J. C. Grimwood je ve světě poměrně známým a úspěšným autorem, jehož si čtenáři spojují nejčastěji s kyberpunkem a s alternativními vesmíry, kde odlišný vývoj té či oné historické události změnil dějiny. U nás se tento spisovatel před dvěma lety představil románem neoAddix zasazeným do světa, kde Francie vyhrála prusko-francouzskou válku a císařská rodina se stále ještě drží na trůně. Už na první pohled byl zde Grimwood ještě nezkušený a nevypsaný a i nakladatelství Laser-books si asi uvědomilo, že tudy cesta nevede. Proto místo po pokračování neoAddixu sáhlo po úvodním díle jiné, pozdější, série Arabesky, románu s názvem Pašazád.
ZeeZee je prostě v háji. Dosud žil v americkém Seattlu a byl řadovým členem malé drogové organizace. Jenže pak mu přišili vraždu, kterou si je jistý, že nespáchal, a jako nevinný si odseděl nějakou dobu ve vězení. Po čase se však nad ním bývalá nadřízená slitovala a poskytla mu únikovou cestu – možnost stát se pašazádem, synem tuniského emíra, a odstěhovat se do al-Iskandaríje, kde přebývá jeho bohatá teta spolu se ZeeZeeho malou neteří Hani. Po krátkém rozhodování mladík do Egypta vyrazí, ovšem až na místě se dozvídá, že pouze vyměnil jedno vězení za druhé. Samozřejmě že v al-Iskandaríji nebude přebývat v kobce o chlebu a vodě – tady se totiž bude jednat o šatlavu společenskou. Obrovské město, prakticky samostatný stát pod vládou egyptského chedíva a formálně država Osmanské říše, je pevně svázán islámem, který tu jako ve všech arabských zemích stojí výše než jakákoli samospráva. Severoafrická metropole se nám i hlavnímu hrdinovi představuje jako labyrint společenských intrik a bludiště malebných i odpudivých exteriérů. Není tak divu, že ZeeZee – teď už oficiálně Ašraf al-Mansúr – je chvílemi dost vyvedený z míry. Například hned po příjezdu se dozvídá, že za několik dní se žení s majetnou Zorou, mladou dcerou tamního magnáta, o které – koneckonců stejně jako o osmanské větvi své rodiny – v životě neslyšel.
Při hodnocení Pašazáda se asi těžko dá vyhnout srovnání s neoAddixem. Ten se vyznačoval barvitými popisy mnoha různých prostředí, velkým množstvím málo prokreslených postav, rychlým střídáním dějových rovin, akčními scénami, které se marně snažily čtenáře ohromit, a značně neuspokojivým závěrem. Aktuální Grimwoodův román je po všech stránkách mnohem vyspělejším a lepším.
Asi největším rozdílem je tu samotná koncepce děje a postav. Místo zástupů charakterů se kromě ústřední trojice Ašraf/ZeeZee, Hani a Zora objevuje jen malé množství vedlejších a epizodních rolí, které mají na rozdíl od neoAddixu dostatek místa pro podrobnou charakteristiku. U většiny z nich nás tak nemohou překvapit jejich reakce na nové události, jako tomu bylo v minulé knize.
Vyprávění je rozděleno na dvě části, z nichž první vlastně neobsahuje žádný děj, ale pouze připravuje prostředí, atmosféru, postavy a hlavně čtenáře na to, co se bude dít dál. Střídáme tu dvě časové roviny: v té vedlejší se nám prostřednictvím kurzívou psaných flashbacků odtajňuje Ašrafovo mládí a historie v Seattlu, v té hlavní, současné, se hlavní hrdina dostává do al-Iskanadríje a objevuje barvitou atmosféru metropole, kde se kromě Východu a Západu střetávají desítky, ne-li stovky dalších kultur. Právě tyto kontrasty a bravurně popsaná atmosféra, nemluvě o autorově poutavém jazyku, dělají z první části výborné počtení, i když se čtenář často ptá, kam vlastně ten příběh směřuje.
Odpověď na tuto otázku dostáváme na ve chvíli, kdy umírá, probodnuta psacím perem, Ašrafova teta. Rozjíždí se dramatické vyšetřování, při kterém si Ašraf musí zachovat chladnou hlavu a vystopovat vraha, zatímco nesmí přijít o život ani o dům, a návdavkem nezapomínat chránit malou Hani a vyřešit co vlastně bude s nešťastnou Zorou, kterou si původně měl vzít. Právě tady Grimwood využívá prostředí, atmosféru a charakteristiku postav z první části, aby atraktivním pozadím podpořil ústřední detektivní zápletku, což se mu daří na výbornou.
Z popisu děje ti vnímavější zjistili, že se asi nenacházíme ve vesmíru, jejž známe, ale v nějakém alternativním, typickém to znaku Grimwoodovy tvorby. A mají pravdu. Tady totiž nevypukla první světová válka, ale na místo toho se podařilo sepsat mírovou smlouvu mezi Berlínem a Londýnem. Zbylé napětí se vybylo v krátké dvouleté balkánské potyčce a u nás zaniklým státům se otevřely nové možnosti. Nejvíce z toho asi vytěžila Osmanská říše, která prožila nový rozkvět, což vysvětluje i fakt, že předním světovým náboženstvím je islám a křesťanství spolu s vyspělou západní kulturou se šlo dávno vycpat.
Na závěr se sluší podotknout, že se tady vlastně žádná sci-fi nekoná. Kyberpunk je tu ztělesněn alternativní realitou, lehce vyvinutějšími technologiemi a barvitě popsanou společností, kde se rodiče opájejí pohádkovou mocí a děti z protestu chodí do zapadlých barů, kde si užívají mnoho věcí, jež by asi matka s otcem neschvalovali.
Celkově je Pašazád mnohem lepším románem než neoAddix a zároveň mnohem lepším textem, než průměrná sci-fi kniha. Jon Courtenay Grimwood si tu uvědomil své staré chyby, některých se vyvaroval úplně, některé přetvořil tak, že působí pozitivně, a napsal svěží orientální knihu, kterou si s radostí přečte každý fanda. Román bych doporučil těm, kteří si rádi přečtou dobrou knihu a občas dokážou vydržet nějakou tu méně záživnou pasáž. Pozitivní dojem dotváří i vynikající obálka.
Název originálu: Pashazade
Český název: Pašazád
Autor: Jon Courtenay Grimwood
Překlad: Radovan Zítko
Obálka: Tomasz Maroński
Počet stran: 384
Vydal: Laser-books, Plzeň 2009
Doporučená cena: 265 Kč
Hodnocení: 70%
Ohodnoťte tento článek:
