Zdroj: archiv kapely

Tleskač

Devět chlapů a Olinka

Samotný nápad vzniku kapely sahá až k datu 1. ledna 2000, kdy se tři členové punkové skupiny Požár mlýna rozhodnou založit ska band. Zpěvák Míra Prasopes Císler, basák Jirka Frigo Sýkora a bubeník Petr Bejdžán Bejlek tak začnou na podzim téhož roku s další čtyřčlennou posilou zkoušet. Záhy se přidává altsaxofonista Pavel Halík spolu s mladičkou (tehdy patnáctiletou) Olinkou Konopíkovou a může tak být odehrán první koncert v Divadle Pod lampou. Počet členů se brzy ustálí na čísle deset a s přibývajícími odehranými koncerty není divu, že kapela vydává debutové album Ska z Česka (2004).

>>> Tleskač vystoupí také na festivalu Rock na Valníku. Vstupenky jsou v prodeji za 495 korun zde <<<

Roku 2006 Tleskač odehrává jubilejní 300. koncert a své příznivce nezapomene potěšit také vydáním druhého řadového alba Na předměstí Bory. V loňském roce bylo vydáno také DVD (společně s CD) Jan Tleskač Story (Live at Akropolis).

Nenapodobitelní patrioti

Přestože Tleskač dnes rozhodně na české scéně není jedinou kapelou svého druhu, co se originality týče, podobná uskupení mu nesahají takřka ani po paty. Texty plné vtípků s úsečnými narážkami na mnohé osoby českého showbyznysu či snad mystické propojení s bájným Janem Tleskačem, tím se nikdo jiný rozhodně chlubit nemůže. Hudbě neschází energie a skvělá sehranost, což je oceňováno obzvlášť u dechové složky kapely. Možná právě díky svému neutuchajícímu patriotismu v kombinaci se skáčkovým rytmem skupina statečně konkuruje starším a zkušenějším Sto zvířatům či naopak anglicky zpívajícím Fast Food Orchestra nebo Prague Ska Conspiracy.

Skupina Tleskač vystoupí koncem srpna na pódiu českého festivalu Rock na Valníku. Vstupenky stojí 495 korun a koupit je můžete online zde.

Zdroj: mtv.com

Nová americká superstar Lee DeWyze

Američanům trvalo devět let, než je jejich každotýdenní televizní pouto omrzelo. Po roce bohaté úrody neuvěřitelně zábavných a pěvecky dokonalých výkonů nastal rok hladovění. Američané před televizními obrazovkami trpěli nudou a soutěž sledovali už jen ze zvyku. Navíc šlo o poslední dny Simona Cowella, duše soutěže, v porotcovském křesle a možná o poslední měsíce soutěže, protože příští rok na americký trh expanduje konkurence v podobě X Factoru.

Přesto letošní rok našel minimálně dva pěvecké talenty. První talentem je sympatická maminka a největší favoritka soutěže Crystal Bowersox, která ovšem nakonec doplatila na syndrom favorita. Tím druhým je upřímný kluk od vedle, který nakonec celou soutěž vyhrál. Cestičku k výhře však měl Lee DeWyze už dopředu prošlapanou. Po dvou předchozích pánských finále se čekalo, že soutěžení bude tento rok bud patřit dívkám, na které bylo tím pádem nastaveno nejzářivější světlo reflektorů. Další výhodou bylo, že s nenápadným klučinou Lee DeWyzem se vůbec nepočítalo, takže tlak byl minimální. A do třetice, DeWyze byl vlastně směsicí dvou předešlých vítězů; hezounek a neprůbojný rocker, takže fanynky měli zafixováno, pro koho mají hlasovat.

Aby to nevypadalo, že DeWyze přišel k výhře jako slepý k houslím, tak musíme podotknout, že vyhrál zaslouženě. V každém kole byl jediný, kdo přiváděl fanoušky do varu a na jeho stranu se začala přiklánět i samotná porota. Předvedl bezchybně a osobitě covery písní od The Rolling Stones, The Beatles, U2 nebo R.E.M. (největším kumštem však zůstává jeho spojení sil s Crystal Bowersox při romantické písni Falling Slowly). Kolo před finále bylo vše rozhodnuto. DeWyze předvedl suverénní výkon, ale jeho největší soupeřka a do té doby favoritka soutěže klopýtla. Jenže finálový večer všechno změnil. Nervozní DeWyze udělal krok vzad, čehož využila Bowersox a svým skvělým výkonem si řekla o korunu pro vítěze. S minimálním rozdílem 4% hlasů ale nakonec zvítězil DeWyze.

Nový americký idol je normální chlapík, se kterým byste si zašli na pivo a stále si měli o čem povídat. Jeho vášní jsou gumoví medvídci a společenská hra scrabble, nesmíme zapomenout na jeho španělku. Ta mu dělala doprovod už při dvou amatérských albech, které nahrál před soutěží American Idol. Teď pilně pracuje na své debutové desce, která na Američany vykoukne z prodejních skříní 23. října. Má jít o rockovou (v tomhle případě však pop/rockovou) záležitost, na které zanechá svůj osobitý podpis vlastními texty a folkovými až alternativními smyčkami.

Zdroj: archiv

Faithless

První hrátky s hudební chemií v podobě anglické skupiny Faithless se datují až do roku 1995, kdy se Maxi Jazz, Sister Bliss a Rollo Armstrong dali společně dohromady. Nesmí se opomenout ani Dido, sestra Armstronga, která svou kariéru začínala právě spoluprací se skupinou Faithless.

>>> Faithless zahrají na Open Air Festivalu. Vstupenky kupujte od 880 korun zde. <<<

Kapela kombinuje taneční styl hudby s hip hopem. V jejich skladbách lze zaslechnout směsici dance, techna, trance či trip hopu.

Maxi Jazz, frontman skupiny, je rapovým zpěvákem, v jehož textech často bývají opravdová spirituální témata a také socio-politický obsah.

Sister Bliss je pro kapelu nepostradatelná kvůli tomu, že většinu hudby vytváří ona sama. A ať je tomu elektronicky nebo hrou na piano, violu či saxofon a basu, vždycky to stojí za to. Asi jen těžko by se kapela dostala až sem, kdyby tomu bylo jinak.

Časovaná hudební bomba není semtex, ale Faithless

Rollo Armstrong je zase spíše producentem Faithless a svědomitě se o ně dokáže postarat. I když asi už nemá tolik práce s představováním svých oveček.

Hned první studiové album Reverence lámalo žebříčky prodejnosti po celém světě. A především díky skladbám Insomnia a Salva Mea. Taneční kluby byly doslova bombardovány žádostmi o muziku od Faithless. K dalším známým hitům patří God is a DJ nebo We come one.

Od té doby Faithless vydali sedm studiových kompaktů, tři remixovaná alba a devět dalších kompilací včetně DVD.

Faithless v Čechách na Open Air festivalu

Na co tato sestava sáhne, to se jim podaří. Téměř všechny singly, jež se dostanou do rádií a hitparád, jsou nakonec doslova bomby. A našinec má letos možnost vidět všechny členy kapely na Open Air festivalu, který se koná od 12. do 14. srpna na letišti v Panenském Týnci. Lístky na tento festival jsou zatím v prodeji za 880 korun a koupit je můžete online zde. Za 1 666 korun lze zakoupit VIP vstupenku, která zahrnuje VIP parkoviště, VIP stanové městečko a VIP zónu festivalu.

Zdroj: archiv kapely

Kapela Wohnout

Parta z pražských Vinohrad se dala dohromady rok před sametovou revolucí. Její členové se vesměs rekrutovali z řad místních mladých punkerů. Po pár letech zběsile chaotické činnosti se seskupení rozpadlo a jeho členové se na čas zaměstnávali jinak, třeba skateboardingem. V roce 1996 se však Wohnout vrátil v novém složení (Jan Homola, Matěj Homola, Jiří Zemánek, Fenek Steiner) a hned na začátku nasadil slušné tempo.

>>> Skupina Wohnout vystoupí na festivalu Sázavafest (5. až 7. srpna). Koupit vstupenky za 1  136 korun zde. <<<

Učesaná číra a konopný triumf

Po dvou letech koncertování jim vyšla debutová Cundalla. Druhé album Zlý noty na večeři se již těšilo opravdovému komerčnímu úspěchu a z vinohradských uličníků se staly nefalšované rockové hvězdy. Zvuk se značně lišil, oproti Cundalle byl mnohem méně drsný a mnozí by řekli, že nápaditější. Hitový potenciál projevila zejména píseň Sejko No Pí, v jejímž názvu hudebníci ventilují svou upřímnou náklonnost k halucinogenním látkám. Členové kapely s nadsázkou sobě vlastní prohlašují, že se jedná o jejich zatím nejúspěšnější píseň. Dotáhla to totiž jako hudební podklad až do reportáže o protidrogovém zákoně v Televizních novinách.

Po několika šňůrách, kdy se Wohnouti vezli jako předskokani slavnějších kapel – jmenovitě Lucie, Žlutého psa nebo Offspring – se konečně vypravili na své vlastní turné. Ve srovnání se začátkem kariéry spokojeně zaznamenávali, že návštěvníků stále přibývá. Oblíbili si zvlášť festivaly – viz píseň Festivalovka – a dnes už patří ke stálicím spousty hudebních akcí. Stačí se rozhlédnout po billboardech, přesvědčíte se raz dva.

Od Pedra do Gangy

Na Zlý noty navázal stylově podobný Pedro se vrací, přizdobený trochou jihoamerického šarmu. Další deska Rande s panem Bendou přinesla jako obvykle dávku textů, s kterými si můžete lámat hlavu týden, anebo nad nimi naopak vůbec nedumat a skvěle se jimi bavit. Proti gustu žádný dišputát. Na desce Polib si dědu kapela tu trochu přitvrdila, tu naopak zvolnila ve vzpomínkách na výpravu do Indie. Wohnouti se totiž nebojí žádného dobrodružství – jak v hudbě, tak kdekoli jinde – a Indie je nadchla a inspirovala. Zatím poslední výtvor pak obdržel půvabný název Karton veverek.

Wohnouti se vyznačují tvrdším zvukem namíchaným s vtipnými, místy až nonsensově poetickými texty, v nichž ovšem mnohdy nejdou daleko pro silnější slova. Pro Wohnouty příznačně ztřeštěnou kuriozitou je taneční doprovod při jejich koncertech. Zajišťuje ho Duo Egon, jež tvoří Omar Kvasnička (baskytarista Jirka Zemánek) a Arnošt Vrabec (bubeník Fenek Steiner).

Stylově skupina dosti osciluje a nehodlá na tom nic měnit, „neboť ten člověk, kterej hraje neustále jen a pouze svůj part a vše ostatní odmítá, tak ten člověk zakrní brzy mozkově.“ A to se o Wohnoutech opravdu říci nedá, navzdory všemu s láskou zkonzumovanému konopí.

Zdroj: myspace.com

Sunflower Caravan

Nelze přesně určit, jak daleko do minulosti sahají první hudební počiny členů této ryze mužské hudební formace. S pokusy o seberealizaci prostřednictvím muziky začali všichni členové poměrně brzy, jisté však je, že ve složení Andy (klávesy, hammondky, piano), Vít (bicí) a Michell (basa) hrají od roku 2001.

Díky skutečnosti, že pánové měli dostatek času tříbit si hudební vkus a zdokonalovat své hráčské schopnosti daleko před založením Sunflower Caravan, vznikla ojedinělá, neobvyklá a velice originální skupina, která je na české hudební scéně unikátním jevem. Kapela se od začátku orientovala na ryze instrumentální skladby, které jsou velice charakteristicky pojatým návratem k popu pozdních 60. a raných 70. let. Za tento osobitý styl vděčí hlavně specifickému zvuku hammondek a celkové retro reprezentaci kapely.

Ohlédnutí zpět aneb retro pop je stále v kurzu

O tom, že návrat k ozkoušené popové klasice není nijak zpátečnický, svědčí i četné úspěchy této skupiny. V roce 2007 se zúčastnili spolu se švédskou kapelou The Ark koncertního turné po Evropě, na konci roku pak zazářili jako předskokani The Frames. V neposlední řadě byli nominováni na cenu Objev roku Anděl 2009.

Sunflower Caravan ovšem neusnuli na vavřínech a posouvají svůj styl a způsob vyjádření stále dál. Na albu z roku 2009 i na živých koncertech se objevují písně zpívané. Zpočátku prostřednictvím hostů, například Emy Brabcové či Jense Anderssona, později se vokálního partu chopil sám klávesista. O tom, zda se skupině podařilo i přes přidání zpěvu zachovat charakteristický a osobitý styl, se budeme moci přesvědčit již brzy na právě připravovaném albu.

Zdroj: archiv

Skupina Testament

Testament vznikli v roce 1987, ale jejich historie sahá trochu dál, do roku 1983. Tehdy se dva bratranci, Eric Peterson a Derrick Ramirez, rozhodli, že založí novou kapelu. V té době v San Franciscu bujela thrash metalová revoluce a oba nadšenci se do ní chtěli aktivně zapojit. Peterson se chopil kytary, Ramirez druhé kytary, basy a zpěvu a založili kapelu Legacy (Odkaz). Krátce po založení přišel do kapely bubeník Mike Ronchette a první funkční sestava byla na světě.

The Legacy

Skutečný rozvoj kapely byl ale umožněn až rok po založení, kdy její řady opustil Ramirez, čímž se uvolnily hned tři posty. Zpěvu se krátce nato chopil Steven Zetro Souza, basu převzal Greg Christian a druhou kytaru obsadil Alex Skolnick. V nové sestavě se odbyly první úspěšné koncerty a také premiérové demo. Krátce po jeho nahrání střídá Ronchetta za bubny Louie Clemente. V roce 1987 podepisují Legacy první velkou smlouvu u Megaforce Records.

Těsně před nahráváním debutu kapelu opustil zpěvák Souza, jenž byl zlákán do spřátelených Exodus. Nahradil ho Chuck Billy, jehož příchod znamenal na delší dobu konec personálních změn a fungování v sestavě, jež je označována za klasickou.

Při nahrávání debutu však pracovníci Megaforce přišli s nepříjemnou zprávou; jméno The Legacy mělo již zaregistrováno jisté jazzové uskupení a vydání alba pod tímto názvem nebylo možné. Kapela později zvolila nové jméno Testament, které od toho původního nebylo svým významem příliš daleko. Starý název kapely byl využit pro název debutu; album The Legacy vyšlo v roce 1987.

Úspěšná éra začíná

Hned svým debutem slavili Testament velký úspěch; základna fandů se značně rozrostla a i kritika nadšeně hlásala, že z líhně San Francisca vyšla další originální thrashová kapela, jež byla brzo označována za předního zástupce druhé vlny amerického thrash metalu.

To hlavní ale mělo teprve přijít; v roce 1988 vyšlo album The New Order, na němž kapela značně přitvrdila a zároveň přidala mystickou atmosféru, která dala vyniknout hře obou kytaristů. Zatímco Peterson je odchován thrash metalem, Skolnickovo těžiště je v klasickém hard rocku a jazzu. Právě tento kontrast vlivů obou hráčů se na albu New Order zřetelně projevil a přispěl k velmi dobrému výsledku.

Pestrá závěť

O rok později Testament opět překvapili albem Practice What You Preach, jež bylo i přes svou říznost plné různorodých vlivů a nálad, které daly vyniknout opět Skolnickově kytaře a Billyho zpěvu, jenž už na předchozí nahrávce ukázal, že vedle hřmotného řevu umí i melodicky a čistě zpívat.

Vražedné tempo jeden rok = jedna deska Testament udrželi i napočtvrté; v roce 1990 vyšlo album Souls of Black, na kterém kapela svůj zvuk uhladila a pokusila se o navození gotické atmosféry. Tento experiment kapele tentokrát příliš nevyšel, čímž se však nenechte zmást; i tak se totiž jedná o skvělé album, na které by se většina kapel nezmohla.

Majstrštyk na rozloučenou

V dubnu 1992 vyšlo pravděpodobně nejlepší album kapely, Ritual. Kapela zúročila několikaleté zkušenosti s experimentováním na předešlých deskách, skloubila všechny vlivy, jež se v jejich hudbě kdy promítly a výsledkem vyrazila fanouškům i kritice dech (byť někteří tvrdili, že se Testament zhlédli v Černém albu Metallicy). To však nic neměnilo na tom, že celkový dojem byl více než působivý.

I přes dosažený úspěch nešlo zastavit rozpadající se soudržnost kapely; Clementeho evidentně bavil metal (i hudba obecně) méně než dříve a Skolnicka stále více oslovoval jazz. Později oba dva odešli, čímž udělali symbolickou tečku za nejúspěšnější érou kapely.

Zdroj: roger-waters.com

Roger Waters

Roger Waters navštívil Českou republiku zatím dvakrát. Poprvé tomu bylo v roce 2002 s jeho projektem In the Flesh, druhý a zatím poslední koncert se odehrál před třemi lety v pražské O2 areně. Koncert měl dvě části, ta první byla složena z písní jeho sólové kariéry a největších hitů Pink Floyd. V druhé části Waters odehrál kompletní floydovské The Dark Side of the Moon, třetí nejlépe prodávané album hudební historie.

Watersova tvorba je velmi ovlivněna smrtí jeho otce. Eric Flatcher Waters padl za druhé světové války, když Rogerovi bylo pouhých pět měsíců. Tato ztráta ho provází celý život a promítá se do mnoha písní, jedním z příkladů je skladba The Fletcher Memorial Home z alba The Final Cut.

Pink Floyd jako Watersova doprovodná kapela

Roger Waters se ocitl na postu zpěváka v Pink Floyd až jako třetí v pořadí. Původním zpěvákem byl Syd Barrett, který ale kvůli svým psychickým problémům byl postupně nahrazen kytaristou Davidem Gilmourem, který se ke kapele přidal na začátku roku 1968. Až s odchodem Barretta se Waters postavil za mikrofon a převzal i vedení kapely.

Postupem času začínal Waters ve skupině přebírat čím dál větší kontrolu nad hudbou. Vymýšlel různá témata a myšlenky, kterými se měla alba ubírat, začala vznikat koncepční alba. Zpočátku se na tvorbě hudby podílela celá kapela, pouze texty byly Watersovy, později byl ale vliv zbytku kapely čím dál menší, což vyvrcholilo u alba The Final Cut, které je Watersovo i hudebně a zbylí členové Pink Floyd se na něm podíleli jen jako doprovodná kapela. Vztahy v kapele se tím velmi horšily a vyústily v roce 1985 odchodem Rogera Waterse z Pink Floyd.

Za velkou zdí

Waters do svých textů často přenášel své osobní pocity a zkušenosti. Nejrozsáhlejší takovou ukázkou jeho osobnosti je rocková opera The Wall vydaná v listopadu 1979. Šlo o velký projekt, vydáno bylo dvoualbum, ke kterému kapela uspořádala turné, a byl i natočen film. Znovu je to spíše dílo Waterse než celých Pink Floyd, ale i přesto je jedna z komerčně neúspěšnějších skladeb nejen tohoto alba z velké části dílem kytaristy Davida Gilmoura.  Kytarové sólo ve skladbě Comfortably Numb je často časopisy oceňováno jako jedno z nejlepších.

Album The Wall vznikalo v době, kdy Waters začínal pociťovat odcizení od publika, atmosféra na koncertech začínala být neosobní a Watersovi připadalo, že nikdo tam není proto, aby jeho písně doopravdy poslouchal. Hlavní postava, kterou představuje hudebník Pink, odráží i Watersovy vztahy se svou matkou, ponižování od učitelů, rozchod s manželkou a v neposlední řadě i úmrtí jeho otce. Pink si postupně díky všem problémům začíná vytvářet kolem sebe pomyslnou zeď, která ho od všeho izoluje. Stejnou zeď z kartonů postavili i Pink Floyd mezi sebe a publikum na turné k tomuto albu.

Svoji zeď znovu postaví Roger Waters po letech i v Praze, 15. dubna 2011 v O2 areně a rozhodně je na co se těšit.

Zdroj: deeppurple.org

Deep Purple

1967 – 1968: Aneb jak to všechno začalo

V roce 1967 kontaktoval bývalý bubeník Searchers Chris Curtis londýnského obchodníka Tonyho Edwardse, zda by mu pomohl založit kapelu, kterou pojmenoval Rundabout. Edwards souhlasil a přibral další dva partnery, Johna Coletta a Rona Hirea (Hire-Edwards-Coletta = HEC Enterprises).

>>> Koupit vstupenky na jejich vystoupení v Olomouci zde <<<

Postupně se přidali varhaník Jon Lord a Ritchie Blackmore. Přestože sám Curtis odpadl, projekt žil dál pod hlavičkou HEC Enterprises, takže nábor hudebníků pokračoval. Přibyli basák Nick Simper, zpěvák Rod Evans a bubeník Ian Paice. Tím byla hotová počáteční sestava legendy rockové hudby, která byla stvrzena změnou jména na Deep Purple podle oblíbené písně Ritchieho babičky.

1968 až 1970: Průlom

Kapela slavila první úspěch s coverem Hush od Joea Southa, který byl na jejich debutovém albu Shades of Deep Purple, a byli přibráni jako předskokani na turné Goodbye skupiny Cream.

Po druhém albu The Book of Taliesin a třetím albu Deep Purple byli vyhozeni Rod Evans a Nick Simper a přišli zpěvák Ian Gillan a Roger Glover z Episode Six. Po intenzivním koncertování po USA skupina konečně prorazila s trojdílným symfonickým eposem Concerto for Group and Orchestra, kde spolupracovali se symfonickým orchestrem Royal Philharmonic Orchestra. Byla to jedna z prvních spoluprací mezi rockovou kapelou a orchestrem.

1970 až 1975: Vrchol

Kapela svými dvěma studiovými alby ve své nejsilnější sestavě Deep Purple in Rock a Fireball položila spolu s Led Zeppelin a Black Sabbath základy metalu. Zřejmě absolutního vrcholu dosáhli na albu Machine Head, kde je nesmrtelný hit Smoke on the Water, který napsal Roger Glover, inspirován již notoricky známým incidentem, kdy na koncertu Franka Zappy fanoušek vystřelil světlici na pódium a celá budova do několika minut shořela.

Zdroj: deeppurple.org

Deep Purple

Kapela jela nekonečné koncertní šňůry a nahráli další album Who do We Think We Are, kde je další nesmrtelný hit Woman from Tokyo. Napětí v kapele ale vyústilo v odchod Gillana a Blackmore zaštítil své další angažmá v kapele výměnou basáka. Na místo Gillana byl vybrán neznámý David Coverdale a novým baskytaristou se stal Glenn Hughes. Kapela v tomto složení pak nahrála další dvě alba; Burn a Stormbringer. V roce 1975 odešel Blackmore, aby založil svůj známý projekt Rainbow.

1975 až 1980: Rozpad

Na místo Blackmora byl přijat Tommy Bolin, se kterým přišel i začátek konce Deep Purple. Album z roku 1975 Come Taste the Band nebylo dobře přijato a při turné k jeho uvedení zažívala skupina poslední agónii. Bolinův problém s heroinem a vnitřní neshody nakonec vyústily v rozpad Deep Purple.

1980 až 1984: Vedlejší projekty členů

Bolinovo zneužívání heroinu ho dohnalo až k předávkování v roce 1976, kdy byl na turné jako předskokan Jeffa Becka.

Co se ostatních členů kapely týče, tak ti se dobře etablovali v jiných kapelách jako například Rainbow, Whitesnake nebo Black Sabbath. Snahy v nový začátek vedly až k nepříjemnému incidentu, kdy v roce 1980 rozjel Rod Evans turné s partou neznámých hudebníků a nazval tuto formaci Deep Purple. Kapela stačila odehrát několik koncertů, dokud jim soud nezakázal používat tento název. Rod Evans následně musel zaplatit pokutu ve výši 672 000 dolarů za neoprávněné užití názvu kapely.

Zdroj: deeppurple.org

Deep Purple

1984 – současnost: Znovuzrození

V roce 1984 kapela ohlásila návrat na scénu v původním složení ze sedmdesátých let (Blackmore, Gillan, Glover, Lord, a Paice). V říjnu toho roku vydali nové album Perfect Strangers a jejich celosvětové turné mělo obrovský úspěch. Po změně zpěváka (Ian Gillan byl nahrazen Joem Lynnem Turnerem z Rainbow) natočili album Slaves & Masters, které se ale s Turnerovým zpěvem neuchytilo. Kapela tedy opět přijala Gillana a ve starém složení nahráli The Battle Rages On.

Staré spory ale opět vypluly na povrch a po evropském turné v roce 1993 odešel již nastálo Blackmore. Kapela narychlo sehnala Joea Satrianiho, aby mohla dokončit japonský koncert a letní evropskou tour v roce 1994. Kvůli problémům s kontrakty s nahrávací společností se ale Joe nemohl stát stálým členem, takže kapela definitivně přijala jako náhradu za Blackmora až Steva Morse z Dixie Dregs.

Zdroj: deeppurple.org

Deep Purple

Kapela opět hodně koncertovala a nahrála také alba Purpendicular a Abandon. V roce 2001 musel na místo Jona Lorda, jenž měl zdravotní potíže, nastoupit dočasně Don Airey (Rainbow, Ozzy Osbourne, Black Sabbath, Whitesnake), který s kapelou už zůstal, protože Lord se na stará kolena rozhodl vrátit ke své oblíbené vážné hudbě. Kapela následně od roku 2003 nahrála alba Bananas a Rapture of the Deep.

Deep Purple můžete vidět zřejmě už naposledy v České republice 26. října v O2 areně a den poté v Olomouci, kam si můžete koupit lístky online zde.

Diskografie:

1968 – Shades of the Deep Purple
1968 – The Book of Taliesin
1968 – Deep Purple
1970 – In Rock
1971 – Fireball
1972 – Machine Head
1973 – Who do we think we are
1974 – Burn
1974 – Stormbringer
1975 – Come Taste the Band
1987 – The House of Blue Light
1990 – Slave and Masters
1993 – The Battle Rages on
1996 – Perpendicular
1998 – Abandon
1998 – Made in Japan
2003 – Bananas
2005 – Rapture of the Deep

Zdroj: wikimedia.org

Jaromír Nohavica

Jaromír Nohavica se narodil v Ostravě před více než půl stoletím. Za svůj život se naučil hrát na několik hudebních nástrojů, přičemž nejvíce přilnul ke kytaře, flétně, houslím a také heligonce, což je tahací harmonika. Krom hudebníka je rovněž dobrým textařem. Proslavil se například textem písně Lásko, voníš deštěm pro Marii Rottrovou nebo také spoluprací s Českých rozhlasem v Ostravě či Věrou Špinarovou.

Od počátku osmdesátých let začal Jarek vystupovat s vlastním repertoárem. V roce 1988 přichází první album Darmoděj, složené z koncertních záznamů. Hned další rok vychází druhé album s názvem Osmá barva duhy a do třetice vydává v roce 1990 album V tom roce pitomém.

Album Mikimauzoleum z roku 1993 určitě stojí za zmínku. Jedná se o první studiový projekt. Na něm Jaromír spolupracoval s Karlem Plíhalem, Petrem Rímským a mnoha dalšími. Nohavica zde pouze zpívá, o hudební doprovod se postaral již zmíněný Karel Plíhal, v jehož olomouckém nahrávacím studiu deska také vznikla.

Nohavica je známý svými písněmi i u nejmenších posluchačů. V řadě za sebou, tři čuníci jdou si zpívají (nejen) děti už více než deset let. Nohavica vydal album a knihu s názvem Tři čuníci jdou, která je sbírkou písní především pro děti. Častým námětem jsou zvířata.

Jak šel život dál, vydal tento slavný ostravský písničkář další alba a získal několik ocenění. Jeho koncerty přitáhnou vždy spoustu lidí, kteří si to náležitě užijí. Jarek střídá spisovnou mluvu, ostravský dialekt a třeba i hantýrku určité profese. Je významnou osobností českého folku a svým osobitým vystupováním se dokázal zapsat do paměti nejen rodilých ostraváků. No řekněte sami, také jste už někdy slyšeli Ladovská zima za okny je…?

Zdroj: archiv kapely

Irie Révoltés

Irie Révoltés jsou francouzsko-německá parta původem z německého Heidelbergu a skládají se celkem z devíti hudebníků. Fungují od roku 2000 a za dobu svého působení stihli vydat dvě alba, pět singlů a vydobýt si uznání celé Evropy. Zpívají především ve francouzštině, ale také anglicky, německy či španělsky. Ve své tvorbě míchají reggae, dancehall, hip-hop, ska i soul a energický náboj jejich skladeb nikoho nenechá v klidu sedět.

>>> Irie Révoltés vystoupí na festivalu Mighty Sounds 2010. Koupit vstupenky za 820 korun zde. <<<

Irie Révoltés ale nejsou jen kapelou, která hraje dobrou hudbu a občas na pódiu pokřikuje nějaká hesla. Svými texty bojují proti diskriminaci, rasismu, šovinismu či sexismu, řeší v nich sociální problémy a podobná témata. A nejen to, Irie se totiž skutečně podílejí na projektech, které například zřizují výstavbu čističek vody v Etiopii či pomáhají postiženým lidem.

U nás v Čechách kapela hrála několikrát, například na festivalu Rock for Church(ill) či v pražské Lucerně a publiku je velmi dobře známá. Skvělou zprávou pro všechny, kdo se s touhle partou zatím nesetkali naživo, je to, že tak mohou učinit přibližně za měsíc, kdy Irie Révoltés vystoupí jako jedna z hlavních hvězd festivalu Mighty Sounds.

Lístky na festival jsou ještě v prodeji v síti Eventim za 820 korun a koupit je můžete už nyní online zde.