Becca Fitzpatricková se narodila 3. února 1979 a čtenářsky ji odkojily Nancy Drew a Trixie Belden. Jako dítě si prošla dvěma etapami. Nejdřív, když ve svých osmi letech poprvé zhlédla Honbu za diamantem, se rozhodla, že se stane spisovatelkou, protože jí tahle profese učarovala. Sama sebe viděla, jak pobíhá v kolumbijské džungli a záda jí hrdinsky kryje Michael Douglas.

Pak se na čas rozhodla spisovatelskou dráhu opustit ve prospěch ještě dobrodružnější profese. Umanula si, že bude agentkou CIA, ale naštěstí jen do chvíle, kdy si přečetla memoáry skutečné agentky a změnila názor.

Psát či nepsat?

Její vysokoškolský titul nemá kupodivu s literaturou nic společného, právě naopak, její profesor angličtiny ji chtěl dokonce nechat propadnout. Psaní se tudíž nevěnovala až do svých čtyřiadvacátých narozenin, kdy její osud definitivně zpečetil její manžel. Nemohl se totiž rozhodnout, jestli své ženě dát k narozeninám kurz japonské kuchyně nebo osmitýdenní kurz tvůrčího psaní. Proč ho vůbec psaní napadlo, když jeho žena do té doby nenapsala ani čárku není jasné, ale co víme jistě je, že se nakonec rozhodl udělat ze své ženy spisovatelku.

Intuice a osud v jejich rodině očividně řídí všechno. Manžel intuitivně vybral kurz psaní a Becca, ačkoliv díky svému profesoru angličtiny neměla k psaní žádný vztah, se přesto rozhodla do toho jít. A povedlo se. Román Zavržený začala psát v roce 2003 prakticky ihned po skončení kurzu. Fascinující je, že dokázala napsat koncept celé knihy za pár týdnů, aniž by věděla, jak chce vlastně příběh zaplést. S většinou ale nebyla spokojená, a tak ho odložila a po několika měsících se k němu vrátila, jen proto, aby ho až na první tři kapitoly celý seškrtala a začala od začátku.

A Stephenie má další konkurentku

Až napotřetí se knihu podařilo dokončit. Správný vydavatel, správná reklama, chytlavá obálka i motto a zrodila se nová autorská hvězda romantické fantasy. Úspěch knihy Zavržený je vzhledem k přesycenosti amerického trhu opravdu působivý a vsadím se, že vydavatele Beccy Fitzpatrickové dodnes jímá hrůza při pomyšlení, že tahle dojná kráva mohla místo toho stát doma za plotnou a vařit japonská jídla.

V současné době Becca Fitzpatricková dokončuje pokračování románu Zavržený, které má ve Spojených státech vyjít na podzim tohoto roku, prozatím pod názvem Crescendo. S dalšími plány se Becca Fitzpatricková nesvěřuje, takže netušíme, kolik dílů bude příběh Nory a Patche mít, pokud neskončí tím druhým. Rozhodně má ale našlápnuto na velmi zajímavou budoucnost. O tom svědčí i fakt, že její fanoušci už vyvěšují na internetu své návrhy na herecké obsazení do případného filmového zpracování a očekávají ságu minimálně rovnou Stmívání.

Ilustrace na obálce knihy Z teórie modernej fantastiky

Slovenský teoretik science fiction, fantasy a hororu Ondrej Herec se narodil roku 1944. V roce 1973 zakončil studium sociologie na univerzitě v Bratislavě a tímto nezvyklým povoláním se zabývá dodnes. Za svůj život pracoval jako redaktor v nakladatelství, výzkumný pracovník, tlumočník nebo zaměstnanec několika slovenských ministerstev.

Zdroj: festivalfantazie.cz

Ondrej Herec

Ikona slovenského fandomu

O fandomu a jeho činnostech se Ondrej Herec dozvěděl ještě za dob socialismu, v roce 1986, a od té doby pravidelně jezdí na cony, pořádá přednášky na různá témata a prosazuje se ve fungování fandomu. V osmdesátých letech se podílel především na tvorbě prvního československého rozhlasového seriálu o science fiction a stál i u zrodu první slovenské antologie světové sci-fi; v následujících letech prosadil u nakladatelů publikaci mnoha českých a slovenských překladů zahraničních autorů.

Po revoluci v roce 1989 se stal zakládajícím členem Syndikátu autorů fantastiky, který ovšem v následujících letech neslavil nijak velké úspěchy. Místo toho posléze vstoupil do Slovenského syndikátu autorů fantastiky, kde od roku 1994 působí ve funkci předsedy.

Ondrej Herec bude hostem Festivalu fantazie 2010 a zúčastní se Sletu autorů fantastiky ve dnech 9. až 11. července.

V současnosti je dlouhodobě porotcem nejznámější české fantastické literární soutěže, Ceny Karla Čapka, která bývá každoročně předávána na Parconech. V letech 1991 až 2002 pořádal slovenskou obdobu této literární soutěže pod názvem O Cenu Gustáva Reussa, pojmenovanou podle slovenského spisovatele, který v polovině 19. století údajně napsal první  sci-fi ve slovenštině vůbec. Soutěž vytvořila prostor pro slovenskou fantastiku a umožnila prosadit se mnoha do té doby neznámým autorům (například Alexandra „Vimka“ Pavelková). Několikrát také sestavil sborník těch nejlepších povídek ze své soutěže, který pojmenoval podle zmiňovaného díla Gustáva Reussa, Krutohlav.

Teoretik science fiction

Ondrej Herec používá znalosti a postupy, které v průběhu svého života nasbíral (nejen) jako sociolog, i ke studiu fantastiky a jejího fandomu, díky čemuž se proslavil jako světoznámý teoretik science fiction i dalších žánrů. Server scifiworld.cz tvrdí, že Herec ve sci-fi vidí hlavně varianty moderních sociálních utopií, nové vidění světa. Mezi jeho nejznámější statě patří esej Cyberpunk – Vstupenka do tretieho tisícročia, který se dočkal i zahraniční pozornosti, nebo kniha Z teórie modernej fantastiky, jež získala v roce 2009 sfingu české Akademie science fiction, fantasy a hororu. Kromě těchto prací napsal i první slovenské studie o seriálech Star Trek, Xena nebo Akta X, a o fantastice jako moderním folklóru. Jeho předmluvy můžeme najít v některých antologiích (například ve sbírce Technokouzla aneb Příběhy z jiných světů).

Za svou teoretickou činnost i práci ve fandomu získal Ondrej Herec v roce 1999 Cenu Národného osvetového centra za výrazný přínos k rozvoji teorie a kritiky fantastické literatury, v roce 2007 Cenu Akademie sci-fi, fantasy a hororu za dlouholetý přínos pro žánr a rovněž cenu Mlok, kterou uděluje Československý fandom jako nejvyšší ocenění za zásluhy v dění subkultury.

Část rozhovoru Ondreje Herce s Václavem Pravdou z Fénixconu 2006

Zdroj: archiv Petra Heteši

Petr Heteša

Petr Heteša se narodil ve Šternberku roku 1959. Jak už to tak mezi spisovateli bývá, ani on netušil, že se v budoucnu stane vydávaným a uznávaným autorem. Nevěděl to ani v kolíbce, ani na gymnáziu v Břeclavi, kde už začínal psát první nesmělé básně (ale kdo ne?) a moc o tom neuvažoval ani na ČVUT v Brně. Během vysokoškolských studií sice pokusy o literaturu údajně byly, ale bylo to psaní do šuplíku.

První krok za publikováním učinil až ve svém zaměstnání – pracoval jako architekt a takto se živí dodnes – kde společně s Karlem Veverkou sesmolili první povídku, kterou poslali do literární soutěže na Parcon v roce 1984 (nedopadla moc dobře – 13. místo), ovšem už tehdy se objevil Hetešův zájem o počítače, technologie a toky dat. Rok na to oba autoři těsně před uzávěrkou vytvořili Nečistou hru, se kterou se umístili ve stejné soutěži na třetím místě. Každý zvlášť povídky nepsal, ale pouze čas od času (většinou před uzávěrkou soutěže vyhlašované na Parconu) se sešli a rozpracovali celou povídku. Spolu s Veverkou spolupracoval Heteša až do plyšového roku 1989, kdy je pracovní povinnosti od sebe oddělily. Petr Heteša si založil vlastní firmu, která jej živí dodnes.

Ze spolupráce těchto autorů vzešla krom povídek i dnes již legendární kniha Těšíme se na vás, což byla původně samostatná povídka vydaná nakladatelstvím Leonardo v roce 1988. Následně vyšla s povídkou Bruster jednotná kniha v nakladatelství Ivo Železný v roce 1991. Oběma autorům vyšla také kniha s ryze kyberpunkovým názvem Sítě, kanály a stoky (Winston 1989), v níž figuruje počítačový technik, kterého někdo vysvobodí z vězení a dotáhne do Monopollisu, města narvaného technologiemi. Stejně jako Hetešovi současní hrdinové, i tento se pomalu, ale jistě začne prokousávat složitým systémem až na úplný vršek společeské pyramidy k tomu, kdo tokům informací vládne.

Z dalších povídek obou autorů už zmíníme jenom zajímavě pojmenovanou povídku QUAG, která vyšla nejprve v Kočasu z roku 1990 a poměrně nedávno znovu v antologii Ondřeje Jireše Čas psanců. Až do roku 2003 pak následně již sám Heteša psal a publikoval povídky v antologiích Mlok a jedna dokonce vyšla v časopise ABC (Mončičák a Čičmunda, ABC 1990, č. 20). Pak na dlouhou dobu nic.

Ke psaní se znovu vrátil po čtyřech letech. Časopis Pevnost v roce 2005 přišel s novým nápadem, jak dodat čtenářům více fantastiky až přímo domů a navázal spolupráci s nakladatelstvím Wolf Publishing (zde mimo jiné publikoval svoji první knihu i Petr Schink) a vznikla edice Pevnost. Tím se otevřela cesta pro mnoho nepříliš známých autorů i autorů, kteří již jméno mají. Heteša byl jedním z nich a v roce 2007 mu vyšel román Šest diamantů rozdělený na dvě knihy – Šedozelené oči Ley Lynseyové a Obrysy a stíny, ve kterých se čtenáři spolu se zkrachovalým novinářem Rogerem Dalmontem  zapletou do hrátek s monopolním gigantem ComSystémem. A vše začíná tak krásně Chandlerovsky – je teplé odpoledně, že by se dalo krájet a prodávat jako laciný stavební materiál, kouř z cigaret se líně plazí vzduchem a hlavního hrdinu navštěvuje PPVN (pohledná panička v nesnázích). Hrdina na nabídku pochopitelně kývne a začíná pátrání a série honiček po výborně vykresleném městě. Příběh sám je recyklovaný, ovšem díky Hetešově umu a originálnímu, ryze kyberpunkovému městu, získává jistou úroveň.

Ve stejné edici, ale již po výměně nakladatelství na současnou Epochu, vyšla také Láska až za hrob. Toto mezidobí musel mít autor v nějaké silné oblibě právě novináře, protože i zde figuruje jako hlavní hrdinka studentka žurnalistiky. Před čtenáře je tu opět postaven klasický příběh korporace, reprezentované jedním, dvěma pohůnky v saku, proti kterým stojí osamocená hrdinka, která má podle anotace jen: „pár halucinogenů, podivných přátel a mnohdy nepochopitelnou odvahu.“

Hetešovy knihy se také dočkaly i vydání v jiném, samostatném, nakladatelství. V Brokilonu autor tvrdil, že Démoni jsou věční. Tím se zcela vychýlil ze svého literárního záběru. Jeho všechna předchozí díla více, či méně koketovala s kyberpunkem, ovšem tímto se přenesl do zcela jiné sféry, ve které však zůstal Hetešův základní stavební kámen každého příběhu – detektivka Chandlerovského typu (i s drsnými hláškami). Celý děj se odehrává ve městě Baltimore, které se dostalo do názvu Hetešovy dlouho očekávané druhé knihy v Brokilonu, Nevermore Baltimore. Kniha zatím nevyšla, ale můžeme se těšit, protože obálka slibuje mnoho.

K nakladatelství Epocha se Petr Heteša letos také vrátil se svou novou, opět kyberpunkové, tetralogií s jednotným názvem Cybrain. Letos už vyšla Spousta času na smrt a před nedávnem i Závěrečný účet. V této sérii jakoby Heteša už ztrácel ze svých schopností vymyslet originální příběh. Ano, opět se v ryze originálním prostředí odehrává jak Hetešou, tak jinými stokrát omletý příběh. V prvním díle to bylo zkousnutelné, ovšem nyní se tato tradice již začíná přejídat.

Petr Heteša se nesmazatelně zapsal do historie české sci-fi a vlastně i detektivky. Stal se ikonou, jejíž knihy i s odstupem času sice nenabízejí přehnaně originální zápletky, ale vždy se v nich skrývá poctivá literární práce s příběhem a prostředím a čtenář v záplavě titulů již ví, že (krom Závěrečného účtu) na něj bude v Hetešových knihách čekat pořádná detektivka staré školy, od které toho zase tolik čekat nelze.

Zdroj: kenscholes.com

Ken Scholes

Ken Scholes se narodil 13. ledna 1968 v Seattlu v americkém státě Washington, v současnosti však žije v sousedním Oregonu. Fantastickému žánru včetně jeho bohaté literární produkce propadl už v útlém mládí, což se projevilo o na širokém výčtu autorů, jimiž je podle svých vlastních slov ovlivněn. Nechybí mezi nimi takové legendy žánru jako Michael Moorcock, Stephen King, Robert Erwin Howard ani již zmiňovaný Ray Bradbury.

První povídkové pokusy zaznamenal Scholesův odpadkový koš v autorových čtrnácti letech, ačkoliv tehdy byla publikace v některém z magazínů ještě na míle vzdálená realitě. Cesta k ní vedla stanicemi, o nichž se ostatním autorům ani nesnilo – námořník, muzikant, putovní duchovní nebo opravář štítkovačů, to je jen ochutnávka zaměstnání, jimž si Ken Scholes v průběhu života prošel. Naštěstí si po mnohaleté pauze našel čas i na psaní.

Od první noci až k lásce v těsném prostoru

Ken Scholes debutoval v žánru v roce 2000 povídkou The Taking Night v magazínu Talebones a od té chvíle mu porůznu vyšlo téměř třicet dalších kratších prací. Výrazněji zaujal povídkou Into the Blank Where Life Is Hurdled, s níž se v roce 2005 umístil na třetím místě v závěrečné čtvrtině žánrové literární soutěže Writers of the Future.

Výrazným mezníkem ve Scholesově tvorbě je určitě povídka Of Metal Men and Scarlet Thread and Dancing with the Sunrise, publikovaná poprvé v srpnu 2006 v magazínu Realms of Fantasy. Práce se objevila následujícího roku ve výběrové antologii Best New Fantasy 2 editora Seana Wallace, především se však právě svět této povídky a její kovový hrdina Isaak stali základními pilíři Scholesova debutu Lamentation (2009).

Jenže český čtenář v tuto chvíli pořád strádá, a tak je potřeba mu nabídnout aspoň krátkou ochutnávku Scholesovy tvorby, než na něj vychrlíme celý román. Touhle první vlaštovkou se stal příběh The Doom of Love in Small Spaces (2008, č. Uchvácen láskou v těsném prostoru, Pevnost 11/2009), v němž trolla, vedoucího Ústředního zásobování celé Byrokracie přijde do jeho kanceláře navštívit krásná bruneta. Spíše konverzační povídka s obrovským alegorickým podtextem představila Scholese jako pozoruhodného autora a jeho románová prvotina v tom hodlá pokračovat.

Žalmy mechanického Isaaka

Jak dává tušit název celé rozepsané pentalogie The Psalms of Isaak i názvy jednotlivých románů, Ken Scholes na dobu svého působení coby duchovní rozhodně nevzpomíná nijak ve zlém.

Lamentation (tedy Nářek nebo též Bědování) zařazují dosavadní čtenáři do žánru epické fantasy, přestože mnozí další kontrují s návrhem science fiction. Počátek románu zastihne hlavního hrdinu v nepříliš záviděníhodné situaci. Centrum vzdělanosti Windwir zničí v mžiku oka neznámá síla a stoupající sloup kouře je vidět na míle daleko. O blížícím se válečném konfliktu už není pochyb. A uprostřed spáleniště sedí smutný mechanický hrdina pentalogie Isaak a podobně jako mnozí další na jiných místech přemýšlí, k čemu právě došlo.

Na svůj debut navázal Scholes ještě v loňském roce pokračováním, které nazval podobně prozaicky Canticle (Chvalozpěv). Kniha začíná devět měsíců po skončení předchozího dílu a o dobrodružství v ní opět není nouze. Účastníci hostiny při příležitosti narození dítěte generála Rudolfa, jednoho z hrdinů série, se okoupou ve vlastní krvi a k bráně chránící zemi před útoky zvenčí přichází tajemná postava se vzkazem pro Skrytého papeže Petrona. Zmiňovat se o tom, že duchovní záležitosti nejsou v obou románech přehlíženy, je nejspíše pouze potvrzením vašich domněnek.

Scholesovy písně v češtině

Letos by měl v originále vyjít třetí román Antiphon (Antifona), zbývající části pentalogie, Requiem a Hymn (Hymnus), na sebe s autorovou pracovitostí jistě nenechají dlouho čekat. K českému vydání chystá cyklus nakladatelství Triton, přesnější data však zatím nejsou známa.

Komu mnohem spíše vyhovují kratší práce, jimiž se Scholes proslavil, může ve volném čase sáhnout po reprezentativní autorově sbírce Long Walks, Last Flights & other Strange Journeys (2008), v níž je značná část z jeho desetileté povídkové produkce.

Ken Scholes je už šestým rokem ženatý, společně s manželkou Jen Westovou vychovávají od loňského července dvojčata Elizabeth Kathleen a Rachel Ann.

Zdroj: archiv spisovatele

Vladimír Šlechta

V době, kdy v Pohraničí o Floydu Bartlettovi neslyšeli ani v té nejzaplivanější putyce a půlelfa Thompsona se nebálo ani to nejmenší zwergské škvrně, zuřily na naší planetě Zemi první a druhá energetická válka. A po nich to naší domovině zrovna dvakrát nesluší, je rozčepýřená a sloveso krvácet působí ve spojení s nastalou situací směšně dětinsky. Vyčerpání zdrojů energie uvrhlo svět do nového středověku. Mnozí vidí naději v kolonizaci Marsu, ti méně šťastní však zůstávají na Zemi. Po mnoha letech to koneckonců není zase tak bezútěšné ani tady. Na troskách předchozích civilizací vyrůstá germánské Císařství a prosťáček by možná na podobném světě mohl být i šťastný. Tak akorát čas pro hrdiny.

Jak je to ve skutečnosti s osidlováním Marsu

Přestože dnes v širším slova smyslu pod pojmem Oggerdovský cyklus rozumíme značnou část Šlechtových povídek z období osídlování Marsu i pozvolného vzpamatovávání se na Zemi, osudy drsného, ale čestného válečníka Oggerda tvoří pouze jednu část z příběhů zasazených do těchto reálií. Všehovšudy se však jedná o páteř celé série, která se ve skutečnosti jmenuje „všechno na Mars“.

Celý cyklus, který se drží v intencích subžánru postkatastrofické sci-fi, zahájil Šlechta roku 1993 povídkou Legendární zbraň (Ikarie 12/1993), jíž se poprvé představil čtenářské veřejnosti. Přestože to nejspíš v té době netušil ani on sám, otevřel si Šlechta touto povídkou u čtenářů sci-fi účet, který do této chvíle řádně neuzavřel. Jednotlivé položky však produkoval s železnou pravidelností.

Během několika málo let tak vznikla celá řada povídek o kolonizaci Marsu (Conquista, Marťanský bůh), válce a jejích důsledcích (Umírání podle Andrewa F.) a pozvolném pokroku na zničené Zemi. Do poslední skupiny spadají právě i příběhy Oggerda, v raných dílech ještě s přízviskem Orlosup, a futuristické bojovnice Emmy Richter (Replay, Emma číslo jedna mínus).

Šlechtův levoboček Oggerd

Oggerd je ústředním hrdinou už první Šlechtovy krátké povídky Legendární zbraň, ta nám toho však o Oggerdovi samotném, jeho světě a společnících příliš neprozradila. Mnohem většího prostoru se dočkal až v jednotlivých románech, mírně v Projektu Berserkr (Klub Julese Vernea 1999), výrazněji v Ostří ozvěny (Golem Ríša 2000) a zejména v Kyborgově jméně (Straky na vrbě 2003). Právě tato trojice románů, zatím jediných delších prací z Oggerdovského cyklu, tvoří páteř celého celku.

V knihách sledujeme strastiplné osudy Oggerda, částečně kyborgizovaného majora císařské armády, herolda Pěnkavky Goweryho, přičemž pod pojmem herold rozumějte vyjednavače, co šavluje slovy a chrání se bílou vlajkou, a čaroděje-technologa Hala Harga. Co přesně znamená kombinace čaroděj-technolog, naznačuje už Legendární zbraň. Schválně zkuste hádat, kdo z dvojice Oggerd-Hargo stojí za vznikem legendární zbraně z názvu povídky.

Dějová linka Projektu Berserkr zkušenějšího čtenáře příliš nezaskočí. Jeden z hrdinů cyklu, Pěnkavka Gowery z města Parag v regentství Boiohiem, patřil dříve k elitním vyjednavačům. Jenže poté, co mu na bojišti zemřela milovaná dívka, nabral jeho život trochu jiný směr. Bohužel pro něj má Gowery podobně jako řada dalších literárních hrdinů tendenci dostat se rychle do potíží a ani během jeho dovolené v Paragu si potíže na vlastní zájezd nezajedou. Jenže na rozdíl od většiny jemu podobných smolařů Pěnkavka nikdy boji příliš neholdoval. Holt je to přece především herold.

V Ostří ozvěny už se výrazněji dostal ke slovu i sám Oggerd Orlosup, jenž s oběma svými společníky doprovází zásobovací kolonu mířící do jedné z císařských kolonií. Jenže cesty jsou i tolik let po druhé energetické válce zrádné a podivná stvoření nechovají k lidem pouze sympatie.

V zatím posledním dokončeném románu, Kyborgově jméně, se osvědčená trojice hrdinů vydává na území dnešního Dánska, kde má za úkol vypátrat technologa Griese. To se hrdinům sice povede, jenže vzápětí přijdou o svého vlastního, když Hala unese neznámá dobře organizovaná skupina. Záhy se ukazuje, že Halova nepřítomnost má neblahý vliv i na stav částečně kyborgizovaného Oggerda.

Co čeká germánské Císařství v nejbližší době

Přestože se Vladimír Šlechta na několik let přesunul do Krvavého pohraničí, na svůj původní sci-fi projekt nezanevřel a konečně to letos vypadá i na vydání nových Oggerdových dobrodružství. Chystanému románu Keltská brána (přip. Brokilon) by však měla předcházet první ucelená sbírka povídek z Oggerdova světa, pojmenovaná vcelku případně Střepy z Apokalypsy (přip. Brokilon). Navíc se Oggerda dočkáme i v chystané antologii Ondřeje Jireše Hvězdy české sci-fi (přip. Argo), v níž se sejde s dalšími žánrovými hrdiny českých autorů velikosti Ondřeje Neffa či Jaroslava Velinského.

Znamená to, že české sci-fi scéně konečně svítá na lepší časy? Minimálně Oggerdovi a jeho přátelům určitě. Ačkoliv si můžeme být téměř jistí, že bezstarostný zbytek života ani jednoho z hrdinů určitě nečeká.

Přes tři sta stran klasického baronetového formátu představuje ty vůbec nejznámější autorovy povídky pěkně v jednom kuse. Texty jako Hlídka, Setkání s medúzou nebo titulních Devět miliard božích jmen si zasloužily před lety plnou čtenářskou pozornost a jejich oblíbenost neklesá ani teď, desítky let po jejich vydání.

Clarke sám o sobě není spisovatelem zas až tak výjimečným. Na první pohled jsou jeho texty suché, s minimem jazykových prostředků a kudrlinek, kterými tak bohatě oplývá pozdější tvorba fantastických spisovatelů. Na druhou stranu však tento smutný fakt vyvažuje obrovským množstvím originálních nápadů, které byly toho času (a v některých případech stále jsou) naprostými průlomy. Ačkoliv autor pečlivě dávkuje jednu specifickou myšlenku na celou povídku a experimentování a mixování se vyhýbá jako čert kříži, při čtení tak širokého výběru, jako je Devět miliard božích jmen, nelze neobdivovat jeho spisovatelskou invenci.

Abyste z výše uvedených řádků nepochytili mylný dojem, já osobně Clarka zas tolik rád nemám. Jisté jeho veleúspěšné knihy hodnotím jako snůšku nečitelných nesmyslů, jiné zase jako velmi zajímavé počtení. Pokud mám číst několik jeho příběhů za sebou, raději je něčím proložím, aby byly rozumněji dávkované a nemohly mne tolik odrovnat. Naproti tomu však musím přiznat, že Clarka za některé jeho texty neskonale obdivuji, protože když už nic jiného, je to jeden z vizionářů, který science fiction otevřel cestu, za což bychom ho měli respektovat a ctít.

Pokud Arthura C. Clarka, autora takových knih jako 2001: Vesmírná odysea nebo Setkání s Rámou, chcete poznat v jeho nejlepší povídkové formě, sbírka Devět miliard božích jmen je právě pro vás, přestože místy obsahuje i méně kvalitní práce.

Obsah:

• Hvězda
• Hlídka
• Maelström II
• Stěna z temnoty
• … a ozve se Frankenstein
• Kterak se Hercules Keating v orchidej proměnil
• Dřív než nastal ráj
• Záznam
• Tajemství
• Pomíjivost
• Posedlí
• Čtvrtý den
• Cesta tmou
• Ze slunce zrození
• Křížová výprava
• Božský pokrm
• Střílejte veverky
• Kruté nebe
• Na úsvitu věků
• Kdybych na tebe zapomněl, Země
• Setkání s medúzou
• Případ s časem
• Převaha
• Devět miliard božích jmen

Název: Devět miliard božích jmen
Autor: Arthur C. Clarke
Překlad: Zdeněk Volný
Obálka: Ricardo a Valentino Sani
Počet stran: 336
Vydal: Baronet, Praha 2003
Doporučená cena: 199 Kč
Hodnocení: **** (70%)

Michaela Moorcocka začalo na počátku devadesátých let vydávat nakladatelství Laser. Byly to vesměs poměrně útlé paperbackové knížečky, které měly dobově průměrné obálky a  které se přečetly jedním dechem. Kamarádka jich má na půdě hromadu, dost často se s nimi setkáte v antikvariátech.

Já osobně si tohoto britského spisovatele spojuji hlavně se svými začátky ve fantasy a fantastice vůbec. Kdysi dávno, když mě ještě mnoho slavných klasiků žánru čekalo, jsem jeho knížky hltal jednu za druhou, asi jako když objevíte něco zcela nového a převratného a nemůžete se toho nabažit. Nedávno jsem v knihovně narazil na svazek s ne zrovna vábným zevnějškem, nazvaný Věčný bojovník. Ha!, trklo mě, tohle jsem kdysi čítával. No co, zkusím to… A tak jsem zjistil, že próza Michaela Moorcocka je ve své podstatě vlastně úplně primitivní a kdokoliv, kdo už má načteno alespoň padesátku či stovku knížek, se u nich už moc nepobaví. Na druhou stranu pro ty, kdo s fantasy začínají stejně jako já před lety, je to jistá volba.

Kniha Věčný bojovník vypráví o řadovém Londýňanu Johnu Drakeovi, kterého jeho divoké sny vtáhnou do paralelních vesmírů, v nichž vždycky stojí u kormidla on, neohrožený bojovník, člen vládnoucí třídy, mytická postava, svalnatý válečník s černým mečem, který baží po jakékoliv prolité krvi. Tři příběhy, které se nám v této knize otvírají, představují tu nejryzejší podobu Věčného bojovníka. Michael Moorcock je napsal jako úplně první příběhy tohoto svého univerzálního hrdiny a publikoval je až o desetiletí později, poté, co vyšly jeho četné jiné knihy. Sám totiž v předmluvě přiznává, že tato trojice více než na kvalitě stojí na objevování mnohovesmíru, který mu v té době teprve klíčil v hlavě. Pro všechny, kteří už znají většinu autorovy tvorby, je Věčný bojovník, Fénix v obsidiánu a Drak v meči doplňkem k již přečteným dílům, pro všechny ostatní naopak tou nejlepší vstupenkou nejen do autorova mnohovesmíru, ale i do žánru fantasy.

Ve srovnání s nadpoloviční většinou veškeré literatury tohoto žánru totiž tvorba Michaela Moorcocka nemá šanci. Když si vezmu na pomoc hned první příběh, hrdina se ocitá po pár stránkách v čele vojsk, která se hrnou na nepřítele. Utínají se hlavy, vypalují se města, mezi vůdci armády to jiskří rozpory. Občas se objeví nějaká ta sličná děva, ať už mluvíme o spojenecké princezně či přitažlivé barbarce z jiné, nepřátelské rasy. Celé vyprávění se nese v duchu dobrodružného románu, který by se dal naroubovat na jakékoliv kulisy a pořád by šlapal úplně stejně. V mnoha případech a situacích působí naprosto bezduše a nutí vás číst z každé stránky pár slov. Po chvíli se tak dostanete do transu, v němž už ani moc nevnímáte, jaké scény se před vámi odehrávají, ale spíše už jen celkové vyznění knihy. Kromě několika zádrhelů je to přímá akce, v závěrečných pasážích prodchnutá trochou filozofování, které se neviděno, neslyšeno a nezváno, vynoří z temných hlubin textu, aby zpětně dodalo příběhu i trochu jinou rovinu než jen tu bitevní.

Takový popis – byť u některých knih by se musel trochu změnit – vlastně sedí na většinu knih Michaela Moorcocka. Je pravda, že s postupem času, jak spisovatel stárne, se příběhy stávají lepšími, už ne přímo prvoplánovými, ale i mnohem zajímavějšími, plnými originálních nápadů. Tam se objevuje šance i pro již vyspělejší čtenáře, které Moorcock minul, stále to však primárně zůstává skvělá četba pro ty, kteří ještě nemají načteno ani pumpička. A když se knihou prokousáte, můžete se vydat vstříc lepším autorům, kteří stojí zase o stupínek výše.

Název originálu: The Eternal Champion
Český název: Věčný bojovník
Autor: Michael Moorcock
Překlad: Domink Felner
Obálka: Jan Patrik Krásný
Počet stran: 733
Vydal: Laser-books, Plzeň 2004
Doporučená cena: 299 Kč

Hodnocení: ** (30%)

Je libo poznat svět starých bohů z netradičního úhlu pohledu? Nebo snad máte chuť proplétat se tajemnými uličkami Podlondýna s lady Dvířkou a lstivým markýzem de Carabasem? Možná je načase se přesvědčit, že i ty nejobyčejnější dveře nikdy nejsou tak úplně obyčejné. Vítejte ve světě vizionáře Neila Gaimana.

Neil Gaiman

Britský spisovatel, scénárista a autor komiksů Neil Gaiman, který neustále vypadá jako by potřeboval ostříhat (což o sobě s oblibou prohlašuje), spatřil světlo světa 10. listopadu 1960 v anglickém Porchesteru. Jako teenager vyrůstal na knihách takových velikánů, jakými byli J.R.R. Tolkien, C.S. Lewis nebo třeba G. K. Chesterton. Brzy se z něj stal zapálený fanoušek sci-fi a fantasy světů, kterým holduje dodnes.

Jeho původním povoláním byla novinařina (psal pro londýnské Today), v níž se zaměřoval se na recenze sci-fi a fantasy a rozhovory s jejich autory.  Gaimanovy první dvě knihy spadaly do publicistického žánru, přičemž ta první Ghastly Beyond Belief (Neuvěřitelně příšerné, 1985, sp. Kim Newman), je vlastně sbírkou těch nejšílenějších citátů a výroků z obskurních SF knih a filmů. Druhá kniha Don’t Panic: The Official Hitch Hikers Guide to the Galaxy Companion (Stopařův průvodce po Galaxii, 1988) pak není nic jiného než průvodce kultovním Stopařovým průvodcem Douglase Adamse.

Ve světě se proslavil především jako komiksový autor a to především díky sérii Sandman.  Jako jediný komiks v historii vyhrál jeho Sandman World Fantasy Award (než porota změnila pravidla, aby cena byla jen literární).

Neil Gaiman je držitelem desítek ocenění za literaturu a komiksy, včetně několika cen Nebula a Hugo, na kontě má například devatenáct komiksových Oscarů Eisner Awards.

Pokud nejste fanoušky ilustrovaných příběhů, může vás nadchnout i jeho prozaická tvorba. V roce 1991 začal psát scénář pro televizní seriál Neverwhere (Nikdykde); současně s ním vznikala i knižní podoba příběhu (recenze Jana Nohovce). Příběh průměrného úředníka Richarda Mayhewa, který se shodou okolností ocitne v podivném světě zvaném Podlondýn, si získal tisíce fanoušků po celém světě.  Podle většiny kritiků je kniha rozhodně povedenější, než sám seriál vysílaný svého času na BBC2.

Dalším úspěšným počinem byla spolupráce s Terrym Pratchettem na knize Good Omens (Dobrá znamení), ve které oba s nebývalou nadsázkou líčí příchod konce světa. Jako hlavní postavy vystupují anděl Azirafal a démon Crowley, v roli vedlejších postav se objevují čtyři jezdci z Apokalypsy: Válka, Hlad, Znečištění (Mor byl dle autorů propuštěn v roce 1936 po objevení penicilinu).

Jako další z řady jeho úspěšných knih jmenujme třeba American Gods (Američtí bohové), v níž líčí střet starých božstev (jako například Kálí, Anansi, Anubis, Loki, Odin…) a bohů nové doby (Pan Město, Pan Dřevo, Pan Kámen, Bůh médií…). Tato kniha je řazena do proudu takzvané urban fantasy a je na míle vzdálena typické hrdinské sci-fi či fantasy literatuře.

Velmi zajímavým kouskem je i Gaimanova Coraline (Koralina), která se dočkala i povedeného filmového zpracování. Ač jedna z tisíců variací na svět za zrcadlem, je to nesmírně originální počtení. Tak originální, že přestože je kniha původně koncipována jako pohádkový příběh, nebudete si patrně jisti, zda ho číst dětem před spaním. Troufám si dokonce tvrdit, že při sledování filmu se budou bát nejen dítka škola povinná.

Zdroj: upcoming.current.com

Film Koralina

Když už jsme u filmových adaptací – podle Gaimanova románu Stardust (Hvězdný prach) byl natočen stejnojmenný film s hvězdným obsazením (Robert De Niro, Michelle Pfeiffer, Peter O’Toole, Ian McKellen…). Recenzi filmového zpracování od Martina Pešky si můžete přečíst zde. Původně komiks, který byl přepracován do knižní podoby se okamžitě stal světovým bestsellerem. Aby ne – příběh o prosťáčkovi, který jde za svým snem i přes všechny překážky, které mu osud pošle do cesty a Gaimanův vypravěčský um, to je koktejl, který znamená jediné – kvalitu.

Neil Gaiman má velice blízko i k hudbě –  Na počátku 90. let psal texty pro Tori Amos, která se stala vizuální předlohou Sandmanovy sestřičky Delirium. Svůj vzhled ostatně i stylizuje do podoby přijatelně zanedbaného rockera, miluje kožené bundy a černé sluneční brýle.

V současnosti žije se svou manželkou a čtyřmi kočkami poblíž Minneapolisu (Minnesota, USA). Má dvě dcery a syna.

Gaimanův fantaskní svět skvěle charakterizují slova, která použil ve věnování knihy Coraline: „Pohádky jsou víc než pravdivé: ne tím, že nám tvrdí, že existují draci, ale proto, že říkají, že draky je možné porazit.“

Štve vás sníh za oknem? Máte z něj deprese? Už nemusíte, Andrzej Pilipiuk stvořil dokonalý lék na všechny chmurné nálady. Díky jeho textům zjistíte, jak je jednoduché odstranit odpor policie, státu i otravných strašidel. Většinou za pomoci dynamitu, panzerfaustu a pár stovek nábojů.

Andrzej Pilipiuk

O tom, že Polsko produkuje dobré autory fantastiky, není vůbec pohyb. Jistý nejmenovaný autor jistého nejmenovaného bělovlasého bijce je toho kapitálním příkladem, ovšem již v roce 2002 dorazil do Čech bijec nový, lepší. Sice nemá na zádech dva meče, aby jimi mohl sekat hlavy stvůrám, ale místo toho v kapse nosí brzdové lanko na škrcení zvěře, v holínkách aspoň jeden nůž a podle potřeby kulomety německé a ruské provenience a to nejpodstatnější, láhev domácí samohonky. Seznamte se, exorcista amatér Jakub Vandrovec.

Obálka českého vydání Kronik Jakuba Vandrovce, v podstatě věrná Jakubova Podobizna

Andrzej Pilipiuk původně býval archeologem, který si tu a tam ve volné chvíli napsal i nějakou povídku. Tak vlastně vznikl Jakub Vandrovec. Příběhy o něm zasadil do své rodné vísky Vojslavice, které jsou také místem, kde se vše odehrává. Jakub sice tu a tam vycestuje do zahraničí – třeba do Egypta, Austrálie, Střední Ameriky –, ale vždy se vrací do své chaloupky na samotě daleko od civilizace a zároveň tak blízko, aby na nevinné, ubohé obyvatele dosáhly účinky nepovedených kouzel a kleteb.

Tyto povídky vyšly nejprve samizdatově a byly k dostání v obecní trafice, údajně je přečetl (a přežil) i místní kněz. Každopádně se tak Pilipiuk dostal do povědomí a krátce na to byly tyto povídky uspořádány do sbírky Kroniki Jakuba Wędrowycza (2002, č. Kroniky Jakuba Vandrovce, Laser-books 2002). Už po prvním vydání si v Polsku získala tato sbírka obrovskou oblibu, která se záhy rozšířila i do Čech, kde Jakub okamžitě zdomácněl.

Kroniky Jakuba Rozparovače, povšimněte si Jakubova nejoblíbeněšjího nástroje - brzdového lanka z bicyklu

Ještě v témže roce vycházejí další dvě povídkové sbírky Czarownik Iwanow a Weźmisz czarno kure (obě 2002, č. Čaroděj Ivanov a Vezmi černou slepici, Laser-books 2003). Přičemž Čaroděj Ivanov výjimečně obsahuje jednu dlouhou novelu, kde Jakub bojuje proti mocnému nepříteli. Zde se poetika tradičních kratších, vypointovaných povídek jaksi ztrácí a text se přechyluje na stranu klasické fantasy, ale Jakub Vandrovec na pozici hlavního hrdiny čtenáře nezklame a dělá to, za co ho všichni čtenáři milují. Celá kniha krom novely obsahuje navíc povídku Peklo, která je snad nejlepší z celé série česky vydaných knih. Jakub Vandrovec se tu dostane do pekla a ukáže, že se do kotle jen tak strčit nenechá. (A potom, co zlikviduje celou Pekelnou sekci pro Polsko, tak spokojeně odejde.)

Poslední a – doufejme, že ne nadobro – česky vydanou knihou je Zagadka Kuby Rozpruwacza (2004, č. Záhada Kuby Rozparovače, Laser-books 2004). V polštině vyšel Vandrovec ještě jeden, bohužel, zatím nepřeložen, ale s lákavým názvem Wieszać każdy może (Věšet může každý), kdy však vyjde a vyjde-li česky vůbec, je záhadou.

Jakub Vandrovec se stal fenoménem, kterého Pilipiuk vytvořil na základě silných kontrastů a hrubozrnného humoru. Je jediným důchodcem, který i v osmdesáti aktivně bojuje proti státnímu monopolu na alkohol, proti duchům a strašidlům, temným silám, policejnímu aparátu snažícímu se ho zavřít za pálení lahodných nápojů načerno, za probodávání mrtvol osikovými kůly či vyhazování stavení do povětří. Oblíbeným tématem je také hledání neustále mizejících policejních psů. Ona psí kuchyně celkově je jedním z nejčastějším tématem knihy o Vandrovci. A do toho všeho má tento stařík ještě chuť na ženy. Sice mu v tom pomáhají viagře podobné (zelené) tabletky ukrajinské produkce, ale jeho aktivitě všechna čest. Povolání nemá a nikdy neměl. Za války byl velkým protifašistickým bojovníkem a vydrželo mu to dodnes v mnoha podobách – esesácká blůza, bunda s kožíškem po sestřeleném pilotovi, zbraně, munice a výbušniny. Je toho mnoho.

Jakub se nebojí ani smrti, naopak, smrt se bojí jeho. Obzvláště potom, co po ní jednou střelil panzerfaustem. Pro své příhody si Andrzej Pilipiuk nemohl najít lepšího hlavního hrdinu. Vandrovec je prostě dokonalý. Kontrast mezi jeho stářím a tím, co dělá, je neuvěřitelně čtivý. Samohonka teče proudem a texty humorem jen hýří. Není to však nějaká lehká parodie na exorcizmus a podobné hrátky, ale drsný humor plný stovek narážek na cokoliv, co se v dnešním světě děje a dělo. Svoji velkou úlohu zde hraje komunismus, druhá světová válka a vzhledem k původnímu autorovu povolání i historie. Zároveň tu najdeme Matrix, cestování časem, golema a spoustu dalších různých motivů, které přijdou s Jakubem do styku a neodejdou v jednom kuse.

Každou z povídek zakončuje Pilipiuk vybroušenou pointou, díky které jsou výbuchy smíchu očekávané jak během četby, tak při jejím skončení. Humor skutečně není jemný, slabším povahám by se mohlo začít dělat mdlo, ale je to především luxusní oddychovka po celém dni v práci, kde vás štval šéf, zákazníci a bůhvíkdo ještě. Vandrovec ukáže cestu, jak si to vyřídit s autoritami pomocí dynamitu a či kouzel.

Krom povídek se v Pilipiukových knihách tu a tam objeví třeba horoskop, či recepty na skutečně chutnou krmi (většinou z pejsků), takže se můžete jak pobavit, tak poučit, jak se s co největším zadostiučiním zbavit sousedovic věčně štěkající bestie.

Obálka českého vydání Sestřenek

Poslední knihou, která u nás vyšla, jsou Kuzynki (2003, česky Sestřenky, Laser-books 2005). Kniha, která údajně neobsahuje Vandrovce v žádném skupenství, ovšem i v takovémto textu se dá nalézt zmínečka o potrhlém staříkovi žijícím v chaloupce u lesa. Sestřenky jsou románem o nesmrtelných, upírech, ovšem nikoliv těch moderně romantických, ale pořádně staroslovansky syrových, a o kameni mudrců. V originále vyšlo i pokračování, avšak toho se v našem jazyce asi také nedočkáme.

Krom těchto knih vyšlo v originále ještě pět, takže kdo již odmítá čekat, ať se začne učit polsky. Není to tak složité a po pár měsících buď přejde opovážlivce chuť na cokoliv od našich severních hranic, či si konečně užije další porci neskutečné zábavy jak s Vandrovcem, tak Sestřenkami i dalšími romány, o kterých raději ani nemít povědomí.

Pilipiuk je dobrý autor především kratších textů, které bohatě stačí, aby vás buď učinily cyniky a alkoholiky, či naopak cyniky a z alkoholové závislosti vyléčily. Je to čtení pro zábavu, pro vychutnávání každého drobného šprýmu. O políčku do tváře bývalého i současného režimu i kultuře ve všech jejích projevech nemluvě.

Vítejte v krajině, kde cizák zahyne!

Asi málokdo z žánrových spisovatelů může tvrdit, že se ve vlastním životě alespoň přiblížil potížím, v nichž ve svých románech koupe své hrdiny. Pokud by se to však odvážil tvrdit americký spisovatel a editor Jay Lake, nikdo by mu neodporoval. V minulých letech se totiž pustil do bitvy, do níž žádného svého hrdinu nenahnal. Do bitvy s rakovinou.

Autor: Roger Podva, 2009

Jay Lake

Život Jaye Lakea je podobně pestrý jako jeho bohatá tvorba. Coby syn amerického diplomata se narodil 6. června 1964 mimo území Spojených států, konkrétně v taiwanském Taipeji. Dětství strávil v Asii, Africe a Evropě a ze svých zážitků, vzpomínek a zkušeností čerpá i ve své literární tvorbě. Podobně užitečné jsou mu i zkušenosti z marketingové a reklamní činnosti na poli vyspělých technologií. V současnosti žije v Portlandu v Oregonu, kde se věnuje své publikační činnosti a zotavuje se z léčby rakoviny tlustého střeva, kterou ke konci loňského roku podstoupil. Kromě literárních koníčků Jay Lake rád fotografuje a vlastní sbírku havajských košilí.

P jako Povídka v množství ztracená

V současnosti má Jay Lake na kontě přes 250 povídek, odjakživa tomu tak ale nebylo. V rámci žánrových dějin to vlastně ani není tak dávno, co se dlouhovlasý Američan přihlásil o slovo poprvé. Podle autorovy bibliografie je jeho nejstarší zveřejněnou prací povídka The Courtesy of Guests vydaná roku 2001. V následujících letech už však publikuje jeden příběh za druhým, přičemž zmapovat jejich jednotlivé subžánry by dalo zabrat i zkušenému literárnímu vědci. Řadu z nich si jako první přečetli čtenáři renomovaných magazínů, mezi nimiž nechybí Asimov’s SF, nebo Realms of Fantasy.  Kromě toho publikuje Jay Lake některé své práce také na internetu (Strange Horizons), takže případní zájemci se mohou seznámit s jeho pracemi dokonce i v originále. Pokud však dáváte přednost pohodlnějšímu českému překladu, budete se muset spokojit s notně štíhlejším výběrem prací.

K vůbec prvnímu setkání českých čtenářů s Jayem Lakem došlo v prvním pokračování Trochu divných kusů editora Martina Šusta, který do svého výběru zařadil Lakeovu povídku Into the Gardens of Sweet Night (2003, č. V Zahradách vlahé noci, Trochu divné kusy 2, Laser-books 2006). Tato pravděpodobně nejpozoruhodnější autorova krátká próza mu vydobyla první místo v soutěži Writers of the Future a o rok později nechybělo mnoho, aby s ní Jay Lake získal i ocenění Hugo. Zůstalo však jen u nominace a Lake se musel v roce 2004 spokojit „pouze“ s Cenou Johna W. Campbella pro nejlepší nováčky v žánru sci-fi.  U nás se vydání povídky stalo předzvěstí příchodu románu.

K jako Květiny v barvách new weirdu

Už se téměř zdálo, že subžánr new weird skomírá, když se roku 2006 Jay Lake vytáhl s románem Trial of Flowers (č. Květinová zkouška, Laser-books 2007). Městská fantasy pokračující ve snaze o proměnu žánru, kterou započaly romány Chiny Mievilla či Jeffa VanderMeera, zavedla čtenáře do Nehynoucího města, metropole, kterou poznali v povídce Soul Bottles (2004, č. Láhve duší, Pevnost 4/2007). V prvním románu z pozdější série nám autor nabídl město, které stojí na pokraji své zkázy. K jeho záchraně zdaleka nestačí pouze věřit, že je opravdu nehynoucí, ale také konat. A k tomuto konání tváří v tvář nebezpečí jsou přinuceni tři rozdílní hrdinové: zahořklý trpaslík Bijaz, faktor Jásón, podnikatel milující bolest, a Imago z Lockwoodu snažící se obnovit pozici Lorda starosty a získat ji pro sebe.

Za svůj druhý román (roli Lakeovi prvotiny obstarala pocta klasické space opeře, titul Rocket Science z roku 2005) si Jay Lake vysloužil vesměs pochvalné recenze, a tak mu vůbec nebylo proti srsti se do Nehynoucího města vrátit. Učinil tak zatím minimálně dvakrát. Jednou na skok, v povídce Promises: A Tale of the City Imperishable (2008, č. Sliby – Příběh z Nehynoucího města, Ikarie 8/2008), která vyšla ve výboru Paper Cities editorky Ekateriny Sedie. Podruhé v románu Madness of Flowers (2008, č. Květinové šílenství, přip. Laser-books), v němž se vrací k osudům trpaslíků a lidí z Nehynoucího města, zejména těch dobře známých z prvního dílu. Do budoucna by autor rád navázal knihou  Reign of Flowers.

S jako Srdce, jež se nesmí zastavit

Určitě jste si nemysleli, že Jay Lake si vydělává na chleba pouze dobrodružstvími ve městech, která nemohou zahynout, že ne? Pokud ano, vězte, že v tom případě by nešlo o veselého chlapíka při těle, ale vyhublého pološíleného kostlivce. Nehynoucí město zdaleka není autorovou jedinou sérií a dnes dokonce ustupuje do pozadí. Co ji nahrazuje?

Román Mainspring (2007, č. Srdce světa, přip. Laser-books) původně měl být samostatnou knihou, o rok později však Jay Lake do stejného univerza zasadil Escapement (2008) a letos se tamtéž odehraje děj Pinionu (2010), takže minimálně o volné trilogii už není pochyb. A opravdu jde o trilogii pouze volnou, protože Srdce světa je románem s uzavřenou zápletkou a zcela jinými hrdiny, než obě pozdější knihy. Ocitáme se v něm v alternativní historii, v níž naše planeta obíhá kolem Slunce po kovové dráze. To by samo o sobě nikomu vrásky na čele nevytesalo, jenže pohon Země selhává a hodinářský učeň Hethor bude muset nastalou situaci rychle vyřešit.

Vzhledem k tomu, že se děj románu i jeho následovníků odehrává během viktoriánské éry, z hlediska subžánrů jej řadíme mezi steampunk. Někteří však přišli ještě s přesnějším pojmenováním – clockpunk. Rozdíl mezi oběma subžánry je zjevný. Zatímco ve steampunku vládne pára, clockpunk je v područí hodinových soukolí. Všehovšudy má však tento subžánr zatím pouze minimum zástupců, například právě Srdce světa Jaye Lakea či román Whitechapel Gods z pera S. M. Peterse.

Z jako Zelenkavý zbytek zanechaný vražedkyní

Během produkce svých románů samozřejmě Jay nezapomněl literární kruhy obohatit o desítky svých povídek, z nichž opět vybíráme pouze ty, které jsou dostupné českému čtenáři. Nejstarší z nich je nikterak vysoko hodnocený The Lizard of Ooze (2005, č. Ještěr ze Sklůzu, New Weird, Laser-books 2008) ze sborníku manželů VanderMeerových. Novějšího Jaye Lakea, díky němuž jsme se dozvěděli, jak vypadají Američtí mrtví (The American Dead, 2006, č. Trochu divné kusy 3, Laser-books 2007), nám ve své třetí trochu divné antologii přihrál i Martin Šust. Na dlouhou dobu to však bylo vše a Lake se vrací až s rokem, na jehož konci se píše 0. Před vydáním Srdce světa jej má připomenout noirově laděná povídka The Sky that Wraps the World Round, Past the Blue and Into the Black (2008, č. Nebe, jež halí svět, skrze modř a dál do černoty, Ikarie 1/2010).

Zelená barva z názvu odstavce však odkazuje k nejnovějšímu autorovu románu Green (2009), který má též ve svém hledáčku nakladatelství Laser-books. Příběh, na nějž Lake naváže v chystaných pokračováních Endurance a Kalimpura, sleduje osudy mladé dívky Green, z níž okolnosti jejího života učiní nájemnou vražedkyni. V rámci autorovy bohaté tvorby jde opět o něco trochu jiného, od románu inspirovaného dětstvím a dospíváním Lakeovy adoptované dcery čínského původu však podobné odchýlení očekáváte.

E jako Eště nekončíme aneb Editor Lake

Úmyslně jsem se až do této chvíle vyhýbal Jayi Lakeovi coby editorovi. Nikoliv z toho důvodu, že by tento směr jeho činnosti byl nějak podružný, ale protože jsem nevěděl, kam přesně vytváření antologií v rámci jeho tvorby zařadit. Nakonec jsem se rozhodl o editorství pohovořit až nyní, protože antologiím se Jay Lake soustavně věnuje už od roku 2002 a kromě pauzy v roce 2007 se na pultech knihkupectví vždy objevil alespoň jeden soubor, který Lake (spolu)editoval.

O tom, že nejde pouze o krácení dlouhých chvilek, svědčí i fakt, že za svou editorskou činnost Jay Lake sklízí úspěchy. Zejména dříve vydávané malonákladové antologie Polyphony, na nichž spolupracoval s Deborah Layne, byly dvakrát nominovány na World Fantasy Award. Lake je také spolueditorem sci-fi antologie Other Earths (společně s Nickem Geversem, 2009), jejíž obsah je zaměřen na alternativní historii. Mezi autory, kteří do ní přispěli, patří třeba spisovatelé Gene Wolfe, Alastair Reynolds nebo Jeff VanderMeer. Zatím poslední editorskou zkušeností Jaye Lakea je též loni vydaná antologie Footprints, kompilovaná ve dvojici s Ericem T. Reynoldsem.

T jako Teď už je opravdu konec?

Ano. Ačkoliv jsme nevyčerpali všechny informace, které jsme vám o Jayi Lakeovi mohli poskytnout, věříme, že nyní máte o jeho tvorbě poměrně ucelenou představu. Poznat blíže samotného spisovatele by vám mohl pomoci i rozhovor s tímto pozoruhodným americkým autorem, který bude zveřejněn o víkendu. Pokud i ten selže, zbývá jediná rada. Zasednout k některé jeho povídce či knize a přesvědčit se, jestli leští doma ocenění Johna W. Campbella oprávněně. Zatím ta nabídka, pravda, není příliš široká, ale Jay Lake patří k nejplodnějším žánrovým autorům, a tak se o nedostatek děl k překladu obávat nemusíme. V nejbližších letech nás rozhodně v tomto směru nouze nečeká.