Zdroj: archiv

Adam Lambert

Když osmadvacetiletý zpěvák, původem z Indianapolis, vlétne první skladbou Music Again do uší posluchačů, budou si majitelé desky myslet, že jim z reproduktorů hraje zpěvák Mika. Hlasový rozsah Adama Lamberta je totiž také obrovský a tento song velmi povedený.

>>> Koupit CD za 240 korun zde. <<<

Diskárny i Redhoti

Hlasový projev je stejně skvělý i v tracku s pořadovým číslem dvě, avšak hudba připomíná spíše diskotékové šlágry ze začátku osmdesátých let minulého století, a to je škoda. Zdálo se totiž, že by pro nás mohl hudební svět mít něco nového, ale tato skladba zapadne spíše do šuplíku s ostatními komerčními hitovkami.

To nejlepší, co lze na CD For Your Entertainment zaslechnout, je bezesporu Whataya Want From Me připomínající další hvězdnou kapelu. A všichni hravě poznají jakou. Že by šlo o Red Hot Chilli Peppers? Každý si udělá svůj obrázek.

Směs několika stylů jednoho zpěváka

Posluchač tohoto kompaktu bude zažívat jakési smíšené pocity. Převažovat ale budou ty dobré. I kdyby tak mělo být jen podobností s jinými esy hudebního nebe, půjde o velice kvalitní zážitek.

To ale není vše, čím deska Adama Lamberta zaujme. Mísí se v ní totiž i několik hudebních stylů. Od disko, přes rock, pop, až k téměř renesanční hudbě. Je kupodivu, co vše se dá vměstnat na jediné album, které není výběrem toho nejlepšího z hitparád, ale dílem jediného umělce.

Zdroj: archiv

Adam Lambert

Sečteno a podtrženo: stejně jako hodnotu Ludolfova čísla má snad každý vrytou kdesi v paměti, zůstane ve společnosti tří celé čtrnácti i finalista osmé řady soutěže American Idol, Adam Lambert.

Desku si můžete koupit online za 240 korun zde.

Adam Lambert – For your entertainment

Vydáno: květen 2010
Celkový čas: 70:59
Skladby: Music again, For your entertainment, Whataya want from me, Strut, Soaked, Sure fire winners, A loaded smile, If I had you, Pick U up, Fever, Sleepwalker, Aftermath, Broken Open, Time for miracles, Master plan, Down the rabbit hole, Voodoo, Can’t let you go
Vydalo: Sony Music

Hodnocení: 4****

Zdroj: Sony Music

Westlife - Where We Are

Irská partička kluků, která už dvanáct let brázdí hudební pole, vydala zbrusu nové CD s názvem Where We Are. Kluci, kteří mají za sebou třináct Number One v britské hitparádě a přes 40 miliónů prodaných desek, se vrátili ve velkém stylu. Což je u nich naprosto běžná záležitost.

Tato pětičlenná formace vznikla roku 1998 a kupodivu je velmi populární i v Africe. A je to také jediná skupina, která vyhrála čtyřikrát ocenění za nahrávku roku ve Velké Británii.

Pro cukrovou vatu na pouť? Westlife se svým Where we are jsou o hodně sladší

Westlife jsou něčím, jako je pro dítě nechtěná hračka. Dítě si přálo autíčko na ovládání, ale dostalo skládací hrad. Přesto si s ním rádo hraje. Přesná specifikace skupiny. Když si ji koupí někdo třeba jen omylem, všem ji bude nabízet. Jako jedno z nejlepších plouživých alb, jaké je k mání.

Kousky jako As Love Is My Witness nebo Shadows jsou pošušňáním pro mnohé labužníky takovéto muziky.

Pravdou je, že při některých písních se posluchač nevyhne dojmu, že jsou prakticky na jedno brdo. To ale u Westlife není výjimka. Tak i tak jsou stále velice oblíbenou chlapeckou sestavou nejen v Británii, ale i v dalších částech světa, včetně České republiky.

Kocourci z Westlife musí chytit každého, kdo není zarytý metalák. A ať už posluchač chce nebo nechce upustit slzu, tady je na nejlepší cestě k tomu, aby ji setřel z tváře.

Westlife – Where we are

Vydáno: 5. dubna 2010
Celkový čas: 53:20
Skladby: What about now, How to break a heart, Leaving, Shadows, Talk me down, Where we are, The difference, As love is my witness, Another world, No more heroes, Sound of a broken heart, Reach out, I’ll see you again
Vydalo: Sony Music UK

Hodnocení: 3***

Zdroj: wikipedia.org

LCD Soundsystem - This is Happening

Album bylo natočeno v Los Angeleském sídle Ricka Rubina, producenta, který má na svědomí mimo jiné alba RHCP, SOAD, Justina Timberlakea, Gossip a tak dále.

Skladby mají málokdy méně než sedm minut, ale tahle kapela s dlouhou stopáží pracovat umí. Při prvním poslechu Dance Yrself Clean se mi ve třetí minutě, kdy pecka nečekaně graduje, zastavil dech a hlavou šla jediná myšlenka: Tak tohle je super! Jakoby se tlukot srdce sesynchronizoval s rytmem skladby a podřídil se střídání motivů. Skvělá otvíračka. Druhá Drunk Girls pobaví nejen textem, punkovými back vokály ve skladbě, ale i anarchopijanským videoklipem.

Na albu jsou hitovky, které se zaryjí hluboko do paměti. Výše zmíněné Dance Yrself Clean a Drunk Girls doplňují do top čtyřky I Can Change a You Wanted a Hit. Fráze z páté skladby alba I can change if it helps you fall in love by mohla sklouznout k patetičnu, ale Murphy zná hranici. You Wanted a Hit je pak exkurzí do muzikantovy mysli. Stojí za to se zaposlouchat do textu: Chcete hit, ale my hity nepíšeme nebo nejsme chytří, jen to předstíráme, tyto i další špeky je škoda nechat si ujít.

Tádydádydádydá, a to je konec, přátelé!

Čtyři předchozí patří do kategorie mega super skladeb, ostatní jsou jen super. One Touch je v dobrém smyslu zapamatovatelná, stejně jako Pow Pow. All I Want a Somebody’s Calling Me chvílemi evokují Davida Bowieho, jsou ale stále dost signifikantní na to, abyste je nezametli pod koberec.

LCD Soundsystem jsou skvělí nejen hudebně, jejich silnou stránkou jsou také texty. Umně oscilují mezi niternou lyrikou a kousavou ironií. Umí psát hity a rozhodně jsou chytří.

Po zhruba 57 minutách jsme u poslední skladby alba. Tak jako Dance Yrself Clean byla skvělou zahajující peckou, Home je příjemnou tečkou. Melancholická vzpomínka a rozloučení s ní, s albem, s fanoušky…

LCD Soundsystem – This Is Happening

Vydáno: 17. května 2010
Celkový čas: 65:31
Skladby: Dance Yrself Clean, Drunk Girls, One Touch, All I Want, I Can Change, You Wanted A Hit, Pow Pow, Somebody’s Calling Me, Home
Vydalo: EMI Czech Republic

Hodnocení: 5*****

Zdroj: archiv

Richard Müller

Rodák z Hlohovce, který letos oslaví devětačtyřicáté narozeniny, Richard Müller, připravil desku nesoucí název Už. Placka je prošpikována všemi možnými tóny, které od Richarda asi posluchač ještě nezná. Avšak povedenými, nutno podotknout.

>>> Koupit album za 265 korun zde. <<<

Album Už startuje stejnojmenným singlem, který jistě spousta lidí zná i z tuzemských rádií.

Taková píseň Maju ma rady je bezkonkurenčně ulítlá a vypovídá o něčem jiném než úvodní skladba této kompilace. Po jejím poslechnutí doslova koluje hlavou a nutí člověka k prozpěvování.

Když se na displeji přehrávače zobrazí poslední číslo, jedenáct, přepadne každého pocit, že se Müllerovi na cédéčko vloudil Michael Jackson s písní Earth Song. Hodně podobný začátek je zpočátku matoucí, ale Richard Müller skladbu Zobuď ma posléze pohádkově rozjede.

Umístí se Richard Müller v českých vyjmenovaných slovech?

Při poslechu si člověk může připadat jako u indiánského ohně, chvíli poté zase jako ve sci-fi sáze Star Wars. Rytmy v každé písni ze všech jedenácti jsou slovy takřka nepopsatelné. Fanoušci tohoto zpěváka budou víceméně nadšení a ti ostatní si budou pobrukovat melodie z tohoto CD ještě pěkně dlouho.

Jako pokaždé Richard Müller nezklame. Dokáže chytnout několik generací najednou. A nikdo by se moc nedivil, kdyby se měnila vyjmenovaná slova po em. My, mýt, myslet, Müller. Slušelo by mu to.

Desku si můžete koupit za 265 korun zde.

Richard Müller – Už

Vydáno: 2010
Celkový čas: 34:04
Skladby: Už, Sviečky, Hluk, Maju ma rady, Nočný vták, Donemoty, Čo ťa bolí?, Čiara, Za horúca, Netreba, Zobuď ma
Vydalo: Sony Music

Hodnocení: 4****

Zdroj: Warp Records

Flying Lotus

Flying Lotus se s každým dalším albem posouvá hlouběji do vesmíru. Po prvních beatech, ovlivněných lidmi jako Madlib nebo J Dilla, přes jakousi vizi Los Angeles viděnou z kosmické lodi se na Cosmogramma zcela odprostil od pozemského světa.

Ellison pokračuje v upgradeování svých, jakoby ručně poskládaných beatů, doplněných o zpožděné, ale o to více hyperaktivní perkuse, které zní jako by se měly každou chvíli rozpadnout. I tohle je jeden z jeho trademarků, který se snažil kdekdo marně okopírovat. Steven na to šel chytře a obohatil svůj zvuk natolik, že by bylo nemožné jej jakkoliv napodobit. Na Cosmogramma tak slyšíme, kromě onoho experimentálního hip-hopu, i free-jazzovou hru na saxofon v podání bratrance Raviho Coltranea, splašenou basu á la Squarepusher a nadpozemské smyčce Miguela Atwood-Fergusona.

Na desce se objevuje i několik hostujících zpěváků, přesněji řečeno tři; Thom Yorke z Radiohead, Stephen Bruner alias Thundercat (dříve v Suicidal Tendencies) a Laura Darlington. Za jediný klasický featuring by se dal považovat snad jen Thundercatův příspěvek. Ellison se nenechal omámit hvězdnou aurou a všechny hlasy jsou jen dalším zvukem, dalším dílem bezchybně zakomponovaným do skládačky.

Na Cosmogramma se opravdu těžko hledají nej skladby, jedinou vyloženě chytlavou věcí je snad jen Do the Astral Plane, Lotusův osobitý pohled na house, s dokonalou letní atmosférou, která dokáže vyvolat úsměv i u toho největšího pesimisty a husí kůži i v 35stupňovém vedru. I podle Ellisonových slov (který mimochodem Cosmogramma označuje jako vesmírnou soap-operu) je ale ideální vychutnat si tu třičtvrtěhodinku pěkně vcelku, k čemuž výrazně přispívá i volná struktura skladeb, kdy v jedné stopě se velice často vystřídají dva různé nápady, případně variace na jedno téma.

Cosmogramma rozhodně není deska pro každého (na druhou stranu, která je?). A tak i když je klíč vyobrazen na obalu, při poslechu si jej musí najít každý sám. Ten, komu se to povede, ale nebude ani v nejmenším litovat.

Flying Lotus – Cosmogramma

Vydavatel: Warp Records
Vydáno: 3. května 2010
Celkový čas: 45:44
Seznam skladeb: Clock Catcher, Pickled!, Nose Art, Intro//A Cosmic Drama, Zodiac Shit, Computer Face//Pure Being, …and the World Laughs with You (feat. Thom Yorke), Arkestry, Mmmhmm (feat. Thundercat), Do the Astral Plane, Satelllliiiiiiiteee, German Haircut, Recoiled, Dance of the Pseudo Nymph, Drips//Auntie’s Harp, Table Tennis (feat. Laura Darlington), Galaxy in Janaki

Hodnocení: 5*****

Zdroj: Sony Music

Ozzy Osbourne

Musím se přiznat, že kdybych měl hodnotit nové album Ozzyho Osbourna jen po jednom poslechnutí, asi by moje recenze vypadala jinak, než ve skutečnosti vypadá. Po prvním poslechu se mi v mysli usadila pouze jedna skladba, pilotní singl alba Let Me Hear You Scream, a já se chystal poslat tohle album do kategorie podprůměrných nahrávek rockového světa. Jenže poslech střídal poslech a já jsem začal cítit, že Let Me Hear You Scream nezůstane v kategorii vyčnívajících písniček sama.

Výměna kytaristy prospěla

Na úvod se sluší říct, že změna na postu kytaristy Ozzymu Osbournovi jednoznačně prospěla. Tím nechci nijak shazovat kvality Zakka Wyldea, ale přeci jen se po určité době jeho muzikantská invence začala kamsi vytrácet a příchod Guse G. tak vnesl do Ozzyho hudby závan svěžího větru. To dokládá již první věc na albu, Let It Die, kterou odpálí hodně povedená vyhrávka z dílny tohoto řeckého kytaristy. Bohužel (nebo spíše naštěstí?) je dobrá polovina Ozzyho hlasového projevu hnaná přes jakýsi automat, který připomíná zvuky, na které jsme zvyklí spíše z popových skladeb křižujících naše rádia.

To, co Let It Die vytahuje do nadprůměrnosti (vedle úvodní vyhrávky), je refrén, který dobře pomáhá ke gradaci písně a celkově pomáhá ke skvělému uvedení alba. Následuje zpěvná Let Me Hear You Scream, která má potenciál stát se klasickou koncertní vypalovačkou. Na druhou stranu se v ní v celé nahotě ukazuje hlavní Ozzyho nedostatek, kterým je jeho hlasová (in)dispozice. Přeci jen se stárnutí zastavit nedá a díky tomu jsou časy Ozzyho hlasového projevu z osmdesátých a devadesátých let dávno pryč.

Od nadprůměru k podprůměru a naopak

Po dvou nadprůměrných věcech následuje věc podprůměrná, Soul Sucker, kterou nezachrání ani výrazný refrén. K těm nepovedeným skladbám se dá ještě zařadit I Want It More a speciální kategorii tvoří trojice Crucify, Fearless a Latimer’s Mercy, které ani neurazí, ale ani nezaujmou. Co naopak zaujme, je temně laděná Diggin’ Me Down, která po akustickém úvodu exploduje v ohni mistrovského riffu, prostupujícího celou strukturou skladby. Bezpochyby asi nejlepší věc na albu. Za druhou nejlepší by se asi dala označit baladická Time, která ač není poslední písní na albu, dá se označit jako jeho vrchol. Pak už následuje pouze sestup, zakončený zbytečností I Love You All, která by se dala považovat za jakési poděkování Ozzyho příznivcům.

Na závěr se ještě sluší odpovědět na otázku položenou v úvodu. Bohužel časy Ozzyho úspěchů z osmdesátých a devadesátých let jsou asi nenávratně pryč a nic na tom nezmění ani jeho novinka Scream, i když se dá označit za to nadprůměrnější, co v současném světě rockového mainstreamu okupuje pulty hudebních obchodů. A také bych se chtěl omluvit, že jsem v titulku nazval Ozzyho staříkem. Přeci jen, chtěl bych mít v dvaašedesáti letech tolik energie jako Ozzy Osbourne.

Ozzy Osbourne – Scream

Vydáno: 21. června 2010
Celkový čas: 49:00
Skladby: Let It Die, Let Me Hear You Scream, Soul Sucker, Life Won’t Wait, Diggin’ Me Down, Crucify, Fearless, Time, I Want It More, Latimer’s Mercy, I Love You All
Vydalo: Epic Records

Hodnocení: 3***

Zdroj: archiv kapely

Pražské hiphopové legendy PSH

Konec a zvonec

Končíme, každý máme svůj zájem a lepší věci na práci, prohlašovali před vydáním alba Epilog s vážnou tváří rapeři Vladimir 518 a Orion společně se svým dvorním DJem Mikem Trafikem. Po netu současně kolovaly paparazzi fotky, jak Orion jezdí v taxíku, Vladimir 518 šéfuje security službě a Mike Trafik prodává párky. Fanoušci nevěřili vlastním očím a nikdo se nechtěl smířit s tím, že jejich oblíbená squadra Penera scénu opouští. Postupně ale začali Peneři naznačovat, jak to doopravdy s tím odchodem je a všechny ubezpečili, že se jedná o jeden velký uměle vytvořený mýtus.

Foto: Karel Slabý, Topzine.cz

PSH na křtu v SaSaZu

Epilog je totiž album koncepční a tématem hlavní obsahové linky je právě konec legendární kapely na české hiphopové scéně. Zmínky o raperském důchodu, válení na pláži, zmizení, Tokiu, opouštění scény, zvonění zvonce, nošení věnců a ráji se na albu střídají jak na běžícím pásu. Zbylý prostor na desce nechali tvůrci pro odlehčené hip hop/funky tracky, které mají oslovit nejen zaryté vyznavače rapu.

Zdroj: archiv vydavatelství

518, Mike T a Vorel

Hostům vstup povolen

Do penerské rakve natloukli PSH celkem 12 tracků, když nepočítám pohřební prolog v úvodu, německy zpívanou českou hymnu uprostřed a závěrečný skit Pravda o PSH, který začíná slovy PSH jsou podle mě strašný kurvy (jo, kluci z PSH mají smysl pro humor). První track alba nese příznačný název Udělejte bordel. Téma je jasné (my odcházíme, ty udělej bordel) a druhá věc je už taky jasná; tento track nebude chybět na žádné párty nebo koncertu, kde se PSH objeví, protože se jedná o dost povedenou věc. Udělejte bordel je jedna ze dvou písní na albu, na které vystupují PSH bez hosta! Další je jenom Jako jed, pojednávající o důsledcích rapu na život hlavních aktérů. PSH tak ukazují cestu kolaborace, která je v dnešních světových měřítcích naprostým standardem, jen u nás si pořád každý hraje na svém písečku. Pojďme představit seznam hostů, kteří přišli na Epilog podpořit penerský rap.

Zdroj: archiv vydavatelství

Rapper Orion

V produkci funkmastra Romana Holého vznikl song Podpantoflák. Hodně veselá funky pecka, při které si člověk uvědomí, že Orion má vlastně pravdu, když rapuje o tom, jak matriarchát je velmi výhodný, že člověk nezlobí ani moc neutratí. Track Chyť mě jestli na to máš se dá shrnout do pár slov. Rap OK, beat OK, téma OK, Dara Rolinc ne-OK. Hostuje na něm právě slovenská zpěvačka, pod jejíž pantoflí by sice chtěl být snad každý chlap, ale nesměla by u toho zpívat jako Kačer Donald, což na tomto songu zhruba předvádí. Druhá zpěvačka na albu je Tereza Černochová, která hostuje v písni C’mon Girls. To je rádoby party hit, který zní, jako kdyby vznikl za účelem rozhoupávat davy fanoušků pod pódiem (jako například Parket z alba Rap’n'Roll). Bohužel nedosahuje ani zčásti takových kvalit.

Zdroj: archiv vydavatele

Rapper Vladimir 518

Nejen Dara a Roman Holý oplákavají PSH. Rozloučit se přišli i pánové James Cole a Hugo Toxxx, známí to nosáči ze SuperCrooo, kteří své projekty tvoří pod stejným labelem jako PSH, tedy tuzemským BiggBoss. Právě tato vydavatelská mašina, pod taktovkou Vladimira 518, je hlavním strůjcem úspěchu nejen Penerů, ale i jiných ojedinělých projektů české scény (WWW, Kapitán Láska, Peťo Tázok a podobně). Hugo Toxxx svým šajze rapem posouvá hranice projevu v songu Všichni jsou už v Německu a je přitom podporován skvělým elektro beatem z produkce Mikea Trafika a samozřejmě Orionem a Vladimírem, kteří oprašují svoji čecho-němčinu. V úvodu písně ještě hostují Karel a Egon (nebo jak se ti dva z České sody jmenují).

Prachy, showbizzz a koks

Dalším pozůstalým, který přišel na penerský pohřeb, je slovenský dobrman Čistychov. Ten se objevuje v tracku Prachy dělaj člověka a opět dokazuje, že mu spolupráce s Penery hodně svědčí a Peneři potvrzují, že se umějí vyjadřovat nejen o těch zábavnějších věcech, ale s dostatečnou nadsázkou si dokáží vzít na mušku i nešvary dnešní společnosti. Tak je tomu i v tracku Showbizu smrad s Otou Klempířem a Michalem V, nejstarším českým raperem, který strčí do kapsy kdejakého rádoby kšiltovkáře, co doma plive do majku, a dále v songu Yes No Ok, kde se zase společně s Matějem Ruppertem vyjadřují k současné klubové scéně a jejímu velkému hitu, jéju (rozuměj kokainu).

Foto: Karel Slabý, Topzine.cz

PSH na křtu v SaSaZu

Jen dvakrát přepustil produkci Mike Trafik někomu jinému. Po Romanu Holém je to DJ Wich, který v současnosti patří mezi špičku českých a možná i evropských beatmakerů a na albu vytvořil beaty k tracku Můj rap, můj svět. Pomalejší věc, která hodně připomíná starší tvorbu PSH a docení to především ti, kteří začátkem tohoto tisíciletí sjížděli z walkmanů Repertoár.

Zdroj: archiv vydavatelství

DJ Mike Trafik

Top Top Top

A teď to nejlepší na konec. Nejdříve zmíním AZ-kvízový track Vim já?, kde se hlavní role chopil James Cole, který v poslední době tvoří v neuvěřitelné kvantitě a kvalitě. Asi ho nebudu vůbec komentovat, koukněte na klip, poslouchejte slova a bavte se sami. A závěrem k tracku Co bude až nebude rap. Myslím si, že tohle je jeden z největších hitů, který kdy Peneři stvořili a pomáhal jim osvědčený hitmaker Roman Holý. Tahle věc je prostě zatraceně povedená. Neuvěřitelně chytlavý refrén, skvělé rýmy i beaty, naprosto originální téma a neskutečná energie.

Co bude až nebude rap? Vim já!

Album Epilog je našlapané nejrůznějšími hosty, skvělými (nejen) Trafikovými beaty, bezkonkurenčním rapem, který diktuje především Vladimir 518 v mimozemském tempu a stylu, perfektním zvukem a hlavně velkou zábavou. Těm z vás, kteří nemusíte český rap kvůli takzvané póze drsňáctví a kšiltovkářství, radím: Vezměte si příklad z PSH, kteří se hiphopem baví a jsou nad věcí. Jedině potom můžete český rap pochopit a být tak o pár kroků před ostatními. Stejně tak jako PSH, kterým zbytek české scény může jen závistivě koukat na záda. Opět, jako po každém jejich albu. Takže: Co bude až nebude rap? Vim já! Hlavně, že zůstanou Pééé-eS-Háááááá!

PSH – Epilog
Vydáno: 5. května 2010

Celkový čas: 58:08

Skladby: Drazí milovníci hudby…, Udělejte bordel, Podpantoflák feat. Roman Holý, Chyť mě jestli na to máš feat. Dara Rolins, Můj rap, můj svět, Showbizu smrad feat. Oto Klempíř & Michael V, Prachy dělaj člověka feat. Čistychov, Všichni jsou už v Německu feat. Hugo Toxxx, Wo ist meine Heimat?, Yes No Ok feat. Matěj Ruppert, Vim já? feat. James Cole, C’mon Girls feat. Tereza Černochová, Jako jed, Co bude až nebude rap, Pravda o PSH

Vydalo: BiggBoss, EMI

Hodnocení: 5*****

Zdroj: marinaandthediamonds.com

Marina & The Diamonds

Tahle mladá Welšanka s řeckými kořeny rozšiřuje řady britských mainstreamoých zpěvaček, které jsou jedním z hlavních vývozních artiklů současné britské scény. Výrobní pásy velkofirem vyplivnou ročně debuty několik zpěvaček – pocit zdánlivého vývoje jejich žánru evokuje poměrná různorodost, ale nepotřebujete číst mezi řádky, abyste viděli, že obsah zůstává stejný, což dokládá i fakt, že střídají jedna druhou – tahle scéna má svůj nepsaný řád.

Každý rok to začíná fastfoodovým žebříčkem BBC Sound, který vám řekne, o kom v daném roce pravděpodobně nejvíce uslyšíte. Funguje to, interpreti z prvních pozic postupně plní stránky mainstreamových hudebních časopisů, program MTV a rádií podobných českému Expressu. Už třetím rokem zmíněnému žebříčku vévodí hormon estrogen – v roce 2008 v podání zpěvačky Adele, o rok později Little Boots a letošní hvězdou je Ellie Goulding v těsném závěsu s Marinou & The Diamonds.

Zdroj: marinaandthediamonds.com

Marina & The Diamonds

Ovšem ani posledně jmenovaná slečna není důvodem, proč byste měli zanechat všeho a upnout veškerou svou pozornost na ni. Nové jméno na scéně (a v současné době to platí o to víc) nutně neznamená ekvivalent k něčemu, co tu ještě nebylo. Naštěstí – pro Marinu a spoustu dalších – však inovace nepředstavuje hlavní předpoklad komerčního úspěchu, a tak jí ty jemné nuance, které ji snad odlišují od ostatních zpěvaček jejího střihu, mohou být jedině k dobru.

Často bývá srovnávaná s Florence + The Machine, Britkou, o které jsme slýchali loni, ovšem ve skutečnosti si tyhle dvě méně podobné už být nemohou. Srovnání brání hlavně rozdílná forma prezentace obou žen. Zatímco Florence se snaží budit dojem autentické rockové divy, která téhle formě přizpůsobuje vizáž/klipy…; Marina představuje jen mocné divadlo, ve kterém sází sama na sebe jako herečku v hlavní roli. V popředí stojí její silný hrdelní vokál; alibisticky se však za něj schovávat (jako za nejvíc ocenění hodný fragment její hudby) nemůžeme. Už proto, že trend takzvaných mužských zpěvaček pozorujeme od druhé desky Amy Winehouse. Příhodným vzorkem je v tomto směru také pop hermafrodit Lady GaGa.

Zdroj: marinaandthediamonds.com

Marina & The Diamonds

Všechny songy na albu Family Jewels jsou o autorce; často až obsesivně zdůrazňují slovo já a texty opisují jeden druhý (samy sebe). Nic proti, když je hudba osobní. Téma s potenciálem na jednu písničku by ale mělo zůstat tématem jedné písničky a ne se rozpliznout po celém albu, jako je to v tomto případě kvůli chybějící autorské kreativitě a šikovnosti s texty pracovat. Není proto divu, že po jednom poslechu celého alba vás Marina budí i ze spaní.

Textově jde o ryze osobní konfese, nezajímají ji vztahy (o těch koneckonců zpívá každý), což dokládá například track Oh No!: Don’t do love, don’t do friends / I’m only after success / Don’t need a relationship / I’ll never soften my grip. Stylizuje se do holky nad věcí, kterou uspávají bárbínky se svými řečmi o kaloriích (viz jeden z nejironičtějších a nejchytlavějších songů na albu, Girls), která má svoji vlastní životní filozofii (Are You Satisfied?), ale která taky lituje spousty věcí (Guilty) a často si prochází chvilkovými depkami; tahle poloha jí sluší (i vokálně) vůbec nejvíc. Dokládá to song o neukotvenosti a životní nerozhodnosti, Rootless, hudebně jde navíc asi o jedinou světlou výjimkou, kdy její hlas vybočuje z té lineární předynamičtělé polohy, která se nese celým albem.

Pokud jste fanouškem rozmáchlých aranží, potrpíte si na hlasité projevy a velké hlasy a nějaký ten cirkus vám nevadí (ačkoli vám deska nic jiného nenabídne), pravděpodobně si poslech Family Jewels užijete. Pokud ale hledáte něco víc než nablyštěný divadelní výkon mladé slečny, která nijak zvlášť nevybočuje z davu jí podobných, ocitnete se s touhle deskou ve slepé uličce. Pak tu mám něco pro utěšení; nedávno vyšlo docela dobré album Kate Nash.

Marina & The Diamonds – Family Jewels

Vydáno: 22. února 2010
Celkový čas: 47:11
Skladby: Are You Satisfied?, Shampain, I Am Not A Robot, Girls, Mowgli’s Road, Obsessions, Hollywood, The Outsider, Hermit The Frog, Oh No!, Rootless, Numb, Guilty
Vydalo: 679

Hodnocení: 2**

Zdroj: archiv kapely

Haste The Day - Attack of the Wolf King

Od roku 2001 brázdí jméno Haste The Day hudební oceány a pod křídly Solid State Records vydává s maximálně dvouletým odstupem jedno album za druhým. Vše odstartovalo debutní EP That They May Know You vydané v roce 2002, které následovala čtyři plnohodnotná alba. Na každé desce se HTD posunuli ve své tvorbě a v kvalitě zvuku o kus dál a profilovali se čím dál tím silněji jako čistě metalcoreová kapela.

Jednou ze zvláštností kolem HTD je fakt, že jde o křesťanskou skupinu, která se nebojí své názory hlásat jak skrze hudbu, tak komentářem naživo. Všichni členové jsou tedy praktikující křesťané a kdo není věřící, musí z kola ven.

Útok krále vlků

Na rok 2010 ohlásila pětice muzikantů nové album Attack of the Wolf King a nahrávalo se v razantně změněné sestavě. Dva noví kytaristé spolu s novým bubeníkem dali poslednímu albu svěží tvář, ale v klasickém kabátě Haste The Day, jak jsou na to fanoušci zvyklí. K tomu také velmi výrazně dopomáhá charakteristický hlas Stephena Keeche a krásně klenuté refrény, které až berou dech (skladba Dog Like Vultures).

Protože se stylově jedná o neprogresivní záležitost, držící se spíše zažitého paradigmatu stavby skladeb, bylo nutné používat opravdu kvalitní nápady, protože průměrné riffy už dnešního zmlsaného posluchače naprosto nezaujmou. Troufám si tvrdit, že toto se Američanům z Indiany povedlo téměř stoprocentně a výsledný produkt je důstojným nástupcem dokonalého alba Dreamer z roku 2008, byť nepřináší revoluci v žánru.

Předpis pro styl

Věrni svému stylu vyplnili mladí muzikanti každou minutu ladnými melodiemi, rytmickými sekačkami a vygradovanými refrény, které se vzápětí lámou do precizně zahraných metalových riffů nebo do obligátních breakdownů. Jako v případě předchůdce se jedná o návykovou záležitost, která zažehne uhlík zvědavosti, jak vypadá živý přednes těchto skladeb.

Celkem jedenáct skladeb vytváří se třemi bonusy úctyhodnou stopáž, od začátku do konce našlapanou poctivou a promyšlenou muzikou. Útok vlčího krále ukazuje Haste The Day jako kapelu, která zraje jako víno a veze se na pomyslné vlně moderního metalcore až na zpěněném vrcholku.

Recenzovaná verze CD obsahuje tři bonus tracky. Prvním je známá předělávka skladby Meet Me Half Way od Black Eyed Peas, která minimálně překvapí a posléze pobaví vtipností přednesu i kvalitou provedení. Blue 42 a Pressure The Highnes jsou záznamy z živého vystoupení.

Desku je možné koupit i poslechnout online na oficiálním myspace kapely Haste The Day.

Haste The Day – Attack of the Wolf King

Vydáno: 29. června 2010
Celkový čas: 53:56
Skladby: Wake Up the Sun, Dog Like Vultures, The Quiet, Deadly Ticking, Travesty, Merit for Sadness, Un-Manifest, Place Where Most Deny, White as Snow, Crush Resistance, Walk with a Crooked Spine, My Name Is Darkness, Meet Me Half Way (cover), Blue 42 [Live], Pressure the Hinges [Live]
Vydalo: Solid State Records

Hodnocení: 4****

Zdroj: archiv

The Drain

Kapela Drain se v současnosti cítí už natolik důležitá, že si před jméno přišila člen určitý, a proto máme to potěšení titulovat je poněkud smradlavě indie, tedy jako The Drain. Stejnojmenná formace (tenkrát ještě bez členu) se vyloupla před několika lety na budějovické hudební scéně, která kromě nich zplodila a následně porodila třeba i kapelu Vees. Z každého podhoubí vyrůstá velké množství prašivek i jedlých hříbků, ale podmínky pro vznik mají všechny v podstatě stejné. Oficiální členové kapely jsou dva. Baskytarista Michal L. Hořejší a frontman a kytarista Daniel Šubrt, tvářící se jako Michalův mladší brácha.

Drogy neházejte do bažin!

Debutové album Get back to the swamp, death! se točilo ve studiu Kocis Sound za účasti slavnějších kolegů a profíků na šmrnc, členů kapely Kill the Dandies (Sonja a Hank), kteří se podíleli na produkci a o nichž The Drain s láskou mluví jako o jedněch z mála, kteří jich ještě nemají plné zuby. Deska vyšla 20. května pod zobákem labelu Drug me records.

Jedenáct songů, tematicky ohraničených názvy prvního (Here we come) a jedenáctého (…And the death has gone) nás berou na výlet do frackovsky uřvaného, procítěného, občas temně zastřeného a špinavého světa sexu, drog a rock’n’rolu, kde člověk sice ujíždí na euforickém pocitu nekonečné noci, po které ale pokaždé přijde – jako malá smrt – střízlivost.

Zdroj: archiv kapely

The Drain ve studiu

Posluchač se také neubrání dojmu styčných bodů s kapelami The Foxes nebo Soundgarden, zdánlivě i Qotsa nebo Racounteurs, od kterých si buď záměrně či nezáměrně napůjčovali The Drain množství postupů a riffů.

Do většiny tracků člověk pronikne až na několikátý pokus, což sice možná znevýhodňuje poslech, ale o to účinněji a přesvědčivěji pak formuje celkový dojem z něj. Vliv devadesátkového grunge je cítit stejně jako tlející zdechliny v názvu desky. Občas poslech vyruší náznaky nepřesné rytmiky a jakoby uprděné basy, což ale nejspíš záměrně dodává na špinavosti a neučesanosti celkového soundu. Snaha o garážový zvuk je více než patrná. Kdybych si měla vybrat, jestli dám Drainům šanci ukázat na základě poslechu jejich alba, jak to napálí naživo, asi bych neváhala. Jen ať kluci ukážou, jak jsou na tom s koulema.

The Drain- Get back to the swamp, death!

Vydáno: 20. května 2010
Celkový čas: 46:05
Skladby: Here we come, I’m just a taylor, Curly flower head, Question of J. P., Banana Split, Make love, Screw the driver, Kissing little boys, Lie to me, Kick the habit, …and the death has gone
Vydalo: Drug me record

Hodnocení: 3 ***