V roce 2011 nás četlo 2 252 607 absolutně unikátních uživatelů. Děkujeme!
Cestování paralelními vesmíry a dimensemi je dle vědců reálné
Když se řekne vesmír, každý si představí něco jiného, někdo si představí nebeskou klenbu, kterou vídá ze svého dvorku, jiný si představí Saturnovy prstence, a někdo třeba sféru, ve které je obsažen celý náš kosmos nebo universum.
Je logické, že vědce i snílky napadlo, když existuje náš vesmír, nemůže existovat vedle něj i vesmír další? A není náš vesmír pouze jednou z koulí, které jsou zase součástí něčeho ještě většího? Tato domněnka se testuje dost těžko, ale vědci se nenechali odradit a začali pátrat po indiciích.
Ideu takzvaného multiversa, meta-universa, metaversa, asi nejznámějšího pojmu paralelního vesmíru, přednesl americký filosof a psycholog William James, který již roku 1885 v knize The Will to Believe rozebírá tuto možnost.
Teorie
Teorií o paralelních vesmírech je mnoho. Většina se však shoduje, že paralelní vesmíry by byly velice různorodé, některé by byly skoro identické s tím naším, jiné velmi rozdílné. Některé by ihned kolabovaly do super-masivních černých děr, jiné části by neobsahovaly žádné těžší prvky. Jednou z nejsnáze ověřitelných je teorie Lee Smolina, která předpokládá, že nové vesmíry vznikají oddělením z našeho vesmíru při vzniku černé díry.
Z pohledu kvantové mechaniky vznesl zajímavou a mezi tvůrci sci-fi nejužívanější teorii Hugh Everett III, který na základě faktu, že při experimentech s kvantovou mechanikou nelze předpovědět výsledek, pouze pravděpodobnost, vytvořil teorii, že se realizují všechny možné výsledky, a tak se vesmír štěpí na příslušný počet stavů při kvantové události. Jinak řečeno, každé rozhodnutí, které v životě uděláte, se štěpí do paralelních verzí a tedy jste v nějaké své paralelní verzi manager nadnárodní korporace, jinde taxikář, v dalším zase ani neexistujete a nebo nejste ani člověk.
Z neuvěřitelné vědy. Svět vědy se otřásá. Žijeme pouze v iluzi 3D prostoru!
Podle takzvané M-teorie, která se zabývá do hloubky teorií super-strun, mohou existovat vesmíry v 11, nebo 26 dimensionálním hyperprostoru. Tuto ideu vznesla poprvé Lisa Randallová, její teorie předpokládá, že by každý vesmír měl jiné zákony. Co však je na teorii nejzajímavější je, že by dokázala objasnit existenci temné hmoty a takzvanou slabost gravitační síly. Randallová tvrdí, že by mohla gravitační síla působit i do vyšších dimensí. Gravitace nějakého super-hmotného objektu v blízkém vesmíru by v tom našem vytvářela měřitelné odchylky v množství hmoty. Laicky řečeno, gravitační účinky by byly měřitelné, i kdyby nebyl objekt viditelný.
Max Tegmark přišel s teorií čtyř-úrovňového modelu. První úroveň je tvořena různou kombinací a uspořádáním hmoty, které se opakuje. Odhad počtu částic uvnitř kosmu je 10 na 118. Z této teorie lze vypočítat i jak daleko od nás je identický vesmír tomu našemu nebo jak daleko je horizont toho našeho. Druhá úroveň se liší tím, že tam existují určité bubliny nadvesmírů, která mají jiné velikosti konstant, z nich se však část brzy po vzniku zhroutí. Třetí úroveň Tegmarkovi teorie je blízko teorii Hugha Everetta a čtvrtá úroveň je podobná M-teorii a hovoří o vesmírech s nepředstavitelnými zákony.
Hledání vesmírů
Vědci nelení a pracují na postupech, jak dokázat paralelní vesmíry. S odvážným tvrzením, že paralelní vesmíry existují, přišli Oxfordští vědci. Ti měřeními dokázali, že pokud provádí na částici měření, částice se chová jedním z možných stavů. Tuto rozvětvenost šéf oxfordského projektu David Deutch připisuje právě existenci paralelních vesmírů, kde se realizují další možnosti.
Pro zvědavce.Vědci bodují. Superpočítač v NASA simuluje vznik vesmíru!
Méně pozitivní výsledky přinesl projekt WMAP (Wilkinson Microwave Anisotropy Probe), sonda, která od 10. října 2010 měřila reliktní mikrovlnné záření, které pocházelo, jak vědci věří, z momentu těsně po Velkém třesku. Dle teorie, kterou uznává Hiranya Peiris z Univeristy College v Londýně, mohou paralelní vesmíry narážet do toho našeho. Pokud by se tak stalo, tak by měl jít na tomto místě zachytit deformovaný časoprostor, který ovlivní reliktní záření. Protože na jedné straně hranice oblasti, kde dojde ke srážce, by měla být teplota reliktního záření o trochu nižší.
Projekt poté vyhodnocuje možné srážky, ty však není tak snadné zachytit, protože mohou být přetlačeny náhodným šumem. Po sedmiletém sběru dat WMAPu tým Peirisové vyčlenil 14 možných transkosmických kolizí. Deset z nich bylo po důkladné analýze vyřazeno jako pravděpodobné omyly. Čtyři poslední zase přichází z místa, kde autoři výzkumu očekávali hodně šumu.
WMAP však přece jen zachytila něco, co někteří považují za důkaz. Satelit nalezl při svých průzkumech kosmu velkou prázdnotu v oblasti souhvězdí Eridana, tedy místo, kde je méně hvězd, mlhovin, prachu a jiného vesmírného harampádí. Prázdnota ve vesmíru není zas tak zvláštní, co je udivující je její gigantický rozměr. Tato díra je totiž 1 miliardu světelných let široká a zhruba 10 000 krát větší než Mléčná dráha. Tento jev se dá vysvětlit takzvaným zauzlením vesmíru, nebo jak pronesla profesorka fyziky z University v Chapel Hill Mersini-Houghstonová, je tato prázdnota známkou jiného světa za hranicí toho našeho. Na podobném projektu jako satelit WMAP pracuje i sonda Planck, která sbírá data o reliktním záření od 14. května 2009.
Ještě, než se sneseme zpět na Zemi, budeme chvíli pobývat v temnotě vesmíru, tentokrát však v té nejčernější, u samotných černých děr. Černé díry jsou nejděsivějšími vládci kosmu, bezcitně pohltí vše, co jim přijde do cesty, a ty nejmacatější si v klidu pochutnají i na Galaxiích. Někteří fyzici věří, že černé díry uchovávají celý vesmír, který se však rozpíná jen v jednom rozměru. Takový vesmír by byl nekonečný. Jiní vědci věří, že je černá díra opravdu dírou červí, která vede do jiné černé díry a může tedy fungovat jako spojnice.
M-Teorie říká, že existuje 11-26 dalších dimensí, ale ty jsou tak malé, že jsou zcela neviditelné. Jenže Charles R. Keaton a Arlie O. Petters přišli na to, že některé nejsou tak malé, ale nejméně jedna z nich je stejně velká jako ta, v níž žijeme, a chtějí ji prozkoumat. Keaton a Petters nyní pracují na satelitech, které budou monitorovat miniaturní černé díry, jež dle teorie Bránového světa vznikly v raném stádiu tvorby vesmíru a existují až dodnes. Tyto miniaturní prastaré černé díry by se dle fyziků měly vyskytovat i v naší Sluneční soustavě. Na výzkumu by se měla podílet NASA se svým Gamma-ray Large Area Space Telescope, který bude zachytávat hledané gravitační čočky bránových černých děr.
Z oběžné dráhy se konečně sneseme k Zemi, a to k nejdiskutovanějšímu zařízení dneška, LHC. Urychlovač částic LHC má dva z tohoto úhlu pohledu zajímavé podprojekty. CMS (Compact Muon Solenoid) a ATLAS (A Toroidal LHC Apparatus).
Detektor CMS zkoumal data z proton-protonových srážek v úseku zhruba tři čtvrtě roku. Fyzici hledali projevy možných miniaturních černých děr, které by se po vzniku měly ihned rozpadnout na obyčejné částice.
Zkoumání, které zatím fyzici v CERNu prováděli, zní jasně: černé díry ani jiné dimense jsme zatím neobjevili. To však není žádná šokující zpráva. Pracovníci CMS komentovali výsledky slovy, že je velice nepravděpodobné, aby se černé díry tvořily v tak nízkoenergetické škále a že tedy zatím úspěšně vymezili hranici hmotnosti, při níž díry určitě nevzniknou.
Hledání odpovědí pokračuje
Moderní vědci se snaží rozluštit otázku, zda je náš Vesmír osamocen, nebo je jen jedním z mnoha plujících obrů. Myšlenka, která by ještě před pár lety patřila jen do sci-fi příběhů, se stává uznávanou vědeckou teorií. Díky soudobé technologii pomalu zjišťujeme, že i třírozměrný objekt může spatřit pomocí techniky odraz objektů vícerozměrných. A možná právě teď někdo v paralelním vesmíru zjistil, že vesmír, který obývá, je jen jedním z mnoha.
