Speciály
Hrad v Pyrenejích. Autor knihy Sofiin svět otevírá téma (ne)existence duchovních světů
Nemůžu říct, že se těším, až v tom začneš rýpat, ale když stejně své maily mažeme, přijímám tvé podmínky a budu pokračovat.
Až dosud jsem rozebíral to, co bych nazval náboženským řešením. Ale lidská přirozenost se nemění a ty dobře víš, že jsem nikdy nechoval víru v parapsychologii a její vysvětlování všeho “paranormálního” nebo “nadsmyslového”. Nemám přitom na mysli jen viktoriánské salony se spiritistickými seancemi a jinými variantami vyvolávání duchů. Taková forma zdvojování skutečnosti už taky trochu vyšla z módy. Myslím na bující představy o telepatii a jasnozřivosti, na psychokinezi a duchy mrtvých. Kromě toho v posledních letech povstaly z hrobu prastaré ideje o andělech a “pomocnících” − daří se jim výborně. Ale i to pramení ze způsobu víry ve zjevení spojené s představami o tom, že je možné vejít do kontaktu s jistými transcendentálními nebo nadsmyslovými silami. Nedávno vzbudilo jistou pozornost, že necelých 38 procent obyvatel Norska přiznalo, že věří v možnost lidské komunikace s anděly.
Do seznamu takových pseudojevů ostatně zahrnuji veškeré formy proroctví, protože i ta jsou podmíněna tím, že existuje předem daný osud, který lze zjevit nebo odhalit za pomoci jistých technik, a to nejen za asistence dobře placených vědem. Dalo by se mluvit přímo o celém průmyslu, co do obratu možná srovnatelného s průmyslem kolem sexu. Pornografie a okultismus jsou přibližně stejně prodejné, i když první jev se točí kolem něčeho z gruntu přirozeného a druhý kolem něčeho “nadpřirozeného”.
Jediné, čeho je podle mého mínění takzvaná parapsychologie schopna, je zmapovat nám krajinu, která neexistuje, čili krajinu vymyšlenou a imaginární. To samozřejmě neznamená, že veškerá parapsychologická literatura je bezcenná. Jako popis něčeho, co se dotýká představ v lidském nitru, to může být zajímavé čtení na úrovni dějin náboženství, folkloristiky a jiných humanitních oborů. Pohádky přece taky nepovažujeme za bezcenné a jsme samozřejmě rádi, že Snorre Sturluson sepsal starou severskou a germánskou mytologii, takže nezmizela v smetišti zapomnění.
Mám toho na srdci víc, ale rád během svého výkladu uslyším tvé komentáře, takže teď posílám, co jsem napsal, než se ti baterie vybije úplně.
***
Nedostal jsem odpověď, baterii už máš zřejmě vybitou. Takže zatím, než mi pošleš odpověď, budu pokračovat ve svém výkladu.
Jestliže odmítám všechny představy o nadpřirozených nebo nadsmyslových jevech, stavím se zároveň skepticky i ke všemu, co odpovídá těmto představám v etablovaných náboženstvích. V mých očích jde o dvě strany téže mince a je otázka, zda je nějak zvlášť užitečné vést zásadní dělicí čáru mezi náboženstvím postaveným na zjevení na jedné straně a mezi uvolněným neboli nedogmatickým zacházením s představami o “nadpřirozených jevech” na straně druhé. Na rozdíl od bujně rostoucí parapsychologické flory příběhů o “nadpřirozených” událostech ztuhly odpovídající příběhy ve velkých světových náboženstvích v dogmata a žijí si vesele dál v rámci dobře zavedené a zorganizované víry ve vměšování božských sil.
Jak je vůbec možné vést dělicí čáru mezi “vírou” a “předsudkem”? Víra jednoho je předsudkem druhého − a naopak. Váhy spravedlnosti mají dvě misky.
Převzato z knihy Josteina Gaardnera: Hrad v Pyrenejích. V překladu Jarky Vrbové vydalo nakladatelství Albatros, v Praze 2011.
