!EXKLUZIVNĚ!
Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé bezvýznamné žluté slunce. Kolem něj, zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů, obíhá naprosto zanedbatelná, nepatrná, modrozelená planeta, na níž z opic vzešlé formy života slaví 25. den v pořadí měsíce zvaného květen jakožto den ručníkový.
Douglas Adams Zdroj: easyquestion.net
Několik takových opičích potomků se sešlo v kavárně Vesmírna, aby společně vzdali hold ručníku jako pro život nezbytné věci a zavzpomínali na muže, který je o jeho důležitosti dokázal přesvědčit. Jako každý rok se tak slavilo výročí úmrtí Douglase Adamse, který zesnul 10. května 2001. K letošním oslavám se připojilo i nakladatelství Argo, které Adamsovy knihy vydává, a využilo této příležitosti, aby jeho fanouškům představilo dva nové přírůstky do sbírky.
Prvním je kniha A ještě něco…, kterou na přání Adamsovy manželky a agenta napsal Eoin Colfer, autor série Artemise Fowl, druhým je literární počin samotného Adamse ve spolupráci s Johnem Lloydem – Smysl Životic.
Recenzi na A ještě něco… si můžete přečíst zde.
Hlavně nepropadat panice!
Když jsme s mým skromným doprovodem vstoupily do kavárny Vesmírna, na okamžik jsme zauvažovaly, jestli nejsme náhodou špatně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se zde měl konat ručníkovský večírek nebo snad literární čtení. Právě naopak. Kavárna zela prázdnotou a na všech stolečcích se leskly nenápadné cedulky Reservé. Zoufale jsme se rozhlédly a toto naše němé volání o pomoc zachytil pán u prvního stolečku, jediného obsazeného. Jestli jsme vypadaly natolik vesmírně, nebo ho nasměrovaly naše ručníky hozené přes tašky, netuším, nicméně máchl rozšafně rukou směrem do lokálu a bodře zvolal: „To musíte až úplně dozádu.“
Vzorně jsme poslechly jeho instrukcí a v zadní části kavárny jsme konečně objevily ono kýžené místo – srovnané řady židliček, na jejichž opěradlech ležely úhledně složené bílé ručníky s vyšitým nápisem: Nepropadejte panice!, a malé pódium jako vystřižené s moderní talkshow – s gaučem, stolečkem a vůbec. Program začal až překvapivě načas a úvodní vystoupení dívčí skupiny Herky dalo všem návštěvníkům možnost poprvé použít svůj ručník a pokusit se jím zacpat uši. Slečny se činily jedna radost, to se jim musí nechat, jen nás zaráželo, co dělá folková skupina jako doprovod literárního večera k Douglasu Adamsovi, notabene když její členky neměly o důvodu našeho setkání ani páru. V průběhu večera dokonce opakovaně k pobavení všech zasvěcených vykřikovaly, že by si potřebovaly dát nějaký ten supercloumák a jejich závěrečný pokus zapojit publikum do své hudební tvorby selhal úplně.
Jak vyrazit mozek z hlavy
Po úvodní písni následovala ukázka z knihy Smysl Životic, jejíž četby se ujal Vojtěch Dyk, který načetl i audioknihu Stopařův průvodce Galaxií. Publikum si konečně na chvilku oddechlo, že je na správném místě ve správnou chvíli, načež zdařilý přednes Vojty Dyka opět vystřídaly Herky. V blaženém nevědomí považovaly Adamsovy neologismy za jakousi formu klingonštiny, a proto se cítily naprosto oprávněné uvést svou píseň Cizojazyčná, jakožto zcela vhodnou, protože je přece taky v různých jazycích.
Po celou dobu byl přítomen i překladatel knihy A ještě něco… Vítek Penkala, který stylově oděný do županu vzápětí podle svého uvážení a původního Adamsova receptu namíchal pravý pangalaktický megacloumák a spolu s jeho ochutnávkou si obecenstvo mohlo vychutnat i druhou literární ukázku, tentokrát z knihy A ještě něco…. Oficiálního zakončení se ujala opět skupina Herky s trojicí písní a závěrečným hitem Hop Hop, Hopy Hopy. A nám jakožto zkušeným stopařům bylo dovoleno ponechat si jak zářivě bílé ručníky, tak placky, které hlásaly například: Bude to o moc horší. nebo Zafod říká Zafodovi ano.
Kavárnu Vesmírna jsme opouštěly s pocitem velmi příjemně stráveného podvečera, koneckonců i ta skupina Herky, jakkoli byla snad tematicky nevhodná, byla lepší než recitující Vogoni, takže ručníky na naši záchranu nebyly potřeba. V každém případě je ale budeme nosit jako správné stopařky nadále s sebou, protože jeden přece nikdy neví.
