3 fotky 
U nové norské komedie vám zamrzne úsměv na rtech. Odehrává se totiž na zasněžené samotě u lesa a postavám zjevně nikdo nestačil říct, do jakého žánru se dostaly.[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/happy-happy-2010/]
Podle nabídky českých kin v posledních několika letech to vypadá, že a) skandinávské kinematografie se orientují výhradně na mezilidské vztahy a b) označení komedie nemusí nutně znamenat humor, u kterého se středoevropský divák zasměje. Ostatně pokud hledáte zábavu, doporučuji pokračovat do dalšího kinosálu. Zasněžená pláň ve filmu Happy, Happy nabízí mnoho, vtip ale vyjímaje.
Happy, Happy natočila norská režisérka Anne Sewitsky jako svůj celovečerní debut. Snímek o věčně optimistické Kaje zaujal porotu na letošním festivalu Sundance natolik, že mu udělila svou zvláštní cenu. Norské království ho vyslalo jako svého oficiálního zástupce do klání o nejlepší zahraniční film na 84. ročník cen Akademie. Na domácí půdě pro Happy, Happy získal prestižní cenu Amanda za nejlepší mužský herecký výkon Henrik Rafaelsen.
Lov losů a jiné
Happy, Happy je příkladem toho, jak málo může tzv. tagline vypovídat o daném filmu: „Komedie o nevěře, kuřbě a losím mase.“ Všechny zmíněné věci se zde objeví, a přestože filmové motto nemusí vždy být hluboký a obecně uplatnitelný citát, trocha kreativity by byla na místě. Zvlášť když se režisérka tak hodně snaží o to, aby její snímek měl nějaký druhý plán (nebo chcete-li skrytý význam).
Kaja se usmívá neustále. Zdroj: distributor filmu
Norská ne-komedie začíná setkáním dvou rodin. Kaja (Agnes Kittelsen) žije se svým manželem Eirikem (Joachim Rafaelsen) a malým synkem na opuštěné samotě. Nemůže se proto dočkat nových nájemníků Elisabeth (Maibritt Saerens), Sigveho (Henrik Rafaelsen) a jejich adoptovaného černošského syna.
Hlavní hrdinkou snímku je právě Kaja – kolem jejích starostí o rodinu, nedostatku sexu a nízkého sebevědomí se všechno točí, ačkoli zdánlivě Kaja dává přednost všem a všemu před svými potřebami.
Očima Terezy Janíkové: Norská hořká tragikomedie. Žánr, který do našich končin proniká čím dál častěji a který se těší čím dál větší oblibě. Přesto Happy, Happy není pouze dalším z řady výborných, přesto už trochu opakujících se severských příběhů ze života. Pochvala mu patří zejména za svižné (leč ne překotné) tempo, nezkarikované hrdiny, subtilní vtipy nebo osvěžující soundtrack v rytmu gospelového kvarteta. Je to film, který sice nemíří do extra hlubokomyslných úvah, nicméně není ani trochu plytký či dokonce hloupý a naštěstí ani lacině hřejivý. Kaja, Eirik, Elisabeth, Sigve a jejich synové jsou tak perfektním zpestřením a zároveň doplňkem podzimní nálady.
Hodnocení: 4****
Rozpor v postavě Kaji, která staví na odiv svou lásku k rodině a snahu udržet spokojený domov za každou cenu a zároveň pobíhá se svým milencem nahá ve sněhu před zraky svého syna, vyjadřuje celkem jasně i základní rozpor snímku. Na jednu stranu toužebné přání být nezávislý feel-good movie s varovným přesahem, a na druhou stranu silně konvenční příběh, který postupně vyšumí do ztracena.
Město vs. vesnice
Většina zamýšlených komediálních prvků má pramenit ze střetu městského manželského páru Elisabeht a Sigveho s životem na venkově. Obě rodiny se setkávají a hrají tupé společenské hry, zatímco kamarádství jejich synů den ode dne víc připomíná šikanu.
Jak je u skandinávských filmů zvykem (viz například nedávný Dům košaté lásky), páry se postupně prostřídají a postavy objevují svoji sexuální orientaci. Celý příběh tak působí velmi konvenčně, každý krok a rozhodnutí postav lze předem předvídat.
Hlavní hrdinka působí ze začátku sympaticky, ale soudného diváka poměrně brzy otráví její maniakální škleb, se kterým čelí událostem vlastního života. Ostatní hrdinové pak svými ironickými (Elisabeth), shovívavými (Sigve) nebo otrávenými (Eirik) úsměvy dávají jasně najevo, jaký je jejich vztah ke Kaje. Prakticky všem shodně chybí odvaha a odhodlání udělat si v životě konečně pořádek, a jak film plyne, zřetelně nejvíc na tuto neschopnost doplácí jejich děti.
Over the Rainbow už prosím ne…
Snahu režisérky o větší nezávislost mají podporovat hudební intermezza – kvarteto chlapíků v černých oblecích to naštěstí se svými cover verzemi amerických spirituálů a gospelů docela rozjíždí a soundtrack filmu je vůbec velmi dobrý. Tedy až na pokývnutí směrem k mainstreamu ve formě neuvěřitelně ohrané Over the Rainbow (od havajského zpěváka s nevyslovitelným jménem).
Totéž se však nedá říct o závěru filmu, kde režisérka odhaluje, že vlastně nemá až tolik, co říct. Nerozhodnost se navíc snaží zakrýt pomocí nehorázně kýčovité scény, ve které adoptivní synek Elisabeth a Sigveho sleduje v televizi projev Baracka Obamy.
Klučičí hry často připomínají šikanu
Debut Anne Sewitsky tak nakonec pro diváka funguje jako nábytek koupený v obchodním domě IKEA (ne náhodou je to skandinávská firma): závěr filmu si musí sestavit sám. Může například zauvažovat nad tím, že někteří lidé mohou za zdánlivou obětavostí schovávat vlastní sobeckost, kterou nezakryje široký úsměv. A jiní se mohou jevit chladní jako norská krajina v zimě, a ve skutečnosti jsou velmi citliví a vřelí.
Nedá se však s jistotou říct, že právě tento směr uvažování chtěla Sewitsky svým filmem vyvolat (jeho naivní konec by svědčil o opaku). Výše zmíněná nerozhodnost v závěru tedy umožňuje, aby si každý divák z filmu odnesl něco jiného. Není vyloučeno ani to, že někdo ho bude vnímat jako komedii. Slabina se tak může stát předností, protože jak ukazují jiné snímky v našich kinech, možnost popřemýšlet si o právě viděném už dávno není u filmu samozřejmostí.
Happy, Happy (Sykt Lykkelig)
Komedie
Norsko, 2010, 88 minutRežie: Anne Sewitsky
Hrají: Agnes Kittelsen, Joachim Rafaelsen, Maibritt Saerens, Henrik RafaelsenHodnocení: 3***
