No Name: Čerstvý autor ve studiu je skvělý jako nová frajerka

!Exkluzivní rozhovor!Slovenská pop rocková kapela No Name to rozjela v pražské Lucerně v rámci svého turné Aknecolor Tour 2011. Zazněly i některé písničky z nové desky s názvem Nový album. Kluci jsou v ráži jako nikdy předtím a není divu, že letos získali i vítězného slavíka v kategorii Slavík bez hranic. Igor a Dušan Timkovi nám o kapele i novém albu prozradili víc.

Igor a Dušan z No Name, Foto: Marián Juskanin, Topzine.cz

Míváte hodně koncertů v České republice. Kde se cítíte více doma, v Čechách nebo na Slovensku?

Igor: Když jsme v Čechách, cítíme se doma v Čechách, když jsme na Slovensku, cítíme se doma na Slovensku. Samozřejmě domov máme v Košicích, tam odtud pocházíme. Jsme hrdí, je to krásné město, máme tam manželky, děti, tchýně, rodiče. Je pravda, že když nás lidi poznají od Michalovic po Cheb a zpívají naše texty od A do Z, tak je úplně jedno, kde hrajeme, jestli v Chebu, na Snině nebo na Moravě.

A kde vystupujete raději: na Slovensku nebo tady v Čechách?

Dušan: Já si myslím, že každý koncert může mít své kouzlo. Ať už jde o vinobraní, trnkobraní, o halu nebo kulturák, ať už zpíváme venku nebo v budově, vždycky je to nějak výjimečné. Někdy se stane, že se na malém náměstíčku, kde žijou čtyři tisíce lidí v celé vesničce i okolí, strhne nálada a lidi jsou úplně super a spolupracujou.

Čtěte také: Yellow Umbrella: Na pražském koncertě budeme v židovských kostýmech

Ale jsou i města, kde na nás nejsou zvyklí ani koncertech ani na festivalech a jenom se tiše dívají. Ale máme to štěstí na Igora coby fanmejkra, který dokáže skákat, zatancovat třeba i lidové tance a tak dále, prostě dokáže ty lidi zpracovat a my se těšíme, že budeme skákat na pódiu, hýbat a spolupracovat s lidma. Všude, kde nás mají rádi, dokážeme spravit atmosféru, a kde jsou lidé, kteří s námi zpívají, tak tam jsme šťastní.

Takže jedno oblíbené místo, kde nejraději zpíváte, nemáte?

Igor: Doma dětem. To určitě! (smích) Ano, to je krásné, když je po desáté a moje malá ještě nespí… To je pak pohodovka.

Na který koncert jako skupina nejraději vzpomínáte?

Igor: Když jsme měli tisící živák, tak jsme ho hráli doma v Košicích. Šlo o koncert v takovém duchu oslavy, byla to velká párty. Přišlo asi pět, šest, sedm tisíc Košičanů k našemu obrovskému stejdži, který mělo 20 metrů na šířku, 20 metrů okolo a 15 metrů na výšku. Takové pódium tam snad ještě nebylo a asi jen tak nebude. Pak následoval nádherný ohňostroj a lidé věděli, že tisící koncert byl právě u nich. Byl to prostě masakr. Teď máme dalších dvěstě, dvěstěpadesát koncertů, takže dvoutisící uděláme asi v Praze… Uvidíme.

Igor Timko

Nedávno jste vydali nové album, které se originálně jmenuje Nový Album. Proč zrovna tenhle název, nenapadlo vás nic jiného?

Igor: Nový Album je celé originál. To napadlo naše designéry, kteří dělali celý obal – ty kvádra, pozadí a tak dále. Měli takový uvolněný, nekřečovitý nadhled. Prostě tři roky jsme nevydali nový album, tak je to Nový Album – totálně nový nebude, ale je to samonosný marketing.

Já vím, každý se ptá proč Nový Album. Měli jsme první album, které se jmenovalo No Name, toto je nový album a tak ho tak pojmenujeme. My se celkově s těmi názvy moc nepereme. Třeba když každý slyšel název Nanana, tak každý hned říkal: „Ježiši, co to je za název,“ je to přiblblý a dneska je to krásná písnička, nikoho už nenapadne se na to ptát…dneska se mě ptáte proč Nový Album, ale za dva roky se mě už ptát nebudete.

Jak se vám spolupracovalo s Lucii Bílou, jež vám pomáhala se skladbou Ženušky?

Igor: Úplně v pohodě, je to kočka. Miluje život, showbyznys, miluje takovou tu kreativitu, nápady, na plátně byla též přínosná. Nebo to bylo proto, že nešlo o plánovanou věc. Před deseti lety nás sebrala do svého televizního pořadu, který se jmenoval Lucie na bílo. Pozvala nás a zazpívali jsme si písničku Žily. Též nám pomohla dostat se do Prahy a do Čech. Tehdy jsme byli vlasatí, chudí a mladí a zpívali jsme právě s Luckou Bílou. Je to vděk, taková ta pozitivní facka, která se vrátí.

Váš klip Ženušky se natáčel pouhých sedmnáct hodin a výsledek je fantastický. V čem spočívá celé kouzlo?

Igor: Protože všechno bylo připravené. Měli jsme za sebou kostýmové zkoušky a tak. Samozřejmě celá realizace příprav toho klipu trvala déle. V Bratislavě nám změřili všechny údy a ramena, zjistili, jaké máme velikosti riflí a tyhlety věci. Šli jsme do obchodu a něco se půjčilo, něco se koupilo. Pak jsme přišli znova, udělali kostýmovou zkoušku, vše zkusili, něco se zúžilo, něco se rozšířilo, ale v principu to byly zkoušky, které převzala už zase naše logistika.

Pak se vybíralo, v jaké se to bude natáčet kavárně, jak zastaví auto a na jakých cestách, aby to prostě nějak vypadalo. Samozřejmě tato příprava je velmi náročná, trvala až několik týdnů. Ale byli jsme rádi, že všichni přišli a chopili se té výzvy s tím, že jsme dostávali povely jako: „Tam se podívej, tam jdi, stoupni si, převlíkni se, jdi se přemaskovat…“ A přesně tohle bylo náročné a trvalo sedmnáct hodin. Když je vše dobře připravené, tak se nic nemá kde zadrhnout.

Někdy se natáčí i několik dní…

Igor: No jo, ale to jsou slabí herci. (smích)

Klip je již na světě. Na konci zpíváte o zubařce, ale ta tam vůbec není…

Igor: Ne, protože nechceme každou ztvárnit úplně polopatě. Chtěli jsme letušku, byla letuška, pak byla herečka. Herečka nemusela vyndat nějakou dýku a hrát Hamleta nebo Antigonu. Vše jsme vytvořili v náznacích, jako je letuška bez letadla, ale v uniformě. Je poznat, že to je letuška.

No a zubařka je v podstatě moje manželka, takže nejdřív jsme ji chtěli zezadu, aby jí nikdo neviděl tvář, aby ji nikdo nemohl identifikovat, systém Colomba „Moje paní říkala.“ Každej to pochopil, že když tam byly dvě nějaké děti, že to je ona. Ale to nebyly moje pravé děti, protože to byli dva chlapci, já mám chlapce a děvčátko.

Před posledním albem jste tři roky odpočívali a kromě společného hitu s Chinaski Nanana  jste neměli nic nového. Dostali jste druhou inspirační mízu?

Igor: Nevydali jsme nic, protože nebyl důvod. Jen jsme hráli nějakých devadesát až sto koncertů ročně, potom v roce 2009 jsme vydali tu bestovku. Nejsme naftová společnost, která potřebuje každý rok natankovat, takže jsme se rozhodli, že si dáme takovou pauzičku.

Tak jsme si všichni oddychli v rámci studia a natáčení. Ve studiu jsme si vymysleli takovou hlášku: „Člověče, tak se to z nás zase sype, že odpočinutý autor ve studiu je skvělý jako nová frajerka.“ A fakt je to lepší. Jako oddechnutá frajerka esemeskuje, otravuje, ale odpočinutý autor nic, ten si vysype nápady a je to.

Proč jste zvolili za hlavní singl Ženušky? Na albu máte jiné podařené písničky…

Igor: Třeba Biela Krása, z toho cítíš Vánoce. Zima je až v únoru, zima je na horách, tohle by se mohlo hrát celý rok jenom na horách. Zkrátka Biela Krása je též pěkná. Plánujeme ho jako druhý singl v rádiu. Promile je píseň, kterou taky možná budeme hrát v rámci turné.

Na novém albu máte společnou píseň s Lucií Bílou, již jste zpívali i s Chinaski a dalšími zpěváky. Zpíváte rádi s někým dalším nebo raději sami? Je to vždycky nápad celé skupiny dát se na chvíli dohromady s někým jiným?

Igor: Toto jsou totálně neplánované věci. Setkali jsme se s dobrým bubeníkem z kapely Chinaski, který přišel s nápadem, aby Chinaski a Slováci vytvořili něco dohromady. Souhlasili jsme, že spolu něco zkusíme. Dali jsme dohromady naše hlavy, nakonec jsme tu písničku napsali my a dopadlo to dobře.

Písnička Ženušky nevznikla původně jako duet. Fungovala jako samostatná věc, kde autor, od kterého ženy chtějí písničky, vyhovověl. A když jsme to nazpívali, tak jsem si řekl: „Sakra to je písnička o ženách, to je taková škoda… Co kdyby tam těch pět žen bylo.“

Čtěte také: Patricia Janečková: Cizojazyčné texty se učím foneticky jako básničky

A bavili jsme se vlastně o tom, kdo by to mohl ztvárnit, měli jsme nějaké kandidátky, které by zahrály tyto postavy a které by ztvárňovaly ženu, a když někdo vyslovil jméno Lucie Bílá, tak každému zasvítily oči: tak tahle ženská dokáže zahrát cokoli – i anděla i ďáblici, je to prostě živel a Lucie je totální fenomén tohoto showbyznysu.

Tak jsem Lucce zavolal, ona si písničku poslechla a řekla: „Ježiši, to je úžasný, kdy točíme?“ Přijeli jsme k ní na chatu, natočili jsme potom v krátkosti na to klip a dneska se sdílejí radosti na sociálních sítích. Je to super vyrobit něco tak pozitivního, co je hezké a možná i vtipné. Je to věc, které si mnozí mohou vážit – a my ji máme.

Vše tedy vždy nějak ne prvoplánově vyjde?

Igor: My se s chlapci vždycky snažíme, abychom dávali prostor i režisérům, dramatikům a nějakým těm designérům vytvořit něco na základě našeho nápadu, aby to bylo něco, co už nás nemusí napadnout, případně co by bylo osvěžující.

Na klip jsme se ptali pěti slovenských režisérů a na základě jejich práce jsme si vybrali pána, který se jmenoval Ivan Trebula. Ten je prostě mistr momentu, umí propracovat reklamu, krátký děj nebo skeč. A my jsme si představovali, že toto asi bude vhodné. Jsme rádi, že jsme se v něm nezmýlili, protože náš klip je fakt fajn. Ivan Trebula vytvořil skvělou věc, točili jsme to nějakých šestnáct nebo sedmnáct hodin. Ráno v 6:10 nás prostě čekalo auto a odvezlo.

Dušan Timko

Stal se vám někdy během koncertu trapas? Můžete prozradit, o jakou situaci šlo?

Igor: Dušan! Když přišel do kapely… Kdy to bylo?

Dušan: 21. březen 2002.

Igor: 21. března. Přišel a začal zpívat první písničku, byl vyprodaný kulturák, asi devět set lidí v Púchově, nastal první dotyk kytary od slavného zpěváka a on potrhal struny, takže…

Dušan: Šlo o druhou písničku, ne o první.

Igor: Takže já jsem řekl: „Dobrý večer, jsme rádi, že jste tu…“ a zezadu na mě: „Igore, půjč mi kytaru,“ no tak já jsem mu tu kytaru dal. A od té doby spolu zpíváme. Jinak my celkově drilujeme texty, aby se nám dostaly pod kůži, aby se nám nestal nějaký zádrhel, i to se stává, jsme jenom lidi. Tak pak jenom zapojíme diváky, aby se to uhladilo a nakonec když dojdeme za plátno, tak bubeník na mě ukazuje, že budeme platit pokutu. Je to všecko vtipné.

Slavíte někdy jako skupina svátky společně? Velikonoce, Vánoce?

Dušan: Stává se, že chlapci si vše oslaví doma a pak navečer přijdou k nám na druhou večeři se najíst. Nebo nevařej a pak přijdou k našim a tam je pak kupa dětí. Chlapci, kteří mají dětičky, jako třeba Igor nebo Roman, už chodí rovnou do bytu rodičů, kde se vše odehrává. Naši mají dárečky schované hlavně pro dvojčata. Ti vlastně přijdou domů k našim a začnou: „Dárečky! Dárečky!“. Takže se tam sejdeme všichni a vyměňujeme si je. Chvilku jsme tam všichni spolu, pokecáme, dáme si tu rybu, dáme si ten salát. Děti se těší, otec dělá čerta a tak…

Igor: Oslavujeme konec sezóny a začátek sezóny, což je prima, protože se to dá slavit čtyřikrát ročně. Jako třeba teď končí kalendářní rok před Vánocemi, pak konec sezóny před dovolenou, což je několik týdnů – červen až červenec, potom začátek sezóny, což je zpravidla v lednu a začátek sezóny po dovolené.

To jsou takové naše oslavy za to, že zvládneme všechny starosti. Jde o takovou malou oslavu. V podstatě se ale dá oslavovat každý víkend, ať už chceme nebo nechceme. Na párty, při plesech a různých koncertech to je vždycky: „Nechcete se napít vínečka?“ Pak slavíme s kamarády. Máme takového kamaráda, pornoherce, který nám pořád nosí porno fotky na ukázku, které nafotil. No dějí se věci kolem…

Když se domlouváte na nějakém společném projektu, ať už jde o koncert, natáčení alba nebo turné, vznikají mezi vámi rozpory? Nebo se vždy společně shodnete?

Igor: Každý ví, že když pracujete ve skupině lidí, tak názorově nějaké shody a neshody a konfrontace jsou upřímně vítané, protože jde o prostor, kde lidé soutěží, proto soutěží i myšlenky. My jsme čtyři bráchové v téhle kapele, proto jsme zvyklý se pohádat, ale za pět minut je to zase dobré, proto máme takový tah na branku. Chceme, aby to bylo dobré a kvalitní, aby ta kapela fungovala. Jednotný názor, jedna vize.