Jak moc rozmarné bylo léto Vladislava Vančury?

Vladislav Vančura byl prozaik, dramatik a režisér. Autor s nezaměnitelným stylem, který vyčníval z řady převážně svou lyričností v prozaických dílech. První předseda literárního spolku Svaz moderní kultury, známého spíše pod názvem Devětsil. Vladislav Vančura jako autor novely Rozmarné léto.

Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným, Zdroj: distributor filmu

Asociací pro Rozmarné léto bude zřejmě filmové zpracování pod taktovkou Jiřího Menzela. A paradoxně zrovna u tohoto díla je to velká škoda. Vančura nám totiž v knize ukazuje, že ne vždy je nejdůležitější (nebo nejcennější) děj, ale naopak vytříbenost jazyka. Již ze samotného názvu je patrné, že celý příběh provází uvolněná atmosféra. Obecně řečeno se jedná o humoristické vyprávění z prostředí tak velice typického pro český národ.

Stačí malé dobrodružství a pak zpět do zaběhnutých kolejí

Vančura přenese čtenáře do lázeňského městečka Krokovy Vary. Rutinní život všech obyvatel naruší příjezd potulných komediantů, rádoby kouzelníka Arnoštka a jeho okouzlující asistentky Anny. Ve vesnici to způsobí rozruch. A není se co divit. Každý večer se na náměstí odehrává představení, kde nechybí ústřední postavy díla – majitel lázní Antonín Důra, major Hugo a kněz Roch. Všichni tři naprosto okouzleni nezvyklou krásou půvabné Anny.

Když to Antonín řekl, napil se a právě v tu chvíli vešla na plovárnu jeho žena Katuška nesouc hrnec, z něhož se kouřilo.

„Ach, ty nikdy nezahálíš,“ pravila neusmívajíc se na Antonína.

Rozmlouváme o odtažitých věcech, jež zaměstnávají kanovníka, odtušil mistr a došed k ženě nadzvedl poklici nad hrncem, aby zvěděl, není-li uvnitř něco dobrého k jídlu. Potom dal opět dopadnouti pokličce na staré místo a pohlížeje na hrnec a na tvář paninu, řekl:

„Jak si mohu, majore, za tohoto stavu věcí vážiti vašich králů, kanovníkových knih a svého zdraví?“

Vypravěč nám dále líčí, jak vypadá takový život prostých vesnických lidí a jak málo stačí, aby se mohlo mluvit o menším dobrodružství, aby vesnice lidově řečeno ožila. Když Antonínova žena přistihne svého muže v kabince s Annou, na oplátku se rozhodne odejít bydlet do maringotky ke kouzelníkovi Arnoštkovi. Avšak po třech dnech komedianti zase odjíždějí a jak jinak, život se vrací opět do starých známých kolejí.

Jak si ze sebe udělat legraci

Rozmarné léto z jistého úhlu pohledu působí jako kritika stereotypního typu života, který jde ruku v ruce s nudností. Vančura si z maloměšťáctví utahuje a velmi se v tom vyžívá. Patrné jsou náznaky melancholie a ironie, a to především z názvů jednotlivých kapitolek. Převážná část textu je psána formou dialogu, ale i tak čtenář není ochuzen o vypravěčův popis krajiny či vylíčení konkrétní situace. Vysoká četnost archaismů či přechodníků má celkem pozitivní účinky – při čtení se více soustředíte na psaný text, a protože se svým stylem vymyká modernímu způsobu, musíte si na něj tedy zvyknout. I tak zde ale nechybí nápaditost.

Není devětsil jako Devětsil, Foto: Marián Luha, Topzine.cz

Vladislav Vančura Rozmarným létem potvrzuje svou literární originalitu, jazykovou vytříbenost a schopnost kritického pohledu na věc, kterou je velmi těžké si v dnešním světě udržet. Touto kritikou maloměšťáctví jistým způsobem nabádá k tomu, aby náš život nebyl pouze jeden bludný kruh, kde se neustále vše opakuje. V našem nejlepším zájmu by měla být snaha ze života vytěžit co nejvíce, což je na rok vzniku tohoto díla, tedy 1926, vcelku nečekaná a obdivuhodná myšlenka.