7 fotek 
Park soch v maďarské Budapešti nabízí originální exkurzi do doby reálného socialismu, kde si můžete na vlastní oči prohlédnout i na vlastní uši poslechnout své nejoblíbenější komunistické vůdce a podivit se nad velikostí Stalinových bot. To vše nepříliš daleko od centra města.
Park soch na předměstí Budapešti. Zdroj: hungarianfolk.eu
Hned vedle městské citadely na vrchu Gellért se vysoko nad břehy Dunaje tyčí monumentální Pomník nezávislosti. Bronzová socha dívky, držící nad hlavou palmový list, je díky své čtrnáctimetrové výšce doslova nepřehlédnutelná, a tvoří tak jednu z hlavních dominant maďarské metropole Budapešti. Její historie velmi pěkně odráží pohnuté dějiny Maďarska.
Navrhl ji ještě za druhé světové války sochař Zsigmond Kisfaludi Strobl pro ultrapravicovou vládu admirála Horthyho. Jenže ještě než mohla být socha instalována, byl fašistický režim v Maďarsku nahrazen režimem komunistickým. Tento na první pohled dosti zásadní posun ale politicky mimořádně flexibilního Strobla neodradil. Možná mu došlo, že rozdíl mezi radikální pravicí a radikální levicí není ve skutečnosti až tak velký, jak by se mohlo zdát, nebo možná mu bylo pouze líto odnést čtrnáct metrů vysokou hotovou sochu jen tak sběru, takže ji prostě přejmenoval na „Památník sovětského lidu“, který měl oslavovat osvobození Maďarska Rudou armádou. A kupodivu mu to prošlo.
Pomník nezávislosti na vrchu Gellért v centru Budapešti. Foto: Michaela Stachová
Svou mimořádnou vitalitu prokázala dívka s palmovou ratolestí i po roce 1989. Když už dokázala přežít dva totalitní režimy, demokracie jí jen stěží mohla ohrozit. Tentokrát se z ní stal symbol Svobody a celý pomník má nyní oslavovat maďarskou nezávislost. Obrovská socha tak zůstává budapešťskou dominantou a dál neohroženě shlíží na dunajskou metropoli.
Skupina sice menších, nicméně stále dosti monumentálních soch, které spolu s ní pomník tvořily, už ale takové štěstí neměla. Postavy v uniformách Rudé armády s nápisy v azbuce na podstavcích šlo už jen těžko vydávat za symboly svobody. Vyvstala tak klasická nerudovská otázka: kam s nimi? I to byl jeden z impulsů pro vznik poměrně netradičního Parku soch, do kterého se z celého Maďarska začala svážet díla, které nebylo ani při nejlepší vůli možné vydávat za politicky neutrální.
Memento nebo kýč?
Park soch byl na předměstí Budapešti otevřen již v roce 1993 a od té doby láká stále více návštěvníků, především z řad cizinců. Nachází se v něm na poměrně malé ploše více než 40 „mistrovských“ kousků socialistického realismu z Budapešti i ostatních maďarských měst. Kromě tradičních ikonických znázornění Lenina, Marxe s Engelsem, rudoarmějců a různých hrdinů socialistické práce, které bylo možné najít po celém východním bloku, tu tak můžeme vidět i postavy čistě maďarské, jako byl místní zapálený revolucionář Béla Kún.
Našinec by možná mohl podotknout, že podobná galerie pod širým nebem nemá návštěvníkovi z Česka příliš co nabídnout, když ještě donedávna se to podobnými skulpturami hemžilo i u nás a skoro v každém českém městě dodnes najdeme alespoň jedno nádraží nebo kulturní dům zdobený nějakou tou mozaikou plnou rudých hvězd, holubic a ošátkovaných dětí, případně v místním parku pořád hrdě stojí nějaký ten rudý maršál.
Socha rudoarmějce. Foto: Michaela Stachová
A někdo jiný by zase mohl namítnout, že podobný park je jen kýčovitou vábničkou pro západní turisty, kteří se sem přijdou zasmát ultraodhodlanému výrazu mladého soustružníka a před odchodem si koupí rudé tričko, které má na prsou v lepším případě Che Guevaru, v horším případě srp a kladivo, protože je prostě cool přivézt si z „komunistické“ země nějaký ten „komunistický“ suvenýr.
Obojí je ale pravda jen zčásti. U vchodu do parku se skutečně prodávají Leninovy busty, cédéčka s Internacionálou a množství dalších, více či méně vtipných, suvenýrů s komunistickou tématikou. Nicméně na tomto místě to stále působí mnohem příhodněji než všudypřítomné sovětské beranice, které jdou z neznámého důvodu na dračku v centru Prahy, přestože je v Čechách nikdy nikdo nenosil, a to ani v dobách nejtěžší normalizace (kdy podstatná část populace paradoxně chodila v džínách a texaskách).
Revolucionář. Zdroj: mementopark.hu
A podobné památníky sice byly ještě před dvaceti lety běžné i u nás, ale faktem zůstává, že v Čechách zkrátka neexistuje žádná stálá expozice, která by podobně exemplárním způsobem připomínala lesk a bídu socialistického sochařství. Na rozdíl od Maďarů jsme se rozhodli tuto etapu své historie nestavět příliš na obdiv, třebaže k našim dějinám jistě také patří a lze ji jen těžko vymazat.
I kdyby nic jiného, pak se maďarský přístup vyplatí přinejmenším ekonomicky, protože z Parku soch se postupně stává jedna z hlavních turistických atrakcí Budapešti (z tohoto pohledu je snad možné litovat, že se Praha tak neprozřetelně v 50. letech nadobro zbavila největšího sousoší světa, které by bylo pro turisty ještě větším lákadlem, než je poměrně „skromná“ maďarská expozice – i když zrovna v tomto případě nejspíš obzvlášť platí, že peníze nejsou všechno).
Minulost vidět i slyšet
Když už má někdo cestu do Budapešti, návštěva Parku soch se tak určitě vyplatí. Místním se podařilo dát dohromady velmi pozoruhodnou směsici děl: od monumentálních postav v nadlidských velikostech v komicky zarputilých pozicích, až po malé busty neznámých revolucionářů; od dramatických výjevů hemžících se samopaly a bajonety, až po drobné reliéfy s květinovými motivy; od děl klasického realismu až po pokusy o jakousi „socialistickou avantgardu“, která vrcholí futuristickými plastikami vojáků (či kosmonautů, nebo co to je) držících v ruce cosi jako mobilní telefon (technologický vývoj tak sochař odhadl poměrně dobře, ten politický už tolik ne). A na závěr expozice jistě každého potěší doslova dojemné setkání maďarského rolníka se sovětským osvoboditelem doprovázené natolik upřímnými pohledy z očí do očí, že to vypadá, jako by rudoarmějec přinášel do panonské kotliny nejen svobodu od buržoazního vykořisťování, ale také svobodu sexuální.
Vojáci s mobilními telefony? Foto: Michaela Stachová
To vše na příjemně malém prostoru, takže celá prohlídka nezabere více než půl hodiny. V Parku soch (v některých průvodcích také nazývaném příhodněji jako Memento park) navíc nenajdeme jen sochy. Socialistickou minulost tu můžete nejen vidět, ale také slyšet. Právě k tomu slouží zvláštní telefonní budka, která vás horkou linkou spojí s těmi nejvýznamnějšími komunistickými vůdci. Jak vypadal Lenin, Mao nebo Che Guevara ví asi každý, ale ne všichni si vybaví jejich vlastní hlas.
Po vytočení telefonního čísla příslušného vůdce (je jich tu několik desítek snad ze všech zemí socialistického tábora) se ozve originální nahrávka některého z projevů, kterými tito brilantní řečníci dokázali strhnout celé masy ke slepému následování. To vše navíc vždy v jejich rodném jazyce, takže pokud se chcete nechat uspat Castrovou rozvláčnou španělštinou, pobavit Maovou roztomilou čínštinou, případně se zděsit nad pisklavou Stalinovou ruštinou, máte tu jedinečnou příležitost. Samozřejmě nechybí ani českoslovenští reprezentanti a to rovnou ti nejlepší z nejlepších – Klement Gottwald a nezapomenutelný řečník a miláček davů Gustáv Husák.
Ve Stalinových botách
Audiovizuální charakter parku doplňuje ještě volně přístupná (třebaže nepříliš zajímavá) výstava o dějinách socialismu v Maďarsku a daleko pozoruhodnější původní instruktážní film pro špióny a agenty státní bezpečnosti, ve kterém se dozvíte kam nejlépe v bytě umístit štěnici či jak správně sledovat podezřelou osobu.
Stalinovy boty. Zdroj: mementopark.hu
Možná nejzajímavější exponát stojí ovšem ještě před vchodem do parku. Jde o obrovský pár bot na monumentálním podstavci. Gigantická, 25 metrů vysoká socha sovětského vůdce Stalina stála v centru Budapešti od roku 1951 do maďarské revoluce v roce 1956, kdy ji strhl rozvášněný dav. Dva muži s autogenem tehdy za povzbuzování desetitisíců dalších uřízli Stalinovy nohy nad kotníky, takže když nakonec revoluci potlačily ruské tanky, nalezly na velkém podstavci už jen generalissimovy boty. Právě jejich repliku v původní velikosti můžete u Parku soch vidět.
Návrat do minulosti
Podobné instituce jako je Park soch v Budapešti (třeba „Park padlých hrdinů“ v Moskvě, nebo Grutas Park na Litvě) zároveň minulost připomínají i využívají. Upozorňují, že obrazoborectví je hříchem v každém režimu a že minulost je potřeba mít na očích, aby bylo možné se z ní poučit.
O tom, že někteří by poučení minulostí opravdu potřebovali, by mohla vyprávět i zmíněná čtrnáctimetrová bronzová dívka s palmovou ratolestí na kopci nad centrem Budapešti. Poté, co úspěšně přežila všechny režimy, se socha na dnešním Pomníku nezávislosti zdánlivě rozpomíná na dobu svého vzniku, když se před ní v posledních několika letech scházeli příslušníci paramilitární neofašistické Maďarské gardy, podporované ultrapravicovou (od voleb v roce 2010 navíc parlamentní) stranou Jobbik. Je otázkou, čeho se nesmrtelná socha na vrchu Gellért ještě dočká.
