomínání až téměř k úplnému vyhasnutí.

„Jak se ti vede, Martine?“
Dívám se na tři kolmé vrásky mezi Věřiným obočím. Pak ucítím tabákový kouř. V pokoji sedí nějaká dívky a kouří cigaretu!
„Jak se ti vede, Martine?“
„Já nevím. Opravdu, je mi líto, ale opravdu nevím.“
„Pokus se popsat, nač myslíš.“
„Všechno jde tak trhaně. Žádný povlovný pohyb, jak tomu bývalo dřív. V ničem a nikde. Den je plný trhlin a děr. Do slova a do písmene. Ne, opravdu, nejde to. (Kdo vůbec tvoří tyhle krkolomné a drhnoucí věty, které se snažím trochu třídit nonšalantními vsuvkami?)“
„Kdo je támhleto děvče?“
„Phil přece není cizí. Dnes odpoledne jsi s ní byl na procházce.“
„Aha, přirozeně. Teď je teda večer. To je prima!“ (Možná, že ji přitom plácnu trochu moc rázně do ramene, to taky totiž už nezvládám, to rozdělení sil na různé pohyby; sklenice, kterou zvednu tak jemně, že mi vypadne z ruky, ručník, který svírám takovou silou, jako by vážil dvacet kilo.)
„Zítra je taky den!“ (Takové věty mi jdou ještě nejlíp. Přísloví a úsloví mě zatím napadají samy od sebe, mluvení se ještě podobá hovoru.)
Vstanu a zamávám dívce na pohovce, která mi laskavě pohyne rukou, aniž přitom otočí zápěstím. Najednou mě přepadne ospalost. Už si ani nevyčistím zuby.

Český název: Vyhasínání mozku Martina Kleina
Název originálu: Hersenschimmen
Autor: J. Bernlef
Překlad: Olga Krijtová
Počet stran: 136 stran
Nakladatelství: Za tratí, 2010
Doporučená cena: 200 korun

Hodnocení: **** (80 %)

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Vyhasínání mozku Martina Kleina. Co se stane, když nás zradí vlastní tělo?