Zdroj: archiv

Original Dixieland Jazz Band

Dixieland označuje veškerou tradiční jazzovou hudbu jak afroameričanů, tak bělochů, jež se hrála v americkém New Orleans kolem roku 1900 a postupně se odtud rozšířila do Chicaga a New Yorku. Jedná se o první etapu historie jazzu, která vytyčila směr jeho dalšího vývoje.

Nástrojovému obsazení dominovala trubka nebo kornet

Dixieland charakterizovala zejména kolektivní improvizace klarinetu, trubky (případně kornetu) a pozounu. Rytmiku zde tvořilo piano a bicí. Postupně se v sestavách objevoval suzafon nebo tuba, časem také kontrabas a piano bývalo doplněno či zcela nahrazeno banjem, popřípadě kytarou. Další nástrojové rozšiřování vrcholilo vznikem big bandů, jejichž základ však stále představoval tradiční dixielandový soubor.

Hlavní melodie se objevovala v trubce, kterou zdobil horní druhý hlas klarinetu svými odpověďmi. Dvojici doplňovaly melodické průtahy pozounu s typickým glizandem. Hned od počátku se důležitým prvkem aranžmá stalo střídání improvizovaných sól jednotlivých nástrojů. Při nich hudebníci důsledně dodržovali harmonickou i formální strukturu hlavní melodie. Tento princip se ve své podstatě v jazzu objevuje dodnes.

Original Dixieland Jazz Band – otcové dixielandu

První desku s tímto novým stylem, který vycházel z ragtimu a blues, natočil soubor Original Dixieland Jazz Band již v roce 1917 a skladby jako Tiger Rag, At The Jazz Band Ball nebo Saint Louis Blues se staly základem repertoáru mnoha slavných hudebníků. Vedle Louise Armstronga začínali u dixielandu (nebo z něj vycházeli) i Benny Goodman, Glenn Miller, Duke Ellington a řada dalších.

Kouzlu tradičního jazzu propadl i Ivan Mládek

V Čechách z této tradiční hudby těžil kromě Jaroslava Ježka také  Suchý se Šlitrem nebo populární Ivan Mládek. Dixielandu se i dnes věnuje řada souborů. Buď propadly jeho veselému a podmanivému rázu, nebo zjistily, že může být zajímavým prodejním artiklem a turistickým magnetem. Jedním z nejznámějších míst v Čechách, kde člověk dixieland nemine, je již tradičně Karlův most.

Foto: archiv kapely

Venom

Za všechno může Venom?

V první dekádě 80. let vládne drsnému metalovému světu thrash metal. V té době asi nejtvrdší hudební styl vůbec, který byl zanedlouho nahrazen americkým death metalem. V roce 1982 přichází britská metalová kapela Venom s novou deskou nazvanou Black Metal. Na obalu, podobně jako na prvním debutu, se objevuje ďábel s pentagramem na čele a o desku a kapelu se začínají zajímat média i fanoušci. Kapela jako první používá pro svou image satanské relikvie a její členové jsou okováni nátepníky s hřeby a jinými doplňky. Máničky poslouchající drsný metal objevují nový kult. Začátky black metalu také ovlivňují nově vznikající kapely Hellhammer, Celtic Frost, Slayer, Possessed a později Bathory.

Mayhem to vzali vážně

V roce 1984 kamarádi pod přezdívkami Necrobutcher a Euronymous, tíhnoucí ke svým idolům Bathory, Venom a Slayer, pokládají v norském Bergenu základy jedné z nejkontroverznějších metalových kapel. Čiré zoufalství, satanismus a pochmurná atmosféra doplněná murmurovým vokálem staví kapelu do naprosto nové hudební subkultury. Koncem osmdesátek má black metal své věrné fanoušky především ve Skandinávii. Obaly desek obohacují obrácené kříže nebo zlostné pohledy členů. Všudypřítomné válečné barvy, palcáty, umělá krev a louče…. Přichází nový kult!

Když metal zabíjí

Začátkem 90. let nastává vrchol black metalu. Rodí se nové hudební kapely hrající černý metal. Burzum, Marduk, Gorgoroth, Dark Funeral… Ti všichni zápasí o nálepku The True, kterou si později také kapela Mayhem přidává ke svému logu. Oddanost Satanovi, pohanské smýšlení a pohrdání křesťanstvím v nejvyšší možné míře; to byly hlavní atributy těchto kapel. Roku 1991 přichází první smutný následek black metalového života. Zpěvák Mayhem s příznačným jménem Dead je nalezen mrtvý s prostřelenou hlavou. Sebevražda rozpoutala vlnu pochybností. Poněkud podivnou zajímavostí na této události je, že fotka mrtvého zpěváka je prý ukradena a objevuje se později na živé nahrávce kapely. Posledním hřebem do rakve je legenda o tom, že si bubeník Hellhammer vyrobil šperky z Deadovy lebky.

Rozpoutání pekla…

V roce 1993 se v kapele Mayhem vyhrocují spory natolik, že baskytarista Kristian Vikernes, který si říká Varg nebo Count Grishnack, zabíjí nožem svého spoluhráče řečeného Euronymous. Jediným známým faktem okolo události je skutečnost, že Euronymous dlužil Vargovi peníze za pořízení studia. Varg stačí ještě před vraždou s dalšími norskými nadšenci black metalu (například členem Emeror) naplánovat a zorganizovat vypálení desítek tradičních norských dřevěných kostelů. Mezi nejznámější patří zrekonstruovaný kostel sv. Fantofta. Varg dostává 21 let natvrdo…

Hořící kostel Fantoft, Z knihy Lords of Chaos

Klid po bouři… Nová éra black metalu

Ke konci 90. let přichází na řadu takzvaný neo-black metal, dá-li se tomu tak říkat. Kapela Cradle of Filth, hrající původně prý parodii na death metal, přichází s debutem Principle Of Evil Made Flesh. Více techniky, vřeštící hlas Daniho Filtha, zpívajícího nejméně ve třech polohách hlasu a gothic-satanská image posouvá black metal do jiných kolejí. Novinkou jsou také ženské vokály.

Mnoho nových kapel je za black metal považováno především kvůli svému havranímu vokálu nebo jen záhrobním barvám na obličeji. Tak či tak, některé staré legendy vydávají stále desky a někteří už nejsou zdaleka tak true, jak bývali. Pohrobci Mayhem dokonce přidali na novodobější desku Grand Declaration of War nějaké ty samply, bubeník Hellhammer z Mayhem si odskočil do kapely Kovenant, hrající space-elekro-black. Desky jsou zvukově precizní, ale syrovost stále stejná. Dnešní black metal je ale stále o kultu. Specifická odnož rockového náboženství. Všichni fanoušci se shodnou na třech věcech; odpor k církvi, pohanské myšlení a láska k přírodě.

Black metal a jeho poslední podoby

Začátkem milénia se black metal jako žánr roztrhává čím dál více na přídomky. Vzniká symfonický black metal (Arcturus), electro black metal (The Kovenant) a jiné odnože. Máničky často hází black do tří škatulek; True black metal (Mayhem a pokud chcete i thrasový Venom…), Old School black metal (Marduk, Gorgoroth, Enthroned, Immortal…) a do zbytku cokoliv, co má s blackem něco společného, ale objevují se klávesy, ženský vokál nebo jiné modernější prvky (Cradle of Filth, Morgul…). Mnoho kapel také hraje čistě přírodní, fantasy nebo mýty opředený black metal (Enslaved, Summoning). Tyto kapely se naprosto distancují od satanismu. Mnoho dnešních kapel mixuje black s death metalem nebo doom metalem.

Varg se vrací…

Legendární člen Mayhem a projektu jediného muže Burzum je po šestnácti letech na svobodě. Loni byl předčasně propuštěn. Po depresivních ambientních deskách a kontroverzní knize Vargsmal překvapil letošní novinkou Belus. Syrový black metal, ale i čistý vokál a instrumentální ambientní zakončení.

Black metal v Čechách

Bezesporu největší legendou je kapela Master´s Hammer. Jejich deskami Rituál nebo Jilemnický Okultista byl inspirován dokonce i ledajaký severský nadšenec. Mezi další slavné domovské příznivce jmenuji ještě kapely Root a Törr. Kapela Root si od 80. let zachovala svou image i myšlenku a stále nahrává a koncertuje. Ještě rád připomenu kapely Sorath nebo novodobější Trollech.

Kam za black metalem?

Mezi asi nejznámější české festivaly tohoto stylu bych doporučil Brutal Assault (vstupenky kupujte za 1 400 korun zde), kde hrají severské špičky. Letos tam budou k vidění například Gorgoroth a Graveworm. České interprety lze najít na Apocalyptic Form Of Death (AFOD).

Berte to s rezervou

Ostatně i já, odrostlejší black metalový nadšenec, jsem přišel na to, co mi tato hudba dává a čím mě ovlivňuje. Miluji tvrdou hudbu. Typický krákoravý hlas a někdy i ten ženský operní hlas. Miluji sílu v hudbě, rychlé tempo a trochu jiné myšlenky, než že je málo lásky a hodně korupce. Mýtičnost a znatelná syrovost mě k black metalu poutá. Opravdu ale – kromě pár lidí, které si potřebují něco dokazovat – neznám nikoho, kdo by viděl black metal jako nástroj okultismu a nesolidarity. Spousta lidí z BM hudební branže jsou moji přátelé a nedělá jim problém koukat na svět stejnýma očima jako kdokoliv jiný. Pivo a dobrá hudba – nejen black metalová, ale všeobecná rocková podstata – všechny spojuje.

Doporučené desky (možnost koupit online)

Venom: Black Metal (Koupit za 415 korun zde)
Bathory: Under the Singh of the Black Metal
Burzum: Aske
Mayhem: De Mysteriis Dom Sathanas
Mayhem: Grand Declaration of War
Emperor: Into The Nightside Eclipse
Immortal: Battles in the North (Koupit za 549 korun zde)
Marduk: Panzer Division Marduk
Dimmu Borgir: Stormblast
Cradle of Filth: Principle of Evil Made Falash
Master’s Hammer: Rituál

Zdroj: archiv

Cool jazz

O hudebním stylu cool jazz se hovoří od konce 40. let dvacátého století. Tak jako umělecké směry reagovaly v naší historii vždy jeden na druhý, je cool jazz reakcí progresivních afroamerických a bělošských jazzmanů na hektický bebop, který ovládal zejména newyorské a chicagské kluby celá čtyřicátá léta. Oproti pravidly omezenému a sólisticky zaměřenému bebopu přinesl cool jazz zklidnění. Vzorem se stala úsporná hra a vzdušný tón saxofonu Lestera Younga.

Důraz se přenesl na aranžmá a souhru celé kapely a i improvizační pasáže byly podřízeny celku. Hovořit lze o vyšších uměleckých nárocích na hudbu, což souviselo s klasickým hudebním vzděláním většiny interpretů cool jazzu. Nezbytná improvizace zde dostávala nový rozměr a oproti předchozímu vertikálnímu pojetí ve vztahu k harmonii se objevují prvky horizontální improvizační koncepce, respektive modálního jazzu. Sólisté při svých chorusech pracovali s hudebními motivy a dbali na melodicky klenuté a dlouhé fráze. Cool jazz znamenal i zvolnění tempa jazzových skladeb od předchozího fastu k mediu či slow.

Jakýmsi ideovým nosičem se později v roce 1957 stala deska Birth of cool trumpetisty Milese Davise, kterou nahrál se svou tehdejší hudební formací Capitol orchestra. Zde se aranžérsky prosadil zejména Gil Evans. Ve svých skladbách uplatnil i v jazzu netypické nástroje jako například tubu či lesní roh. Bubeníci Max Roach, Kenny Clark, altsaxofonista Lee Konitz či trombonista J. J. Johnson, kteří na tomto albu rovněž hráli, jsou dodneška považováni za otce cool jazzu.

Jakousi západní odnoží neworského cool jazzu se stal west coast jazz, jehož představiteli byli zpívající trumpetista Chet Baker, bubeník Chico Hamilton nebo baritonsaxofonista Gerry Mulligan.

Odkaz cool jazzu je dodnes životný. Znamenal předstupeň k modernímu a free jazzu a i pro současné jazzové hudebníky představuje nevyčerpatelný inspirační zdroj.

Zdroj: archiv

Líza Simpsonová se svým saxofonem

Ač je téměř celý z kovu, patří kvůli své stavbě a způsobu, jakým se na něj hraje, do rodiny dřevěných dechových nástrojů. V mnoha ohledech je podobný klarinetu; klasický nátisk je stejný, hubička s jedním plátkem velmi podobná. Saxofon se ale proslavil hlavně jako jazzový a rockový nástroj, zejména kvůli tomu, že pro klasickou hudbu je jeho tón příliš robustní a ostrý. Přesto existuje i několik koncertů pro sólový saxofon a orchestr.

První saxofony byly vytvořeny na začátku 40. let 19. století belgickým nástrojařem, flétnistou a klarinetistou Adolphem Saxem. Symbolické narozeniny slaví saxofon 28. června, toho dne byl roku 1846 patentován. Sax navrhl celkem čtrnáct typů saxofonů, některé z nich ale dodnes nebyly zkonstruovány.

Z původních dvou navržených rodin saxofonů se dnes nejvíce používají vojenské typy, zejména sopránový, altový, tenorový a barytonový. Jediný nástroj z orchestrální rodiny, který dosáhl větší popularity, byl tenorsaxofon laděný v C, používal se zejména ve 20. a 30. letech 20. století.

Na popularitě začal saxofon nabírat na počátku dvacátého století, kdy jako módní novinka pronikl do varieté a v tanečních kapelách tehdy nahradil housle. Později na něj začali jazzoví hudebníci napodobovat frázování a razantní projev neworleanských trumpetistů, a tím definovali saxofon jako energický sólový nástroj, který dokázal konkurovat i trubce.

Zdroj: archiv Topzine.cz

Nejužívanější typy saxofonů

Saxofon nabízí hudebníkům v mnoha ohledech spoustu možností k výběru. Většina nástrojů je sice z mosazi (následně lakované nebo stříbrně či zlatě pokovované), ale vznikly i saxofony z plastu, stříbra nebo bronzu. Hubička bývá z ebonitu, plastu nebo kovu, ale k dostání jsou i skleněné, dřevěné, křišťálové a dokonce i kostěné. Plátky se liší velikostí i tvrdostí.

A samozřejmě každý druh saxofonu nabízí jiné zvukové a hráčské možnosti. Většina slavných hráčů jich střídala několik. Každý si také podle svých potřeb přizpůsobil nátisk a postoj. I na poli zvláštních efektů je saxofon studnicí možností pro tvořivé hráče.

Kromě výše uvedených legend patří mezi známé saxofonisty například  Sidney Bechet, Johnny Hodges, Coleman Hawkins, Lee Konitz a ze současných hráčů jmenujme aspoň Evana Parkera, Waynea Shortera a Grega Osbyho. Na saxofon hraje ale také David Bowie nebo Brian Molko z Placebo.

Zdroj: stránky kapely

Nirvana

Počátky

Grunge vznikl zhruba v polovině 80. let 20. století ve státě Washington, zejména bývá spojován se Seattlem a tamní nezávislou nahrávací společností Sub Pop. Jeho kořeny zasahují do hardcore punku, heavy metalu i indie rocku. Mezi jeho předchůdci bychom mohli najít tak rozdílné hudebníky, jakými jsou třeba The Stooges, Melvins, Sonic Youth nebo Black Flag.

Za první grungeovou kapelu je považována Green River. Existovala sice jen několik let, ale její členové stáli později u zrodu mnohem slavnějších skupin; Mudhoney, Temple of the Dog a Pearl Jam. Ohledně názvu tohoto hudebního proudu panují nejasnosti. Bývá připisován Marku Armovi z Mudhoney, podle této teorie vznikl ze slangového slova grungy a znamená špinavý, roztrhaný. Jiná legenda ale tvrdí, že jeden novinář přirovnal sound seattleských kapel ke zvuku znějícímu při leštění parket a podle značky jedné leštěnky se začalo říkat grunge.

Špinavý zvuk, staré oblečení

Po hudební stránce se grunge vyznačuje tradičním složením kapely (elektrická kytara, basa, bicí, zpěv), zašpiněným zvukem kytar (často se používají různé efekty a ruchy) a silnými riffy. Na rozdíl od punku se ale objevují i složitější harmonie a instrumentace nebo pomalejší tempo skladeb. V textech se mísí vztek a apatie, jsou často velmi ponuré. Mezi nejčastější motivy patří odcizení, touha po svobodě a deprese. Nevyhýbají se ani dříve tabuizovaným tématům, jakými jsou drogy nebo sebevražda.

I vzhledově je grunge dobře rozpoznatelný. Přestože styl oblékání, jaký známe zejména z klipů Pearl Jam (staré oblečení, kostkované flanelové košile, roztrhané džíny, tenisky Converse), byl okolo Seattlu kvůli chladnému podnebí běžně rozšířený, díky grunge se z něj stala móda. S nevýrazným oblékáním je spojena i nechuť k pompézním představením. Grungeové koncerty byly (a jsou) nabité energií, sílu jim dávalo hlavně propojení publika s kapelou, nepotřebovaly žádné úžasné kostýmy, světelnou show a efekty.

Grunge’s not dead!

Vrcholu popularity dosáhl grunge na počátku devadesátých let, a to hlavně díky albu Nevermind od Nirvany a debutu Pearl Jam s názvem Ten. Další významné kapely jsou například Alice in Chains, Soundgarden nebo Stone Temple Pilots. Po sebevraždě Kurta Cobaina v roce 1994 začal grunge sice postupně upadat, ale díky Pearl Jam, Chrisu Cornellovi, Foo Fighters a dalším přeživším přežívá (alespoň částečně) i tato hudba zkurvené generace.

Zdroj: archiv

Marc Bolan

Blyštivé počátky, konec starého hippie stylu

Za první glamrockovou vlaštovku je považován anglický zpěvák Marc Bolan. Nejprve sice se svou skupinou Tyrannosaurus Rex hrál spíš psychedelickou folkovou hudbu, v roce 1970 ale s písněmi Ride A White Swan a hlavně no. 1 hitem Hot Love přišlo zjednodušení melodií i textů a hlučnější kytary s drsným zvukem. Tato změna se jednoznačně projevila na albu Electric Warrior a také na Bolanově image.

Poprvé předvedl Marc Bolan to, co se v následujících letech stalo módou mezi hudebníky i jejich fanoušky, při vystoupení v Top of the Pops na konci roku 1970. Glam znamená v angličtině okouzlující a druhé označení pro tento směr je Glitter Rock, tedy třpytivý rock. Blýskavé, originální, výstřední kostýmy, boty na opravdu vysokých podrážkách, výrazný make-up a účesy, androgynní či bisexuální vzhled, odkazy ke sci-fi a vesmírnému věku.

Zdroj: archiv

David Bowie jako Ziggy Stardust

T.Rextasy a vlna slávy

V roce 1972 se naplno rozhořela glamrocková horečka, zejména mezi velmi mladým publikem. Díky této vlně se proslavili i umělci a kapely tvořící již dříve. David Bowie zašel ve zkoumání možností glamrockového stylu asi nejdál. Alba The Man Who Sold The World a Hunky Dory sice zaznamenala jen malý ohlas, ale s příchodem mimozemšťana Ziggyho Stardusta přišel i finanční úspěch. Ziggy nebyl jen albem, jednalo se o celkový koncept, v němž se ztrácela Bowieho osoba.

Díky vzestupu T.Rex se proslavili také Slade, Sweet, Garry Glitter nebo Suzi Quatro. Glam rock se rozšířil i do USA, i když ne s takovým komerčním úspěchem. Nejvýznamnějšími americkými zástupci byli New York Dolls, glam rock ale ovlivnil i Lou Reeda a Iggyho Popa.

„The future is out of style“

Módní vlny nemívají dlouhého trvání. Z glam rocku se začala stávat čistá a primitivní komerce. Navíc přišlo disco, reggae, soul, funk a také nostalgie po 40. a 50. letech. Vesmírný věk skončil, budoucnost už nebyla in. David Bowie se po rozlučkovém koncertě Ziggyho Stardusta v červenci 1973 vydal jiným směrem. T.Rex rychle ustoupili z výsluní, Bolan navíc 16. září 1977 v 29 letech zemřel při autonehodě. Většina kapel glamrockové vlny – ať už starších nebo vzniklých až v sedmdesátých letech, například Queen – postupně proměnila svůj styl i image. Sweet se pustili do progresivnější hudby, Roxy Music se po obnovení v 80. letech plně ponořila do New Wave.

Přestože éra glam rocku trvala stěží pět let, dekadentní estetika, neobvyklé chování a oblékání a tvrdý pop-rockový zvuk doplněný saxofony, klávesami nebo klavírem zanechaly na dalším vývoji populární hudby velmi znatelné stopy.

Bájné bitvy, hrdinní válečníci, mystické síly a nekonečné výhry. Téma kralující na ústech zpěváků kapel, jež se rozhodly hrát power metal. Hudbu, která překypuje hrdostí, mocí a sílou. Styl nepříliš odlišný od svého staršího bratříčka heavy metalu. Honosí se melodiemi a mocnými chorály.

Zdroj: archiv skupiny

Kapela Running Wild

Power metal svými kořeny tkví v 80. letech. Základy převzal z heavy metalu, ani se od něj příliš neliší. Značným rozdílem však zůstává osobitější, tvrdší vyjádření. Posluchač má co dočinění s mohutnou silnou hudbou zastoupenou pevnými riffy a honosnými melodiemi. Rychlost taktéž není zanedbatelná, převažuje středně rychlé tempo, které výsledku dodává onu sílu a punc.

Další zásadní rozdíl zastupuje lyrika. Právě z textů by měla nejvíce vystupovat ona síla. Jsou v nich opěvovány mocní bojovníci, hrdinové a slavné bitvy. Kapely dávají své zaměření najevo i vlastním vzezřením. Nosí například obdobné uniformy, válečné zbraně; nejčastěji meče a sekery. A především zdobí své obaly desek různými válečnými výjevy.

Jednou z nejznámějších power metalových skupin jsou jednoznačně Manowar. Známí jsou svými obaly desek od malíře Kena Kellyho, jenž se věnuje fantasy obrázkům s převážně válečnou tématikou. Jistou kuriozitou a zajímavostí kapely je její zápis v Guinessově knize rekordů. Své jméno nechala zapsat za svůj nejhlasitější koncert, který dosáhl 131 decibelů. Stalo se tak v roce 1984.

Další skupinou, která jistě stojí za zmínku, je německá Running Wild. Této kapele se přisuzuje prvenství v použití textů o dobách pirátských. Ve svých textech se věnují válečným plavbám různorodých korzárů. Toto téma nastolili svým v pořadí třetím albem Under Jolly Roger.

Krom výše zmiňovaných do power metalu mohou a také patří následující uskupení: Gamma Ray, Grave Digger, Blind Guardian, Rage, Virgin Steele, Angra, Rhapsody, Iced Earth, Evergrey, nebo taktéž čeští Komunální odpad, Salamandra, Nemesis, Abax, Power 5, Wilderness, Deka, Rimortis, Symphonity a další.

Zdroj: wikipedia.cz

The Black Eyed Peace

Dnes kombinuje prvky soulu, hip hopu, rock and rollu, popu nebo funku. Velký boom zažilo Rhytm and Blues v osmdesátých letech, kdy se spojilo s popem. Prince, Michael Jackson, Whitney Houston nebo Bobby Brown zazářili a dodnes září na hudebním nebi.

Rhytm and Blues pojmenoval roku 1947 Jerry Wexler z týdeníku Billboard. Pojmem R’n'B nahradil výraz race music, čímž zcela jistě černochy potěšil! Hudba árenbíčka je chytlavá. Sexy melodie je obdivována po celém světě. Původně doprovázela zpěváka jen basovoá kytara, bicí, klávesy a saxofon. Ale po dlouhém vývoji už tyto nástroje zastaraly.

Současnými R´n´B interprety jsou například Janet Jackson, Mariah Carey, Rihanna s písní Umbrella, Unfaithful nebo We ride. Skupina The Black Eyed Peas míchá R´n´B s hip hopem a nejznámějšími songy jsou Boom, boom, pow, Don´t lie, Shut up nebo Let´s get it started, kde zpívá i Fergie.

V některých písních Justina Timberlaka, Pink, Gwen Stefani nebo Toni Braxton se také nachází prvky R´n´B, ale míchají se se žánry hip hopu, soulu nebo popu.

Zajímavosti:

Toni Braxton se proslavila písní Un-Break My Heart, kterou napsala Dianne Warren. Ta se zasloužila také o některé hity pro Celine Dion, Aerosmith, Mariah Carey, Whitney Houston, Sugababes, Arethu Franklin a další.

Zdroj: wikipedia.org

Etherwave Theremin

Krapet historie

Dne 28. února roku 1928 byl ve Spojených státech ruským fyzikem a zároveň profesionálním hudebníkem Lvem Sergejevičem Těrmenem (1896-1993; později ve světě známým jako Léon Theremin) pod označením US1661058 patentován jeden z prvních elektronických hudebních nástrojů. Etherophon, jak autor nástroj zpočátku pojmenoval (později označovaný mimojiné jako těrmenvox), byl poprvé představen veřejnosti už roku 1920.

Těrmen jej předváděl nejprve v Sovětském svazu (třeba i Leninovi), posléze v Německu, Francii a Velké Británii a na sklonku roku 1927 odjel do USA. Nástroj sice začala tamtéž už následujícího roku vyrábět firma RCA, ovšem jeho vstup na trh nebyl bohužel správně načasován. Brzy přišla hospodářská krize, theremin (jak znělo nové, dodnes užívané pojmenování) nešel příliš na odbyt, a tak jeho výroba u RCA skončila záhy, po dvou letech.

Těrmen pak nástroj vyráběl na zakázku, a to až do roku 1938, kdy byl NKVD unesen zpět do Sovětského svazu. Byl internován na Sibiři, avšak jakmile byly zjištěny jeho schopnosti, věnoval se vojenskému výzkumu (vyvinul také odposlechové zařízení Buran). K vývoji elektronických hudebních nástrojů se vrátil koncem 60. let.

Mezitím se v USA theremin dočkal vylepšení od (později slavného) konstruktéra hudebních nástrojů Roberta Mooga, který pod hlavičkou své firmy v roce 1954 jako první od Těrminových časů zahájil jeho výrobu.

Ač v současnosti theremin vyrábí mnoho výrobců (autor fanouškovské stránky Theremin Connection na myspace.com jich uvádí šest, na  thereminworld.com je pak uvedeno výrobců pětadvacet), nejznámějším nadále zůstává americká firma Moog Music pokračující v Moogově odkazu se svým modelem Etherwave (jeho stavebnici můžete pořídit za zhruba 350 dolarů).

Popis

Theremin je bezdotykový monofonní hudební nástroj, který se ovládá pohybem paží, dlaní a prstů v prostoru. Tvoří jej skříňka se dvěma anténami (nejstarší modely disponují jednou) a dvěma vysokofrekvenčními generátory. Výsledná podoba zvuku je ovlivňována přibližováním a oddalováním rukou od antény. Pravou rukou je ovládána výška tónu, levou jeho síla. Podle údajů, jež uvádí výrobce, má model Etherwave Pro (jehož výroba byla ukončena roku 2007) rozsah šest a půl oktávy. Barva (původního) zvuku thereminu bývá připodobňována smyčcovým nástrojům či lidskému hlasu.

Uplatnění

Nástroj nalezl své využití napříč nejrůznějšími hudebními žánry. Skladby pro něj napsali významní autoři artificiální hudby, jakými byli například Edgar Varèse, Dmitrij Šostakovič, John Cage a po výzvě Lucie Bigelow Rosen (označované NY Times pro nadšenou propagaci thereminu jako Théremin’s high priestess), také Bohuslav Martinů, jehož Fantazii pro theremin, hoboj, smyčcový kvartet a klavír si můžete poslechnout (byť pouze jen část). Thereminu se v nahrávce ujala Carolina Eyck, studentka Lydie Kaviny, Těrmenovy praneteře a současně jedné z veličin thereminu.

Co se týká užití thereminu v hudbě nonartificiální, jeho rozšíření nepochybně napomohla píseň Good Vibrations od Beach Boys, přestože onen známý jako thereminový úvod má na svědomí nástroj jiný, tannerin. Skutečný theremin užili kupříkladu kromě výše zmiňovaných Plastic People of the Universe také Led Zeppelin ve Whole Lotta Love, Pixies ve Velourii a mnozí další. Někteří hudebníci charakteristický zvuk thereminu stejně jako kdysi Beach Boys vyluzují pomocí různých syntezátorů (například Portishead v Mysterons).

Nástroj zaujal také mnohé tvůrce filmové a televizní hudby. Můžeme jej slyšet třeba ve sci-fi klasikách, jimiž jsou Day the Earth Stood Still, It Came From Outer Space nebo seriál Star Trek. Z poslední doby lze jmenovat například titulní melodii seriálu Vraždy v Midsomeru.

Některá nej mezi thereministy

Clara Rockmore (1911-1998) byla jednou ze studentek hry na theremin u Lva Těrmena. Zdokonalila techniku hry na tento nástroj a byla také výjimečnou virtuoskou, podle mnohých nejlepší hráčkou na theremin všech dob.

Lydia Kavina (1967) byla poslední Těrmenovou studentkou, podle několika zdrojů jde o nejvlivnější pedagožku hry na theremin a nejlepší thereministku současnosti.

Thomas Grillo (1963) je dnes také díky YouTube, kde zveřejnil kromě jiného i hojně zhlédnuté lekce hry na theremin, patrně nejznámějším hudebníkem hrajícím na tento nástroj.

Více naleznete například na:

theremin.info
thereminvox.com
thereminworld.com
myspace.com/thereminconnection

Zdroj: metro.co.uk

Britney Spears a Madonna na MTV awards 2003

Průkopníky popu byli The Beach Boys nebo The Everly Brothers. Svou hudbou chtěli za každou cenu prorazit do světa a prodat co nejvíce elpíček. Tím vznikl hudební průmysl, který má s popem hodně společného. Pop music totiž vyjadřuje nejen celou skupinu hudebního žánru, ale i byznys.

V dnešní době se nemluví o ničem jiném než o penězích, počtu prodaných alb, získaných financích. Natočili film nebo reklamu? Musí ji natočit, popový zpěvák musí být viděn. Pop proplul do světa financí a s hudbou, která se dělá pro potěšení, už ho nic nespojuje.

Jako se mění móda například dámského oblečení, tak se i populární hudba časem změnila. Pop nejčastěji tvoří mezník s dalšími žánry, například pop-rock, pop-folk a latin-pop, které značí původní styly.

Hudba popu se pozná snadno. Hlavním tahákem pro posluchače je jednoduchá a výrazná melodie, která chytí za srdce. Cílem písniček je stát se hitem a zalíbit se co největšímu počtu posluchačů.

Zdroj: wikipedia.cz

U2

Od sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století pop zažívá éru největšího rozkvětu. Vznikají skupiny jako Abba, U2 nebo The Bee Gees a celý svět zpívá Dancing Queen, Waterloo nebo S.O.S. Posluchači melodie milují. Nejenže se na ně dá dobře tancovat, ale mají i celkem kvalitní texty. Což se o dnešních popových písních moc říct nedá. Tenkrát zazářili a dodnes svítí například Elton John, Madonna, George Michael, Cher nebo Whitney Houston. Michael Jackson před časem zemřel, ale zbyly nám po něm krásné texty a písně, ne nadarmo se mu říká Král popu.

Elton John je popovou legendou, své songy doprovází sám na klavír a tím jim dodává šmrnc. V některých písních hrají i housle, které ještě více umocní emotivní napětí, které z nich vyzařuje. Hity jako Can you feel the love tonight nebo Candle in the wind, jejž zazpíval na pohřbu princezny Diany v roce 1996, vynikají svou melodií a křehkostí. Can you feel the love tonight dokonce získala Oscara za nejlepší filmovou píseň ve filmu Lví Král. Všechny jeho hity mají spád, nabádají nás k dalšímu poslechu a dokáží nás zbavit stresu.

V dnešní době je velmi mnoho zpěváků, zpěvaček a skupin, které se zabývají popem. Zpívání se stalo byznysem a hlavně ho lidi chtějí! Chtějí dojemné a zapamatovatelné melodie, protože z nich sálá klid a pohoda, kterou většina z nás hledá. Například Robbie Williams, Ricky Martin, Celine Dion nebo Britney Spears, jejichž pop je spojen s elektronikou a používáním různých vylepšováků pro zjednodušení jejich práce s hlasem. Zpěvákům v tom pomáhají takzvané auto-tune efekty, které hlas jakoby zamlží, nebo jsou i takové přístroje, které interpretovi upraví intonaci a tím pádem mu ve výškách pomohou.

Pop se vyvíjí a nadále se bude vyvíjet, určitě se zanedlouho najdou i jiné způsoby techniky, jak s hlasem pracovat a jaké doprovodné nástroje k tomu využít. Už to nebude jen bicí, elektrická nebo akustická kytara. Budeme svědky velkých show, mnohem větších, než v současnosti dělá Madonna nebo Robie Williams.