Foto: Monika Wagnerová

Janele z Liků při autorském čtení

Janele, vystudovala jsi Pedagogickou fakultu v Olomouci, vedlo Tě něco konkrétního, studovat na učitelku?

Původně jsem měla v záměru studovat klasickou filosofii a bohemistiku na filosofické fakultě. Jenže jsem se nakonec nemohla zúčastnit ze zdravotních důvodů nejen maturity, ale většiny proběhlých přijímaček a pedák na mě vlastně tak nějak zbyl. Jediný mi vyšel vstříc, podmínečně mě přijal s tím, že musím doložit maturitní vysvědčení v září. Další rok jsem zvažovala, že vyzkouším přijímačky znovu, ale rodiče byly zásadně proti případnému přestupu.

A chtěla bys učit?

Do školství se mi, abych pravdu řekla, moc nechce z několika důvodů, i když si subjektivně myslím, že mám co žákům nabídnout… Důvodem jsou poměry v dnešním školství a mé ustrojení psychiky, na druhou stranu se možná jen zbytečně bojím selhání a podceňuju se. Navíc se říká: odříkaného chleba největší krajíc, že?

Pedák si lidé většinou spíše spojí s učitelskou profesí, než s umělkyní (básnířkou-zpěvačkou)? Jak si se dostala k tvorbě?

Mé první literární pokusy jsou spojené s mým naivně komiksovým dětstvím… Napsala jsem kostrbatou povídku o našem vesnické voříšce, která snad byla křížená s čertem (odháněla slepice a kradla jim vajíčka, navíc protože babička topila její štěnata, vždy si nějaké schovala a až bylo velké, tak ho přinesla z půdy na světlo boží), a poslala jsem ji do časopisu Mickey Mouse či snad Kačera Donalda, přesně již nevím… Dostala jsem nějaké knížky od Walta Disneye a nakladatelství Egmont. Později asi tak ve čtrnácti patnácti jsem začala mít záchvaty automatického psaní, doslova jsem chrlila všemožné obrazy, šroubovaná souvětí, přiznávám, že i s notnou dávkou stylizace, která byla silně ovlivněna všemožnými žánrovými odnožemi metalu. Bylo to pro mě vůbec magické období a věci se daly rychle do pohybu. Dostala jsem první kazetu kapely Crematory od jednoho čichače toluenu a za pár měsíců jsem sama v doom metalové kapele zpívala, pokoušela se psát texty v angličtině. Paralelně jsem poznávala alternativní kulturu díky jednomu učiteli hudební nauky, který mě také obsadil jako hráčku do svého industriálního tělesa Kojetínské industriální filharmonie. Hrála jsem tam dřevěným autíčkem na sestupně poskládané parkety (smích)… Prošla jsem několika kapelami, někdy se stačily rozpadnout dříve, než jsme vůbec společně vystoupili… A co se týče zpěvu: Prošla jsem si od sborových vystoupení v bílých silonkách až po deathmetalový murmur. Ještě první ročník na VŠ jsem chodila na hodiny zpěvu do lidušky.

Takže na vysoké si tvůrčí prostředí moc nezažila?

Spíše ze strany učitelů, než studentů. Samozřejmě na pár velmi výrazných výjimek. Asi nejblíže jsem měla k těm, kteří měli jako druhý obor nějakou uměnovědu. Na druhé straně je studium na PdF časově velmi náročné pelmel, moc volného času na samotnou zábavu nezbývá… Na FF snad nikdo před devátou ani nevstává…

Autor: Marián Luha, Topzine.cz

V kavárnách se studuje pěkně...

A jací byli Tví učitelé na PdF?

Osobití a o některých by se i dalo říci, že i skvělí a profesionální. Většinou s výborným přístupem ke studentům, ochotní se domluvit.

Vraťme se k tvorbě, konkrétně k literatuře. Někteří autoři tvrdí, že poezie není literatura. Co si myslíš Ty?

Podle mě jsou próza a poezie dva velmi odlišné světy. Poezie je podle mě více intuitivní proud, kde člověk je jakési médium, které zaznamenává. Próza si žádá přísnější logickou strukturu, svůj čas k rozvinutí příběhu a větší soustředěnost čtenáře. Poezie zase od čtenáře očekává schopnost pochopit propojení metafor, poslání na kterém je báseň vystavěna, a to v krátkém čase…

Co říkáš na moderní poezii?

Nelíbí se mi přemrštěná snaha dnešních básníků za každou cenu do poezie projektovat aktuálnost, jakousi moderní a líbivou odvázanost, hovorovou angličtinou, slangem. Asi se nedokážu na jejich vlnu naladit, bavit se s nimi tak, aby to nebylo na sílu. Asi se nechci bavit, jako spíše se naučit pokoře a podívat se na věci úhlem pohledu, kterým jsem se ještě na ně nikdy nedívala. Na druhou stranu i mé tvorbě může kdekdo vyčítat zpátečnictví a těžkou proniknutelnost k jádru sdělení. Je to v pořádku. Svůj k svému.

Nedávno se konaly volby, mohu se zeptat, koho si volila?

Svůj hlas jsem dala straně zelených.

Paní „biomasa“ Tě neodradila?

Ne, možná bych blekotala jako ona, kdybych se ve společnosti Jana Krause měla uvolnit. (smích) Podle mě se jednalo o nedorozumění a její zmatení. Spíše je mi nepříjemné, když se do politiky zaplétají osobní vztahy, své ale jistě sehrávají oči demokracie – média, které se bohužel stále více vulgarizují.

Příjemně se s Tebou povídá. Existuje i něco, o čem se nerada bavíš?

Ano, nerada komunikuju s tzv. normálními lidmi, kteří vše zvládají v totálním nasazení běžného pracovního dne. O tom, proč zrovna já tolik věcí jako oni nezvládám, když je to pro ně rutina a zcela běžné. Bylo by to na dlouho, jim to vysvětlovat a možná by to ani nebyli ochotní chápat. Nerada se také bavím o kolektivním sportu. Někdy mám pocit, že jde o jakési společensky tolerované porno, směšný a přešlechtěný kult, se kterým se rádo identifikuje stádo.

Foto: Jakub Pražák, Topzine.cz

Vhazování při hokejbalovém utkání

Blíží se prázdniny, máš nějaké plány, co bys chtěla dělat?

Plánuji pracovní prázdniny. Chtěla bych se v Německu starat o nemocné v pokročilém důchodovém věku. Uvidíme, zda to vyjde. Mohutně se na německý pracovní trh tlačí pracovní síla z východu, který je ochotná pracovat za čtvrtinu toho, co by za stejnou práci dostal Němec.

A poslední otázka je na přání. Jakou otázku bys chtěla, abych Ti položila?

Nějakou o požitcích. Chutě a vůně jsou pro mě velmi inspirativní, stejně jako pěkné prostírání nebo zajímavé nádobí. Hodně básníků, umělců se scházívá spíše v hospodách. Básník Tomáš Hájek třeba prohlásil, že lidé co se scházívají v cukrárnách jsou většinou senilní, nebo na tom musí být již hodně špatně, když chodí do cukráren. Ale pro mě je setkání právě cukrárensko-pekárenská záležitost. Velký kus poezie je již v samotných názvech dezertů a nápojů nebo ve vybavení a dekoraci takovýchto míst.

Ukázka tvorby:

Liška parádnice
do stěn zrcadla světlušku posílá
košer a liška?
věta protivná
raději nugát
než prstem zahrozit
i pro piškot se cirkus dělá
kotrmelce, marše s překládanou nohou
za drobky válku!
ptákům co je zobou

(báseň Liškomelec)

Nedalo mi to, a ještě jsem se zeptala na opravdu poslední otázku: Vanilková nebo čokoládová? Vanilková se skořicí. Odpovídá Janele okamžitě a bez váhání.

Zdroj: wikipedia.org

Brixenský dům K. Havlíčka Borovského

Tyrolské elegie spolu s nejsžíravější satirou – Křest svatého Vladimíra a Králem Lávrou řadíme mezi Havlíčkovy Brixenské skladby. Všechny tři skladby mají jiný námět, ale spojuje je jejich jednoduchá písňová forma. Název Tyrolské elegie je zde myšlen spíše ironicky. Tyroly leží mimo Čechy a elegie je literární žánr, který vypovídá o žalu ze ztráty domova, příbuzných i blízkých lidí… Tato kniha stojí za přečtení. Je zajímavé se dozvědět něco o Havlíčkových myšlenkách a vůbec tím, co asi v Tyrolech prožíval. Skladba je totiž zčásti autobiografická.

Jak se dostal do vyhnanství?

V prvním zpěvu autor promlouvá k měsíčku. Zpovídá se mu, co se mu přihodilo, a jak se cítí osamocen.

Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? –
Neškareď se tak!
Nepospíchej, pozastav se,
nechoď ještě spat,
abych s tebou jen chvilinku mohl
diškurýrovat.
Nejsem zdejší, můj měsíčku,
toť znáš podle křiku;
neutíkej, nejsem treu und bieder,
jsem zde jen ve cviku.

Druhý zpěv vypovídá o tom, jak si pro Havlíčka přišla říšská komise a přinesla mu psaní, z něhož se dozvídá, že je zatčen a poslán do Tyrolského Brixenu. Třetí zpěv nás informuje, jak autor tuto zprávu přijal. Čtvrtý poukazuje na rady pana Dedera, které Havlíčkovi dal před odjezdem. V další části se loučí s rodinou. V šesté části se vydávají na cestu, při níž spatří borovský kostelíček a začne tak vzpomínat na své mládí. Cesta a s ní spojené strasti pokračuje i v sedmém zpěvu. Havlíček je překvapen, že mu stráž koupila víno. V předposlední části se splaší koně, policejní doprovod vyskáče ze spřežení a Havlíček dojede do vyhnanství sám, kde v hospodě čeká na četníky. Poslední zpěv popisuje, jak je Havlíček vězněn.

Autor se v knize ironicky vysmívá celému rakouskému aparátu, státu, policii, Bachovi i církvi.

Žánrová složka

Jak už bylo řečeno, jde o netradiční elegii – satiru, z níž je patrná ironie, výsměch spolu s elegickým tónem. Celé dílo je čtenáři srozumitelné a nechybí ani jazyková komika.

Den, jenž mu změnil život

Zdroj: wikipedia.org

Karel Havlíček Borovský

Dříve než se stačil Karel Havlíček Borovský zabydlet se svou rodinou u matky a bratra Františka v německobrodském domě, rakouská vláda rozhodla o jeho dalším osudu. Za svou žurnalistickou činnost byl stíhán, několikrát souzen. Z 15. na 16. prosinec 1851 byl zatčen a deportován do Brixenu. Bez toho, aniž by mohl cokoliv říct, cokoliv učinit. Nezbývalo mu nic jiného, než se podřídit a uposlechnout rozkazu. V té době v Čechách zpřísnily policejní kontroly a zabavovaly všechny jeho knihy i noviny.

Ani konec Havlíčkova života nebyl příliš šťastný. Když se vrátil z vyhnanství domů, dozvěděl se, že mu zemřela jeho žena Julie. V Brixenu na něj nepůsobilo dobře tamější podnebí, onemocní, brzy doma umírá. Zajímavostí je, že na jeho pohřbu údajně položila Božena Němcová na jeho rakev trnovou korunu, i přestože byl obřad hlídán tajnou policií.

Vlastní názor na knihu

Domnívám se, že tato kniha stojí za přečtení. Celý příběh autor dokázal vyjádřit v desíti zpěvech, a přece mistrně! Skladba je plná ironie, výsměchu, pokrytectví, opovržení rakouskou vládou. I ti méně zdatní čtenáři si ji mohou přečíst nejen pro její délku, ale skladba je i psána srozumitelným jazykem.

Název: Tyrolské elegie
Autor: Karel Havlíček Borovský
První vydání: 1852

Obal audioknihy Čtyři dohody Zdoj: Tympanum.cz

Dnešní český, nejčastěji ateistický, čtenář asi výjimečně sáhne po duchovní literatuře. Pravděpodobně vynechá křesťanskou mystiku, islám ho asi také díky „pozitivní“ mediální propagaci nenadchne a módního buddhismu se už chytil kdejaký alternativec. I ateista však cítí, že není prostým ekvivalentem materialisty. Duchovno cítí, jen se nerudovsky ptá, kam s ním?

Co by si takový ateista mohl přečíst, anebo ještě příjemněji nechat si předčítat, když se nechce seznamovat se světem bohů nebo svatých, učit se nazpaměť motlitby a nemá ani čas ani chuť chodit pravidelně do kostela? Skoro se mi chce nadneseně napsat, že nezkrácená audio verze knihy Dona Miguela Ruize je taková dobrá začátečnická příručka jedné nadčasové víry. Nic člověku není vnucováno, nic nového se nemusí učit a ani nebude uctívat žádné božstvo.

Čtyři principy podle Toltéků

Pracuje se jen s naším pohledem na věc. Autor popisuje čtyři stěžejní principy, jak se chovat a myslet, proto název Čtyři dohody. Hned první věc je nemluvit sprostě. Člověku se chce smát, jakoby slyšel za sebou maminku, která pořád dokola opakovala: „Janičko, ty jsi taková šikovná holka, k tobě se ta sprostá slova nehodí!“ Myslím, že slůvka nadávek občas ujedou každému. Člověk už to ani nepovažuje za zlé. Jenže s nadávkami je spojeno i naše nitro a často se nás dotknou. Můžou snížit naše sebevědomí, nehledě na to, že už jen myšlenky ovládají reálné dění.

Zdroj: kollinz.ironcube.info

Chichen Itza, Mexiko

Sen versus realita – dva nula

Dalším pojem je sen. Člověk žije ve světě – někdy se mu říká tvrdá realita. Jenže co je to realita? Společnost si vytvořila svůj svět a my jsme odmala „ochočováni“, abychom dění vnímali a cítili jako většina společnosti. Čili všichni se učíme snít společný sen-realitu. Takže vlastně realita není skutečná, je nám jen naučená a vnucená. Tento fakt je pro nás odrazovým můstkem. Díky němu si můžeme uvědomit relativitu naprosto všeho, i našeho vnímání a cítění, které lze tímto změnit.

Audiokniha má opravdu vkusné provedení a dokonce je vybavena nápisy v Braillově písmu. Příjemně se poslouchá, zaujme svým netradičním výkladem, ale má i své nedostatky. Posluchač si občas vyslechne opakující se slova a části textu. Snad měl autor při psaní na mysli heslo „opakování – matka moudrosti“. A kdyby audiokniha někomu ještě nestačila, může shlédnout oceňované (stejnojmenné) představení Jaroslava Duška v Praze na Novotného lávce.

Název: Čtyři dohody

Autor: Don Miguel Ruiz

Namluvil: Jaroslav Dušek

Režie: Jan Němeček

Vydalo: Tympanum, 2010

Celkový čas: 3 hod 4 min

Hodnocení: **** (80 %)

Kuropění, Autor koláže: Marián Luha, Topzine.cz

Každé ráno se postarší vesnický doktor probouzí s východem slunce. „Vyhráno! Vyhráno!“ volá jeho přítel Pedro. „Je krásné ráno! Je krásný den!“ raduje se pokaždé znovu. „Den jako den. Jeden jako druhý,“ odpovídá mu rozespalý doktor. Ale Pedro trvá na svém. Takové jsou ranní dialogy doktora a jeho společníka, kohouta Pedra. Časem trochu otupělý lidský pohled na každodenní svět autor citlivě konfrontuje s pohledem zvířecím.

Jak doktor ke kohoutovi přišel

Když byl doktor nemocný, kdosi ve vsi mu poslal kohouta na polévku. Tehdy žila ještě jeho žena Anna, která se s kohoutem roztančila v náručí po pokoji. Zdál se jí být krásný a dala mu jméno Don Pedro. Ponaučení, které z toho pro nás plyne: když si pojmenujeme kohouta, na stole jako pečeně už nikdy neskončí.

Autor: Johann Jaritz, Wikipedia

Kohout

Časem stárnoucímu doktorovi zůstal už jen Pedro. Spolu chodili po vsi, léčili lidem jejich nemoci a povídali si spolu. Vesničtí se doktoru často svěřovali, a to nejen se svými fyzickými boly. Málem tak konkuroval místnímu knězi Baltazarovi, se kterým každou neděli chodíval hrát šachy a rozmlouvat.

Tak jde život na vesnici

Slabosti má každý a i doktor se nám s jednou svou slabostí svěří. Například, když si potají začal myslet na mladou učitelku Hanu, která mu tolik připomíná jeho zemřelou ženu Annu. Hana se sice zamiluje do doktora, ale jedná se o mladého zástupce z města.

Starý doktor často přemýšlel nad smyslem života, nad existencí Boha, nad poznáním. Hledal pravdu o životě, anebo alespoň chtěl hledat. Snové pasáže mu v nemoci mnohé rozkrývají a prolínají se se skutečností. Motiv rozednívání je doplněn západem slunce, nocí, kdy se vše uloží k spánku. Sám za noci doktor může v klidu pozorovat oblohu, přemýšlet a pomalu se připravovat na vlastní stmívání.

Kohoutí kult slunce

Ladění knihy je melancholické s motivy smrti, která je v kontrastu s novým životem, kterému doktor pomáhá na svět. Pedrův „kult slunce“ je doplněn láskou k přírodě, ve které autor vidí neustále se střídající koloběh dění, dne a noci, ročních období, života a smrti. Svým stylem psaní bývá Fischl srovnáván s Karlem Čapkem. Nutno říci, že příliš daleko k němu nemá.

Víte už tedy, že i felčar mívá své bolesti, jež musí léčit sám. A tu je hrstka lístků, vytržených z knihy jeho vlastní receptury:
Dvě lžíce ticha ve hvězdnaté noci. (Proti samotě, proti pýše, proti závisti, proti zášti. Po druhé lžíci se ti přestane zdát, že se nebeská báň otáčí kolem tebe. Už nejsi středem všehomíru, ale ujíždíš na Velkém voze se všemi, se vším, okolo něčeho, směrem k něčemu nekonečně většímu. V těžkých případech je přístupný i třetí doušek.)

Název: Kuropění
Autor: Viktor Fischl
První vydání: Curych, 1975
Ilustrace: Jan Kristofori
Vydal: Československý spisovatel, Praha 1991
Počet stran: 184
Hodnocení: **** (90%)

Zdroj: uni-bielefeld.de

Herta Müllerová

Někdy si říkám, jestli by se recenzentům nemělo celoplošně zakázat číst recenze jejich kolegů. Vede to k dvojímu: buď si přečtete recenzi, která je pravým opakem té vaší, a pak váháte, kdo z vás dvou recenzované umělecké dílo vlastně nepochopil. Anebo s recenzentem stoprocentně souhlasíte a přepadnou vás trochu schizofrenní pocity: je hezké, že jste si s kolegou porozuměli, ale ať pak napíšete cokoli vlastního, vždy to může vypadat, jako byste opisovali.

Já teď zápasím s tím druhým: článku Terezy Brdečkové, který napsala pro Český rozhlas a nazvala ho Cestovní pes z pekla, nemůžu opravdu nic vytknout. A tak ho aspoň místy cituji.

Ceauşescovo peklo

Děj knihy se odehrává mezi německou komunitou v totalitním Rumunsku, ve vesnici téměř vylidněné. I Windisch se chce spolu s rodinou vystěhovat do Německa. A tak uplácí, čeká, neví. Platidlem se stává i klín jeho dcery. Z vesnice mezitím stále odcházejí lidé – někteří do Německa, někteří na věčnost. Další se rozhodnou zůstat – třeba noční hlídač. Windischova rodina po dlouhé době dostane povolení vycestovat.

Po roce je jim povoleno přijet do vesnice na návštěvu. Na návštěvu do míst, odkud utíkali, protože si tam přišli jako v pasti. Chtěli uprchnout do svéprávnosti, rovnocennosti, spokojenosti. Ale povedlo se to? Nesnažili se spíše utéct před svými životy? – Ani v Německu na ně nikdo nečekal s otevřenou náručí. A tak čtenář získává ke konci knihy dojem, že se Windisch ocitá v jakémsi meziprostoru – je cizincem ve vlastní vesnici, i ve své nové vlasti.

Windisch a ti ostatní

Windisch je mlynář a bývalý příslušník Wehrmachtu. Jeho žena byla za války deportována do Ruska, kde si na chleba vydělávala prostitucí. Jejich dcera Amélie pracuje jako učitelka v mateřské školce ve městě, domů jezdí o víkendech. A její muži? Dietmar, Rudi… Jeden dostane povolávací rozkaz, druhý je v léčebně. A pak do příběhu patří ještě noční hlídač. Také stará Kronerová. Kožešník. Cikáni.

MOTTO: Štěrbina očních víček mezi Východem a Západem ukazuje jen bělmo. Zornice není vidět.
(Ingeborg Bachmannová)

Obyvatelé vesnice žijí mezi sebou, ale zároveň sami. Sami se svými starostmi, strachy, zvyky, sami se svou sexualitou. „Jsou to smutní hrdinové,“ píše Brdečková, „nemají vůbec nic: morálku, náboženství, pravdu, ani peníze. A i když jsou rodina, nemají ani jeden druhého. Jsou si cizí, protože hrůza údělu každého z nich je těžko sdělitelná a všichni se stydí před druhými i sami před sebou.“

Křidélka přistřižená dějinami

Německy se kniha jmenuje podle jednoho rumunského přísloví, které říká, že člověk je vlastně jen velkým bažantem obývajícím svět – a doletí pouze tak daleko, jak mu dovolí křídla. To si v jednu chvíli uvědomí sám Windisch. Ale nechce se tomu poddat – a že mu ostatní chtějí křidélka přistřihnout? Ať si… Amélii to dětství nevrátí, starou Kronerovou to neoživí a voda v řece poteče dál.

Zdroj: autorskecteni.cz

Radka Denemarková

Popisovat historické pozadí toho, o čem píše Müllerová, by asi bylo zbytečné, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé: skvělým vhledem do této dějinné problematiky je doslov Radky Denemarkové. A ačkoli asi právě ono dějinné, které se v románu tematizuje, vyneslo Hertě Müllerové Nobelovu cenu, není nutné ho znát, abychom mohli román číst. To ostatně poznamenává i Tereza Brdečková: dějepis zapomeneme, ale to básnické v díle Herty Müllerové zůstane.

On totiž Cestovní pas není tak úplně román, je to spíš báseň v próze. Tento dojem umocňují i krátké, takříkajíc na dřeň osekané věty. Žádné slovo není v textu navíc. A ačkoli se jedná o knihu kraťoučkou, budete na její přečtení potřebovat spoustu času. Jednotlivé věty je potřeba převracet sem a tam jako hořké hašlerkyv ústech. Je to román plný symbolů, až se zdá, jako by Müllerová pouze vlastními slovy přepsala nějaký hodně starý mýtus. Ale to se ke knize, jejíž děj je situován na vesnici, docela hodí, ne?

Expresivita a křehkost slov

Zdroj: wikipedia.org

Vodní meloun

Denemarková mluví o jazyce Müllerové jako o krystalické a expresivní němčině. A to samé by se dalo říct o jejím překladu:  přeložený text v nás při čtení vyvolává spousty obrazů, je drsný a syrový. Jako by se autorka (i překladatelka) snažily dobrat samé podstaty slov.

Truhlářova matka vytáhla v pozdním odpoledni vědro ze studně. Meloun přenesla na kuchyňský stůl. Špičku nože zabodla do zelené slupky. Obtočila nožem kruh a meloun rozřízla. Meloun křupl. Bylo to zachroptění. Meloun ve studni i na kuchyňském stole ještě žil, než se rozpadl na dvě půlky. Truhlářova matka rozevřela oči. Protože její oči byly suché jako jiřina, nerozšířily se. Z ostré rány odkapávala šťáva. Malé a nenávistné oči zíraly na rudé maso. Černá jádra do něj byla vrostlá jedno za druhým jako zuby hřebenu.

Expresivnost textu umocňuje i zvláštní perspektiva vyprávění. Müllerová se zaměřuje na detail, pomocí něhož doslova vykreslí situaci. Takovým detailem může být zvuk, měsíční paprsek, moucha, žilka v oku. Velmi expresivně je popisována i sexualita – z milostného aktu u Müllerové mrazí. A jak už to tak u středoevropských románů bývá, romantickou lásku zde nenajdeme, to spíš něco patologického.

Nočnímu hlídači se ve snech zjevuje jeho žena – třeba s hlavou ropuchy a povadlými stehny. Windischova žena se s ním nechce milovat (prý kvůli tomu, že jí vyoperovali dělohu), ale jednou ji po návratu Windisch objeví rozcapenou na posteli; na její prst potřísněný šlemem si v příběhu ještě několikrát vzpomene. Amélie chodí a při chůzi vytáčí špičky do stran, protože už není panna – a na to se Windisch nemůže dívat.  A že ani Amélie to nemá s láskou jednoduché, o tom už jsem psala.

Dietmar otevře dřevěné dveře vedle výkladní skříně. Za dveřmi je tmavá chodba. Šero páchne shnilou cibulí. U zdi stojí vedle sebe tři popelnice jako velké plechovky. – Dietmar přitiskne Amálii na popelnici. Víko zavrže. Amálie cítí Dietmarův úd útočící v břiše. Pevně se zachytí jeho ramen. Na dvoře mezi domy mluví dítě.

Kniha roku 2010?

Brdečková považuje Cestovní pas za asi největší literární počin v češtině za poslední rok. Pokud měla na mysli literaturu obecně, tak bych s ní nesouhlasila, pokud myslela literaturu překladovou, pak má pravděpodobně pravdu. A je dobře, že Radka Denemarková tento křehce drsný a smutný román/mýtus o tom, jak se chová člověk, který se nachází v určité mezní situaci, přeložila. Už chápu, proč se o Hertě Müllerové někdy mluví jako o básnířce vykořeněných. A těším se, až  vyjde česky Atemschaukel, opět v podání Radky Denemarkové.

Kolem válečného pomníku rostou růže. Celé houští růží. Rozrostlé tak, že dusí trávu. Růže kvetou bíle, stočené do ruliček jako jemný papír. Šelestí. Rozednívá se. Brzy bude den. – Když Windisch jede ráno úplně sám do mlýna, počítá den. Před památníkem padlým počítá roky. Za prvním topolem, kde kolo pokaždé vjede do stejné prohlubně, počítá dny. A večer, když zamkne mlýn, počítá dny i roky ještě jednou.

Název: Cestovní pas
Název originálu: Der Mensch ist ein großer Fasan auf der Welt
Autorka: Herta Müllerová
Překladatelka: Radka Denemarková
Počet stran: 112
Vazba: Vázaná s přebalem
Rozměry: 130 x 200 mm
Vydala: Mladá fronta, Praha 2010
Doporučená cena: 229,- Kč

Hodnocení: ***** (95 %)

Autor: Marián Luha, Topzine.cz

V sobotu 24. července ve 22: 45 nalaďte Český rozhlas 3 – Vltava a v rámci pořadu Svět poezie si budete moci poslechnout verše Josefa Hiršala. Pořad nese název Soukromá galerie.

Kam na výstavu?

Autor: A. de Saint-Exupéry

Malý princ s liškou

Do Ústřední knihovny na Mariánském náměstí v Praze se můžete až do 30. července vypravit na výstavu více jak šedesáti českých a cizojazyčných vydání Malého prince. Expozice byla připravena ke 110. výročí narození Antoina de Saint-Exupéryho, přístupná je v provozní době pobočky. Vstup je zdarma.

Kabinet ex libris v chrudimské Nové výstavní síni hostí až do 15. srpna výstavu Viktora Nikodema (1885 – 1958) nazvanou Intimní zpověď. Pozůstalost tohoto znalce dějin a teorie umění je od r. 1971 umístěna v Památníku národního písemnictví, v Chrudimi si můžete prohlédnout výběr z Nikodemových kolekcí kreseb, akvarelů, pastelů a olejů.

Foto: Vojtěch Herout

Měsíc autorského čtení 2010

V Ostravě se 12.7. představil francouzský prozaik a literární kritik Jacques-Pierre Amette se svým románem Brechtova milenka. V románu je vykreslován život Bertolta Brechta, německého autora divadelních her, které byly ovlivněny marxismem a expresionismem. Osud Brechta byl velmi spletitý, neboť neustálá konfrontace s tajnou složkou německé policie Stasi (obdoba československé StB) jej donutila emigrovat do USA.

Bertolt Brecht

Jacques-Pierre Amette přiznává, že bylo velmi těžké vyhledat informace o Bertoltu Brechtovi, protože k dokumentům tajné policie je jen omezený přístup. Brecht figuroval jak v dokumentech Stasi, tak i ve spisu americké FBI Commu-nazi.

Píši o tragédii intelektuála, který se pokusil příliš přiblížit politice.
(Jean-Pierre Amette)

Za román Brechotova milenka (La Maîtresse de Brecht, česky 2003, překlad Růžena Ostrá) obdržel Amette roku 2003 nejvýznamější francouzskou literární cenu Prix Goncourt.

Digistopaři

S velkým ohlasem u publika se setkal baťůžkářský spisovatel Jan Cempírek, který četl ukázky hned z několika: povídku ze souboru Rafinerie a mikropříběhy stopařů z knihy Autostop.cz, které autor obohatil o audiovizualizace a během čtení obecenstvu jednotlivé stopaře představoval a přibližoval jejich mnohdy spletité osudy.

Posluchače zajímal především příběh vzniku, úspěchu a odhalení románu Bílej kůň, žlutej drak, kterou Cempírek vydával za román psaný vietnamskou dívkou Lan Pham Thi. S nadsázkou a smíchem říkal, že kniha měla být past na pražské literární intelektuály, avšak vyloženě špatnou reakci nezaznamenal, protože všichni tuto mystifikaci vzali sportovně.

Zmínil, že postavu Lan Pham Thi už určitě nevyužije a další díla bude psát jedině pod svým jménem.

Vše, co vím o Veře Candida

Společně s eugenálním básníkem Eugenem Brikciem vystoupila v Ostravě 20.7. francouzská prozaička Véronique Ovaldé. Román o životním prokletí prostitutek Vše, co vím o Veře Candide (Ce que je sais de Vera Candida, 2009)  líčí osud tří žen, ze kterého nelze uniknout; třeba proto, že jediným zdrojem obživy je pro ně prostituce. Až tragické je na románu to, že se jedná o babičku, dceru a vnučku a že jejich snaha o lepší život je marná.

Foto: Zuzana Konvičková, Topzine.cz

Véronique Ovaldé a Jiří Dědeček

Véronique Ovaldé označila Měsíc autorského čtení za velmi odvážný projekt, protože ve velké konkurenci jiných festivalů obstává velmi dobře. Ona sama o účast na festivalu velmi stála.

Na autorském čtení jí přijde nejtěžší synchronizaci českého textu se čtením, protože, jak říká, neví, jestli těžká pasáž ve francouzštině je stejně těžká také v češtině. Ovaldé nejraději pracuje s imaginací, která jí dává svobodu a volnost ve vytváření reálií, jmen, řemesel, ale i zvířeny. Autorka zmínila, že literární kritici často poukazovali na její imaginaci a radili jí, ať se drží zpět. Se smíchem dodala, že dnes už má klid.

Z milosti těla

Foto: Zuzana Konvičková, Topzine.cz

Eugen Brikcius

Své verše z básnické sbírky Mesón el centro (česky Hospoda v centru; k napsání sbírky Brikciuse prý inspirovala stejnojmenná hospoda na Malé Straně) přednášel Eugen Brikcius jaksi nadneseně. I když v dnešní době je někdy poezie opomínána, Brikciovy milostné verše byly příjemným zpestřením festivalu i proto, že v sobě mísily onen běžný, každodenní jemný boj ženy a muže.

Devětašedesátá
Jak jsi krásná / troubo hlásná / jen mně vyznávané lásky
Ve srovnání / jež je k mání / jsou ostatní lásky paskvil
Nejsi svatá / zato vzatá / na nebe kde vládnou třísla
Má devět a / šedesátá / spojme se do tvého čísla
(Eugen Brikcius, ze sbírky Mesón El Centro)

Poslední týden autorského čtení

Pro příští týden bychom vás pozvali na autorské čtení dvou francouzsky píšících autorů, již se oba narodili roku 1954. Sylvie Germainová žila šest let v Praze, o pražském geniu loci dokonce píše v jedné své knize. Znalost českého prostředí a české literatury jí umožnila napsat brilantní knihu Bohumil Reynek v Petrkově (Bohuslav Reynek à Petrkov, česky 2000). V Brně vystoupí 27. 7., v Ostravě o den později. Začátek je jako obvykle v 19 hodin.

Jean-Marie Blas de Roblès se narodil v Alžíru, později se s rodiči odstěhoval do Paříže. Svůj román Tam kde jsou tygři domovem (Là où les tigres sont chez eux, česky 2010) prý piloval deset let a dalších deset let hledal odvážného nakladatele). Tento autor, který svým čtením Měsíc autorského čtení ukončí, je ze všech možných chyb údajně nejshovívavější k nevěře.

Foto: Yvette Stránská, petrvasa.cz

Petr Váša

Víte, kdo z českých autorů nejvíc nesnáší sebevědomé kretény? Michal Viewegh (*1962). Ten vystoupí 29. července v Brně, 30. července v Ostravě. Den předtím pak můžete navštívit večer vyplněný totálním uměním Petra Váši (*1965)

Zdroj: archív nakladatelství CooBoo

Z přebalu knihy Kiki Strike ve Stínovém městě

Mé první dobrodružství s Kiki Strike se již dávno stalo součástí legendy, která je s touto osobou spojená. Možná tenhle příběh znáte i vy. Během uplynulých šesti let jsem ho znovu a znovu slýchala – na večírcích, v letadlech a dokonce i na dámské toaletě v newyorském obchodním domě Bergdorfs. Kdykoli nad ním lidé jen nevěřícně kroutili hlavou a odmítali uznat, že by na tom všem mohlo být byť jen zrníčko pravdy, musela jsem se smát, protože já jsem u toho byla. A dokonce i přesto, že si cely tenhle příběh žil svým vlastním životem, jednalo se stale z větší časti o  skutečnost spíše než smyšlenku. A tak jsem nyní zde, abych vám nabídla podrobnosti.

Příběh začíná v dívčí škole Atalanta na manhattánske Upper East Side krátce poté, co jsem objevila Stínové město. Bylo za deset minut tři. Deset minut do zimních prázdnin a dvou týdnů svobody. A jelikož už zbývalo tak málo času, rozpoutalo se ve třídě nefalšované peklo. Co původně začalo jako opatrné špitání mezi kamarádkami, se nyní proměnilo v uši drásající překřikování, které již začínalo ohrožovat klid a pořádek v sousedních třídách.

Ilustrační foto Manhattanu v New Yorku

Naše učitelka, slečna Jesselova, která se až nebezpečně podobala pohádkové Sněhurce, se sice několikrát neúspěšně pokusila obnovit pořádek, jenže hluk už přilákal pozornost ředitelky školy – přísné seschlé stařeny, jejíž věk byl odhadován na přibližně 105, a která vrazila do třídy, aby zavřela naše ústa a zahnala nás zpátky do lavic.

„Děvčata,“ začala ředitelka a vrhla nespokojený pohled na slečnu Jesselovou. „Už nám nezbývá mnoho času. Proč tedy nezkusíme dělat něco užitečnějšího než vřískat jako hejno jezinek? Během deseti minut, které ještě máme, bych si rada prošla třídu a každá z vás mi poví, čím chce být, až vyroste.“

Pokud si správně vzpomínám, většina našich odpovědí zněla buď neuvěřitelně nudně, nebo naprosto absurdně. Dylan Handworthyova toužila být lvici salonů. Rebecca Gruberova, které rašily chloupky na neobvyklých místech, se domnívala, že by mohla být cvičitelkou medvědů. Já sama jsem informovala třídu, že mám v úmyslu stát se mořskou bioložkou, která bude studovat obří olihně. Paní ředitelka ocenila má slova souhlasným pokývnutím hlavou.

Dívka, jež odpovídala jako poslední, seděla ve třídě až vzadu, schovaná za Lizzie Fitzsimmonsovou, která spolehlivě vedla v závodě o to, kdo nejrychleji vyroste – cíl v jejím případě byl až v osmé třídě ve výšce přes metr osmdesát.

Zdroj: archiv nakladatelství CooBoo

Z přebalu knihy Kiki Strike ve Stínovém městě

„Ty tam vzadu,“ promluvila ředitelka. „Nemysli si, že se přede mnou schováš.  Pověz nám, čím bys chtěla být?“„Nebezpečnou osobou, “ odpověděla dívka skrývající se vzadu, aniž by na vteřinu zaváhala. Všechny jsme se otočily – a tam za Lizzie seděla jakási drobná holka a žádná z nás si nevzpomínala, že by ji někdy dříve vůbec viděla. Na okamžik jsem si byla jistá, že jsem se přeslechla.

„Promiň, “ promluvila slečna Jesselova a po rtech jí přelétl shovívavý úsměv. „Nejsem si úplně jistá, jestli jsme ti s paní ředitelkou rozuměly. “ Ona si ale trvala na svém. „Až vyrostu, chtěla bych být nebezpečná.” Ředitelka a slečna Jesselova si vyměnily pohled. „Jak se jmenuješ, zlato?“ zeptala se ředitelka tónem, který naznačoval, že má v úmyslu ji od této chvíle pozorně sledovat. „Kiki Strike,“ odpověděla neznámá stručně. V tu chvíli jako na zavolanou zazvonilo.

1. Kam se chystáš o prázdninách?
2. Co budeš o prázdninách číst?

Radek Lang, šéfredaktor, editor rubriky Film a TV

Zdroj: Archív Radka Langa

Radek Lang

1. O prázdninách se chystám na dva sjezdy vody (na jedné utopit pár redaktorů a editorů), několik chat, do Jeseníků s přítelkyní a na nějakou dobu pryč z civilizace – na venkov odříznut od všeho.
2. Určitě chci zvládnout aspoň trochu projet Dějiny filmu od Kristin Thompsonové a Davida Bordwella, rád bych si přečetl McMafii od Mishy Glennyho, Meze interpretace od Eca, Sin City od Millera a už je na čase dočíst knihu o Black Sabbath a To od Kinga. Jak se tak ale znám, moc se toho nestihne…

Pavel Cizner, vedoucí fotoprodukce

Pavel Cizner

1. Maturoval jsem, takže prázdniny mám už dlouho. Zabíjím je tvůrčí prací na zahradě, focením a plánuju  týdenní návštěvu Rakouských alp, tábořiště Jedovnice a Švýcarských alp; během návštěv budu trénovat fotografování portrétů, krajinek, maker.
2. To je profesní tajemství (smích), ale plánuji si přečíst pár knížek týkajících se fotografie, NLP, grafologie a další sebezdokonalovací knížky. Tak snad jsem vás nevyděsil…

Zuzana Konvičková, redaktorka literární rubriky

Zdroj: archív Zuzany Konvičkové

Zuzana Konvičková

1. O prázdninách se chystám na hudební festival Colours of Ostrava,kde bude plno zajímavých hudebních performancí. Během měsíce července probíhat Měsíc autorského čtení,kde se můžete setkat se zajímavými českými literáty. A v srpnu plánuji s mamkou týden turistiky v Jeseníkách.
2. Pokud bude čas, chtěla bych načíst knihy Bohumila Hrabala,které by neměly chybět v žádné knihovničce.

Foto: Šárka Braumová,Topzine.cz

Buddha v komplexu Mulkirigala

Vydání knihy Nepostradatelný bůh maličkostí bylo poznamenáno cenzurou indických úřadů, jelikož se autorka dotýká nevhodného tématu lásky napřič kastovním systémem. Rovněž sexuální otevřenost románu, která se nám může zdát naprosto přirozená, se stala jablkem sváru. Možná, že právě tyto důvody přiměly Arundhatí  Roy vzdát se literární kariery a nadále se věnovat výhradně politickým tématům.

Atmosféra exotické Indie

Od prvních stran na nás dýchá exotika Indie, ať už to jsou, pro nás ne přiliž obvyklá, jména, zvyky či prostředí a společnost. K plnému pochopení poutavého příběhu, je nezbytné uvědomění si složitých kastovních stavů, jejichž obecná platnost je přijímána bez výjimek. Arundhatí Roy pracuje s pojmem „nedotknutelní“, což je označení osob nevhodných pro fyzický či společenský kontakt s “čistější” vrstvou společnosti. Narození do určité kasty je nezvratitelné. Právě tento společenský předsudek je příčinou mnoha trápení a bolesti.

Příběh rodiny žijící v Ajamanámu vypráví dětským pohledem Ráhel, dcera hlavní hrdiny Ammu.  Tento fakt způsobuje, že čtenář je mnohdy zmaten, stejně jako dítě, které události prožívá.

Ilustrační foto-Mani mantra, Zdorj: wikimeida.org

Hlavní zápletka příběhu se odehrává během 14 dní, kdy Čákkó, bratr Ammu, pozve na návštěvu svou bývalou ženu Margaret a dceru Sófii. Během těchto dní se Ammu z vyšší kasty sblíží s Valuttou, jenž je považován za „nedotknutelného“. V návalu hněvu křičí na děti, aby jí daly pokoj a zmizely. Ty jejímu přání vyhoví a rozhodnou se odejít do předem připraveného úkrytu za řekou. Sófia je odhodlaná jít s nimi, ovšem jejich cesta končí tragédií po té, co rozbouřená řeka převrhne loďku a Sófie se utopí.

Zdroj: archiv Lenky Pallotti

Indie

Vyděšené děti se schovají v chatě na břehu řeky. Mezi tím, je odhalena láska Ammu a Valutty, což rodina Ammu považuje za vrchol zneuctění. Křivou výpovědí tety Panenky Koččammu je Valutta obviněn ze znásilnění, vyhrožování rodině a hrubého chování. Valuta je při zatýkání brutálně zbit před očima ukrývajících se dětí. Ammu chce Valuttovi pomoci a vypovědět pravdivou verzi jejich lásky, ale není jí to umožněno.

Když se vyšetřující komisař dozví pravdu, pohrozí Panence Koččammu vězením, pokud neprokáže svá tvrzení. Ta se uchyluje k psychickému nátlaku na děti, pod pohrůžkou odpovědnosti za uvěznění matky, přinutí Esuta, syna Ammu, aby označil Valuttu za jejich únosce. Valutta ve vězení brzy svým zraněním podléhá.

Pár slov závěrem

Román je poutavou směsicí tragédie, lásky, dětských snů a ideálů, kruté reality a radostí z maličkostí. Díky své fragmentárnosti může být pro čtenáře náročnější orientace v jednotlivých časových pásmech a v posloupnosti dějové linie, přesto ocenění Bookerovu cenou, nejvýznamnějšího literárního ocenění Britského společenství národů, za nejlepší anglicky psaný román vypovídá o jeho nesporných kvalitách.

Když Panenka Koččamma uslyšela o Ammuině návštěvě policejní stanice, byla zděšená. Všechno, co ona, Panenka Koččamma udělal, bylo založeno na jednom předpokladu. Vsadila na to, že Ammu, ať už provedla cokoliv, ať už byla jakkoliv rozzlobená, nikdy se ke svému vztahu s Veluttou nepřizná veřejně. Protože, podle Panenky Koččammy, by se to rovnalo zkáze její i jejích dětí. Navždy. Jenže Panenka Koččamma nevzala v úvahu riskantní příchuť Ammu. Směsicí nemísitelného – nekonečné něhy a bezohledného běsnění sebevražedného bombardovacího letce.
citace z překladu Michaely Lauschmannové (Praha: Mladá fronta, 2001)

Název: Nepostradatelný Bůh maličkostí
Název originálu:  The God of Small Things
Autorka: Arundhatí Roy
Vydáno: 1997
Vydáno česky: 2001