Menu
TOPZINE.cz
Apetit

Sarah Watersová: Máte doma Malého vetřelce?

Alžběta Lexová

Alžběta Lexová

8. 9. 2010

Hýbe se vám občas nábytek sám od sebe? Staví se vám pohovka do cesty a snaží se vás zabít vaše vlastní dveře? Ne? Pak buďte rádi, protože se u vás doma ještě neuhnízdil poltergeist. Rodina Ayresových takové štěstí neměla.

Ilustrace na obálce knihy Malý vetřelec Autor: Pavel Růt

Ilustrace na obálce knihy Malý vetřelec Autor: Pavel Růt

Román Malý vetřelec nás přivádí na šlechtické sídlo Hundreds Hall, které už přes dvě stě let patří rodině Ayresových. Od druhé světové války začíná velmi rychle chátrat a paní Ayresové a jejím dvěma dětem, Caroline a Roderickovi, docházejí peníze. Proto rozprodávají pozemky, nábytek i cennosti a mnohé pokoje ponechávají prázdné a uzamčené.

Kvůli předstírané nemoci jejich služky přijíždí do Hundreds Hall doktor Faraday, jehož očima celý příběh sledujeme. Doktor Faraday rodinu navštěvuje stále častěji a stává se blízkým přítelem. Ani on nechápe podivné úkazy, které se v domě začínají odehrávat, ale nemůže popřít, že ať se tam děje cokoliv, významně to zasahuje do psychiky obyvatel. Ťukání vycházející ze zdí, hvízdání nefunkčního telefonu nebo zvonky, které zvoní, aniž by za ně někdo zatáhl. Je to všechno jen krutý žert, nebo na Hundreds Hall opravdu straší?

Duchařský příběh z minulého století

Podle anotace na zadní obálce knihy, se Malý vetřelec dá údajně chápat jako příběh o zániku jedné třídy anglické společnosti, jako temný thriller o narušené rodině a zároveň jako navýsost děsivý duchařský román. Těžko říct. Na sociologický román se tam autorka úpadku rodiny Ayresových nevěnuje dostatečně, na thiller je kniha příliš rozvleklá a nemá žádného pachatele ani akci, takže jedině se dá souhlasit s duchařským románem. Ačkoliv o nějaké výsostné děsivosti nemůžeme mluvit. Zkrátka si zase jednou anotace ze čtenáře vystřelila.

Malý vetřelec je psán formou pamětí doktora Faradaye, takže čtenář se musí nezbytně připravit na zdlouhavý start a značnou popisnost. Není to však úplně na škodu, děj utíká příjemně pomalu, jako by doktor klábosil s přítelem v hospodě. Tento velmi osobitý styl vyprávění mě pokaždé, když jsem knihu odložila, zase přinutil se k ní vrátit. Postava doktora se pro vypravěče skvěle hodí. Stojí mimo hlavní dění, tudíž ho pozoruje spolu s námi a zároveň si dělá svůj názor a do děje může více či méně úspěšně zasáhnout.

„V neděli ani v pondělí se nic zásadního nestalo. Po oba dva dny sice byla zima, ale sucho.“ (str.389)

Právě doktorův detailní popis tempo děje sice značně brzdí, ale pozvolna nahušťuje atmosféru. Na noční můry a propocené povlečení se netěšte, na druhou stranu zažijete příjemné mrazení v zátylku a minimálně mně se jednu noc zrovna dobře neusínalo. Ale ačkoliv tohle líčení vytváří tíživé dusno, tolik vhodné pro milovníky plíživého strachu, zároveň ve vás vyvolává naději, že když vytrváte, něco hrozného se přihodí. Nepřihodí.

Nepotřebuju vědět všechno

Věčný problém ich-formy, přes všechny její pozitiva, spočívá v tom, že vypravěč se nemůže účastnit všeho, pokud není Superman. Na což doktor Faraday úspěšně aspiruje. Jeho paměť sice obdivuji, ale v některých případech je vážně absurdní. I kdybych skousla, že i po letech doktor ví, co kde jedl, pil a co měl kdo na sobě, rozhodně nezbaštím, že dokáže převyprávět události, u nichž nebyl přítomen a má je tudíž z druhé, třetí a občas i čtvrté ruky, s naprosto stejnou detailní precizností. Nezlobte se na mě, ale je zhola nemožné, aby se k němu přes několik lidí nezkresleně doneslo, jak se která dáma tvářila, nebo co přesně onehdy řekla.

V některých pasážích se dokonce popis přelévá až do naturalistického hnidopišství a párkrát Watersová čtenáře oblaží detailem, o který by běžně vůbec nestál. Například polibek doktora s Caroline, během něhož doktor přemýšlí nad jejími špinavými nehty. Mňam. Rozvláčný otevřený konec ponechává zcela volnou ruku čtenářově fantazii, ale taky se neubráníte myšlence, že sama autorka nevěděla, jak to vysvětlit. Působí, jako by se snažila zalíbit jak zatvrzelým realistům, tak lidem nervózně se ohlížejícím přes rameno a mluvícím s duchy.

Pokud se ale nad některé pasáže povznesete nebo je rovnou přeskočíte, zjistíte, že Malý vetřelec je velmi podařený duchařský román, psaný starým, poctivým stylem, který neuznává zběsilé dialogy, honičky s postavami v prostěradlech nebo mluvící mrtvoly v temných zákoutích a zrcadlech. Nic děsivého ani plesnivějícího na vás pod postelí nečíhá, ale rozhodně se toho budete celou dobu příjemně bát.

Název originálu: The Little Stranger
Český název: Malý vetřelec
Autorka: Sarah Watersová
Překlad: Barbora Punge Puchalská
Obálka: Pavel Růt
Počet stran: 512
Vazba: vázaná
Rozměry: 150 x 210 mm
Vydal: Argo, Praha 2010
Doporučená cena: 398 Kč

Hodnocení: **** (70%)

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Sarah Watersová: Máte doma Malého vetřelce?