Autor: Lubomír Kupčík

Ilustrace na obálce knihy Zločin na Poseidon City

Je to rok, co Vám vyšla kniha Zločin na Poseidon City, která Vás definitivně zviditelnila (ať už pozitivně či negativně) v očích čtenářů fantastiky. Chovali se k vám lidé od té doby jinak než předtím?

Neřekla bych, že to chování lidí z mého okolí změnilo. Možná se spíše změnil jejich náhled na psaní; když jsme před několika lety ve škole dělali průzkum, čím se spolužáci chtějí po dokončení studia nejčastěji stát, kamarádka při pohledu na velice široký a téměř nečitelný graf řekla: „Tak ho zpřehledníme, vyhodíme ty nereálné věci jako básníky a spisovatele…“ Nejenže by to byl prohřešek proti pravdivosti dat, ale ona to ani nebyla pravda. Snad jsem někoho z okolí inspirovala, že i „nereálné“ je možné, když se člověk dostatečně snaží. Někdo se přece tím spisovatelem, hercem nebo kosmonautem stát musí…

Jaké to je oslavit svůj první velký autorský úspěch ještě před dvacítkou?

Pěkné. Doufám, že před dvacítkou se stihnu ještě další… Když mi román vyšel, byla jsem velice šťastná, ale z obvyklého rytmu jsem nevypadla a dál jsem pokračovala v psaní jako dříve. Občas jsem až moc hyperaktivní, ale aspoň nemám šanci usnout na vavřínech. Vždycky je tu nějaká další meta, které chci dosáhnout.

K vydání se chystá množství Vašich povídek. Které se dle Vašeho názoru povedly nejvíce a kdy se na ně máme těšit?

To je trochu jako ptát se rodiče, které ze svých dětí má raději… Ve skrytu duše třeba některé z nich považuje za nadanější či hodnější, ale všechny má stejně rád. Povídky, které se dostanou až na potištěný papír, už ušly kus cesty a dokázaly, že obstojí v určité konkurenci, takže by měly všechny být kvalitní. V antologii Zabij/zachraň svého mimozemšťana mi právě vyšla povídka Až se rozvinou první květy jara, do KOČASu 2010 se chystá Program Ovidius, Pevnost připravuje k vydání  fantasy povídku Smuteční píseň za poslední vílu a Ikarie sci-fi Atamansi. KOČAS vychází v průběhu letních prázdnin, a co se týče časopisů, neodvažuji se odhadovat přesný měsíc, protože plány jednotlivých čísel nejsou hotové a neustále se mění, ale obojí by mělo vyjít letos. Osobně nejraději z nich mám asi Atamansiho, je to přesně ten druh vědecko-technicky laděné sci-fi s nádechem thrilleru, jaký bych si sama moc ráda přečetla. Co se týče dlouhodobějších plánů, na jaro příštího roku se chystá fantasy sbírka Tajná kniha Šerosvitu, na které jsme spolupracovaly s Vilmou Kadlečkovou, Karolinou Francovou, Sančou Fülle a Luckou Lukačovičovou. Vilma, Karolina a Sanča jsou hosty Sletu autorů fantastiky.

Vyjde v brzké době znovu nějaký román, nebo se soustředíte spíše na kratší, povídkovou, tvorbu?

Poslední dobou jsem se soustředila více na povídky, ale nešlo o úplně dobrovolné rozhodnutí, spíše důsledek nedostatku času. Nedávno jsem ale začala pracovat na novém hard sci-fi románu, který bych ráda dopsala do začátku akademického roku. Uvidím, jestli se mi podaří předsevzetí dostát. A v polovině příštího roku by mi u nakladatelství MOBA měl vyjít detektivní a lehce humorně laděný román Nehoda, vražda a náhoda.

Mnoho mladých začínajících autorů píše na amatérské literární servery. Zkoušela jste je?

Amatérské literární servery mě nikdy příliš nelákaly. Dostatečně sebevědomý autor za svou práci rád dostane zaplaceno – alespoň občas. Často je „mzdou“ i uznání v podobě ocenění v literární soutěži a publikace ve sborníku, který má jméno. Mezi zdejší známé soutěže patří třeba CKČ, Ikaros, Vidoucí, Žoldnéři fantazie či O nejlepší fantasy… I amatérské servery jich mnoho pořádají, ale zatím si nevybudovaly tak pevné základy.

V jakém prostředí píšete? Musíte mít absolutní ticho, nebo si k ťukání do klávesnice pustíte nějakou atmosférickou hudbu?

Dříve jsem dávala přednost tichu, ale už jsem si natolik zvykla na hluk nebo hudbu, že teď si většinou pouštím nějakou instrumentální hudbu, obvykle soundtracky. Někdy ovšem píšu u rocku, popu, folku nebo i opery…

Server spisovatele.cz o Vás tvrdí: „V roce 2008 se zúčastnila simulovaného letu do vesmíru při International Space Campu v americkém středisku Marschall Space Flight Center, o rok dříve české Expedice Mars.“ Můžete to uvést na pravou míru? Jak jste se k tomu dostala?

Je to pravda, obou akcí jsem se účastnila. O Expedici Mars i ISC jsem se dozvěděla na internetu, Expedice má stránky mars.halousek.eu a o ISC se zájemce může dozvědět na webu pražského Planetária. Vždycky jsem se zajímala o vesmír a kosmonautiku, a tak jsem neváhala a přihlásila se – vždyť nejhorší, co se člověku může stát, je nic, a nejlepší – v případě Expedice simulovaná mise na Mars (v současném ročníku cesta do belgického vesmírného centra s mezinárodní dětskou posádkou) a v případě ISC pobyt v centru NASA, které bylo v 50. letech postaveno pro Wernhera von Brauna a vývoj raketových nosičů, protože ve středisku White Sands měli, jak už název napovídá, problémy s pískem. Obojí bylo skvělý zážitek a doufám, že s kosmonautikou alespoň jako přihlížející a nadšený amatér nikdy neztratím kontakt.

Co plánujete po maturitě? Někteří hovoří o biologii… Neláká Vás například kariéra spisovatelky?

Spisovatelská kariéra mě samozřejmě láká a nic by mě nepotěšilo více než početné dotazy editorů, zda bych nepřispěla do jejich antologie, či velký úspěch dalších románů, ale zároveň bych se ráda věnovala vědě. Biologie mě odjakživa zajímala a jsem ráda, že jsem se dostala na Přírodovědeckou fakultu UK, kde vyučují osobnosti jako Jaroslav Flegr, jehož výzkum Toxoplasmy gondii obdivuji a jenž je mimo jiné autorem kontroverzní, ale inspirující teorie „zamrzlé evoluce“.

Julie Nováková se bude účastnit Festivalu fantazie 2010 od 2. do 11. července. Uvidíte ji i na Sletu autorů fantastiky.

Na Festivalu fantazie 2010 se staráte o propagaci literární linie Avalcon a především prvního ročníku Sletu autorů fantastiky. Co pro vás tato práce znamená a jak vypadá?

K této práci jsem se dostala vlastně náhodou – s Janem Kotoučem, také hostem Sletu a autorem románu Pokračování diplomacie, jsme se bavili o propagaci Sletu, tak jsem ji začala trochu plánovat a zeptala jsem se Vaška Pravdy, jestli mu propagace z naší strany nevadí. Byl naopak rád a požádal mě, jestli bych se o Avalcon společně s ním a Petrem Šídlem nestarala. Ráda s conem pomůžu a taková práce mě baví; zatím spočívala v propagaci a vytvoření prezentací pro jednotlivé autory, které jsme si s Petrem rozdělili, a přímo na místě půjde o uvádění hostů a pořadů a dohlížení, aby všechno probíhalo včas a hladce.

Na co se mohou návštěvníci Sletu a Avalconu těšit?

Na mnoho věcí! Na hromadné autogramiádě několika desítek autorů si budou moci nechat podepsat knížky od svých oblíbenců a promluvit si s nimi, na besedách a panelových diskuzích si poslechnou názory a zážitky různých spisovatelů a budou moci položit vlastní dotazy, mohou navštívit zajímavé přednášky mnoha autorů, například pana Pecinovského, Pavla Renčína, Petry Neomillnerové, Jana Kotouče a dalších. Je to pro čtenáře unikátní příležitost poznat lidi, kteří na ně obvykle jen nenápadně vykukují zpoza řádek, osobně. A samozřejmě příležitost užít si spoustu zábavy a získat nové přátele se stejnými zájmy.

Logo Festivalu fantazie

Vyrazíte i na jiné programové linie FF? Na jaké a proč?

S výjimkou prvního dne budu na celém FF, takže jiné linie určitě navštívím. Těším se na MoveCon, kde bude hodně programu věnovaného bojovému umění. Od října cvičím shaolin, takže se ráda setkám s dalšími lidmi, které zajímá, a přiučím se něčemu novému. Pak určitě nevynechám FutureCon, kde mám i přednášku o parazitech ve sci-fi a realitě a kde bude spousta zajímavých populárně-vědecky zaměřených pořadů, a historicky první Krimicon, na kterém také zájemcům povyprávím o sériovém vrahu Dexterovi, známém z knih a seriálu. Podle množství času a lidí, na které narazím, snad zajdu i na Klasikon, pořady o Japonsku a další… Vedle zmiňovaných linií se ráda zúčastním spousty doprovodného programu – vodní bitvy, opékání selete, kasina, křtů knih…

Co by si podle Vás měli návštěvníci vzít s sebou?

Rozhodně nesmějí zapomenout na dobrou náladu a ručník… To ostatní už bych ponechala na nich a popřála jim hezkou zábavu.

Zdroj: Galerie Pána Prstenů 2009

Jixipen

Na co se letos mohou návštěvnící LOTRConu těšit?

Podtitulem LOTRConu je „Pán prstenů a mytologie“. Budeme přednášet o světě J.R.R.Tolkiena i dalších mytologiích – o světě Indiánů a Vikingů. Promítneme několik velmi zdařilých fanouškovských filmů, které jsou takřka na profesionální úrovni. V sobotu večer bude koncert-muzikál Falešného společenstva spojený s křtem jejich prvního CDčka.

Podíváme se na Nový Zéland, jehož nádherné scenérie uchvátily svět ve filmu Pán prstenů. Někoho možná zamrazí při slovech inkvizice, mučení či peklo – a někoho to zláká a přijde za námi. Poradíme, kde na Internetu hledat Tolkiena. Také máme pod LOTRconem program věnovaný Zaklínači. A nezapomeneme si hrát, malovat či zpívat.

Kolikátý LOTRCon to už vlastně je, a jaké jsou ohlasy?

Přijde mi, že LOTRCon organizuji už „odjakživa“, byť si stále vzpomínám na trošku nejisté začátky. Nicméně pokud se nemýlím a dobře počítám, tak je LOTRCon letos již čtvrtý v pořadí, který pořádáme. Před tím byl na Festivalu fantazie i program věnovaný Pánu prstenů, ale nikdo ho nerozvíjel. Sama postupně vnímám nárůst fanoušků LOTRConu zvláště po rozhodnutí, že do něj zařadíme právě část týkající se mytologií obecně. Tolkien z mytologií hodně čerpal, proto nám to přišlo jako přirozený krok.

Zdroj: Archiv pořadatelů

Logo Společnosti JRRT

Jak složité je připravit a zorganizovat podobnou akci? Kde k tomu berete chuť?

Nejsložitější je vymyslet koncepci dalšího ročníku, zamyslet se nad tím, co by fanoušky mohlo přitáhnout a potom je skutečně přivést. Při tom se dá zažít hodně zábavy. Pak přichází ta nudnější část – napsat maily či zatelefonovat všem možným přednášejícím a přesvědčit je, že budou přednášet právě u nás. Případně jim navrhnout vhodná témata. A kde brát chuť k této části? Já se už od toho, co mi přednášející předběžně přislíbí účast, těším na tu jeho přednášku. Vlastně když se podíváte na program, je to z velké části „co bych já sama ráda slyšela“. To pak to jde samo. A zjišťuji, že i fanoušky to víc baví. Protože to není „co bychom tam tak dali, nevíš o tom něco?“, ale „co bude skutečně zajímavé a zábavné a kdo to umí natolik, že o tom může přednášet“.

Když někdo chce mít přednášku přímo na vaší linii, jak postupovat?

Jsou dvě možnosti. Buď si vymyslí, že by chtěl přednášet, zaregistruje se přes webové stránky a přednášku si prostě vyplní. Druhou, z mého pohledu lepší alternativou je, že napíše organizátorům, kteří mu předají kontakt na mne, a domluví se přímo se mnou. Tak s nimi budu počítat, mohu jim i poradit s výběrem tématu případně je spojit s ostatními přednášejícími s podobným tématem, aby se mohli navzájem doplňovat. V neposlední řadě jim mohu i poradit s technickými věcmi či dodat materiály.

Logo Festivalu fantazie

A vlastně je tu ještě třetí možnost – domluvit se se mnou přímo na Festivalu a já se mu pak budu pravidelně ozývat. (úsměv)

LOTRCon již tedy má tradici, myslíte, že v ní budete se stejným úspěchem pokračovat i v následujících letech?

Doufám, že ano. Zatím nás to baví a vidím, jak se vše postupně rozvíjí. Bylo by škoda o něj fanoušky připravit.

Autor: Lubomír Kupčík

Ilustrace na plakátu Festivalu fantazie 2010

Úvodem bych se zeptal, jaký bude letos na ComicsConu program. Co můžeme čekat?

Přijede Jirka Pavlovský, takže bude taková hodinová diskuze o tom, co bude a co nebude. Ještě se neví, jestli udělá nějakou přednášku, on spíš raději diskuze.

Dále přijede Kamil Bernášek (Markýz de Sade) a potom spousta dalších kvalitních přednášek, plus exkluzivní  hosté.

Co se týče promítání, to se snažíme udělat tak, aby to nebyly jenom věci, které můžete normálně shlédnout v kině, a aby byly potenciálně zajímavé i pro lidi, které se komiksu třeba zase tolik nevěnují. Takové hardcore perličky. (smích)

Tenhle rok budeme promítat ráno, na úvod, Nicka Furyho s Davidem Hasselhoffem. Tak trochu v návaznosti na Iron Mana, kde ho hraje Samuel L. Jacskon. A večer půjde Batman z roku 1966, remasterovaný s titulky.

Jak dlouho bude akce trvat?

ComicsCon jako takový bude vlastně trvat dva a půl dne. V pátek ráno, celou sobotu a končíme jako celý FF. Takže se bude odehrávat v  druhé polovině Festivalu.

Zdroj: Archiv pořadatelů

Logo ComicsConu 2010

Kolikátý ComicsCon už to bude?

Letos to bude druhý, druhé číslo. Po tom prvním, loni, kdy jsme měli hodně kladných ohlasů, jsme chtěli šířit ukázky vědomostí o komiksech i mezi ne tak komiksově gramotné. Vlastně se do té doby nenašel nikdo, kdo by to dělal; kdo by komiksovou osvětu nějak šířil.

Když u vás někdo chce mít přednášku, musí se vámi, jakožto organizátory nějak hlouběji domluvit, nebo stačí říct?

V téhle chvíli už je to trochu problém, už je uzavřený program. Ale obecně, pokud někdo chce mít přednášku, máme profil na Facebooku, kam dáváme výzvy o nově přednášejících. Minulý rok to byla taková, víceméně, komorní akce, ale tenhle rok se nám ozvalo daleko víc lidí, takže program bude pestřejší. Ale kdokoliv by chtěl mít přednášku, může se ozvat. Na Facebooku máme kontakty jak na zástupce, tak na celý tým ComicsConu.

Zdroj: Archiv pořadatelů

Blair

Jak je to těžké, náročné, zorganizovat takovouto akci?

První největší problém, když chce člověk zorganizovat něco takového, je mít dostatek přednášejících. To byl vlastně problém, se kterým jsme se potýkali hlavně při předchozím ročníku. Ta linie byla kratší. A na poslední chvíli, den před conem, dva přednášející odřekli a vznikla z toho pětihodinová díra. Když jsem připravoval druhý ročník, bylo to jednodušší, protože jsem měl víc přednášejících,většinou lidi, kteří jsou znalí toho, jak to chodí na Festivalu fantazie, takže o to to bylo jednodušší.

Z organizačního pohledu je polovina úspěchu mít kontakty na lidi, kteří mají ochotu přednášet. Potom už je to vlastně taková administrativa a papírování.

Vím, že je to teprve druhý ročník, ale myslíš, že akce bude mít úspěch, že ji budete táhnout dál? Jako pravidelnou součást FF?

Když už došlo na ročník druhý, tak nějak se počítalo s tím, že další ročníky budou. Já myslím, že budou určitě, otázka je, jestli se mnou. Ale já si myslím, že ComicsCon má na to, aby se stal nedílnou součástí Festivalu a možná i časem, vzhledem k tomu, že se komiks v ČR neustále vyvíjí, vidím i velkou budoucnost toho samostatného ComicsConu.

Bohužel, nevím, co se mnou bude za rok. Stejně jako loni se podílím i na jiných liniích Festivalu, je toho hodně.

U nás je totiž pořád trochu problém, že komiks je hlavně v podvědomí starších lidí zafixován jako něco pro malé děti. Když jsou na conu přednášky o komiksech, může je to oslovit.

Autor: Lubomír Kupčík

Ilustrace na plakátu Festivalu fantazie 2010

Jak píšete na svých stránkách manfan.eu, Manifest fantastiky je poměrně novým klubem ve vlnách českého fandomu. Stojí už ovšem na starších myšlenkách. Můžete nám to trochu osvětlit?

Jakub: Někdy kolem roku 2004 nebo 2005 jsem došel k přesvědčení, že bych rád něco dělal pro fandom, zapojil se do dění. I napadlo mě založit klub. Neznal jsem tehdy ještě tolik fanů a neměl v tomto ohledu téměř žádné organizační zkušenosti, ale podařilo se mi pro mou věc nakonec získat něco kolem deseti lidí na gymnáziu, které jsem tehdy studoval.  Ještě nějakou dobu se řešily různé podrobnosti jako stanovy, název klubu a tak podobně, až nakonec vznikl Maelström. Nevznikal zrovna jednoduše a musela se udělat spousta kompromisů. Tím, že můj akční radius byl tehdy zúžen jen na mé spolužáky, jsme navíc byli dost nesourodá parta s ne vždy stejnými zájmy a cíli. A tak se stalo, že jsme se s Maelströmem začali vzdalovat. On to byl jaksi obecný trend a ze zakládajících členů je tam dodnes, pokud je mi známo, jenom jeden nebo dva. Klub se vyvíjel svým směrem a moje myšlenky, se kterými jsem klub kdysi zakládal, mezitím směřovaly někam úplně jinam.

Tuším, že to bylo v roce 2008, kdy jsme se finálně rozešli. Podepsal jsem resignaci na funkci předsedy a člena Rady a vystoupil z klubu. Naše zájmy byly už úplně jinde a mě k Maelströmu už nic moc netáhlo. Během určitého přechodného období mezi okamžikem, kdy mně můj starý klub už nedával to, co jsem od něj očekával, až po založení klubu nového, jsem se seznamoval s různými lidmi, kteří měli podobné názory na to, co a jak by se mělo dělat, jako já. Z těchto kontaktů později vzešel Manifest Fantastiky, který měl svou conovou premiéru už z kraje roku 2009 na Pragoconu.

Manifest Fantastiky tehdy vzniknul jako jakási syntéza dvou „buněk“, na denní bázi poměrně samostatně fungujících skupin, které spolupracovaly na větších cílech, jako jsou například linie na conech. Jednalo se o Prahu a Brno, dodnes největší centra naších aktivit, byť poslední dobou máme nějaké menší „buňky“ v Ostravě, Olomouci, Mostě nebo Pardubicích…

K tématu by jistě měl co říct i Arling, protože to byl především on, kdo se mnou stál u zrodu Manifestu, ale je momentálně vytížen rozšiřováním své čajovny v Brně, kde se mj. odehrává velká část brněnského klubového dění. To je i důvod, proč ho v organizaci naší linie po několika letech nahradila Elohir.

Zdroj: archiv organizátorů

Jakub "sffh" Marek, organizátor programové linie Manifest fantastiky

Jana: Jak již zmínil Jakub, nahradila jsem Arlinga teprve nedávno kvůli jeho časové vytíženosti. Původně jsem neměla o Manifestu moc informací, ale jeho členy jsem potkávala na různých akcích – cony, LARPy aj. K Manifestu jsem se přidala minulý rok jako přednášející a už jsem tam zůstala. Studuji univerzitu v Pardubicích, tudíž zaměřuji svou pozornost především tam. Často se ale pohybuji mezi pražskou a brněnskou buňkou, a tudíž vím mnohdy informace rychleji než ostatní. Snažím se sdružovat fany, kde to jen jde, a to i na univerzitě, což nám prozatím tolerují i profesoři a náramně se tím baví (viz Ručníkový den).

Jací lidé do Manifestu fantastiky patří a o co se zajímají?

Jakub: Patřit k nám může v podstatě každý, kdo k nám patřit chce a sdílí s námi určité elementární myšlenky a názory na to, co chceme dělat a kam bychom se měli ubírat. Nejsme uzavřená společnost a důkazem toho může být třeba právě Elohir, která s námi není od začátku a už spoluorganizuje naši linii. Samozřejmě, že máme různé zaběhlé organizační struktury a postupy, do kterých nevidí každý od okamžiku „vstupu“, ale stačí se snažit, něco dělat a být aktivní a můžete rychle zjistit, že i vaše snažení a váš názor se v klubu začnou nějak odrážet.

Pokud bych měl mluvit o lidech, kteří s námi už spolupracují, jedná se o mladé lidi s nadšením pro fantastiku jako takovou. Přestože každý má svůj oblíbený žánr, určitě se u nás neřeší, jestli je lepší sci-fi nebo fantasy. Máme poměrně velký počet příznivců moderních her, ať už mluvíme o deskovkách, nebo, a to především, o RPG a jejich akčnější variantě, LARPu. Troufám si říct, že snad všichni naši členové mají zájem o literaturu, ať už jako náruživí čtenáři, nebo v mnoha případech i jako porotci literárních soutěží a autoři.

Snažíme se též spolupracovat se lidmi, kteří ve fantastice a fandomu už něco dokázali. Do naší linie se vždy snažíme pozvat alespoň jednoho hosta, byť ne vždy to bohužel časově a organizačně vyjde. Přednášeli už například Františka Vrbenská nebo Edita Dufková.

Jana: Jak už Jakub podotkl, dostala jsem se k Manifestu úplně náhodou za pomoci jednoho LARPu poblíž Brna (Soumrak v Boskovicích). Zjistila jsem, že se s Arlingem známe z několika ročníků Pragoconu a Festivalu fantazie a dokonce jsme se našli na několika fotkách společně. Pak už následovalo drobné zasvěcení do tajů Manifestu, několik dalších akcí, několik přednášek a mnoho dalších báječných akcí ve společnosti s lidmi z Manifestu.  Není jakýkoliv problém přijmout mezi sebe nové lidi, ať už z jakéhokoliv klubu či linie.

Logo SF klubu Manifest fantastiky

A kdo do Manifestu patří? Stručně řečeno jakýkoliv magor. Najde se zde několik slušných výjimek, ale ty dříve nebo později někdo zkazí. Manifest se účastní mnoha akcí ať už jako klub, či jednotlivec. LARPy, RPGéčka, deskovky, cony, srazy nebo jen krátké sezení v čajovně patří mezi běžné aktivity členů (samozřejmě vymýšlení ptákovin je velmi silnou stránkou a herecké schopnosti některých jedinců by předčily i herecké odborníky). Hlavní je ale poznávací znamení: Vlaječky. Ať už lepení, mávání, rozdávaní, vnucování, vymýšlení využitelnosti vlaječek či jiné činnosti. Zásadně bývá pokryt con vlaječkami typu: Manifestujeme!, Pro fany!, Za Horror!, Pro fantastiku!. Tyto osoby buď patří trvale, nebo dočasně mezi nás. Pokud budete chtít alespoň dočasně Manifestovat, vyhledejte nás (povětšinou v kostýmu s hromadou vlaječek v ruce nebo ve vlasech) a vyžádejte si některou z variant vlaječky.

Manifest fantastiky jako programovou linii už mohli návštěvníci vidět na podzimním Speciálu, posledních dvou Pragoconech a jarním Sconu. Kde to podle Vás bylo nejlepší? A doufáte, že letošní Festival fantazie, největší con v Česku, předčí Vaše dosavadní zážitky z organizování?

Jakub: Těžko říct, kde to bylo nejlepší, záleží, z jakého pohledu se na to člověk dívá. Někde jsme měli (alespoň z našeho pohledu) vážně vyvedený program, ale zlobilo něco v organizaci. Jinde organizace klapala nádherně, ale program jsme třeba zase neměli tak vytříbený jako jindy. Obecně bych řekl, že se s časem zlepšujeme po obou stránkách. Zvládáme čím dál, tím lépe zajistit linii organizačně a dokážeme mnohem lépe řešit i komplikace, které nastanou za běhu. Zároveň si rozšiřujeme řady kmenových přednášejících, ať už díky tomu, že se k nám přidávají přednášející dříve tak říkajíc na volné noze, nebo přicházející z jiných klubů, u kterých už z různých důvodů nejsou spokojeni. Navíc si vychováváme vlastní nové přednášející, jejichž kvalita a prezentační schopnosti se s každou akcí samozřejmě zlepšují.

Pokud jde o Festival fantazie, mám s organizací linie zkušenosti ještě z dob Maelströmu. Touto dobou finalizujeme poslední přípravy na linii Manifestu Fantastiky na FF a z tohoto pohledu se to příliš neliší od přípravy programu na jiný con. Obzvlášť vzhledem k časovému rozsahu, kdy máme program jen po čtyři odpoledne, což nepřesahuje časové kvóty běžných víkendových conů. Festival je nicméně největší akcí svého druhu u nás a proto je spoustu věcí třeba udělat dříve a mnohdy důkladněji, než pro jiné akce. Slibujeme si od něj samozřejmě především výrazně větší počet návštěvníků než na jiných podobných akcích u nás a tedy rozšíření povědomí o našich aktivitách. Takže ano, doufáme, že nás FF posune zase o kousek dál, jako klub, jako organizátory, jako přednášející.

Jana: Nejlepší? Těžko říct, přeci jen v Chotěboři znáte předem místo, víte, s jakým zázemím můžete počítat, a novým přednášejícím či fanům můžete poskytnout přesné informace. Oproti tomu Pragocon školu vždy mění, a tudíž nikdy nevíte přesně, do čeho jdete. Jelikož mám zkušenosti i s handicapovanými lidmi na akci, musím říct, že z tohoto hlediska je daleko jednoduší  Festival fantazie, protože je zde více personálu a stálé zázemí a vím, co mohu očekávat. Na Sconu jsem nebyla, takže jak psal Jakub, těžko soudit. Každá akce má něco do sebe a čím více akcí navštívíme, tím lepší je naše prezentace, přednášející a celková organizace linie.

Zdroj: archiv organizátorů

Jana "Elohir" Maksoudová, organizátorka programové linie Manifest fantastiky

A jestli letošní ročník předčí zážitky z organizování? Jen velmi málo věcí předčí organizování zájezdu školní skupiny do Londýna. Ale pokud to budu brát pouze z ohledu conů u nás, tak už mnohonásobně předčil. Už díky tomu, že jsem během chodu přebírala funkce i v další linii a nejen Manifestu.

Podle vašich speciálních Festivalových stránek ff2010.manfan.eu jste pro návštěvníky připravili opravdu různorodý program. Dá se vůbec rozdělit do nějakých skupin určených pro speciální typy fanů? Podle čeho jste přednášky a přednášející vybírali?

Jakub: Řekl bych, že naše pořady jdou rozdělit do několika skupin: jednak přednášíme o RPG a LARPu. Dalo by se říct o hrách obecně, byť k jiným druhům her se nám příspěvky objevují spíše vzácně. K tomuto tématu se nám tentokrát sešlo poměrně dost příspěvků, což pravděpodobně odráží i Festival jako takový, protože právě tady jsou lidé velmi aktivní a hraví. Zároveň jich je poměrně dost, což ukazuje i poměrně vysoký zájem o večerní otevřená hraní RPG, které pořádáme zde i na jiných akcích. Máme tam přednášky pro úplně začátečníky i besedy a workshopy určené pro pokročilejší zájemce.

Druhé téma, které tradičně řešíme, je fandom jako takový. Vážně i nevážně přednášíme a besedujeme s příchozími fany o nás a o nich, prostě o fanech, naší subkultuře, jak nás označují sociologové. Občas se snažíme upozornit na různé neduhy, nebo rozebíráme různé konkrétní jevy, ale docela často jenom humorně glosujeme a komentujeme každodenní život fanovského života za účasti publika. Dalo by se říci, že toto téma patří mezi méně „odborné“ věci, které děláme, ale tuto sebereflexi považujeme za poměrně důležitý prvek pro nějaké zachování, sebeuvědomění a další rozvoj fandomu jako celku.

V další řadě řešíme fantastiku jako takovou, ať už mluvíme o literatuře, kinematografii, nebo nějakých obecných trendech v našich oblíbených žánrech. I zde občas zavítáme do herního světa, např. při srovnávání her a jejich předlohy, podobně jako u filmů. K tomuto tématu se nám toho na FF moc nesešlo, z podobných důvodů, proč se naopak sešlo velké množství věcí k RPG. Každá akce má své specifické publikum a i přednášející si to samozřejmě uvědomují a své pořady tomu přizpůsobují.

V neposlední řadě pak míváme přednášky v zásadě odborného charakteru, ať už je zrovna řeč o technice, historii, esoterice, filosofii nebo přežití v přírodě. Osobně tuto kategorii pořadů nazývám po vzoru historiků „Pomocné vědy fantastické“, neboť se jedná o obory lidské činnosti a vědění, které přímo ovlivňují fantastiku a podněcují její vznik. Sci-fi bez techniky by asi nebyla nic moc, stejně jako si asi málokdo umí představit solidní fantasy mimo nějaký rozumný pseudohistorický rámec a bez pořádné dávky magie. Tyto přednášky bývají faktograficky zajímavé pro každého, komu dané téma není cizí a zároveň mohou sloužit jako inspirace pro tvůrčí osoby ve fandomu, ať už se jedná o literární autory, ilustrátory, herní návrháře, kteří třeba v dané konkrétní problematice prozatím tak říkajíc plavou.

K výběru témat a přednášejících: většina lidí, se kterými spolupracujeme, už má nějakou představu, co očekáváme a jaká témata přijímáme, takže nám spoustu pořadů navrhují sami, byť některé občas musíme odmítnout, když se dostanou příliš za rámec toho, co se snažíme dělat. Občas nad původním návrhem brainstormujeme, dokud zajímavé téma nedostaneme do přímého styčného bodu s fantastikou. Část přednášejících samozřejmě oslovujeme naopak my, buď s konkrétní představou tématu, které by nás zajímalo, a o kterém věříme, že jim je blízké, nebo je vyzýváme, jakožto naše pravidelné přednášející, k přednesení vlastních návrhů a představ. Občas oboje. Výsledný program pak vzniká dynamicky podle toho, co se nám sejde.

Logo Festivalu fantazie

Na které pořady byste návštěvníky pozvali především?

Jakub: V pátek od dvou hodin odpoledne je přednáška pro úplné začátečníky v oblasti RPG, takže pokud vás toto téma zajímá, ale doposavad se vám do něj nepodařilo nějak proniknout, pak je toto skvělá příležitost. V souvislosti s tím bych rád pozval i na ostatní RPG přednášky, ale především večerní otevřená hraní.

V sobotu a v neděli navečer máme zařazeny pořady o filosofii, esoterice a umění, rád bych upozornil především na sobotní příspěvky od Noiry a od Sandra. Věřím, že si odtud můžete odnést spoustu zajímavých poznatků.

Mám-li mluvit za sebe, pak já osobně se nejvíc těším na Beneficovy Kůl bohy Revolution a Bikemanovu a Delltarovu přednášku o Homebrewingu.

Jana: Osobně se nejvíce těším na přednášku, kterou máme s Jakubem společnou. Už minulý rok jsme měli s Arlingem společnou přednášku o LARPech, cílenou pro jinou sortu fanů než nyní, a musím z hlediska přednášejícího uznat, že celou přednáškou se nesla výborná přátelská atmosféra, což je největší zadostiučinění pro přednášejícího. Na přednášce se sešli různí fanové od úplných začátečníků po velmi zkušené. Rozebraly se akce, kostýmy, organizace, zkušenosti a na závěr zábavné historky. Doufám, že tento rok bude stejně široká sorta fanů a každý přednášející i posluchač si veškeré přednášky užije.

Na co byste do Chotěboře nalákali nové fanoušky? A co by si podle Vás neměli zapomenout vzít s sebou?

Jakub: Festival fantazie je největší akce svého druhu v celé ČR, má mnohaletou tradici a dobré organizační zázemí. Během jedenácti dnů zde potkáte snad všechno, co se na české fandomové scéně děje, ať už jsou to seriály, filmy, hry, literatura. Každý si vybere to svoje a zároveň má možnost poznat i všechny ostatní věci. Délka akce zároveň umožňuje nikam nespěchat, trochu se zabydlet a seznámit se se spoustou nových lidí s podobnými zájmy.

Co nezapomenout? Určitě nějaký rozumný rozpočet na jídlo a pití po celou dobu. Jedenáct dní vážně nepřežijete z bochníku chleba, konzervy a dvou lahví vody, které si doma zabalíte. Pokud přijede některý z vašich oblíbených autorů, nezapomeňte si vzít knížky k podpisu. Máte-li svou oblíbenou hru a nejste si jisti, že na akci bude (a není extrémně velká nebo těžká), je to určitě taky skvělý nápad k přibalení. V neposlední řadě nezapomeňte ani na nějaké ty hygienické potřeby a oblečení. Počasí na Festivalu bývá různé, takže byste měli být připraveni na vedra, déšť i chladnější noci. Rád bych také apeloval na všechny, kteří mají doma nějaký kostým, ať si ho rozhodně přibalí. Skvěle doplňují atmosféru akce.

Jana: Jak už psal Jakub. Pokud chcete potkat podobně smýšlející tvory, máte jedinečnou možnost potkat je na jednom místě, dostatečně dlouho, s kvalitním zázemím. A pokud někdo sbírá pokémony na Facebooku, bude jich mít po této akci velmi solidní sbírku (to mohu zaručit). (smích)

A co nezapomenout? Určitě dobrou náladu, spoustu praštěných nápadů a pro ty, co spí na Smetance či v Aréně, určitě spacák! Protože až vám v noci někdo otevře všechna okna dokořán, tak si na mě vzpomenete. A jak už Jakub zmínil, určitě přibalte kostým. V Chotěboři už místní nevyděsíte tím, když si v hospodě tlupa skřetů, elfů, imperiální gardy aj. objedná pivo či Kofolu. Tudíž směle na Festival fantazie, zjistíte, že nic není nemožné.

Zdroj: archiv organizátorů

Organizátoři programové linie Battlestar TARDIS

Seriál Battlestar Galactica už sice skončil, ale jeho univerzum žije dál ve spin-offu Caprica. Co na devítku dosud odvysílaných epizod říkáte Vy?
Přiznám se, že mi zápletka zatím přijde trochu rozvleklá a komplikovaná, ale rozhodně mě zajímá, jak bude seriál pokračovat. Myslím, že má Caprica do budoucna dobře našlápnuto. Navíc jsem měla vždycky slabost pro Erica Stoltze a Teryl Rothery, takže se určitě budu dívat dál.

U Doctora Who je situace naprosto opačná. Zatímco Doctor jede dál, Torchwood vloni dočasně skončil. Můžete nám shrnout nejnovější informace?
Osudy Jacka a Gwen definitivně nejsou uzavřené, protože Torchwood, a tudíž i Eve Myles jako Gwen Cooper a John Barrowman jako Jack Harkness, se na obrazovky vrátí v roce 2011. Bude se jednat o desetidílnou sérii americké kabelové stanice Starz ve spolupráci s BBC. Tvůrcem bude opět Russell T. Davies a série bude mít „mezinárodní příchuť“. Další obsazení zatím není známé.

Jak si podle Vás vede nový Doctor, Matt Smith, po (alespoň dle mnohých) fenomenálním Davidu Tennantovi?
Musím říct, že oproti mnohým mám vůči novému Doctorovi nejen jako postavě, ale i jako seriálu výhrady, ale myslím si, že Matt Smith se snaží. Přijde mi však mnohem obtížnější zvyknout si na něj jako na jedenáctého Doctora, než bylo zvyknout si po Chrisu Ecclestonovi na Davida Tennanta. Myslím, že oba po sobě zanechali opravdu velké šlépěje, v kterých musí Matt Smith teď kráčet a bude chvilku trvat, než mu naroste správná velikost bot.

Zdroj: bbc.co.uk

Matt Smith jako Doctor Who číslo jedenáct

Je všeobecně známo, že se Vaše programová linie, Battlestar TARDIS, bude zaměřovat na seriály Battlestar Galactica, Caprica, Doctor Who a Torchwood. Kde se vlastně před půl rokem vzal nápad spojit tak různorodá témata dohromady?
Popravdě řečeno, jako dva různé týmy jsme spoustu věcí nestíhali, jako jedna linie je to organizačně mnohem únosnější. Navíc z obou organizačních týmů jsme všichni obrazně seděli na více židlích v Torchwoodu a Galactice, takže spojení bylo nakonec nevyhnutelné v rámci našeho vlastního pohodlí.

Tyto seriály se ze zcela zřejmých důvodů nedají srovnávat, i přesto: Který máte osobně nejraději?
Já osobně mám nejraději Doctora Who, i když Torchwood je těsně zatím. Co se Galacticy týče, ráda se na ni podívám, ale nevěnuji jí, na rozdíl od Doctora, žádný další čas.

Podle vašich stránek tardis.torchwood.cz jste pro návštěvníky připravili opravdu různorodý program. Na které přednášky byste je pozvala?
Pokud se chtějí dozvědět základy o uváděných seriálech, potom na Úvod do fenoménu BSG a Who’s Doctor Who. Pro ty, které spíš zajímá historický aspekt seriálu, je určena přednáška Veni, Vidi, Allons-y!. Pánům bych zase doporučila přednášku Spoločníčky ako ich nepoznáme a slečnám Porty’s Mancrush – BST Edícia.

Zdroj: syfy.com

Osazenstvo seriálu na wallpaperu ke čtvrté sérii, paralela k obrazu Poslední večeře

Kromě přednášek samozřejmě uvádíte i soutěže nebo promítání. Vyrazíte vy osobně na některé?
Určitě na ty, které jsou součástí našeho programu, ale samozřejmě se hodlám podívat i na ostatní linie, minimálně si zkusím některou ze soutěží na SeriesConu.

Čeká nás tentokrát promítání v kině? Daybreak i The Plan měli velký úspěch…
Letos promítání v kině neplánujeme, místo něj se budou moci fanoušci zúčastnit zábavného večera ve stylu New Cap City, virtuální světa právě ze seriálu Caprica. Stylový společenský oděv je povinný, zbraně volitelné.

Na co byste do Chotěboře nalákala nové fanoušky? A co by si neměli zapomenout vzít s sebou?
Určitě bych je ráda pozvala na celý program, mimo jiné se mohou letos setkat opět s Davidem Nyklem (Stargate Atlantis) a poprvé přijede Rick Worthy, které ho mohli vidět nejen v Battlestar Galactice, ale také v Heroes nebo Enterprise. Je to také skvělá příležitost setkat se s novými lidmi, kteří mají podobné zájmy, popovídat si, rozšířit si obzory a pro některé z nich možná i vypnout obrazovku počítače, i když jsou případy, které se jen s notebookem přesunou do jiného města. Rozhodně by si neměli zapomenout vlastní zubní kartáček, čisté spodní prádlo a, pokud se rozhodnou stopovat, určitě by neměli doma zanechat svůj věrný ručník.

Zdroj: archiv Petra Heteši

Petr Heteša

Jaké to je být považován za jednoho ze zakladatelů českého kyberpunku?

Považuji to za nálepku, která mi nadosmrti znemožňuje napsat jakoukoliv fantasy. Ale mindrák z toho nemám, jelikož fantasy fakt nemusím.

Četl jste v poslední době sbírku Singularity? Pokud ano, co na ni říkáte?

Těžko komentovat. Ale když už, tak asi takhle: vybroušený diamant čnící z té záplavy primitivních fantasy pohádek jako maják na skále. Stejně jako Jak vypálit chrome od Williama Gibsona.

Jaký je váš názor na kyberpunk jako takový? Má ještě světu co říci?

V současnosti je kyberpunk zatlačen do pozadí módní vlnou fantasy, zahlcenou princeznami, čaroději, vlkodlaky a podobnou havětí. Nemá to už ani moc společného se sci-fi, jako spíše s velmi jednoduchými pohádkami. Možná je to tím, že dnešní teenagerovská generace už vlastně kyberpunk žije a v rámci toho hledá únik do ještě nepravděpodobnějšího světa. Není daleko doba, kdy budou mobily implantovány přímo do hlavy, a číslo se bude volit jen myšlenkou. Ovšem stejně si myslím, že kyberpunk úplně mrtvý není, jenom si musí počkat, až se konečně unaví upíři (z nichž mnozí už evidentně unaveni jsou) a pak se znovu objeví na úplně jiném levelu.

Fantastiku čtu, akorát mám velký problém se orientovat v té záplavě vycházejících titulů. Takže si vybírám mnou ověřené autory či na základě recenzí seriózního tisku.

Jaký byl impuls pro napsání Vaší současné novinky, čtyřdílného Cybrainu?

Cybrain je pokus vystřihnout si něco velmi jednoduchého, přímočarého a akčního pro dnešní velmi jednoduchý, přímočarý a akční život teenagerů. Tím ho samozřejmě nijak neodsuzuji, pouze jsem se mu snažil přizpůsobit. Klasická paperbacková literatura. Ve finále jde o tetralogii, jejíž závěrečná část je v mé terminologii čistá kyberfantasy.

A vlastně, co Vás přimělo k tomu se znovu vrátit ke psaní?

Sbírka Mlok – výbor oceněných povídek v soutěži o Cenu Karla Čapka. Po deseti letech od doby, kdy jsem se jí účastnil (1988), jsem si přečetl vítězné povídky všech kategorií a nemohl uvěřit tomu, že tam nebyly lepší. To mě přinutilo sednout k počítači a obeslat další ročník. Ten jsem vyhrál, ale ne proto, že bych byl taková hvězda, ale jen proto, že tam fakt nebyly lepší. V současnosti, kdy se již třetím rokem účastním porotcování této soutěže, ale musím uznat, že kvalita se neustále zvyšuje a u některých nápadů mě i mrzí, že jsem na ně nepřišel já.

Máte sám pocit, že píšete nyní jinak než před lety?

Určitě. Když jsem si po dvaceti letech přečetl znovu Sítě, kanály a stoky, psané tehdy společně s Karlem Veverkou, tak jsem rád, že se nezachoval skoro žádný výtisk.

Román Démoni jsou věční se trochu vymyká z vaší obvyklé tematiky, proč jste si zvolil zrovna démony?

Démoni jsou reakce na nadprodukci fantasy kolem mě. Tak jsem si je z fantasy vypůjčil a kontaktoval tyto bytosti se současnými technologiemi, čímž byli nuceni se částečně oddémonizovat a odkrýt tak svoji skutečnou podstatu, která se najednou ukázala velmi komickou až naivně roztomilou.

Hlavní hrdina je tak trochu ve stylu Raymonda Chandlera, máte tohoto autora rád?

Chandlera mám kompletního a několikrát načteného. A vůbec v něm nejde o ty zápletky a konstrukci příběhů, které jsou mnohdy velice jednoduché a mnohdy i kostrbaté, ale způsob napsání, který prostě žeru.

Jací jsou Vaši další oblíbení autoři? Mají na Vaši tvorbu nějaký vliv?

Kromě Chandlera pak Dashiel Hammet, William Gibson, Bruce Sterling, Stanislav Lem, Robert Henlein, ranný Michael Crichton, detektivky Lee Childa, Frank Miller a jeho Sin City.

V poslední době třeba Michal Houellebecq, jeho Možnosti ostrova jsou naprosto úžasné.

Máte raději romány krátké, anebo roztáhlé do několika dílů?

Delší romány v jednom díle jsou naprosto ideální.

Stalo se Vám při psaní nějakého románu, že se hrdina vymknul kontrole a šel si úplně jinou cestou?

Nepřichází v úvahu. Vhledem k tomu, že začínám od konce, tedy od pointy, je hrdinův osud dopředu striktně určen, nanejvýš může sem tam někde špatně zahnout, ale vzhledem k tomu že všechny cesty vedou do pekla, nemá šanci.

Nemáte chuť někdy napsat filmový scénář? Něco jako český Matrix?

Jo, to bych měl. Ale musel by to točit Tarantino s Rodriquezem, kteří dokáží ze smrti udělat vyloženě estetický zážitek.

Ostatně, co říkáte na trilogii bratrů Wachowských?

Nádherná fascinující věc. Sice nijak původní, jelikož Stanislav Lem přesně tohle již popsal někdy před padesáti lety, ale přesto úžasná.  Tedy první díl. U druhého jsem skřípal zuby a u třetího se snažil vsugerovat, že jsem ho nikdy neviděl, protože tím to celé shodili.

A taková obligátní otázka nakonec, co chystáte nového? Opět něco s kyberpunkovou tematikou?

Do měsíce by snad mělo vyjít Nevermore Baltimore, což vůbec není kyberpunk, ale americká drsná škola, mixnutá Šifrou mistra Leonarda a mimozemšťany.

Kyberpunkem narvané bude Sex, drogy a cyb´n´roll, které dopisuji. Není to ani tak z daleké budoucnosti, jelikož Rolling Stones pořád ještě hrají, i když sešroubováni ze spousty implantátů. Prostředí skvěle prosperujícího města New Chrome je tvořeno osmi šestipodlažními levely, z nichž čtyři jsou nad zemí a čtyři pod ní a osou příběhu je konflikt softwaru a drog, do kterého se přimíchá hlavní hrdina. A pak taky pár skvělých ženských, pochopitelně. Docela nářez.

Děkuji za rozhovor.

Zdroj: archiv Vladimíra Šlechty

Vladimír Šlechta

Zužitkoval jste v některém ze svých příběhů zkušenosti ze svých občanských profesí?

Určitě. Jsem stavební inženýr, takže vím, jak má vypadat dům a jak funguje infrastruktura lidských sídlišť. Mám dvě hlavní profese: vodní stavby a požární bezpečnost staveb. Z první profese vyplývají všemožné vodní cesty, popsané v textech. Do vodních staveb spadají i vodovody a kanalizace, což mi umožňuje konstruovat různé hračičky. Například ve druhém dílu Gordonovy země mám obytnou věž, která má nahoře rezervoár na zachycenou dešťovou vodu a vespod jímku na splašky, z níž je vyvedené topení na bioplyn.

Ke druhé specializaci: díky požární bezpečnosti staveb vím, jak to udělat, aby něco důkladně shořelo (pochopitelně jenom v příbězích, ne ve skutečném životě).

Je nepsaným pravidlem, že některé postavy se svým autorům alespoň částečně podobají. Máte nějakou, do níž jste se promítl nadprůměrně?

Už jsem v několika rozhovorech řekl, že taková moje projekce je Jacob Faylorg ze Šíleného lesa. Jenomže ono je to složitější. Autor vkládá sám sebe do různých postav, aniž si to uvědomuje. Zjednodušeně se dá říct, že Roger Schnirega jsem já před tím, než jsem začal podnikat. Thompson – to jsem taky já, ale až po proměně, tedy po začátku podnikání.

Jen tak na okraj: jak jsem zjistil, část čtenářů Thompsona upřímně nesnáší a ten zbytek ho taky nemá zrovna v lásce. Ale já ho mám rád.

Když se podíváte zpátky na všechna ta léta s Krvavým pohraničím, jak je hodnotíte?

Krvavé pohraničí se přesně kryje s mým podnikatelským obdobím. Psát úvodní román, tedy Krvavé pohraničí jsem začal v tom samém měsíci, kdy jsem si pořídil živnostenský list.

Po celých deset let jsem neměl dovolenou, v pátek i ve svátek jsem pracoval na zakázkách. Do toho jsme stavěli rodinný dům, dvakrát jsme se stěhovali, na čas jsem přibral externí učení na průmyslovce… Místo skutečné dovolené jsem utíkal do Pohraničí. Po večerech jsem si ukrádal čas a datloval do počítače. Ty nejlepší nápady přicházely, když jsem jel v autě na jednání nebo na stavbu. Některé texty jsou inspirované různými průsery nebo bizarními situacemi, které jsem zažil na vlastní kůži. Třeba Zimní zakázka: podnikatel si chce udělat volno, jenže klienti mu nedají pokoj, plácají o stůl peněženkami a kreditními kartami a vykřikují, že „cena nerozhoduje“ a „včera už bylo pozdě“. Zakázka vypadá snadně, podnikatel ji proti své vůli přijme a vzápětí zjistí, že vězí až po krk v problémech, které mu zatajili.

Takže jak ta léta hodnotím? Kladně. I když jsem toho měl mnohokrát plné zuby, jak podnikání, tak psaní, nakonec to vždycky dopadlo dobře.

„Čtenáři mi vyčítali roztříštěnost příběhů z Pohraničí. Teď vyjdou ve správném chronologickém pořadí.“

V jednom z rozhovorů jste se nechal slyšet, že bez psaní by se váš život v těch důležitých věcech nezměnil. Co ale v detailech?

Je to věc priorit. Na prvním místě je u mě rodina a její zajištění. Psaní spadá do kategorie zábava a ta musí jít stranou, když je třeba vyřešit důležitější věci. Z psaní mám i nějaké příjmy, které spadají do kolonky zajištění rodiny, ale pokud mám opravdovou zakázku za opravdové peníze, musí jít psaní opět stranou.

Psaní, když se vymkne kontrole, může autora pohltit a stát se smyslem jeho života, to si však nemůžu dovolit.

Právě chystaný rozšířený reprint Nejlepšího dne se stane prvním svazkem Likarijské trilogie, která bude obsahovat dosud nepublikovaný román Likario a fanoušky dlouho očekávaný, rovněž rozšířený, reprint Orcigardu. Proč jste se k takovému kroku rozhodl až nyní?

Čtenáři mi vyčítali roztříštěnost příběhů z Pohraničí. Jednotlivé epizody jsem psal na přeskáčku. Postavy v jedněch příbězích zahynuly a v jiných, napsaných později, se vesele proháněly po lučinách. Pohraničí totiž fungovalo jako stroj, který sám od sebe generoval různá předkračování a vedlejší linie.

Likarijská trilogie by do tohoto chaosu měla vnést pořádek, příběhy teď budou následovat ve správném chronologickém pořadí, pěkně jeden za druhým.

Proč jsem se rozhodl až nyní: chtěl jsem mít nejprve dokončenou trilogii Gordonova země a teprve pak se věnovat něčemu dalšímu. Takhle jsem to chtěl, ale stejně to probíhalo jinak, na Nejlepší den však naštěstí došlo až teď, když je na něj víc času.

První díl Likarijské trilogie

Letos také vyjde po dlouhých letech nová kniha z Oggerdovského cyklu. Můžete neznalým čtenářům nastínit, o jaký cyklus se vlastně jedná a co bude námětem Keltské brány? A co povídka, kterou jste přislíbil do nové antologie Ondřeje Jireše?

Oggerdovský cyklus jsem psal především v devadesátých létech a myslel jsem, že už jsem s ním skončil. Ukázalo se však, že spousta čtenářů má zájem o jeho pokračování.

Cyklus je zasazen do Evropy, postižené totální válkou. Děj příběhů se odehrává koncem třiadvacátého století, asi tak dvě stě let po Apokalypse. Evropa je částečně pokrytá lesy a částečně radioaktivními bažinami. Lidské osídlení je sporadické a rozptýlené. Struktura společnosti je feudální, nikoliv však středověká, ale odpovídající spíše osvícenému sedmnáctému století. Technika je na úrovni devatenáctého století (věk páry) s občasnými průniky do iracionálna. Cyklus je nazván podle kyborgizovaného válečníka jménem Oggerd. Oggerda doprovázejí dva společníci – vyjednavač (herold) Gowery a technolog (čaroděj) Hal Hargo. Společně pronikají do pustin a zjišťují, jaká překvapeníčka tam zanechala naše zaniklá civilizace.

S nakladatelstvím Brokilon plánujeme dvě knížky z oggerdovského cyklu: sborník povídek Střepy z Apokalypsy a román Keltská brána. Povídkový sborník bude sestavený z věcí, které měly premiéru v devadesátých létech, část textů je však překopaná k nepoznání a zbyly z nich akorát názvy. Pokud půjde vše podle plánu, vyjdou obě knížky ještě letos.

Povídku do antologie Ondřeje Jireše jsem nejen přislíbil, ale i dodal. Tahle povídka měla být součástí Střepů z Apokalypsy, ale Ondřej mě přesvědčil, abych mu ji přenechal. Ondřejova antologie by měla vyjít už brzo, já v to alespoň doufám.

„Myslel jsem, že už jsem s Oggerdem skončil. Ukázalo se však, že spousta čtenářů
má zájem o jeho pokračování.“

V současné době máte s novými texty plné ruce práce. Neláká Vás ale možnost napsat nějaký zcela samostatný román z odlišného prostředí? Nebo rozjet novou sérii?

Před pár lety jsem si udělal osnovu k románu ze současnosti s pracovním názvem Věc z kanálů. Měl to být takový ten magický realismus, jaký teď píše Pavel Renčín. A to je právě problém: ekologickou niku mezitím obsadil Pavel. Mám strach, že by se pak říkalo „Šlechta kopíruje Renčína“. Nevím, jestli se k Věci z kanálů ještě někdy vrátím, spíš ne.

Nelákají vás ani žánry mimo fantastiku? Třeba detektivka nebo čistokrevný western?

Do westernu se určitě nepustím. Western totiž vyžaduje jednoduchost až prostoduchost a já mám o skutečném dalekém a divokém západu načteno příliš mnoho.

Detektivky mám rád, některé z mých románů jsou ve skutečnosti zakuklenými detektivkami, konkrétně Projekt berserkr a Krvavé pohraničí. Detektivku ze současnosti ale nenapíšu a to z toho důvodu, že doba, ve které teď žijeme, se mi vůbec nelíbí. Tahle doba je divná, řekl bych rozvařená.

Zkusil jsem rozepsat román z podnikatelského prostředí, začátek mám na svých internetových stránkách (pracovní název zní Harém). Zatím o něj nikdo neprojevil zájem, a protože toho mám hodně k dokončování, ani já jsem se nedostal k tomu, abych ho dopsal.

Zdroj: archiv Vladimíra Šlechty

Vladimír Šlechta

Před časem jste radikálně změnil nakladatele. Ani jste nestihl dokončit trilogii. Proč tak náhlá změna?

Není to tak, že bych dostal lepší nabídku od Brokilonu. Byl jsem s přístupem nakladatelství Straky na vrbě nespokojený, takže jsem hledal jiného nakladatele, až jsem ho našel.

Změnila se i grafická úprava obálek. Spolupracuje se Vám s Michalem Ivanem lépe?

Spolupráce s Michalem Ivanem je úžasná. Napíšu mu, co bych si na obálce představoval, on udělá skicu a pošle mi ji ke schválení. Zatím to bylo pokaždé tak, že už samotná skica překonala veškerá moje očekávání. Ke skice připíšu pár připomínek, které jsou technického rázu – například u kuše na obálce Válečné lsti jsem chtěl zašlapávací třmen. Mišo Ivan obálku dokončí a ještě jednou mi ji pošle ke schválení, ale v tomto bodě už jsem nikdy žádné připomínky neměl.

Tohle je pro mě úplně nová zkušenost, dřív jsem viděl obálky až ve chvíli, když byly hotové a nedalo se na nich nic změnit.

Plánuje Brokilon reprinty v nové grafické úpravě, alespoň co se týče Gordonovy země?

Co se týká reprintů Gordonovy země: je předčasné něco plánovat, protože oba první díly jsou pořád na trhu. Za pár let, pokud bude zájem čtenářů, můžeme reprinty udělat.

První díl trilogie Gordonova země

A když už jsme u těch obálek – když se podíváte na knihy, které v současné době u nás vychází a představíte si rozdíl mezi nimi a knihami před patnácti či dvaceti lety, co všechno se podle vás změnilo?

Tohle se nedá zobecňovat. Za socíku vycházelo méně knih, takže jim bylo věnováno víc péče, což se projevilo i na obálkách – vzpomínám na úžasné malby a kresby od Zdeňka Buriana, Jaromíra Vraštila a dalších malířů. Je pravda, že se po revoluci objevily hnusné obálky, které třeba zbastlila nakladatelova manželka. Na druhou stranu tu byly už od roku 1990 pěkné a profesionální obálky, jak koupené zvenku, tak od domácích výtvarníků.

Mezi knížkami ze socíku a těmi současnými vidím jeden podstatný rozdíl, který s obálkami nesouvisí.  Knížky z minulých dob můžete číst bez použití rukou, prostě je položíte na stůl, čtete, můžete u toho i snídat. Knížky se nezavírají (na rozdíl od většiny současných).

Změnila se ale samozřejmě i úroveň samotných příběhů. Sledujete, jak se jednotliví autoři vyvíjejí?

Posledních pár let beletrii skoro nečtu. Přestal jsem knížky kupovat, po dvojím stěhování jsem na ně zanevřel. Každý, kdo to zažil, ví, že stěhování knížek je hrozné.

Po tom, co jsme se podruhé přestěhovali, jsme měli v podkroví jeden metr krychlový knížek, naskládaných na neúhlednou hromadu. Takhle to tam leželo asi dva roky. Teď tam máme nepoužívanou kuchyňskou linku a knížky jsou nacpané uvnitř (místo hrnců a pánví). Přesně si pamatuju, kde jsem měl jakou knížku, když jsem bydlel v paneláku, ale teď, když nějakou hledám, musím hodinu prohrabávat kuchyňku.

Občas si nějakou tři roky starou novinku půjčím ve veřejné knihovně, nějaké sci-fi a fantasy dostanou děti k vánocům, ale obvykle přečtu padesát stránek a pak to vzdám.

Co se týká vývoje autorů – ono je to trochu jinak. Psaní je běh na dlouhou trať. Čtenáři vás začnou brát na vědomí, až když vám vyjde deset povídek a dva romány. Pokud to autor nevzdá a vydává nové věci, nějaký ten vývoj se dostaví sám od sebe.

„Psaní je běh na dlouhou trať.“

V jednom z rozhovorů jste prohlásil, že vás z české scény zaujali například Pavel Renčín či Miroslav Žamboch. Pořád k nim máte kladný vztah?

Určitě. Zlatý kříž i Predátory jsem dočetl až do konce a to u mě něco znamená. Zejména Predátoři se mi líbili, bylo znát, že si Mirek chtěl oddechnout od všech těch Koniášů a JFK a napsal si knížku výhradně sobě pro radost.

Co se týká Pavla Renčína: problém trilogií netkví v tom, jak se rozehrají, ale jak jsou ukončeny. S tímhle problémem jsem se taky potýkal a jsem zvědavý, jak se s tím vypořádá Pavel.

Mnoho autorů současnosti začíná publikovat nejen své povídky, ale i své romány na internetu. Máte podobné ambice nebo raději zůstanete u konvenčních knih?

Já jsem v téhle záležitosti konzervativní. Knížka má být knížka – můžete ji číst u snídaně, v posteli nebo ve vlaku. Knížka nějak vypadá, sedne vám do ruky, anebo nesedne, máte z ní fyzický pocit. Knížka je prostě kus hmoty a ne shluk kilobajtů.

Pak tu je problém s věcmi, které jsou zadarmo. I když si knížku nekoupíte za peníze, ale půjčíte v knihovně nebo od kamaráda, stejně musíte vynaložit určitou námahu, abyste ji získali. Musíte dojít do knihovny (nebo ke kamarádovi) a starat se, abyste ji vrátili v pořádku. Tohle se projeví i v přístupu čtenářů k textu. Co je zadarmo, přístupné na trojí kliknutí, toho si nikdo neváží.

Druhý díl trilogie Gordonova země

Velké množství autorů rovněž skrze své webové stránky pravidelně komunikuje se svými čtenáři. Plánujete na stránkách krvavepohranici.cz něco obdobného?

Já si rád popovídám se čtenáři na různých besedách, ale na internet se mi nechce. Nejde ani tak o nějaké urážky a vulgarity anonymů, ale stalo se mi i to, že jsem v debatě cosi nechtěně vyspoileroval. Pokud se to stane na besedě, dozví se to pár desítek lidí, kteří většinou už knížku četli. Na internetu si to může přečíst kdokoliv a kdykoliv. Teď už si dávám větší pozor.

Za druhé: někdy píšete do internetové diskuze v afektu, nebo nemáte svůj den a napíšete něco hloupého, nebo se ukliknete a odešlete nesmysl. Sdělení tam zůstane viset na věčné časy, nedá se zamluvit. To mi vadí.

A jak si vlastně představujete svého průměrného čtenáře?

Mám celkem jasnou představu: je to slečna nebo mladý muž ve věku 15 – 25 let. V tomhle věku mají lidé nejvíc času na čtení a taky největší chuť číst.

Samozřejmě jsou i statistické odchylky. Část lidí začne číst v patnácti a nikdy nepřestane.

„Pokud hrdina v mýtu létá, nehledám v tom symboly. Nejspíš se nalokal odvaru z muchomůrek a má halucinace.“

V loňském roce jsme Vás měli možnost zahlédnout například na Festivalu Fantazie či na Parconu. Který z conů je vám nejbližší?

Festival Fantazie je můj domovský con. Setkávám se tam s přáteli a poznávám nové lidi. Mám to do Chotěboře dost blízko, dojedu tam za dvě hodiny. A především: Festival Fantazie je vždycky skvěle zorganizovaný a nabízí spoustu zábavy.

Moje účast na loňském Parconu byla výjimkou. Na předloňském Fénixconu jsem neprozřetelně slíbil Pagimu, že příští léto přijedu do Plzně a udělám tam nějaký pokec. Jenže v době konání Parconu jsem měl spoustu práce, potřeboval jsem být doma a dělat na zakázce. Slib je slib, takže jsem do Plzně musel. Většinu dne jsem strávil na cestě, na Parconu samotném jsem byl sotva 4 hodiny. Alespoň už vím, že nemám nic unáhleně slibovat.

Na loňském FF jste vedl přednášku na téma Proč mají princezny dlouhé vlasy. Stejnojmenný teoretický seriál právě startuje na serveru Fantasy Planet a mnozí si jistě pamatují vaše oblíbené statě s názvem Čas rytířů z Pevnosti. Píšete rád podobné teoretické seriály? A můžeme se do budoucna těšit na další?

Nedá se říct, že bych tyhle věci psal rád. Když mám v něčem zmatek, sepíšu to, abych si udělal jasno.

Teoretické texty se vyvíjejí mnoho let a vznikají tak nějak mimochodem. Občas mě zaujme detail z historie nebo z literatury. Za rok se na to nabalí další poznatek. Všechno, co mě zaujme, proženu kopírkou a založím do desek. Pak vznikne první verze – přednáška, se kterou jdu na veřejnost.

S Princeznami to bylo takhle: před 25 lety jsem přečetl Zlaté rouno od Roberta Gravese. To byl prvotní impuls. Sám Graves ve Zlatém rounu částečně demytizuje řecké báje. Například pověst o Ikarovi vykládá takhle: Daidalos a Ikaros si postavili plachetnici a plavili se tak rychle, „jako by měli křídla“. Chybným výkladem pak vznikla báje o tom, jak si Daidalos a Ikaros vyrobili skutečná křídla.

Posledním impulsem pro Princezny byly Řecké mýty, opět do Roberta Gravese. Když jsem se do nich začetl, začalo se mi všechno spojovat.

To, co teď vychází na Fantasy Planet, jsou čistě moje konstrukce a byl bych rád, kdyby mi to nakopl nějaký skutečný historik. Nejsem etnolog, historik nebo antropolog, ale inženýr. Věci a jevy vysvětluji tím nejjednodušším (inženýrským) způsobem. Nesnažím se o výklady typu: „kolektivní podvědomí, blebleble… archetypální symbol, blebleble… Jung a  Freud, blebleble…“ Pokud hrdina v mýtu létá, nehledám v tom symboly, ale znamená to pro mě, že se nejspíš nalokal odvaru z muchomůrek a má halucinace.

Co se týká dalších teoretických statí: ještě mám něco v záloze.

Třetí díl trilogie Gordonova země

Nejen do těchto seriálů, ale i do vlastních příběhů jste jistě musel nastudovat množství odborné literatury. Prozradíte, jaké to byly knihy?

Nedá se mluvit o nějakém nastudování, já si rád přečtu populárně naučnou literaturu a je mi celkem jedno, o čem je, hlavně aby to bylo dobře napsané. Do Princezen jsem kromě Gravesových Řeckých mýtů zapracoval informace z knížek Anny Bauerové, která je odbornicí na keltské osídlení České kotliny (její poslední knížka se jmenuje Zlatý věk Keltů v Čechách). V poslední části Princezen jsou informace z knížek Konec doby ledové (Steven Mithen), Šajeni (John H. Moore) a Třetí šimpanz (Jared Diamond).

Pro Čas rytířů jsem měl seznam použité literatury o téměř dvaceti položkách. Myslím, že to bylo uvedeno na konci seriálu.

(dokončení)

Píše desítky povídek ročně, pracuje na několika různých příbězích a zotavuje se z léčby rakoviny. Přesto z jeho slov čiší energie a chuť k životu. Jayi Lakeovi v češtině právě vychází román Srdce světa. My jsme si s ním povykládali nejen o jeho tvorbě, ale i o tom, jak snáší náročnou léčbu a proč sbírá havajské košile.

Foto: Roger Podva, 2009

Jay Lake

Není žádným tajemstvím, že jste až donedávna bojoval s rakovinou. Jak se nyní cítíte? Ovlivnila tato vážná choroba výrazněji váš všední život?

Abych řekl pravdu, boj s rakovinou ovlivnil můj každodenní život jen velmi málo. Celé léčení se pohybovalo v mezích od nepříjemného až po zničující. V dubnu 2008 mi byla diagnostikována rakovina tlustého střeva, což ve třiačtyřiceti letech není zrovna obvyklé. V květnu téhož roku jsem podstoupil operaci, během níž mi bylo odstraněno asi 22 cm tlustého střeva. Tehdy se to obešlo bez chemoterapie nebo radioterapie. V květnu 2009 mi však doktoři během rutinní kontroly našli na plíci další nádor. Po sérii testů a pozorování mi byl tenhle druhý nádor v září odstraněn. Po celou tu dobu jsem však nebyl zdravotně nijak výrazněji limitovaný.

Právě teď jsem v pooperační rekonvalescenci, která je mnohem bolestivější. Po zákroku mě bolí hrudník z operace i implantovaného otvoru určeného k chemoterapii. Od ledna budu chodit co čtrnáct dní na chemoterapii, která potrvá šest měsíců. Chemoterapie může mít celou škálu vedlejších příznaků, ale ať už to bude jakékoliv, určitě to bude náročné a bolestivé.

Takže jsem se vlastně z chlápka s rakovinou, co může dělat, cokoliv se mu zachce, stal chlápkem bez rakoviny, kterému je z jeho léčby naprosto mizerně. V angličtině máme takové rčení: „The cure is worse than the disease“ (Léčba je horší než sama nemoc), které se pro můj případ vyloženě hodí. Nicméně tohle byla jediná rozumná volba. V opačném případě bych za několik let onemocněl a zemřel.

O tom, že nemoc tempo vaší práce nijak výrazněji nenarušila, svědčí koneckonců i trojice románů, která vám během posledního roku vyšla ve Státech. Máme to brát tak, že množství knih a povídek není v ohrožení?

Podařilo se mi udržet si výkonnost i produkci během mé nemoci v roce 2008 i v roce 2009 a totéž očekávám, že se mi povede i v roce 2010, přestože jsem určitým způsobem limitován. Naštěstí ztratím pouze týdny nebo nanejvýš několik málo měsíců. Časové rozvržení románů je dostatečně dlouhé, aby se podobným zdržením přizpůsobilo. Navíc mám plnou podporu svých vydavatelů v případě, že bych potřeboval posunout uzávěrky. Taky mi tento fakt pomáhá v tom, že můžu pracovat tak rychle, jak je potřeba, takže mám dostatek prostoru vrátit se k případným nedostatkům.

Naznačil byste alespoň v krátkosti, o co v trojici vašich nejnovějších románů jde?

V roce 2009 mi vyšly romány Green a Death of a Starship a na sklonku roku 2008 mi vyšel román Madness of Flowers (Květinové šílenství, přip. Laser-books). Green je fantasy ze smyšleného světa o dívce prodané do otroctví, která se během svého dospívání vzepře svému osudu a stane se z ní nebezpečná nájemná vražedkyně. Poté se pokouší najít způsob, jak by škody způsobené vlastním násilím odčinila. Madness of Flowers je samozřejmě pokračováním románu Trial of Flowers (č. Květinová zkouška, Laser-books 2007) a soustředí se na další dobrodružství trpaslíků a lidí z fantastického Nehynoucího města. Death of a Starship je space opera, krátké sci-fi dobrodružství ze Slovany inspirovaného galaktického Císařství, v němž ortodoxní kněz loví emzáky pro svou církev a řeší záhadu zmizelé bitevní lodi.

V nadcházejícím roce vyjde román Pinion, po románech Mainspring (č. Srdce světa, Laser-books 2010) a Escapement (přip. Laser-books) třetí kniha z tohoto univerza. Také mi v tomto roce otisknou dvě samostatné novely, The Specific Gravity of Grief, v níž využívám fikce k tomu, abych se podělil o své zkušenosti s rakovinou, a The Babby Killers, což je trochu nečekaně steampunkové dobrodružství. Také by se na pultech měla objevit moje sbírka povídek The Sky That Wraps.

K celému univerzu románů Srdce světa – Escapement – Pinion se určitě ještě vrátíme, rád bych se však nejdříve podrobněji zeptal na román Green, po kterém výhledově pošilhává české nakladatelství Laser-books. Podle mnoha indicií jde o dosti odlišné dílo, než jste zvyklý psát, je to tak? Můžete nám o příběhu nájemné vražedkyně Green povědět něco více?

V mnoha směrech je Green o mé dceři. Adoptovaná, původem z Číny, to jako Asiatka předtím, než dospěla, neměla v bílé společnosti Spojených států vůbec jednoduché. Hodně povahových rysů Green sdílí s mou dcerou, ačkoliv si dovolím tvrdit, že moje dcera má mnohem šťastnější život. Ponořil jsem se tedy velmi hluboko do zkušeností této dívky od jejích útlých let až do patnácti, přičemž jsem vše popisoval v první osobě, z jejího pohledu. Pro mě jako spisovatele to bylo nesmírně napínavé. Vytvořil jsem román, který je mnohem výrazněji řízen samotnou postavou, než je u mě obvyklé.

Doslechl jsem se, že v plánu jsou i pokračování.

Nakladatelství Tor Books se mnou podepsalo smlouvu na další dva díly, zatím pojmenované Endurance a Kalimpura. Minulé léto, kdy už jsem věděl, že letošní podzim budu nejspíše velmi nemocný, jsem napsal první nástin Endurance. Oba romány pokračují po skončení Green a sledují vražedkyni, jak se snaží konečně najít své místo ve světě, přivést do něj dítě, které nechce porodit, jak hledá bezpečný život a řeší problémy dvou měst, která se obě hlásí o kousek jejího srdce. Série tedy pokračuje jako dobrodružství o multikulturalismu, náboženství a osobních problémech mocné, nikoliv však dokonalé mladé ženy.

Srdce světa, váš román z roku 2007, právě vychází v českém překladu. Podle anotace jde o klasický steampunk. Je tomu opravdu tak, nebo se mýlím? A v čem jsou největší rozdíly mezi Srdcem světa a Květinovou zkouškou, která byla především městskou fantasy?

Srdce světa je rozhodně steampunk, ačkoliv si nemyslím, že jsem si to uvědomoval, když jsem ho psal. Někteří tomu říkají spíš clockpunk (clock = ang. hodiny), ale pro mě, jakkoliv je ten štítek vtipný, jde jen o hraní se slovíčky. Květinová zkouška je ucelená kniha, fantasy odehrávající se téměř po celou dobu za hradbami města v malé skupině lidí ve zcela smyšleném světě. Srdce světa je pikareskní celosvětové dobrodružství odehrávající se v pozměněném ekvivalentu pozdního devatenáctého století na Zemi. Srdce světa je bohaté na postavy a různorodé motivy. Také se hodně podobá románu Green v tom, že jde opět o příběh o dospívání, který se soustředí zejména na jednu postavu, na rozdíl od společných politických intrik v Květinové zkoušce. Prostě rozdílná podoba světa, rozdílná výstavba vyprávění, ale snad pořád tentýž Jay Lake, jehož četbu si čeští čtenáři mohou užít.

Jak už jste zmínil, román Escapement se odehrává ve stejném světě jako Srdce světa, ačkoliv se nejedná přímo o sérii, je to tak? Mají obě knihy nějakého společného hrdinu, nebo se opravdu jedná pouze o zasazení příběhu do stejného světa? A o čem vůbec Escapement je?

Ano, je to tak. Escapement je samostatný příběh, nikoliv tedy pokračování Srdce světa. Snad jen v tom nejvolnějším slova smyslu. Několik vedlejších postav ze Srdce světa se v románu Escapement objevuje, dvě jsem dokonce povýšil na vypravěče děje. Jedná se o Emily McHenry Childress, knihovnici z Yale, a Anguse Threadgilla al-Wazira, skotsko-arabského vzduchoplavce. Hlavní postavou je ale úplně nová hrdinka Paolina Barthes, dívka portugalského původu, která je tak trochu novodobým Newtonem. Paolina vyráží na cestu, aby vyřešila některé záhady tohoto světa. Během cesty se samozřejmě setkává se spoustou dalších protagonistů, mezi nimi i mosazným mužem Boazem. Paolina sestavuje přístroj, takové zázračné hodinky, které téměř všem propůjčují prakticky božskou moc, a hledá způsob, jak zabránit škodám, které by tenhle vynález mohl napáchat, kdyby byl použit jako zbraň. Escapement je hodně dobrodružně laděný příběh s mnohem větším počtem postav než Srdce světa.

Do tohoto pozoruhodného světa se vracíte i v chystané novince Pinion, která vychází v originále letos v březnu. Jaký je vztah tohoto románu k předchozí dvojici knih? A prozradíte nám krátce i něco z vlastního děje?

Pinion je přímým pokračováním románu Escapement a začíná přesně tam, kde předchozí kniha končí. Paolina uprchla do Jižní země a nyní se chce vrátit do Severní země, protože se zamilovala do Boaze, onoho mosazného muže. Podobně jako u druhé knihy, i do Pinionu jsem zařadil několik vedlejších postav z předchozího románu Escapement, takže si jejich skutků čtenáři ještě užijí, přičemž nejvíce prostoru z nich má samozřejmě Boaz. Pinion je tedy milostný příběh s ponorkami, vzducholoděmi a anděly.

Mimochodem, existují také dvě novely z tohoto světa, které jsou online k přečtení na subterranean.com. Jde o příběhy Chain of Fools a Chain of Stars, které by případně mohly zajímat i české čtenáře, ačkoliv jsou samozřejmě k dispozici pouze v angličtině.

Podobná otázka na sérii o Nehynoucím městě. Zatím jste se mu věnoval v románech Květinová zkouška a Květinové šílenství a minimálně ve dvou povídkách, Sliby – Příběh z Nehynoucího města (Ikarie 2008/08) a Láhve duší (Pevnost 2007/04). Kolik dalších česky nevydaných povídek tato série čítá? A můžeme v budoucnu počítat s jejím růstem?

Jedinou další prací spojenou s Nehynoucím městem, která je v současnosti k dispozici, je povídka nazvaná Real North, v níž se řeší výstavba světa. Najdete ji na mých stránkách na adrese www.jlake.com/2008/12/12/fiction-real-north.

Co se týče budoucnosti celé série, mám hrubou představu o třetí knize, románu Reign of Flowers (slovní hříčka reign = vláda, rain = déšť a rein =uzda, držet na uzdě se vyslovují velice podobně). Román by měl rozvést otázky moci, identity a civilizace, které pokládají první dvě knihy. Pochybuji však, že román někdy napíšu, pokud Květinové šílenství nezaznamená na anglickém trhu dostatečný komerční úspěch, který by mi zajistil smlouvu.

Takže otázka, zda jde o váš hlavní projekt, je nejspíš už zbytečná, že?

Ačkoliv mám Květinové romány velmi rád, bohužel opravdu nejsou mým hlavním projektem. Mají vzdáleně něco společného s románem Green, odehrávají se totiž ve stejném širém světě, podobně jako další připravovaný román Our Lady of the Island, který píšu společně se Shannon Page. Nedokážu však říct, jestli se do Nehynoucího města vrátím dříve nebo později.

Kromě vlastní tvorby jste také zkompletoval coby editor několik antologii. Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s editováním?

Editování mám moc rád. Každá kniha je úplně jiná, každý projekt vyžaduje specifický přístup. Samotný proces pročítání všech příběhů, během něhož vnímáte, jak se některá témata a myšlenky tuctu různých autorů mezi sebou prolínají, ačkoliv každý pracoval na svém vlastním díle, je působivý. Navíc mi to dovoluje proniknout hlouběji do způsobu psaní ostatních, což později můžu zužitkovat ve své vlastní tvorbě. Pracuji teď na další antologii, která by se měla objevit na jaře. Jistě na sebe upoutá značnou pozornost, ačkoliv to nemůžu prohlašovat už teď, to bych byl ještě nervóznější.

Setkal jste se díky editování antologií s někým pozoruhodným?

Se zajímavými lidmi se setkávám neustále. Každý je něčím zajímavý. Během editování se ale potkávám s autory jen vzácně. Sedíme každý u svého psacího stolu po celém světě a posíláme si e-maily. Setkat se s autory osobně, to je dosti neobvyklé.

A co uzávěrky? Posílají vám autoři své práce včas? Dostal jste se třeba někdy během editování kvůli zmeškané uzávěrce do zoufalé situace?

S těmi uzávěrkami to je známý problém. Vždycky mám v kapse několik zachránců, kteří případně na poslední chvíli vypomůžou. Jako autor jsem taky už nejednou posloužil jako takový zachránce.

Kde berete nápady na své antologie?

Nápady jsou všude. Trik s antologiemi je v tom, že musíte přijít s nápadem, který si někdo zrovna chce koupit. Nejspíš bych mohl dát dohromady zajímavou antologii o lesbických zombie ninja koťatech a jeptiškách k tomu, jenže prodal bych ji? Najít vydavatele, který by měl o danou antologii zájem, nebo případně narazil zrovna na mě, je často větší námaha.

Předpokládám, že kvůli editování také dost čtete. Máte na čtení jiných autorů během své tvorby dostatek času? Které byste nám doporučil?

Přál bych si, abych mohl číst víc. Psaní výrazně narušilo mou čtenářskou kariéru. Právě teď čtu román Finch od Jeffa VanderMeera (č. přip. Laser-books), úžasnou knihu, v níž se vrací do svého města Ambry. Nemůžu si ho vynachválit. Také Jeffrey Ford, Ken Scholes, Mary Robinette Kowal nebo Beth Bernobich jsou výborní. Existuje tolik báječných autorů, jak zavedených, tak nových.

Vraťme se teď k samotnému Jayi Lakeovi. Jak byste sám sebe popsal ostatním?

Myslím si, že jsem obyčejný chlápek. Možná energičtější než většina, když mi tedy zrovna není v patách rakovina. Taky jsem sebevědomý, ale to musí být každý úspěšný autor. Mám dlouhé vlasy, duši překypující životem a smysl pro humor, který mě občas dostane do problémů. Jo a jen těžko mě přehlédnete v davu.

Jaké jsou vaše další záliby kromě psaní? Co děláte rád, když zrovna nepíšete?

Fotografování je kromě psaní můj největší koníček. Dokonce jsem i několik svých fotografií prodal, ačkoliv jsem o to nijak výrazně neusiloval. Mám rád hledání barev, struktur, úpadku, mezí a fraktálů ve světě. Formují můj smysl pro kreativitu a naplňují mě.

Kromě toho se zajímám o celou spoustu věcí od veteránů – moc rád bych někdy vlastnil slušnou Tatru T603 v dobrém stavu, ale pochybuju, že bych kdy měl tolik peněz, abych si ji mohl pořídit – přes cestování po světě, rockovou hudbu, americkou i světovou politiku až po mimozemský výzkum. Miluju svět a miluju být jeho součástí. Nejvíc ze všeho ale miluju své dítě a svou lásku (Jay Lake pravděpodobně myslí svou přítelkyni a příležitostnou spolupracovnici Shannon Page – pozn. red.).

Dočetl jsem se, že jednou z vašich vášní jsou i havajské košile. Kolik jich nyní vlastníte? Máte nějaký zvláštní důvod je sbírat?

Mám jich teď asi čtyřicet. Byly dokonce představeny v rámci uměleckých show jako kolekce. Před lety jsem si všiml, že po světě chodí tisíce dlouhovlasých tlustých chlápků v černých tričkách, jako by to bylo nějaké pravidlo. Vybral jsem si havajské košile, protože mám rád světlé barvy, nikdy nejsem ani vkusný, ani nevkusný a pasuje to k mé postavě a tomu, jaký jsem. Navíc jsou legrační.

Jak se cítíte, když čtete vaše starší práce? Patříte mezi spokojené autory, nebo pokaždé hledáte něco, co by se dalo zlepšit?

Popravdě obojí. Nemám sklon posuzovat své dřívější knihy a povídky, ani jich litovat. Vždycky však hledám způsob, jak se zlepšit. Všechno, co píšu, by mělo být lepší než poslední věc, co jsem napsal. V opačném případě se nezlepšuji.

Co děláte, když nemůžete se svým příběhem pohnout? Máte třeba nějaké místo, které vám v takovém případě pomáhá?

Abych pravdu řekl, málokdy se mi stane, že bych se zasekl. Plyne to ze mě jako řeka. Možná je tohle můj největší dar coby autora.

Kromě obdržení ceny Johna W. Campbella pro nejlepší nováčky v žánru sci-fi v roce 2004 jste byl také několikrát nominován na ceny Hugo, Nebula a World Fantasy Award. Odvážil byste se odhadnout, kdy můžeme očekávat další nominace a ocenění na vašem kontě?

Už brzy! Už brzy! Nastává čas, moji drazí, udělit mi ta třpytivá ocenění, která právem patří mně! (smích)

Na závěr, co byste rád vzkázal svým českým čtenářům?

Díky vám za zájem o mě a mou práci. Pevně doufám, že jednoho dne navštívím vaši krásnou zemi a s některými z vás se i setkám. Do té doby má slova musejí být mými vyslanci.

Za zprostředkování tohoto rozhovoru a informační základ děkuji Martinu Šustovi.

Ďuro Červenák je jedním z nejoblíbenějších tuzemských autorů, který o sobě hrdě prohlašuje, že je autorem z povolání a dokonce se jím uživí. Topzinu poskytl rozhovor nejenom o literatuře, ale i o své práci publicisty a řeč byla i o nové knize.

Zdroj: archiv Juraje Červenáka

Juraj Červenák

Na úvod bych se Vás rád zeptal na počátky vaší kariéry. Je obecně známo, že jste začínal publikovat pod pseudonymem Thorleif Larssen. Můžete nám objasnit, jak vznikla tato přezdívka a vůbec celý svět Tollrander?

Svět Tollrandera se zrodil na začátku 90. let z mé fascinace Vikingy a Kelty a jejich bájeslovím. Hlavně jsem se inspiroval nordickými mýty (krutí bohové v ledových královstvích, jeskyně plné trpasličích řemeslníků i bojovníků, elfové, piráti na dračích lodích…). Proto jsme se s vydavatelem rozhodli, že můj pseudonym (v té době je měli snad všichni domácí žánroví autoři) nebude tradičně anglický, ale severský. Tak jsem vzal jednu švédskou detektivku, ukradl jsem jedné postavě jméno, druhé příjmení a bylo to, zrodil se Thorleif Larssen.

Máte chuť tyto původní knihy spálit a přepracovat, nebo jste s nimi spokojený?

Já jsem známý tím, že nejsem kdovíjak spokojený ani s knížkami, které jsem napsal tak rok dva dozadu. Třeba Černokněžník poprvé vyšel v roce 2003, ale pro aktuální slovenské vydání jsem trval na důkladném přepracování. Rovněž jsem výrazně upravil letošní nové vydání Conana nelítostného. Takže kdybych měl znovu vydat Tollrandera, nezůstal by z původního textu kámen na kameni.

Na svých stránkách zmiňujete velkou oblibu komiksu. Nemáte chuť se stát i komiksovým scénáristou? A kdyby ano, máte představu, o čem by kniha byla nebo kdo by ji měl nakreslit?

Já jsem dokonce nějaké komiksové scénáře napsal (třeba k slovanské fantasy Vladnar Nesmrtelný, která vyšla ve Fantázii) a kdysi jsem komiksy i sám kreslil. Někdy mám docela chuť se k tomu vrátit, ale určitě ne jako výtvarník – je to nevýslovně zdlouhavá a velice špatně placená činnost. Možná zkusím zase nějaký scénář. Výtvarníkem by byl buď ilustrátor ze stránek magazínu Pevnost Lubomír Kupčík, nebo autor obálek k mým knížkám Michal Ivan.

Proč jste pro svoji tvorbu zvolil právě české báje a legendy, nebo lépe, proč je právě slovanská mytologie to „pravé ořechové“ pro Vaše psaní.

Jde spíš o to, že jsem si někdy v polovině 90. let vzal do hlavy, že nebudu napodobovat fantasy inspirované keltskými, nordickými či artušovskými mýty. Chci přinášet příběhy, odehrávající se v našich končinách a zakořeněné v našich pověstech a bájích. I v Čechách, na Moravě a na Slovensku se odehrály fascinující hrdinské příběhy. Já je chci ve svých knížkách zachytit, a je mi vcelku jedno, jestli je pozadím slovanské pohanství (Černokněžník, Bivoj), doba bronzová (Sekera z bronzu, rouno ze zlata) nebo protiturecké války v 17. století (můj nový román Strážcové Varadínu)

A když už jsme u toho, kde berete inspiraci pro své povídky a romány?

Především v historii. Až pak sahám do příslušné mytologii či folklórním zázemí a hledám v nich nějaké to nadpřirozené ozvláštnění. Samozřejmě, inspiruje mě všechno, co mnou „proteče“, včetně knížek, filmů či seriálů.

Posloucháte při psaní hudbu? Jestli ano, ovlivňuje Vás její tempo či naturel?

Záleží na tom, co konkrétně píšu. K článkům a filmovým recenzím (nebo třeba ke psaní odpovědí na vaše otázky) si rád pustím nějakou tvrdší rockovou či metalovou muziku, ať to má šmrnc a rychle to odsýpá. Ke psaní povídek a románů samozřejmě potřebuji něco klidnějšího, nejčastěji volím filmové soundtracky (ty symfonické, ne písničkové).

Zatím jste se vyprofiloval jako autor píšící ryzí fantasy, nemáte občas chuť naopak napsat nějakou těžkou sci-fi?

Popravdě, ona ta moje fantasy není až tak ryzí. Čím dál je v ní víc a víc historie. A nejnovější Strážcové Varadínu jsou už v podstatě tradiční historicko-dobrodružný román s několika nadpřirozenými motivy. Pokud jde o sci-fi, mám ji rád (zejména filmovou), ale mé pokusy napsat něco z vesmíru či technologické budoucnosti selhaly na nízkých technických znalostech. Jedinou sci-fi v mé tvorbě je jeden díl seriálu Mark Stone, a i ten se odehrává na pseudo-středověké planetě, takže je to spíš fantasy.

A co Vaše literární postavy? Kterou z nich máte nejraději?

Pravděpodobně démonického vlka Goryvlada, který svými ironickými „hláškami“ odlehčuje fantasy patos v příbězích o černokněžníkovi Roganovi. I čtenáři si Gorju oblíbili. No a teď je mi hodně sympatický kapitán Kornel Báthory z nového románu. Se všemi svými chybami i přednostmi.

Ztotožňujete se s touto postavou?

Vložil jsem do něj hodně ze sebe (víc než do jakékoli jiné postavy), hlavně rodinné zázemí a některé názory. Samozřejmě, já nejsem tak „clinteastwoodovsky“ cool jako Báthory. (úsměv)

Hrajete Dračí doupě? Pokud ano, kterou postavu máte v oblibě?

Tak tenhle fenomén šel úplně mimo mě. Ale já vlastně nehraji žádné hry, ani kartové, ani stolní, a už vůbec ne počítačové. Rád se podívám na intro nebo trailer k nějaké pěkné videohře, ale dál mě to nezajímá. Možná proto, že nepotřebuji manipulovat nějakou postavou na monitoru (popřípadě figurkou na hrací desce) – stačí mi žít životy svých vlastních hrdinů.

Na chvíli bychom se vzdálili od literatury. Ví se o Vás, že rád vaříte. Můžete nám prozradit jakou kuchyni nejraději?

Často vařím ve stylu „co dům dal“, k čemu má asi nejblíže asijská kuchyně. Naházím do woku, co mě napadne, a něco už z toho vznikne. Kupodivu to lidem i chutná.

Jste jeden z mála spisovatelů, kteří se psaním uživí. Nekouká na Vás Vaše okolí skrz prsty? Nemáte pocit, že si Vás škatulkují do jiné sorty stereotypů?

Ani ne, prozatím je to pro všechny hodně „exotické“. Už jsem se ale setkal i s názorem, že člověk sedící celý den doma u počítače nemá nárok vydělávat víc než někdo, kdo tvrdě pracuje třeba ve fabrice. Ale já bych zase mohl namítnout, že někdo další vybaví denně pár telefonátů a vydělá desetkrát víc než já. Každá práce má svá pro a proti. A psaní je většinou docela náročné, protože pokud se tím chce člověk v těchto končinách uživit, musí psát opravdu hodně. Zeptejte se mých očí a zad.

Jak dlouho Vám trvá napsat recenzi?

Přijde na to, co recenzuji a jaký je rozsah textu. Někdy za hodinku napíšu třístránkový článek o filmu, který mě zajímal a bavil, jindy strávím nad stránkou o něčem nezáživném i celý večer.

Stalo se Vám již někdy, že jste prostě netušil, jak máte daný film zrecenzovat?

Takové filmy jsou, ale já si prostě vybírám „své“ žánry. Píšu pro sci-fi/fantasy/hororové magazíny, v těchto vodách se orientuji dobře, takže to jde snadno. Kdybych měl napsat recenzi na nějaké finské konverzační drama, asi bych se zapotil – ale to po mě naštěstí nikdo nechce.

Souhlasíte s procentuálním nebo jinak bodovým hodnocením?

Ale ano. Je to samozřejmě ošidné, protože 60% pro nějaké umělecky ambiciózní drama a 80% pro akční nářez nemusí znamenat, že je ten druhý film kvalitnější – ale já naštěstí píšu hlavně do žánrových médií, kde úskalí takového srovnávání nehrozí. Jistě, čtenář by se měl rozhodovat spíše na základě argumentů v recenzi než nějakého čísla, ale procentuální či hvězdičkové hodnocení je běžná praxe, takže já s ním problém nemám.

U recenzí ještě chvíli zůstaneme, ale zeptám se z jiné strany. Dokáže Vás, coby autora vytočit nějaká recenze? Jak vnímáte kritiku svých děl?

Kdysi, když jsem se psaním (a publikováním) začínal, tam jsem měl ze špatných recenzí i deprese. Dnes už vnímám kritiku s nadhledem, a pokud je negativní recenze podpořená solidními argumenty, beru ji. Druhá věc je, že se na své texty dívám střízlivě a většinou si jejich případné nedostatky sám uvědomuji, takže mě nějaké výčitky v recenzích nepřekvapí a „nevyhodí z klidu“. Naopak, rád si o nich podiskutuji.

V jednom z rozhovorů, zhruba před rokem se Vás ptali, kdy přijde vaše opus magnum. Podle Vás to bude kniha z období tureckých válek ze sedmnáctého století. Strážcové Varadínu jsou z období tureckých válek, je tedy toto vrcholné dílo, nebo již máte nový cíl, kam vyšplhat?

Během psaní každé z předchozích knih jsem měl v hlavě už i něco dalšího, nějaký „vyšší cíl“. U Černokněžníka už jsem pomalu plánoval Bohatýra, při Bohatýrovi a Bivojovi jsem už uvažoval o onom eposu z dob protitureckých válek. Teď, když píšu Dobrodružství kapitána Báthoryho, mám dojem, že tohle je opravdu ono „vysněné dílo“. Mám sice plnou hlavu dalších příběhů (třeba pokračování Černokněžníka a Bohatýra), ale Báthory stojí nejvýš. Možná je to tím, že jsem do něj vložil všechno, co mám rád. Historii, dobrodružství, fantasy, kousek hororu, dokonce i ozvěny mých milovaných westernů.

Myslíte, že Vaše nová kniha sklidí úspěch?

Doufám, že ano, přestože je to odklon od „slovanské fantasy“, s níž jsem povětšinou spojován. Pořád je to ale ryze „náš“ příběh a doufám, že osloví jak slovenské, tak české čtenáře. Nejen ty staré, ale hlavně spoustu nových, kteří tradiční fantasy zrovna nemusí, ale historický román si přečtou rádi.

Poslední otázka, která se opět týká budoucnosti. Vaše knihy se již dostaly do Ruska, neplánujete po vzoru Jiřího Kulhánka expandovat také za oceán?

První krůček už jsem vlastně udělal, díky snaze redaktora Martina Šusta a vydavatele Roberta Pilcha vyšla má povídka Z posvátné vody zrozená v americkém magazínu Weird Tales. V něm kdysi začínali i Robert E. Howard či H. P. Lovecraft. Ne že bych si plánoval proslavit se jako oni, ale publikovat pod stejnou značkou je pro mě veliká pocta.

Děkuji za rozhovor.