Zdroj: stelarc.va.com.au

„Věšení na háky jako součást umělecké performence poukazující na význam tělesnosti.“

Přiznám se, že jednotnou odpověď nemám. Dokonce pochybuji i o tom, že existuje. Nejen, že jednotlivé tělesné modifikace jsou značně rozdílné praktiky, ale určitě i osobní motivace se často liší. Každý může mít přeci úplně jiný důvod, proč se nechal potetovat nebo si propíchnul třeba nosní přepážku. Možná ještě víc to platí o skarifikaci, rozříznutí jazyka či implantátech, které nejsou společensky příliš dobře přijímány, a proto vyžadují většinou hlubší rozhodnutí. Věšení na háky, po kterém nezůstává žádná trvalá ozdoba, ale jen vzpomínka na intenzivní zážitek, může být pro vnějšího pozorovatele už naprosto nepochopitelné.

To, jací jsme, jací chceme být a jako co se cítíme, bezpochyby silně ovlivňuje svět, ve kterém žijeme. A v dnešním světě není tetování nic neobvyklého. Vidíme ho ve filmech, mají jej hvězdy hudebního průmyslu i významné osobnosti naší doby. Některé formy piercingu (pupík, nostril (křídlo nosu), madonka (vlevo či vpravo nad rtem), …) jsou taky vcelku běžné. Rozhodně ztratily svůj provokativní náboj, který s nimi byl spjat ještě v punku, odkud vlastně pronikly do mainstreamové kultury.

Zdroj: Hell.cz

„Madona i Monika patří k společensky akceptovaným piercingům.“

Málokdo se tak bude podivovat nad tím, že si jeho kamarád či kamarádka chce nechat udělat piercing obočí. Když se potom odhodlá a vyrazí se nechat propíchnout, většinou vnímá samotný zákrok jako nepříjemnou nutnost, kterou musí překonat pro kýžený efekt. Stejně tak s tetováním. Někdy se ale může naopak stát, že zjistí, že samotná aplikace je součástí piercingu, stejně jako strach, který před ním musí překonat. Odtud už potom není zas tak daleko k tomu, aby se nechal zavěsit na háky jenom pro onen zvláštní a nepopsatelný pocit.

Představte si to: jste před vaším prvním piercingem. Celý den myslíte na to, že odpoledne to přijde. Jste nervózní a těšíte se, až to budete mít za sebou. Před samotným vpichem se musíte uklidnit a uvolnit, zhluboka se nadechnout. Nakonec to, čeho jste se tak báli, vydržíte. Máte radost nejen z toho, že šperk je konečně vpraven do těla, ale i z toho, že jste zdárně prošli vlastním vpichem.

Není možné, abychom tento celý proces uchopili ne jako překážku, již musíme překonat, ale jako jeden intenzivní zážitek? Pokud ano, příště nám třeba ono uvolnění chvilku před palčivou bolestí přinese stejnou radost jako samotný piercing.

Věřím, že to zní asi poněkud neuvěřitelně. Je jasné, že takhle přímá cesta k vnitřnímu prožitku modifikace není. Nicméně je dobré si uvědomit, že lidé s pevnějším vztahem k tělesným modifikacím prošli celou řadou zkušeností a zážitků, jež je k nim nakonec přivedly.

Běžná představa, že se u zmiňovaných praktik jedná o nějakou formu bizarní úchylky, extrémnější druh sadomasochismu, vychází z naivního předpokladu. Tento předpoklad nás ujišťuje o tom, že za každou extrémnější modifikací je sexuální slast či něco podobného. Vezmeme-li na vědomí, že mezi běžným piercingem či tetováním a rituální modifikací existuje určitá kontinuita, nějaká souvislost, spatříme jak moc je onen předpoklad nesmyslný.

Jak ovšem samotnou bolest spjatou s modifikacemi jednotliví lidé pochopí, je samozřejmě nesmírně různorodé. Někdo bude oceňovat právě onu chvíli uvolnění těsně před zákrokem, jiný se spokojí s tím, že překonal sám sebe a vydržel to, co myslel, že vydržet nedokáže. Další jako největší klad přijme to, že se naučí lépe sebeovládat nebo že se naučí překonat větší množství bolesti. Jsou i tací, kteří v prožívání modifikací dojdou tak daleko, že přijmou bolest jako něco pozitivního. Silný pocit, který otvírá dveře k jinému vidění světa i vlastního těla. Možností je nepočitatelně.

Zatím jsem hovořil pouze o vnitřních pocitech modifikovaných. Ty jsou přirozeně vnějšímu pozorovateli nejméně přístupné a málokdy máme vůbec možnost se o nich cokoli dovědět. Je zde ovšem samozřejmě i celá plejáda dalších důvodů.

Zdroj: Hell.cz

„Play piercing většinou lidé podstupují, aby si užili samotné propíchnutí.“

Například jazyky si lidé nechávají rozřezávat, aby šokovali svoje okolí, aby dosáhli nelidštějšího vzhledu či aby ozvláštnili svůj sexuální život. Motiv i umístění tetování může symbolicky vyjadřovat důležité životní události, vzpomínky či názory nositele, stejně jako může být jen dekorativní ozdobou. Piercing bývá nejčastěji čistě dekorativní záležitostí, ale mnohokrát jsem se setkal i s případy, kdy jeho význam byl zcela jiný…

Jedno je zcela jisté. V současném světě neexistuje daná motivace pro jednotlivé tělesné modifikace. Každý si do nich obtiskává význam dle své libosti. Tyto významy v širokém smyslu zahrnují jak vnější podobu modifikace, tak prožitek při jejím vytváření.

Nechtěl jsem na závěr seriálu ukázat krátce nic jiného než to, že přestože mohou některé praktiky, o kterých jste v něm četli, působit značně podivně, i pro ně většinou existuje motivace, která nemá nic společného s duševní patologií.

Hell.cz

V čem tato modifikace spočívá? Na první pohled se nejedná o nic složitého. Jazyk je prostě rozříznut na dvě poloviny, aby se podobal hadímu. Je ovšem třeba upozornit, že se jedná o téměř nevratný zákrok. Přestože několik oprav již proběhlo, zůstává hybnost znovusrostlého jazyka v mnoha případech omezená. To nedávno zjistilo i několik vojáků v USA, kde v rámci armády zakázali tongue split vnitřním předpisem, a oni se museli podřídit. 

Zdroj: Bmezine.com

„V některých případech tongue split opět sroste zpátky do původní podoby.“

Je-li ovšem split proveden úspěšně a natrvalo, hybnost jazyka není zásadně omezena. Většina modifikovaných dokonce dokáže ovládat části jazyka nezávisle. I zde je ale stále jisté riziko, že ovládání rozštěpeného jazyka bude pro někoho náročnější. Někdo dokáže hned od rozříznutí hýbat každou polovinou jazyka zvlášť, někdo se to naučí časem a někdo se to nenaučí vůbec nikdy. Podobný dopad může mít split i na mluvení. Někomu vadí při mluvení v prvních týdnech, někomu pár měsíců a někdo bude šišlat celý život. 

Zdroj: Bmezine.com

„Obě poloviny jazyka lze většinou ovládat zvlášť.“

Z uvedeného jasně vyplývá, že split patří k těm náročnějším modifikacím a podobně jako tetování je nezbytné ho důkladně promyslet. Já ani SHE-MON ho neuděláme nikomu, kdo neprojde vstupním pohovorem, v němž zjistíme, nakolik je zájemce s těmito riziky srozuměn. Díky těmto pohovorům je splitů v ČR tak málo. Při úvodním seznámení se zájemcem obvykle zjistíme, že je velmi mladý a po splitu touží, aby byl hustej. 

Ale už dost odstrašování a vrhněme se na samotné provedení splitu. Technik existuje několik a uvedeme dvě nejčastější. 

První je zmíněna například v knize Hadi a náušnice a vyžaduje zhojený piercing jazyka. Ten je postupně roztažen na cca 10 mm. Poté je mezi otvorem a špičkou jazyka uvázána nit, která postupným utahováním jazyk prořízne. Jedná se o velmi bolestivou techniku, užívanou spíše amatérskými nadšenci, protože nevyžaduje příliš znalostí a zkušeností. Hlavní nevýhodou je občasný trvalý následek v podobě asymetrické deformace jazyka. Tento způsob je také výrazně omezen umístěním původního piercingu. 

Druhým, technicky náročnějším způsobem je proříznutí jazyka skalpelem. Pro provedení splitu tímto způsobem je již zapotřebí profesionální vybavení a zejména zkušenosti. Jazyk je proříznut středem v oblasti mezijazykového septa. Práce se skalpelem musí být opravdu hodně přesná, jakýkoli zásah do svaloviny je nežádoucí. Stejně tak je třeba vyvarovat se poškození cév. Vhodné (spíš nezbytné) je mít po ruce elektrokauter pro okamžité zastavení výraznějšího krvácení. 

Zdroj: Hell.cz

„Řez musí být veden přesně středem jazyka.“

Po proříznutí máme opět několik možností ošetření otevřené rány. Někdo nechá jazyk tak, jak je, což obvykle ústí v opětovný srůst cca 1/3 řezu, pomalejší hojení a občas nepříliš pěkný okraj rány po zahojení. Druhou možností je zatavení rány kauterem, což sice částečně zamezí rychlému srůstu rány, ale výsledný tvar jazyka je podobný, jako když ponecháme ránu otevřenou. Třetím a námi používaným způsobem je sešití vnitřní strany jazyka. Tento způsob má nejlepší výsledky, zejména co se týká hojení rány a konečného tvaru jazyka. Provedení je však výrazně náročnější než u výše uvedených dvou metod, proto je celosvětově prováděn jen několika specialisty. 

Po provedení zákroku jazyk oteče podobně jako u piercingu jazyka. Jíst s čerstvě rozříznutým jazykem je náročné a zejména při sešité ráně je třeba dávat extrémní pozor na usazené zbytky jídla v ráně. Péči o split se nevyplatí podceňovat stejně jako péči o čerstvý piercing. 

Split je již několik týdnů po (kvalitním) provedení zahojen a je možné začít zkoušet nejrůznější triky. 

Míla „Bugtcher“, Hell.cz

Ladně pomalý rozjezd

Byla to sobota jako jedna z mnohých, přesto byla výjimečná. Ten den měla téct krev. Pravá, horká, rudá krev, proudící z živého lidského těla. Začínala HELL Party. Její zaměření však návštěvníkům nepřineslo pouze možnost nahlédnout do tajných zákoutí vlastní i cizí výdrže chtěné trýzně, ale také zhlédnutí uměleckého vyžití v oblasti odborně provedené bondage.

První, uvítací, představení bylo, k údivu některých zkušených diváků, vyloženě mírné. Téměř zcela obnažená dívka předvedla svůj jemný tanec baletky přivázané lany a provazy a vytažené do výše. Také došlo na předvedení fascinujících vlasových kreací a oku ladících neobvyklých oblečků, v rozsahu od fetish po rockabilly, do kterých byly oděny velmi půvabné modelky, často zdobené tetováním a piercingem.

Trýzeň v dívčím podání

Posléze se pódium proměnilo v rozverný dívčí pokojíček. Přesto se nedalo čekat nic příliš něžného, jelikož hodinové ručičky se nebezpečně posunuly k vyvrcholení večera a byl čas na drobnou ukázku toho, co všechno tetovací a piercingové studio HELL.cz může nabídnout. A že toho bylo ještě hodně.

Dvě dívky, přicházející na podium, se nám chystaly předvést ochutnávku toho, jak můžou romanticky strávit příjemný večer ti, jimž bolest přináší kromě dalších prožitků také vzrušení. Při takřka kouzelném vzájemném propíchávání paží jehlou se publikem mihl nejeden úsměv. Tím však show nekončila a všetečné oko lačného diváka se mohlo připravit na dosud neviděný zážitek.

Když se krásná blondýnka ležérně usadila na připravenou pohovku a vlastní rukou ladným a jistým pohybem do vnitřní strany svého stehna zařízla blýskající se skalpel, zdálo se, že hala v tu chvíli přestala dýchat. Jakmile si první pramínek krve našel svou cestu po obnažené nožce, lidé konečně uvěřili, že přímo před nimi je prováděna dokonalá skarifikace člověkem na sobě samém. Ozval se potlesk, ba přímo jásot a povzbuzování. Několik jistých pohybů nástroje a nakonec v rekordním čase pod jeho ostřím vykvetla rudá a elegantní květina.

To však nebylo všechno, co si dvě krásky pro pozorovatele připravily. Řada přišla i na druhou vystupující, jakmile se její přítelkyně se stále ještě krvácejícím stehnem chopila jehly s nití. Po několika krátkých chvílích z úst umlčené dívky vytékala krev a černá nit jistila nepohyblivost rtů. Přítomní svou chválu dali najevo aplausem a hlasitým voláním, čímž obdarovali obě dívky tou nejlepší pochvalou za skvěle odvedené představení.

Zdroj: archiv Hell.cz

„...přišla řada i na druhou vystupující, jakmile se její přítelkyně se stále krvácejícím stehnem chopila jehly s nití.“

Dokonalost pružné kůže

O chvíli později se celý prostor zahalil do šera a diváky upoutali bizarně odění aktéři další začínající HELL show. Kromě nejrůznějších hadiček a ne příliš funkční plynové masky toho na sobě mnoho neměli a na publikum to působilo jako skromný náhled do let budoucích.

Zdroj: hellparty.cz

„Kromě nejrůznějších hadiček a ne příliš funkční plynové masky toho na sobě mnoho neměli..."

Tentokrát se na pódiu nacházelo jen mnohým známé křeslo, na které se usadil muž, oddávající se působené bolesti. Postupně mu bylo tělo proťato několika jehlami, po jejichž vyjmutí se vzduchem šířil zde již dobře známý pach krve. Navazovalo osvobození tančící ženy z igelitového pytle.

Konečně přichází to, nač všichni dlouho čekali, něco, čím se HELL Party proslavila. Zkušení modifikátoři se chopí silných a tlustých háků, zvedají je do výše, dav začíná jásat více a doprovázející hudba nabírá vrcholu.

Znaleckým pohybem je proraženo několik částí dosud nepoškozené kůže mladé ženy. Poslední části těla figurantky se odlepí od pevné půdy. Tělo je ve vzduchu, téměř jako by se nic nedělo, sedí v prostoru nad hlavami lidí s úsměvem na tvářích. Všechny oči se upínají vzhůru, kde lidská bytost, navzdory bolesti, důvěřuje jen síle a pružnosti své vlastní napnuté kůže. A ta znovu nezklamala. Po spuštění dolů a vyjmutí háků z těla se z ran spouští krev, která však dívku nijak netrápí – užívá si před všemi ten slastný pocit překonání sebe sama, obdivné pohledy a gesta lidí, z nichž mnozí na to nemají odvahu ani pomyslet.

Bolest podle da Vinciho

Jakmile dochází k narušení integrity lidského těla, respektive kůže, což se při závěsu na háky rozhodně stává, je také nutné znát alespoň částečně lidskou anatomii. Tomuto poznání nám zpočátku posloužily studie nesmrtelného Leonarda da Vinciho, ze kterých mimo jiné vyšla dnešní věda. A také následující show na HELL Party.

Na scéně se objevují dvě postavy, téměř nahé objevující svou lidskou dokonalost, snad jako by život na zemi teprve vzniknul. Bylo jim však přichystáno poznání mnohem bytostnější. Zjištění pravé podstaty člověka, pocitu bolesti a jeho zdolání. Oddaně padají na kolena a čekají, zatímco vzrušení dosahuje vrcholu.

Ve vzduchu se zalesknou tvarem dobře známé, chladné háky. Kůže na zádech a rukách se propichuje, bolestí zkřivený obličej mladé ženy je dokonalým doplňkem. Po několika málo minutách jsou těla vytažena a zavěšena do dvou velkých obručí nad hlavami diváků.

Skvěle znázorňují slavný Vitruvius, ačkoliv ten dnešní je o mnohé vylepšený. Především o to, že obě visící bytosti opravdu cítí svou existenci. A dav pod nimi také. Souhlasné pískání a skandování nadšenců je spojeno s obdivnými povzdechy. Kůže se po delším napětí začíná prověšovat. Aktéři pravděpodobně pociťují to nejúžasnější vzájemné splynutí. Nádherný výraz ženy hovoří za vše. Opravdu to bolí.

Zdroj: hellparty.cz

„Skvěle znázorňují slavný Vitruvius, ačkoliv ten dnešní je o mnohé vylepšený.“

Velkolepé finále

Poslední chystaná show byla příslibem jako obvykle nezapomenutelného ukončení večera. Vše začalo podivně vážně a tiše. Dva příchozí muži na sebe nejdříve dlouze hleděli a úklonou se pozdravili. Poté si rituálním způsobem navzájem prorazili záda i kolena háky – bez jakéhokoliv hlesnutí a s kamennými výrazy.

Oba účastníci jsou za záda vytaženi do vzduchu. Muži v kápích obřadně přivedli další ochutnávačku vlastní krve a bolesti – mladou ženu, celou dobu připravenou opodál, ležící na lavici. Bez úsměvu, bez emocí. Do její kůže byly vpraveny tři páry ostrých háků, jeden z nich projel stehny.

Žena ležela pod ve vzduchu stále visícími aktéry. Pomocníci ji i s lavicí vyzvedli do vzduchu a spěšně připevnili k lanům, která vedla z propíchnutých kolen. Pak už pomalu s lavicí klesají dolů. Tak pomalu, že publikum může detailně sledovat postupné napínání ženiny kůže. Visí vodorovně ve vzduchu. Důvěřuje svojí kůži i kůži mužů nad sebou, jejichž záda nesou dvojí váhu. A visí.

Zdroj: hellparty.cz

„Visí vodorovně ve vzduchu, důvěřuje svojí kůži i kůži mužů nad sebou, jejichž záda nesou dvojí váhu."

Stovky lidí šílí. Jakmile jsou spuštěni po dlouhých chvílích zpět na pevnou zem, muži si navzájem vyndají háky ze zad a společně vyprostí i ty z kolen; poté se jen sobě ukloní a s úctou odejdou. Šok, překvapení a nadšení z neobvyklého přístupu se šíří davem. Většina je opět potěšena tím, co jim bylo dokázáno – že lidské tělo vydrží všechno. A je na každém, zda bude bolest vnímat jako nebezpečného nepřítele, nebo věrného pomocníka.

Michaela Macová (kráceno)

Zdroj: allenfalkner.com

Tetování lze odstranit speciálním laserem. Vlevo: probíhající odstraňování. Vpravo: tetování před užitím laseru a po dvou sezeních

Prvním nezbytným krokem je důsledné zvážení samotného záměru tetování. Sami si položte a zároveň si i PRAVDIVĚ odpovězte na následující otázky: Opravdu chci tetování? Jsem pevně rozhodnut/á pro motiv, který chci, nebo se jedná jen o náhlý popud? Nebude mi v budoucím (zejména pracovním) životě vadit tetování na místě, které jsem si zvolil/a?

Proč se na to vůbec ptát? V první řadě je třeba si uvědomit, že tetování máme na celý život. Z toho pramení důsledky, které nemusí být vždy příjemné. Prvním z nich bývá fakt, že je motiv pro tetování vybrán narychlo, z náhlého popudu nebo tuctově z katalogu. Již po několika měsících si pak můžeme uvědomit, že by tetování vlastně mohlo vypadat jinak, lépe, originálněji a že jej budeme chtít upravit.

Tento problém lze ve většině případů alespoň částečně vyřešit ve spolupráci s vaším tatérem/tatérkou. Problém ale nastává, pokud se jedná o příliš radikální změny. Předělávka tetování vyjde obvykle dráž než jeho původní verze a navíc je většinou nutné tetování zvětšit alespoň o třetinu. Jistě není třeba zdůrazňovat, že motivy vyjadřující příslušnost k nějaké extrémně zaměřené komunitě nejsou vhodnou volbou. Slušní tatéři a tatérky tyto motivy stejně odmítají tetovat.

Zdroj: insidesocal.com

Některá tetováni jsou vskutku nevhodná

Druhým a neméně důležitým bodem je umístění tetování. Tetování v obličeji, na krku, na hřbetě či prstech ruky dokáže trvale změnit vaše pracovní zařazení a vyloučit vás z některých oblastí života. I tetování předloktí může být pro některé administrativní pozice překážkou.

Toto však není jediný aspekt umístění tetování. Je třeba předpokládat i změny proporcí těla. Typickým příkladem je tvar břicha a prsou u žen, který se následkem těhotenství a kojení obvykle změní. Ženský zadek mívá v mnoha případech také vzrůstající tendenci, čemuž muži úspěšně konkurují svými pupky. Z těchto důvodů dochází k občasným proměnám delfínů na velryby a psů na mamuty.

Zdroj: japanese-style-tattoo.blogspot.com

I rozsáhlé tetování může být uzpůsobeno tak, aby jej formální oblečení kompletně zakrývalo

Pokud máte v tomto směru víceméně jasno, je čas vybrat vhodného tatéra či tatérku. Nejlepším kritériem pro výběr jsou reference. Ty získáte nejlépe od svých známých, ale také z nejrůznějších internetových diskusí. Každý tatér a tatérka mají svůj styl, je tedy možné, že pro zvolené tetování nebude doporučený umělec optimální. Pak je třeba hledat dál.

Cenným zdrojem informací jsou webové stránky tetovacích studií, kde získáte přehled o tom, jak který tatér a tatérka pracují. Zkuste si vybrané umělce vygooglit a zjistíte, jaké s nimi mají zkušenosti ostatní. Smluvte si s tatérem či tatérkou schůzku a prokonzultujte s ním / s ní svoje tetování.

Počítejte s tím, že na této schůzce ještě tetováni nebudete. Jen málokterý dobrý tatér a tatérka mají volný termín hned. Počítejte s čekací dobou v řádech týdnů, někdy až měsíců. Při první návštěvě také počítejte se zaplacením zálohy na tetovací termín. Její výše se liší studio od studia.

Dále vám zodpovíme několik často kladených dotazů.

Bolí tetování?

Tetování je spíše nepříjemné než bolestivé (dalo by se přirovnat např. k depilaci), ale samozřejmě záleží na každém člověku a také na místě tetování. Tetování přes slabiny a kosti bolí více než na svalu.

Teče při tetování krev?

Nemusíte se bát, krev neteče. Pouze při tetování ploch je možné, že kůže pár kapek krve vyloučí. Nejedná se ale o nic, co bychom mohli označit jako krvácení.

Nebylo mi 18 let a chci tetování. Je to problém?

Opět je nutné si uvědomit, že tetování je závazek na celý život. Mnoho lidí potvrzuje, že jejich první tetování nebyla ta nejlepší volba. A v čím nižším věku si necháte udělat tetování, tím větší je pravděpodobnost, že se vám přestane líbit. U zákazníků mladších 18 let je obvykle vyžadován písemný souhlas podepsaný jejich rodiči či zákonnými zástupci. Přesto tetování mladším 18 let nedoporučujeme.

Mám jizvu, mohu se nechat tetovat přes ni?

Jizva je typově jiná tkáň než neporušená kůže. Nicméně tetovat jizvu lze, ale nelze předpovědět, jak jizva barvu přijme. Proto je výsledek nejistý.

Mám pihu nebo mateřské znaménko. Mohu se nechat tetovat přes ni/něj?

Nikoli, tetování je možné pouze okolo. Jde nám především o vaše zdraví a mateřská znaménka jsou velice citlivá. Proto je lépe do nich nezasahovat. Tetováni v okolí pihy či znaménka pak ničemu nevadí.

Co je dočasné tetování / tetování na 5 let?

Dočasným tetováním nebo tetováním na 5 let se myslí tetování barvou na permanentní make-up. Ale pozor! Make-up vytetovaný touto barvou po čase zmizí. To je dáno trvalou expozicí těchto partií (oči, ústa) slunci a také jinou strukturou kožních buněk v těchto oblastech. Toto dočasné tetování, tedy tetování barvou na permanentní make-up, na jiných místech NEZMIZÍ, pouze vybledne, rozpije se a ztratí obrysy. Jediným rozumným řešením je pak překrytí klasickým tetováním či jeho odstranění laserem.

Trpím lupénkou/psoriazou. Můžu se nechat tetovat?

Ano, tetování nemá na nemoc žádný prokazatelný vliv. Tetovat lze jak zdravou kůži, tak zhojená místa dříve napadená nemocí. Nelze ovšem tetovat místa, kde nemoc aktuálně probíhá. Dále je nutné počítat s tím, že pokud se pod tetováním aktivuje ložisko nemoci (ať již nově nebo opakovaně), bude tetování zničeno.

Trpím vitiligem (kožní onemocnění, kdy dochází k odumírání buněk tvořících kožní pigment, u nemocného se projevuje světlými skvrnami na kůži nepravidelných tvarů). Můžu se nechat tetovat?

Ano, tetování nemá na nemoc žádný prokazatelný vliv. Tetování tedy není žádnou překážkou, jen je třeba počítat s tím, že barvy na kůži bez pigmentu budou výrazně jasnější než na zdravé kůži.

Trpím epilepsií. Můžu se nechat tetovat?

Vzhledem k tomu, že epilepsie může mít různější intenzitu, je třeba tetování zkonzultovat nejdříve s vaším ošetřujícím lékařem, který zná intenzitu a pravděpodobnost vašich záchvatů. Pokud lékař tetování schválí a vy se pro tetování rozhodnete, nezapomeňte o vašem zdravotním stavu informovat vašeho tatéra či tatérku.

U klasického tetování nelze dělat kompromisy. Pokud si nejste jistí, zda jste připraveni na tetování, které budete nosit celý život, raději ještě chvíli vyčkejte a rozmýšlejte. Je lepší být nepotetovaný/á než za pár let nešťastný/á.

Míla „Bugtcher“

Zdroj: tribaltattoodesign.net

Ve výtvarném umění jsou styly dány hlavně dobou, kdy vznikly, či technikou, kterou byly vytvořeny. Styly tetování vymezuje především skupina lidí, kterým se ten či onen styl tetování líbí a nosí ho na kůži. A protože lidé se tetují po celém světě stovky let, je jasné, že určité styly tetování jsou dány i geograficky.

Japonský styl

Toto tetování bylo původně vytvářeno jehlami na dlouhém bambusu, kterým tatér vpichoval barvu do kůže ručně. Takto se nyní tetuje už jen výjimečně, s pomocí strojku je práce rychlejší a přesnější. Pro japonský styl je charakteristické tetování velkých ploch (ideálně celé tělo od kotníků po krk). I přes důraz na černou se používá hodně barev, nicméně v základních odstínech. Často se tetují draci, japonští bojovníci, květiny (sakury, pivoňky) a zvířata (typický japonský kapr, ptáci, hadi).

Maurské tetování

Moko bylo tradičním tetováním na Novém Zélandu. Každé moko na obličeji bylo originál a jeho kresba sloužila třeba i jako podpis. Postupem se ale tradice mít potetovaný obličej a velkou část těla začala vytrácet a zbyl z ní jen odkaz v podobě typických spirálových a ornamentálních motivů.

Zdroj: maori-tattoo.freetattoodesigns.org

Tribal

Současné tetování již nemá kmenový význam, jako mělo např. moko. Tribal (angl. kmen) se běžně nazývají špičaté, šlahounovité ornamenty. Jsou dobré v tom, že jimi lze jednoduše vyplnit či zvýraznit jakkoli velký a tvarovaný prostor na těle, nejčastěji paže (u mužů) a oblast beder (u žen). Kvůli své jednoduchosti a mainstreamovosti si tribaly vysloužily nálepku tetovacího kýče. Pokud tedy přemýšlíte o originálním tetovaní, klasický černý tribal z katalogu je jedna z nejméně vhodných možností. Pokud ale v tomto ohledu nejste nároční, oceníte určitě nadčasovost. Stejné tribaly se tetují desítky let a dobře udělaný tribal vás neomrzí. Leda byste tetování podlehli více a začali si tříbit vkus.

Keltské motivy

Dalším ornamentálním stylem je keltika. Keltové se takto sice netetovali, ale motivy vycházejí z keltských dekoračních způsobů. Charakteristické jsou propletené uzly, ve kterých mohou navíc figurovat i zvířecí motivy.

Zdroj: keltika.ustattoostudios.com

Old school a new school

Tetování do Evropy přivezli námořníci a z jejich tetování vychází i styl staré školy. Srdce, kotvy a samozřejmě ženy, to jsou jedny z motivů, které se v tomto barevném a vizuálně jednoduchém stylu tetují. New school (nová škola) pracuje s podobnými motivy, ale cílem je, aby výsledek vypadal více jako umění než jen jako kresba dítěte.

Biomechanika

Za otce biomechaniky je považován H. R. Giger, autor filmového vetřelce. Typické jsou hydraulické hadice, různé další trubice, hejblátka a mechanismy, díky kterým by mohla hromada kovu ožít, nebo se alespoň rozhýbat.

Kaligrafie

Tetování má většinou pro jeho nositele či nositelku nějaký význam. Někdy jej lze nejjednodušeji vyjádřit nápisem. Pak už jen záleží, zdali se ztvární ozdobným písmem a nebo čínskými či hebrejskými znaky.

Moderní umění

Pokud je styl tetování inovativní, nezvyklý, šokující, bez daných pravidel a nebo takový, že nechápete, jak může někdo vytetovat takovou patlanici, bude se s největší pravděpodobností jednat o moderní umění. Některé tatéry již nebaví tetovat celé roky pořád to samé, jsou rádi za cokoli, co se vymyká normálu a průměru. Když s tím nepřijdou zákazníci sami, vytváří si tatéři vlastní individuální styl.

Další motivy

Výše uvedené styly jsou ty základní, u kterých lze vymezit jejich hlavní znaky a pravidla. Základem tetování je kresba a proto záleží na individualitě a úrovni tatéra. Například koně nakreslí jinak někdo, kdo se specializuje na hyperrealistické obrazy a portréty a jinak někdo, jehož kreslící vývoj se zastavil ve školce.

Jen pro úplnost doplním příklady dalších často tetovaných motivů, které mohou být vyvedeny v různém stylu. Fauna a flóra, postavy, bubáci a hnusáci (lebky, smrtky, démoni). Vytetovat se ale dá skoro cokoli, od komixu po Sixtinskou kapli.

FouSage, HELL.cz

Zdroj: bizarremag.com

Dnešní obličejové tetování oproti moko vyjadřuje většinou daleko subjektivnější pocity

Asi jen málokoho překvapí, že historie tetování se otevírá u primitivních kmenů. Každý se určitě již na internetu, v televizi, na stránkách National Geographic či někde jinde setkal s reportážemi o divoších, kteří mají tělo pokryté nejrůznějšími obrazci. Nicméně tato tetování se od současných západních podstatně liší.

Nejedná se jenom o rozdíly v technickém postupu, ačkoli i ty jsou značné. Tetovací strojek, jak jej v podstatě známe dnes, byl vynalezen (resp. patentován) až v roce 1891. Primitivové užívali postupy jiné, např. protahovali kůží nit potřísněnou barvivem, vpichovali barvu pomocí speciálního dlátka s kostěným trnem či jen vtírali pigment do rozříznuté tkáně. Podstatnější je ovšem odlišnost ve statutu, který tetovaní v neevropských oblastech mělo/má.

Zde bylo tetování sociální institucí. Mělo specifické funkce, ať už v obecně společenském ohledu, nebo třeba jen v iniciačních rituálech. Jeho význam nebyl úzce individuální v tom smyslu, v kterém jej má dnes. Jednotlivé motivy měly jasně přiřazené významy prolínající se životem společenství.

Zdroj: fletchercollection.co.nz

Maorské obličejové tetování nazývané moko

Např. slavné obličejové tetování novozélandských maorů nazývané moko označovala místo nositele v sociální hierarchii. Jednotlivé části obrázku nesly různé informace. Ty byl člen kmenu schopen číst podobně jako my písmo: „Vrchol čela znamenal hodnost, levá a pravá strana nad obočím pozici, levé a pravé znaky pod očima vyjadřovaly genealogii, obě lícní strany k uším značily manželství, prostor mezi nosem, obočím i ústy individualizoval a nahrazoval podpis, místo pod ušima sloužilo k vyjádření zaměstnání, oblast brady pak moc a sílu a části vedoucí ke krku naznačovaly sociální postavení při narození. Jednotlivé komponenty tetování měly své jméno.“ (Rychlík, Martin: Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla, Praha 2005, s. 107).

Snadno si určitě dovedete představit, že takový maor viděl tetování svého přítele zcela jinak než my. Nejde o to, že by vypadalo jinak, ale že mu jinak rozuměl, a proto u něj vzbuzovalo i jiné pocity. Tetování prostě pro něj bylo něco úplně jiného, i když se technicky jednalo vlastně v zásadě o totéž (vpichování barvy pod kůži). V dnešním světě je tetování, nebo alespoň jeho význam, daleko osobnější věcí.

Znáte to sami. Když se podíváte na něčí tetování, jen málokdy poznáte, co pro něj znamená nebo co vlastně vyjadřuje. Stejně tak není nějak zásadně a pevně spjato s naším sociálním systémem nebo hierarchií. Je sice pravda, že kdysi bylo považováno za charakteristické pro kriminálníky a nejnižší společenské vrstvy, ale takové představy jsou čím dál ojedinělejší. Navíc jistě sami uznáte, že toto sepětí s obecným povědomím rozhodně není stejné povahy jako u primitivních kmenů.

Zdroj: davidavery.wordpress.com

I když motivy dnešních tetování čerpají inspiraci od primitivů, jejich význam je jiný

Stejně tak ani pro naši soukromou zkušenost není zážitek tetování tím, čím byl pro divocha. Je nepochybné, že i dnes může leckdo se svým obrázkem spojovat hlubokou osobní přeměnu nebo pro něj může mít výsostný symbolický význam. Nicméně takový smysl zůstane jeho nejintimnějším osobním vlastnictvím, případně vlastnictvím úzkého a vyhraněného kolektivu (srov. gangová tetování nebo jeho rituální význam v některých subkulturách). Nepopírám, že určité motivy nebo způsoby zobrazování mají typický význam nebo jsou spjaty s určitou kulturní oblastí. Nikdy však tetování nebude provázáno s mezilidským životem a vztahy tak bezprostředním a přirozeným způsobem, jako tomu bylo a je u divochů. To neznamená, že naše tetování je méně hodnotné než tradiční. Je to prostě jen v jistém smyslu něco jiného.

SHE-MON, Hell.cz

Zdroj: www.hellparty.cz

Body modification shows často doprovázejí výstřední kostýmy

Ne příliš dlouho poté, co moderní tělesné modifikace pronikly do obecného povědomí západní společnosti, zjistili lidé, kteří praktikovali tělesné rituály, že jsou tyto techniky atraktivní pro vnější diváky. Věšení na háky nebo play piercing, stejně jako i vzhled modifikovaných, poutaly nebývalou pozornost. Netrvalo příliš dlouho a začali zmiňované praktiky předvádět jako zvláštní formu divadelních představení, jež označovali jako body modification shows či freak shows.

Navázali tak vlastně na několikasetletou tradici cirkusových zrůdiček. Varietní vystoupení  tělesně postižených či neobvykle vypadajících individuí již dříve neslo jako své původní označení název Freak Show.  Ačkoli i dnes se můžeme v zahraničních cirkusech setkat s různými podivnými bytostmi, v úzu body modification kultury má pojem freak show význam poněkud odlišný.

Zdroj: hellparty.cz

Téměř ve všech vystoupeních souvisejících s tělesnými modifkacemi najdeme věšení na háky

Vlastně na této půdě můžeme provést i jisté rozlišení. Odlišit freak show od body modification show. U freak show je kladen důraz především na nějaké zvláštní dovednosti aktéra či aktérů nebo na jejich pozoruhodný vzhled. Tato vystoupení často provádí jedna osoba, která se sebou předvádí nejrůznější triky. Např. performer známý jako Lizardman o sebe nechává rozbíjet kus betonu, prostrkává si vývrtku skrz dutinu ústní do nosu, zabíjí si do nosu hřebíky apod. O jeho přezdívce potom svědčí vzhled přizpůsobený tak, aby se co nejvíce podobal ještěrce. Celé Lizardmanovo tělo je pokryto zeleným tetováním imitujícím šupiny, v obočí má subdermální implantáty, zuby si nechal zešpičatit. Patří také mezi první tři lidi, kteří si nechali provést tongue split, totiž rozříznutí jazyka na dvě poloviny tak, aby vypadal jako had. Freak show málokdy vypráví nějaký příběh a pokud ano, jedná se pouze o mlhavé pozadí pro výstřednosti probíhající na pódiu.

Zdroj: thelizardman.com

Známý americký body modification performer Lizardman

Body modification shows oproti tomu většinou jistou dějovou osnovu nepostrádají, ačkoli i zde se často jedná spíš o podružnou složku, jež má ospravedlňovat výtvarnou stylizaci celého představení a navozovat správnou atmosféru. Aktéři zde nepředvádějí sérii triků, ale podobně jako herci hrají jisté představení, kterým se prolínají pro současnou scénu tělesných modifikací tradiční rituální postupy, tedy hlavně play piercing a věšení na háky. Na rozdíl od freak show nepůsobí jako série efektních skečů, ale jako jednotné představení.

Vystoupení, o kterých zde mluvíme, ukájejí lidskou touhu vidět něco bizarního, neobvyklého, šokujícího. Stejně jako se rádi diváme na horory a čím dál častěji se necháváme okouzlovat tím, co by všechny předešlé epochy pokládaly za odporné a zvrácené, uspokojuje nás pohled na cizí bolest. Bolest, na niž narážíme v body modification shows, není ovšem fiktivní, jako je tomu u filmů a televizních seriálů. Aktéři na pódiu se skutečně a dobrovolně zraňují. A právě v tomto ohledu ona představení působí výrazně jinak než krev, na kterou jsme zvyklí z televize. Cítíme pozitivní přístup všech zúčastněných a radost spojenou s tělesnými rituály.

Show, o kterých zde mluvím (a jde mi především o body modification show v úzkém smyslu, jak jsem jej nastínil výše) vlastně představují nejbezprostřednější způsob, jak se člověk může setkat s realitou body play. Většina účastníků našich HELL suspension workshopů (setkání, na kterých umožňujeme vyzkoušet si věšení nejrůznějším zájemcům) se s touto praktikou setkala právě díky oněm představením, jež v nich probudila touhu poznat sílu tělesných rituálů na vlastní kůži.

Zdroj: hellparty.cz

Play piercing

Českou republiku už se svou show navštívilo několik zahraničních performerů, např. Captain Howdy, Crazy White Sean a také slavní Circus Mundus Absurdus. Co se týče domácí scény, naše studio je v současné době jedinou skupinou, která organizuje tato vystoupení.

V souvislosti s naším tématem vás nemůžu než pozvat na HELL Party, která se uskuteční 17. dubna 2010 v klubu Abaton a na které můžete sami poznat, co taková body modification show vlastně obnáší.

SHE-MON, HELL.cz

Zdroj: Hell.cz

Skarifikace (z anglického scar = jizva) označuje jizvení obecně. To lze dále dělit na:

-        branding (z anglického brand = cejchovat, značkovat)  neboli jizvy vypalované

-        cutting (z anglického cut =  řezat) neboli jizvy, které vznikají řezáním.

Ostatní způsoby vytváření jizev, jako např. vyleptávání kyselinou či vybrušování, nepatří mezi běžné způsoby jizvení.

Cesta ohně

Při klasickém brandingu vznikne jizva po krátkém přiložení žhavého kovu. Ideální je velmi slabý ocelový plech, který je vytvarován podle tvaru jizvy. Složitější motivy je třeba složit z více částí a vypalovat je postupně.

Jizvy po brandingu jsou silnější než jizvy řezané. Je to tím, že žhavý kov nepoškodí jen místo, na které je přiložen, ale i okolí, do kterého sálá žár. Proto je důležité přizpůsobit motiv možnostem dané techniky a omezit se na větší a jednoduché tvary. Při brandingu vznikají jizvy o tloušťce okolo 0,5 až 1 cm.

Další možností, jak vypálit jizvy, je pomocí kauteru. Kauter je tepelný skalpel, který za sebou ránu zatavuje a tím zamezuje krvácení.  Čepelí kauteru lze na kůži ale i vypalovat podobně, jako by se na ni kreslilo tužkou, jen to víc bolí. Takto lze realizovat i motivy, které by bylo těžké či nemyslitelné po částech vyohýbat z plechu. Díky tomu, že kauter pálí (princip elektrického oblouku) jen v místě s kůží, lze lépe kontrolovat výslednou tloušťku a tvar jizvy.

Zdroj: Hell.cz

Při brandingu jizva vzniká po spálení kůže rožhaveným plíškem

Cesta čepele

Řezáním lze vyjizvit buďto čáry, a nebo plochy. Při řezání linek se kůže rozřízne do hloubky 0,5 mm až 2 mm (podle místa a požadované tloušťky výsledné jizvy) a při hojení je udržována od sebe, aby nesrostla. Při jizvení totiž potřebujeme, aby tělo vytvořilo jizvu výraznější, nikoli aby se kůže zhojila co nejdříve k sobě, jak by to pro ni bylo nejpřirozenější.

Pokud se jizví plochy, obříznou se obrysy požadovaného tvaru a pak se kůže v tenké vrstvě podřízne a odebere. Tělu pak nezbývá nic jiného, než v daném místě vytvořit novou, jizvovitou tkáň.

V případě řezání lze výsledek ve srovnání s pálením lépe kontrolovat , neboť kůži lze prořezávat postupně, než vznikne rána tak široká, jak je třeba. Při brandingu se žhavý kov přiloží na zlomek vteřiny přesně na dané místo bez možnosti další korekce.

S hojením u skarifikace nebývá problém. Tělo reaguje na narušení kůže vytvořením strupu, který brání před vniknutím nečistot do rány.

Zdroj: Hell.cz

Do kůže lze vyříznout i komplikovanější motivy

Aby se vytvořily výrazné a vystouplé jizvy, jako známe z fotek exotických domorodců, není třeba do rány vtírat popel ani cokoli jiného. Takto výrazné jizvení je dáno hlavně jinou stavbou kůže a u běžného Evropana jej nelze docílit. Jsou však i tací, jejichž rány se hojí tzv. keloidními (výraznými širokými či vystouplými) jizvami. To však často způsobí, že se jizva zdeformuje a rozleze do šířky, než aby vytvořila oku lahodící reliéf.

S ohledem na rituální potenciál jizvení jsou nejlepší motivy takové, které mají pro nositele hlubší význam, jenž dává smysl do sebe skrz bolest otisknout a při pohledu na výslednou jizvu si zážitek připomínat. Samozřejmě se dá čerpat i z motivů pro tetování. Jen je někdy třeba motiv pro potřeby jizvení poněkud zjednodušit či zvětšit.

Skarifikace je v obecném povědomí často chápána jako sebepoškozování. S tím ale nemohu souhlasit. Lidé, kteří se sebepoškozují, o tom většinou mluví ve smyslu výměny vnitřní bolesti za vnější. Jde jim o odvedení pozornosti. Skarifikace má oproti tomu daleko širší význam. Spíše než o útěk jde o sebepřekonání, sebepoznání a sebevyjádření. Stranou samozřejmě nestojí ani estetická stránka jizev, jelikož jejich nositelé je většinou vnímají jako hezké.

U domorodých kmenů má jizvení spirituální, rituální či iniciační smysl. Z podobných důvodů se pak nechávají dobrovolně pálit či řezat i lidé, kteří nežijí v pralese či na poušti, ale v 21. století uprostřed vyspělé civilizace. Jelikož je u nás běžné, že holky mají náušnice, ale nikoli že mají kluci a holky na těle spousty jizev, může být dalším důvodem k jizvení snaha odlišit se či upoutat pozornost. Piercing a tetování se v současnosti bere jako dekorační záležitost a toto lze vztáhnout i na jizvení. Ať už je ale motivace pro skarifikaci jakákoli, je třeba vždy překonat docela velkou bolest a tím i sebe sama. Zejména proto je skarifikace vnímána jako něco podstatně méně normálního a pochopitelného a není zdaleka tak běžná jako tetování.

Čtvrtým dílem našeho seriálu se dostáváme k takzvaným surfaceovým a mikrodermálním piercingům.  Tyto modifikace se zcela nepodobají klasickým piercingům a i jejich historie je poměrně krátká.

Zdroj: mikrodermaly.cz

Mikrodermály umístěné tak, aby působily jako surface

Normálně jsme zvyklí, že šperk prostě prochází tkání na určitém typickém místě. Tak je tomu u všech piercingů, které jsme zmiňovali v minulých dílech (obočí, jazyk, madonka…). Surface ovšem takto svázaný s jistým umístěním není. Surface totiž neoznačujeme podle místa, kam piercing aplikujeme, ale podle typu šperku a vpichu, jež při tom užíváme. Zde totiž jde o případy, kdy náušnice jakoby kopíruje tvar povrchu našeho těla. Část šperku, na které je zakončení v podobě kuličky či hrotu, míří kolmo na povrch pokožky až do podkoží. Zde se šperk ostře láme a rovnoběžně s povrchem kůže vede až do místa druhého vpichu, kde opět kolmo k povrchu vystupuje ven zakončen druhou kuličkou. Celý piercing (tzv. surfacová barbella) vypadá jako poněkud zdeformované písmeno “U”, o čemž se můžete přesvědčit na obrázku níže.

Většina piercingů, o kterých jsme hovořili dříve, má tradici u primitivních národů. Surfacy jsou oproti tomu poměrně čerstvou záležitostí. Začaly se objevovat až na začátku 90. let 20. století. A jako s mladou praktikou je s nimi spjato mnoho problémů a nepříjemností. Především jejich aplikace vyžaduje vskutku zkušeného piercera a ani v takových případech není jisté, že se zahojí. Piercer musí nejen vést správně vpich, ale především dokázat vybrat vhodné místo. Přestože není surface svázán s určitým umístěním, je třeba při výběru extrémně dbát na anatomii budoucího nositele. Někdy i milimetry mohou rozhodnout, zda se piercing zahojí, či ne.

Často se totiž stává, že tělo šperk prostě nepřijme. Vytlačí ho ze sebe ven, vyloučí jej. Pokud není v takových případech surfaceová barbella včas odstraněna ze vpichu, zůstává na místě nepěkná jizva. Skutečnosti, že surfacy často vyrůstají, se pierceři po celém světě snažili čelit nejrůznějšími způsoby. Naše studio vyvinulo speciální způsob aplikace a úpravy bioplastových šperků tak, aby byly šity na míru přímo každému zákazníkovi. Ačkoli jsme s tímto způsobem zaznamenali značné úspěchy, dnes již surfacy téměř nepícháme. Nahradily je totiž mikrodermály.

Zdroj: mikrodermaly.cz

Mikrodermály umístěné tak, aby působily jako surface

Ty se objevily na scéně tělesných modifikací kolem roku 2006, nejen jako reakce na komplikace spojené s hojením surfaců. Oproti surface piericngu, který musí mít dvě zakončení, tj. je zakončen např. dvěma kuličkami, mikrodermály mají jen jedno. Tak s nimi lze vytvářet daleko zajímavější útvary. Také jejich aplikace je daleko snazší, ačkoli i zde je dobré mít piercera, jehož práce znáte a jemuž důvěřujete.

A jak vlastně takový mikrodermální šperk vypadá? Existuje mnoho různých modelů, které se snaží řešit nejrůznější problémy, jež se po pár letech aplikace mikrodermálů  vyrojily. Základní podoba je ovšem takováto: na placičku s malými dírkami, jimiž má prorůst kůže, přiléhá závit. Ten potom kouká ven z těla a šroubují se na něj nejrůznější zakončení. Šperk vypadá jako obrácené písmeno T, přičemž do nožičky se dávají zakončení.

Zdroj: hell.cz

Mikrodermál lze aplikovat téměř kamkoli na těle

Pokud si mikrodermál stále nedovedete představit, snad vám napomůže popis způsobu, kterým se aplikuje. Nepoužívá se při něm jehla, ale tzv. dermal puncher. Jde o kruhový skalpel, v lékařství užívaný pro odebírání vzorků tkáně. Jím se vykousne malý kousek kůže. Skrze vzniklou dírku se potom placička mikrodermálu vloží mezi vrstvy podkoží, kde v ideálním případě zaroste. Přestože aplikace působí na pohled bolestivě, bolest je velice malá a brzy odezní.

Ačkoli i u mikrodermálů je třeba brát ohled na anatomická specifika nositele, možnosti jeho aplikace jsou daleko širší než u surfaců. Také jejich hojení probíhá daleko lépe. Pokud vyrostou, nejen že po nich zůstává poměrně nevýrazná jizva, ale lze je po čase znovu dát do stejného místa, kde se většinou již chytnou.

Jak už možná vyplynulo z předešlého popisu, je s mikrodermály spjata jedna nepříjemnost. Jelikož skutečně vrostou do podkoží, nelze je snadno vyndat jako běžný piercing. Chcete-li se jich zbavit, je třeba nechat si je odstranit v piercingovém studiu. Ačkoli je takový zákrok téměř bezbolestný a jizva nevýrazná, je lepší volit umístění mikrodermálů tak, jako by zde měl zůstat na celý život.

Hell.cz

V dalším díle našeho seriálu ještě zůstaneme u obličejových piercingů. Mrkneme se, jak lze zkrášlit obočí, ústa a jejich okolí, a zmíníme i méně obvyklá místa pro piercing, jako například tváře.

Zdroj: Hell.cz

Madona a Monika piercing

Začneme piercingem obočí, který se sice hojí poměrně rychle, ale i přesto dokáže svou nositelku či nositele pěkně pozlobit. Snadno se o něj zatrhne při svlékání svetrů a triček přes hlavu, takže je namístě velká opatrnost. Pokud jste rváči, piercing obočí raději nezkoušejte vůbec. Nebo jen do pravého obočí. Statisticky vzato tvoří většinu populace praváci, takže je větší pravděpodobnost, že to schytáte právě na levou stranu. Ale teď zase chvíli vážně. Obočí patří mezi méně bolestivé piercingy, ale pokud nositel nezanedbá péči, velice snadno se přihodí to, že tělo piercing vyloučí, což se projevuje vyrůstáním šperku.

Dutina ústní a její okolí nabízejí spoustu míst, kam lze umístit šperk, ať už v podobě kroužku, či kuličky. Ústní piercingy lze, podobně jako tomu bylo u uší, rozdělit na tři skupiny.

První skupinou jsou rty a jejich okolí. Piercing ve stružce uprostřed nad horním rtem se jmenuje medusa. K ní se váže zajímavá fáma, která praví, že v tomto místě je možné zasáhnout bod smrti a opiercovaný ihned po propíchnutí zemře (a když ne okamžitě, tak rozhodně do několika hodin, dní či týdnů…). Na tomto tvrzení není ani trocha pravdy. V našem salonu HELL.cz z mnoha stovek propíchnutých medus na následky piercingu samozřejmě nikdo nezemřel. Přesto by však tento piercing měl píchat zkušený piercer či piercerka, aby v tomto místě nedošlo k porušení inervace. V případě, že se tak stane, dochází k mírnému poklesu horního rtu.

Nad horním rtem je možné propíchnout tkáň i po stranách jako tzv. madonnu či madonku. Madonka je, podobně jako nostril zmiňovaný v minulém díle našeho seriálu, považována především za dekorativní piercing. Historickou inspirací pro madonku byla rokoková piha krásy. Tu si slečny z vyšší společnosti tohoto období lepily na místo, kam dnešní pierceři a piercerky umisťují šperk, většinou ozdobený kamínkem. Stejně jako medusa vyžaduje i madonka opatrný a zkušený vpich. Tímto místem také probíhá nerv a ten, pokud je narušený, vede opět k mírnému ochrnutí části horního rtu.

Zdroj: painart.cz

Vertical labret a dvě moniky doplněné smiley piercingem

Piercing ve středu pod spodním rtem se jmenuje labret. Šperky umístěné pod spodním rtem, ale po stranách bývají označovány různými názvy. V zahraničí se i těmto piercingům říká souhrnně labret, ovšem aby nedocházelo k záměnám, zavedl jsem vlastní názvosloví a tomuto piercingu říkáme Monika. Často totiž přicházely náctileté dívky s fotkou stejnojmenné krasavice z televizní reality show a s přáním, že chtějí stejný piercing jako ona. Název Monika se původně vztahoval pouze na piercing na pravé straně úst a je třeba mít na paměti, že toto označení je ryze české a spíše lokálního charakteru.

Kroužek obepínající ret v kterékoli části je nazýván lip-ring. Dva lip-ringy umístěné symetricky na obou stranách úst tvoří dohromady tzv. snakebites. Ret lze propíchnout i vertikálně a tak vzniká tzv. vertical labret.

Rty jsou poměrně velkým prostorem, což umožňuje některým nadšencům vytvářet zajímavé piercingové kreace. Pro piercing rtů a jejich okolí se dnes již téměř nepoužívají kovové šperky (vyjma kroužků) a jsou nahrazeny šperky bioplastovými. Používání tohoto materiálu by mělo být standardem všech solidních studií. Důvodem pro masové rozšíření bioplastu je hlavně to, že kovové šperky často poškozují zubní sklovinu a dásně, což je samozřejmě nežádoucí.

Druhá skupina ústních piercingů jsou uzdičky v puse, přesněji řečeno horní uzdička a uzdička pod jazykem. Vpichy v těchto místech jsou téměř bezbolestné a extrémně rychle se hojí. Piercing horní uzdičky (frenulum) je také někdy nazýván smiley, protože ho všem ukážete právě při úsměvu. Hlavní nevýhodou tohoto piercingu je poškození zubů způsobené kovovým šperkem a také vyrůstání šperků, které zapřičiňuje jeho hmotnost. Toho se lze částečně vyvarovat užitím extralehkých materiálů (např. bioplast), který také minimalizuje poškození zubů. Ale i tak málokomu vydrží tato paráda déle než dva roky.

Poslední skupinou piercingu ústní dutiny je jazyk, který je nejčastěji propichovaným místem na těle. Ozdobit jej lze hned několika způsoby. Všichni jsme už určitě někdy viděli vertikální piercing uprostřed jazyka, přesně řečeno v oblasti mezijazykového septa. Tato osamocená kulička tvoří asi 99 % propíchnutých jazyků. Jazyk se zcela zahojí do měsíce. V té době už budete moci zcela bez problémů jíst i vyslovovat, pokud by vám kulička v jazyku ze začátku artikulaci ztěžovala. O něco komplikovanější verzí je venom piercing. Dva vpichy jsou umístěny vertikálně po stranách jazyka. Doba hojení se oproti klasickému piercingu jazyka o něco prodlužuje. Nejnáročnější je horizontální piercing jazyka, který je velice obtížný na provedení i na hojení a neskutečně nepraktický pro nošení.

Zdroj: Hell.cz

Jazyk s klasickým i horizontálním piercingem a venomy

Piercing jazyka si jako nejčastější piercing zaslouží i pár informací navíc. Je to jeden z nejméně bolestivých piercingů (ve většině případů skoro bezbolestný). Nicméně vzápětí po aplikaci nateče, což může trochu znepříjemňovat první dny. Proto doporučujeme nechat si tento piercing aplikovat nejlépe v pátek, kdy následující dny nemusíte do školy či do práce. S piercingem jazyka se pojí také některé fámy.

První praví, že jazyk po propíchnutí ztratí schopnost vnímat chuť, což je samozřejmě naprostý nesmysl. Rozmístění i počet chuťových pohárků na jazyku tento efekt znemožňuje, což se dozví každý, kdo dával aspoň trošku pozor při hodinách biologie ve škole nebo umí hledat na Wikipedii. Druhá nejčastější fáma vychází z reálných základů, jen ji média trochu přikrášlila. Mnohé rádobyodborné články děsí nositele poškozením zubní skloviny čí dokonce ztrátou chrupu. Tomuto riziku se poměrně snadno vyhneme (či přesněji minimalizujeme jej), když kovové kuličky šperku nahradíme kuličkami plastovými. Ty vám nabídne každé solidní piercingové studio a v těch kvalitnějších dostanete plastové kuličky k piercingu dokonce zdarma.

K obličejovým piercingům patří také piercing tváří, tzv. cheeky. Tento piercing se vyskytuje téměř vždy párově a při hojení často zlobí. Ačkoli se většina piercingů v oblasti dutiny ústní hojí snadno a poměrně rychle, zahojit cheeky trvá obvykle několik měsíců a vzhledem k možným otokům nedoporučujeme tento piercing provádět přes léto. Dlouhá doba hojení je zapříčiněna zejména tlustší tkání, kterou je třeba propíchnout, ale i tím, že tváře se při jídle a mluvení pohybují výrazně více než oblast kolem rtů. K cheeky piercingům se váže i jedna specialitka a tou jsou dolíčky ve tvářích, které se nositelům a nositelkám tohoto piercingu v místě vpichu samovolně vytvoří. Není bez zajímavosti, že někteří se pro tento piercing rozhodli právě kvůli zmíněným dolíčkům a poté, co se jim dolíčky vytvořily, již nepotřebné piercingy vyndali.

Mezi obličejové piercingy patří i mikrodermály a některé surface piercingy. Ty si ale zaslouží v našem seriálu svůj samostatný díl.

Míla Bugtcher, Hell.cz