Menu
TOPZINE.cz
Film & TV

Recenze filmu Mama Gógó: I Skandinávci můžou někdy šlápnout vedle

Tereza Janíková

Tereza Janíková

3. 4. 2011

Skandinávské filmy se v naší distribuci objevují čím dál častěji. Pořád se sice jedná o výjimky v takřka výhradně hollywoodské produkci, ale mezi evropskými zástupci v českých kinech patří rozhodně k těm početnějším. Že by na ně měli distributoři nějakou zvláštní úchylku?

Gógó v zemi za zrcadlem, Zdroj: distributor filmu

To asi ne. Důvod je prozaičtější – skandinávské filmy bývají skvělé jak po formální, tak obsahové stránce. Složité životní situace se pod zamračeným severským nebem kombinují se specifickým suchým humorem, ne nepodobným tomu našemu. Stačí připomenout, jak velký úspěch měla na festivalu v Karlových Varech černá vozíčkářská komedie Kurz negativního myšlení (2006).

Komedie bez komedie

I nejnovější film uznávaného islandského režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona (Zimnice, Niceland) dostal nálepku tragikomedie. K jakémukoli typu komedie má ovšem daleko. Mama Gógó je drama, kam proniklo pouze pár komických prvků a z toho většina se vyčerpala hned na začátku. S tím nemám žádný problém. Jenže Fridrikssonovo (z velké části autobiografické) dílo je dost slabé a je úplně jedno, v jakých žánrech se pohybuje.

Ústřední postavou je čiperná osmdesátiletá vdova Gógó (Kristbjörg Kjeld). Žije sama ve svém bytě, kam ji občas chodí navštívit potomci – dvě dcery a syn (Hilmir Snær Guðnason), který se živí jako filmový režisér, momentálně topící se v dluzích. Gógó postupně ztrácí kontrolu nad běžnými situacemi, a děti se ji proto rozhodnou umístit do domova důchodců. Tam zjišťují, že maminka trpí Alzheimerovou chorobou.

Přiznávám, že Fridrikssonovu tvorbu (zatím) neznám, takže osobně nemůžu srovnávat Mama Gógó s předchozími filmy. Ale taky přiznávám, že kdybych nevěděla, jak oceňované snímky má za sebou, považovala bych ho za začínajícího tvůrce, který si teprve osahává terén.

Neopouštěj staré věci pro nové

Mama Gógó je něco jako režisérova osobní zpověď. Syn (ve filmu nezazní kromě Gógó žádné jiné jméno) je alter ego Fridrikssona samotného a paní matka zase alter ego jeho matky. Fridriksson chce prostřednictvím vlastního příběhu podat obraz komplexnosti stáří, které se nevyhnutelně pojí s osamělostí, nemocí, nepochopením. Tomuto tématu se nevěnuje poprvé – zasvětil mu už dvacet let starý film Děti přírody (který si v Mama Gógó taky zahrál).

Do svého nejnovějšího filmu vložil režisér určitou sebereflexi a snad i pokání. Ze syna Gógó se stává čím dál menší sympaťák a jde to s ním čím dál víc z kopce. Je v tom symbol trestu, symbol zpytování svědomí? Vždyť jak říká postava doktora: „Buď se o ni bude někdo starat doma, nebo zůstane v ústavu“.

Na to, jak intimní látkou se Fridriksson zabývá, působí snímek dost povrchně. Nevyvolává emoce (i když je ukazuje), nenutí přemýšlet (i když se o to snaží). To, co se děje na plátně, pasivně pozorujeme a chápeme, ale ve skutečnosti nás to vůbec nezajímá. Vytvořit si vztah ke Gógó a její rodině je skoro nemožné. Veškeré emoce se nahrnuly do jediné scény – a to té poslední, která je zase naopak docela předimenzovaná.

Od desíti k pěti

Ale zatímco první polovina je ještě jakž takž průměrná, ve druhé už jsem jenom hleděla, co to režisér provádí. Naprosto nelogický a splašený střih, několik vyloženě prvoplánových, levných scén – jako třeba ta, kdy Gógó stojí v záchodové míse s kufrem v ruce (viz filmový plakát) a chce se spláchnout pryč.

Vrchol je, když místo toho, aby si divák sám uvědomil paralelu mezi scénami z Dětí přírody a osamělou Gógó stojící v mlze, je mu to naplno vyžvaněno. To své diváky Fridriksson natolik podceňuje?

Pan režisér má problém

Jednou z mála věcí, které fungují dobře, je hudba. Tam, kde má zaúčinkovat, zaúčinkuje, na rozdíl od zbytku dění na plátně. Sympatické ale je, že se povedlo nepředkládat problém jednostranně. Stále sice fandíme staré mamince, která je nucena opustit domov sužována pocity nechtěnosti, ale taky se nelze divit rozhodnutí dětí – Gógó jeden den vytopí sebe i sousedy, další málem vyhoří a k tomu řídí značně pod vlivem.

Alzheimer a schizofrenie

Režisér říká, že chce snímkem docílit podobného účinku, jakého dosáhl jedním ze svých předchozích z filmů Andělé všehomíra (2000). Drama, ve kterém hraje hlavní roli schizofrenie, pomohlo tuto nemoc v islandské společnosti lépe pochopit a přijmout. V Mama Gógó stojí na místě schizofrenie Alzheimerova choroba. To je sice chvályhodné a přeju, aby se to povedlo, ale nevím, nevím…

Mama Gógó není zrovna skvělý film. Ale nechci vyvolat pocit, že z něj nezbylo nic jiného než úplná fraška. Rozhodně obsahuje i dobré momenty (i když většinou spíš po stránce formální), rozhodně není hloupý. Bohužel ale působí moc strojeně, moc plytce, moc na sílu. Možná je to pro Fridrikssona tak osobní látka, že si nedokázal udržet režijní odstup. Možná jde o obyčejné šlápnutí vedle. Jako by Fridrik nějak neměl svůj den. Což se koneckonců může stát každému.

Mama Gógó (Mamma Gógó)

Drama
Island, 2010, 90 min

Režie: Fridrik Thór Fridriksson
Hrají: Kristbjörg Kjeld, Hilmir Snær Guðnason, Gunnar Eyjólfsson, Margrét Vilhjálmsdóttir

Hodnocení: 2**

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Recenze filmu Mama Gógó: I Skandinávci můžou někdy šlápnout vedle