2 fotky 
Letošní Colours se přehouply do své druhé poloviny. Nenápadný den měl být ve znamení zeppelinovského Roberta Planta. Na paty mu však šlapal sólista Chet Faker, islandsky rozjímavý Ólafur Arnalds a popově rozhopsaní Bastille. A také úmorné vedro.
Robert Plant zavzpomínal na Zeppeliny. Foto: Petr Piechowicz
Jako první se o slovo přihlásil nenápadný Australan Chet Faker. S vizáží hipstera nejvyšší kategorie a spoustou elektronických hejblátek příliš strhující výkon nesliboval. O to větším překvapením bylo pro neznalce jeho hudby samotné vystoupení. Těžko ji na pár řádcích charakterizovat, samotný Faker se v jednom z rozhovorů nechal slyšet, že jeho hudbu kdysi někdo popsal jako „jízdu na slonu se sametovým sedlem přes poušť při západu slunce“. To naplno dokázal třeba v hitovce Release Your Problems nebo závěrečné Talk is Cheap.
Čtěte také: Festival Colours of Ostrava zahájen. MGMT podlehli zvěstovačům Ježíše
A pak už se horkem sužovaný dav přesunul od pódia s cejchem jednoho nejmenovaného potravinového magnáta směrem k téměř divadelním prostorám haly Gong. Tam měl už za pár minut začít jeden z nejlepších koncertů letošních Colours. Na podium nakráčel už od pohledu kovaný Islanďan Ólafur Arnalds. Roztomilou angličtinou se představil a hned zapojil do svého vystoupení diváky. Na iPad si nahrál jejich hlas a následně ho použil v úvodní skladbě. Během ní ho doprovodil smyčcový kvartet a jeden expert na elektroniku. Bylo to zasněné a nekonečně gradované, pořád však ve znamení ticha a zádumčivosti.
Největší prostor pochopitelně dostalo poslední album For Now I Am Winter, v jedné ze skladeb však Arnalds sáhl i do archivu a houslistku nechal decentně zmítat v dlouhém sólu. Potlesk kolosální. Kdo zná islandského hudebníka jako striktně instrumentální personu, toho překvapil příchod vokalisty Arnolda Dana. Dvoumetrový pořez ze sebe začal soukat tóny jako z jiného světa. A tím také tahle magická hodinka skončila. Skromné rozloučení a hotovo. Hudebně i atmosférou adept na absolutní hodnocení.
To už však hlavní podium opanoval neskromně legendární Robert Plant s kapelou The Sensational Space Shifters, která se dá stručně popsat jako poměrně hustý odvar z Led Zeppelin. Jen ten Jimmy tomu prostě trochu chybí. I bez něj však Plant pořád umí a dokáže strhnout i o dvě generace mladší publikum.
Představil i skladbu z chystaného nového alba, které by mělo vyjít v září. Song se jmenoval Rainbow a rozjetá grupa za něj sklidila bezmála stejný potlesk jako za ty největší hity ze zlatého věku Zeppelinů. Úspěch měla i Little Maggie a pochopitelně také závěrečná Whole Lotta Love. Věkem staří páprdové v sobě dokonce našli i zbytky energie a vrátili se s jedním přídavkem. Modrý klobouk dolů.
Čtěte také: Druhému dnu Colours of Ostrava 2014 kralovaly ženy. Festival ovládlo Dánsko
Stage na kopci navázala zcela jiným žánrem. O temně bublavé tóny se podělili zámořští Darkside. Hodnocení však ponechám na objektivnějších, hodinka před závěrečným vystoupením se totiž pro autora těchto řádek nesla ve znamení alkoholové přípravy na Bastille. A vklad to byl více než dobrý.
Bastille uzavřeli třetí den Colours of Ostrava. Foto: Petr Piechowicz
Hopsání mezi vřeštícími patnáctkami se změnilo v jednu velkou oslavu, pochopitelně se všemi známými hity včetně Pompeii či Overjoyed. Dan Smith si to dokonce jednou štrádoval přímo doprostřed publika. I bez přídavku toho bylo víc než dost. Závěr vydařeného dne jak se sluší a patří.
Očima Pavlíny Nouzové: Někdy narazíte na objektivně kvalitního hudebníka s precizně vypiplanou show, jindy na typickou popinu, která vás ale subjektivně zcela strhne. Bastille dokázali rozhopsat i toho nejpasivnějšího posluchače a Dan Smith při tom neustále komunikoval, pochodoval po pódiu a přesně ovládal kouzlo gradace.
Kapela totiž postupně zvedala krev v žilách a vysloveně bavila, například když zpěvák přešel po molu až k publiku a cestou zpátky omylem narazil do kytaristy, který se očividně chtěl pokusit o to samé. Postupně burcovali fanoušky k ještě většímu hluku, až u předposlední písně sám Smith spolu se dvěma bodyguardy vešel do publika a jen tak mimochodem si to proštrádoval přímo kolem autorky těchto řádků (sáhnout si by ale bylo trapné, že). Vše pak vyvrcholilo v hitu Pompeii, jehož výrazný a jednoduchý refrén zpívalo snad celé publikum.
A co nás čeká v den poslední? Tak třeba John Butler Trio, Graveyard Train, The National či Goat. Už nyní rekordní a nadmíru podařený ročník Colours of Ostrava pak před půlnocí uzavře John Newman.
