Šrámkův Stříbrný vítr slaví 100. narozeniny

V letošním roce uplyne právě sto let od prvního vydání románu Fráni Šrámka Stříbrný vítr. Ačkoli se příběh, zobrazující krásu i strasti života v období dospívání, odehrává na přelomu 19. a 20. století, kvůli tomuto hlavnímu motivu je dílem vskutku nadčasovým.

Stříbrný vítr ve filmovém zpracování z roku 1953 Zdroj: is.muni.cz

Tím, co činí knihu přitažlivou i ve třetím tisíciletí, je kromě poutavého líčení přírody zejména fakt, že vystihuje skutečnosti, které se k mladému člověku vztahují vždy, bez ohledu na právě probíhající historickou etapu. Mládí ve svém rozpuku a síle odmítá autoritu kohokoli, kdo k němu není spravedlivý. Vnímá svět s očima do široka rozevřenýma, oddává se kráse, topí se v citových zmatcích a přitom se trápí bezradností, jakým směrem se vydat dál. Praktický život se všemi obyčejnými existenčními starostmi jako by se ho netýkal. Mladý člověk podvědomě hledá ve svém okolí vzory, které by mu imponovaly lidskostí a ušlechtilostí, ale nalézt je se mu nedaří, ve svém tápání je ponechán zcela sám.

Příběh rebela s duší básníka

Základní osa děje sleduje dozrávání mimořádně vnímavého a citlivého chlapce Jana Ratkina, který je svou snivou povahou na míle vzdálený tvrdému, prakticky založenému otci. Hoch má silně vyvinutý smysl pro spravedlnost, nerozumí si s rodiči, vzpírá se autoritám, jeho nálady se střídají rychleji než aprílové počasí. Od studia na gymnáziu si slibuje zodpovězení otázek, které mu jako přemýšlivému chlapci vrtají hlavou, ale místo toho se mu dostane pouze záplavy strohých faktů a povětšinou přísných, takřka nelidských profesorů, tušících a hledajících ve svých svěřencích pouze zkaženost a špatnost.

Významným prvkem románu je i líčení krajiny Foto: Alena Nová, Topzine.cz

Jako snad všichni mladí lidé touží i Jan Ratkin zažít opravdovou, čistou lásku, ale jeho city jsou raněny povrchní erotickou zkušeností s ženou o mnoho let starší. S odpovědí na otázku, čím by chtěl být, až dostuduje, váhá. Ale přitom má sám pro sebe už dávno jasno. Stane se básníkem. Co na tom, jestli bude možné se tímto způsobem uživit. Nad tím teď vůbec nepřemýšlí.

Impresionistický obraz města a krajiny

Stříbrný vítr je částečně autobiografickým dílem s výraznými prvky impresionismu. Autor při jeho tvorbě využil zážitků a poznatků ze svých studentských let a zároveň se nechal inspirovat mládím vlastní generace. Předpokládá se, že děj románu je zasazen do několika míst, a to do Šrámkovy rodné Sobotky na Jičínsku, do jihočeského Písku (kde autor strávil svá gymnaziální léta) a do Zbirohu, kde v době Šrámkových studií žili jeho rodiče. Prostředí, viděné očima dospívajícího chlapce, je zde popisováno neobyčejně barvitým způsobem. Líčení města i krajiny vyvolává okamžitou představu, vždy je zdůrazněna atmosféra konkrétní chvíle.

Šrámkův protiválečný postoj se nezapře

V knize poprvé vydané v mírovém roce 1910, jejímž hlavním tématem je zobrazení relativně bezstarostného studentského mládí, autor v náznacích připomíná poslední válečný konflikt, k němuž došlo na českém území v době před 1. světovou válkou. Motiv prusko-rakouské války (1866) se ve Stříbrném větru objevuje v podobě vzpomínky Ratkinovy babičky, v jejímž domě přebýval raněný pruský důstojník. Vykreslením nepřátelského vojáka jako dobrého člověka, kterého válka jednou provždy těžce poznamenala na zdraví, poukazuje autor na nesmyslnost válčení a dotýká se otázky, zdali může existovat bůh, který by si přál taková neštěstí.

Fráňa Šrámek Zdroj: cojeco.cz

Čtenářsky velmi úspěšný román se ještě za autorova života dočkal dramatického zpracování pro rozhlas (1939) a divadelní dramatizace (1940). V roce 1953 byl podle literární předlohy režisérem Václavem Krškou natočen stejnojmenný film, v němž hlavní role ztvárnili Jana Rybářová a Eduard Cupák.

Ani po sto letech to není nuda

Stříbrným větrem jsem se sama nechala poprvé unést teprve nedávno, a to s mnohaletým odstupem od doby, kdy jsme knížku měli ve škole jako doporučenou četbu. Vy si ji můžete přečíst třeba hned a je-li pro vás povinná, nenechte se tím odradit. Líčení přírody je zde nádherné, i děj má poměrně rychlý spád, takže se při čtení určitě nebudete nudit. Jen čeština se vám místy, především v dialozích, bude zdát trochu zastaralá a zcela jistě vás, stejně jako mě, překvapí, že si spolužáci na gymnáziu mezi sebou vykají. Ale to nic neubírá na tom, že Stříbrný vítr opravdu stojí za přečtení.

„Konečně se zastavili. Byli až k zalknutí udýcháni.

Stříbrné mraky stále pospíchaly napříč oblohou, slunce se rozsvěcovalo a opět vyhasínalo, stín a světlo běžely vždy postupně od jednoho konce luk ke druhému, jako když nějaká veliká ruka zlatým hřebenem louky pročesává.

A vítr dul jak trubač na bílém koni.

Stáli a rozevřeli široce oči, ústa, aby všechna ta krása mohla do nich horem i dolem.

Tady na nich ležel nyní stín, louky se zazmítaly v chladném nepokojném šeru. Ale nahoře před nimi na návrších náhle všecko zasvítilo, domečky jakési bílé i kalužinky zbylé po sněhu, všechno se tam vzňalo bílým plápolem, vítr prudčeji zadul, a onen jas nyní letěl sem k nim, zapuzuje stín…

Pili tuto hru světla celým obličejem, v hrdle bylo jak tlačenice v úzkých dveřích.

‚Slyšíš?…‘ ptá se náhle Ratkin, hlas tlumí a čemusi tajemnému naslouchá.

‚Co?…‘

‚Stříbrný vítr…‘“