4 fotky 
Baladický Advent Jarmily Glazarové se dočkal divadelního zpracování. Baladický tón se nepodařilo autorům udržet. Místy Advent ztrácí na srozumitelnosti kvůli dějovým zkratkám.
Jarmila Glazarová situuje svůj příběh do oblasti beskydského venkova. Koloruje jej zdejšími bohatými tradicemi a církevním rokem, který dává všemu dění zastřešující řád. Detailně zde popisuje život tamních obyvatel se všemi jejich útrapami, těžkostmi, ale také blízkým vztahem k víře a spřízněností s krajem. Pro navození místní autenticity užívá v dialozích nářečí typické pro tuto oblast.
Nářeční prvky se objevují také v inscenaci, ne vždy však působí v ústech jihočeských herců přirozeně, čímž se odkaz k místu, v němž se příběh odehrává, lehce vytrácí. Co se však nepodařilo ponecháním nářečí, napravila volba cimbálové hudby a sborových zpěvů, vše z dílny Jiřího Hájka. Hudba nejen skvěle dokresluje baladický tón celé inscenace a tvoří významný dějotvorný prvek, ale také se díky ní mnohem výrazněji podařilo vzbudit v divákovi dojem, že se skutečně nachází kdesi v beskydských horách.
Baladický příběh ztrácí na jevišti na své baladičnosti. Zdroj: Petr Neubert, Jihočeské divadlo
Marek Cpin vsadil při řešení scény a kostýmů na střídmost. Kostýmy opět korespondují s prostředím moravského venkova. Scéně dominuje, jak to tak v každé správné venkovské domácnosti bývá, velký stůl. Ten se podle potřeby proměňuje v seník, Františčinu komůrku a tak dále. Zdařile těmto proměnám napomáhá bílé prostěradlo. V tomto bodě se autorům podařilo vyřešit problém adaptace prozaického textu, který v mnohých ohledech neodpovídá dramatickému řešení.
Prozaický text postavil před jihočeské inscenátory mnohé překážky, ne všechny se podařilo úspěšně překonat. Glazarové předloha obsahuje několik míst, které se výrazně podílejí na proměně pokorné a oddané Františky v ženu schopnou odboje vůči ústrkům nehodného manžela (zastřelení Metudova psa, Františčin zásah do Jurových peněz). Oba momenty jsou v inscenaci řečeny jakoby mimochodem. Jejich dějotvorný význam odsouvají autoři stranou. Pro diváky je poté složitější číst Františčino jednání.
Sborové zpěvy tvoří zdařilou součást inscenace Advent.
Bez ohledu na toto patří hlavní postava Františky v podání Lenky Krčkové k nejméně čitelným. Františka, jak ji líčí Glazarová, je dívka s pevně vštípenými křesťanskými zásadami. Díky nim ctí manželství, péči o manžela a hospodářství nad své vlastní dobro. Všechny strasti, které se jí staví do cesty, snáší s pokorou a vírou v lepší zítřky. Tuto linku drží až do závěrečné vzpoury.
Lenka Krčková naopak nedokáže svoji Františku vést. Místy u ní probleskují záblesky vzpoury dříve, než je záhodno.
Prvky komického herectví, kterými obohacuje postavu Jury Podešvy Roman Nevěčný, ubírají postavě negativnosti. Podešva se tak jeví jako menší pokrytec.
Co se nepovedlo u Podešvy a Františky, dohnala Věra Hlaváčková v roli Rozíny. Rozína je v jejím podání doslova nechutná karikatura lidství, dobrosrdečnosti a vřelých vztahů mezi lidmi.
Františka Lenky krčkové je místy vzpurná, dříve než si děj žádá.
Inscenace Advent také ztrácí na čitelnosti kvůli dějovým zkratkám, které upozaďují významné momenty, v nichž je vysvětleno jednání postav. Tímto se stává inscenace pro diváky méně čitelnou a závěrečná pointa není tak zřetelná, jak by mohla být.
Navzdory výše uvedeným nedostatkům nedochází zcela k zastření poselství, jež s sebou inscenace Advent nese. Svíčku po svíčce, tak jako se na adventním věnci rozsvěcují svíce, dochází Františka k revoltě vedoucí ke svobodě.
Advent, Jihočeské divadlo, autor: Jarmila Glazarová, režie: Martin Františák, hrají: Lenka Krčková, Roman Nevěčný, Věra Hlaváčková, Bibiana Šimonová, Daniela Bambasová, Tomáš Drápela, Jan Dvořák, Jaroslava Červenková, Pavel Oubram, Taťána Kupcová
Hodnocení: 70 %
