Zdroj: freebee.cz

Tento český pojem vznikl z anglického spojení „Escape the room games“. I s minimální znalostí Shakespearova jazyka asi tušíte, co se od vás v podobných kouscích bude očekávat.

Jasně – útěk z nějaké místnosti! Většinou se musíte dostat z prachobyčejné zapadlé cimry, kde jste se neočekávaně probudili, třeba po flámu, po strašidelné noci nebo po střetnutí se zákeřnými zloději. Jindy ale tvůrci přijdou i s originálnějšími nápady, kam celý herní koncept zasadit. Připomeňme telefonní budku, křeslo smrti nebo středověkou kobku.

Zdroj: freebee.cz

Tento subžánr adventur se vyznačuje také vysokým podílem flashovek, které můžete lehce spustit přímo v browseru. I po stránce zpracování (obvyklý je pohled vlastních očí a kreslená grafika) je většina titulů velmi jednoduchá, o to více pak potěší každá propracovanější výjimka. Tu a tam vývojáři nabídnou i něco víc než klasické point-and-click adventurní brouzdání několika obrazovkami. V některých útěkovkách už jsme se tak mohli setkat s mnoha propracovanými puzzly a logickými prvky.

Specifické kouzlo, jež ale ocení jen minimum hráčů, mají japonské útěkovky. V zemi vycházejícího slunce tyto kousky opravdu letí, a tak se jich i do naší kotliny dostává velké množství. Bohužel řada z projektů asijské produkce je opravdu slabounká, a tak působí spíše jako odstrašující příklad. U těch lepších zase jejich hlubšímu prozkoumání brání jazyková bariéra. Naštěstí ale mnoho útěkovek vzniká v mnohem přijatelnější angličtině.

Zdroj: freebee.cz

V archivu na serveru Beeventure, který se specializuje na freewarové adventury, naleznete ve specializované kategorii přes 250 různých útěkových her. Vyberte ty, co vám padnou do oka, a vyřešte je! Přeci nezůstanete zamčeni v uzavřené místnosti?

Zdroj: liquideggproduct.com

Bloons Tower Defense 2

Takhle možná přemýšleli tvůrci první Tower DefenSe (nebo rovněž Tower DefenCe) hry Rampart, která vyšla v roce 1990. Koncept s bráněním základny i umisťováním různých kanónů a zbraní se ale v herní produkci poté objevoval spíše sporadicky. Pravý boom zažil až v 21. století s rozvojem flash her. Vznikly známé tituly jako Flash Element TD, Bloons Tower Defense 1-4 nebo Pixelshocks Tower Defence, které věžovky, jak jim přezdívají čeští hráči, přenesly do povědomí mnoha lidí. Žánr si získal velkou popularitu a vysloužil si své pevné místo na herním nebi.

Pokud si některý kousek z tohoto žánru zahrajete a zkusíte přitom popřemýšlet nad vlastním konceptem, musí vám z tohoto zamyšlení vyjít jedna základní věc – totiž že věžovky jsou velmi motivační a hratelné. Postavit za minimum peněz první malou věžičku, která jen tak tak udrží nápor první vlny nepřátel, abyste vzápětí (pokud vlnu přežijete) za utržené penízky věžičku ugradovali či zakoupili další, prostě nemá motivační chybu. Není krásnějšího pohledu na herní screen, který po hodině hraní přetéká věžičkami různých funkcí a kadencí.

Můj pozitivní osobní názor na tuto svébytnou herní kategorii byl od počátku determinován hraním věžovky z nejlepších, věžovky s názvem Xeno Tactics, kterážto chytla – a nepustila…

Grafika přímo úměrná sci-fi tématu, božsky vyladěná obtížnost, fantastické věže a upgrady, šest nadupaných levelů, přičemž ten poslední dohrajete nejdříve za hodinu. Nutno dodat, že v něm stačí udělat malou chybku – buď taktickou, nebo se prostě ukliknete a neuzavřete včas cestu vetřelcům – a dáváte si repete. A je to sakra motivační! Připočtu-li celkovou dobu hratelnosti všech levelů na takových 150 minut (v lepším případě), pak tu máme ve výsledku nejlepší flash věžovku všech dob.

Většina serverů s flash hrami obvykle vytváří vlastní kategorii s tématikou strategií. Na serveru FreeBee.cz je věžovkám vyhrazena speciální subkategorie Věžovky. V současnosti obsahuje celkem třicet zajímavých titulů. Začněme offline hrami ke stažení, z nichž zaujme hlavně kousek CASTLE TD. Ten dokonce patří k nejstahovanějším na celém FreeBee. Z flashových titulů vřele doporučujeme sérii Stalingrad z druhé světové války – Stalingrad a Stalingrad 2. Milovníci fantasy ocení Duels defense nebo Lord of War. A poetové se určitě rádi střetnou s horami nemrtvých v Zombie Tower Defense 5. Pokud ještě nemáte svého favorita, bude nejlepší pořádně prozkoumat všechny věžovky, které se na serveru nachází.

A jak jsem již dříve předeslal – dejte dobrý pozor! Jsou mimořádně chytlavé!

Assassin‘s Creed II (2010)

AC2 vyvolává v s poslední době spoustu diskuzí. Ne snad ani o hře samotné, jako spíše o její ochraně. Nová „ubisofťácká“ obrana proti pirátům, způsobuje špatné spaní jak softwarovým zlodějům, tak platícím hráčům. Nám ale jde o hudbu a o tu se zde postaral geniální Jesper Kyd. No, posuďte sami. Vážně nádhera.

Dragon Age (2009)

Vítejte v pohádkovém středověku. Je plný draků, elfů, trpaslíků a… krvavých soubojů. Ano, není to až taková pohádka. Kvalitu titulu potvrzuje fakt, že je od slavných Bioware (tvůrci bombastického Mass Effectu). Ústřední song má na svědomí Inor Zur. Je z něj přímo cítit, jaký že je ten středověký svět.

Quake III Arena (1999)

Abychom nezůstávali jen u vážné hudby, nakročíme na chvíli k metalu. Multiplayerového boha, Q3A, netřeba představovat. Soundtrack mají výhradně na starosti opět Sonic Mayhem (pro Quake 2 viz předchozí díl). Nicméně níže uvedená hudební ukázka ze závěrečných titulků je od Billa Browna (i on se podílel na Q2).

Machinarium (2009)

Poslední dvě hry jsou klenoty tvořící hranici mezi freeware a komerční scénou. A Machinarium mají navíc na starosti zlaté české ručičky. Muziku má na svědomí Tomáš Dvořák. Bohužel, samostatná hudba tolik neosloví. Ale v gamesce o malém robotovi (místy velmi smutné, možná až depresivní) dokonale sedí a tváří se líbezně. Inu, poslechněte si.

Braid (2008)

Na první pohled obyčejná plošinovka. Zdání klame. Hrátky s časem, hudební podbarvení, jednotlivé levely. Popsat atmosféru Braidu někomu, kdo ho nehrál, je skoro nemožné. Tahle hra vybočuje z řady a bere dech. Nutno ale dodat, že soundtrack není dělaný přímo pro ni.

Co dodat na závěr? Pokud se vám i dnešní ochutnávka bude líbit, můžete se těšit na pokračování této tematické série.

Nicméně se ho asi nedotkneme, osobně si ho neprohlédneme, ba co víc, nepohrajeme si s ním. Koeficient zábavnosti bude tímto snížen na minimum. Máme li však v pomyslné ruce novou počítačovou hru, která by měla splnit naše herní očekávání, naše srdéčka zaplesají.

Všimli jste si použitého slova zábavnost? O tom to právě je! Zábavnost hry je základním elementem každého prožitku spojeného se hrou, nota bene počítačovou. Každý z nás se jistě rád podívá na herní kousek, který je graficky úžasný, každý se rád pokochá skvělými inovativními nápady, ale bez prvku zvaného hratelnost se prostě a jednoduše nepobavíme. Co hratelností myslíme? Co to pro nás osobně znamená?

Hratelnost je určitá vlastnost hry, která navozuje komplexní pocit štěstí, napětí a uspokojení, jež prožíváme při hraní počítačové hry. Tím, že hovoříme o nás, dávám najevo, že význam a obsah slova hratelnost je velmi subjektivní pojem, který si každý z nás může interpretovat podle svého. Na druhou stranu je zřejmé, že hratelnost je de facto vlastnost dané hry zaujmout, rozvíjet mysl či reflexy a hlavně přinést příjemný pocit během času s ní stráveného.

Jaké je to s hratelností počítačových her v současnosti? Na to, aby bylo možno tuto otázku správně zodpovědět, je potřeba se vrátit zpět ke kořenům. V dobách dřevních, kdy se po televizní obrazovce proháněly miniaturní pixlíky, zdánlivě – tedy zdánlivě z dnešního hlediska – nebylo teoreticky možné tento prvek vzhledem k možnostem hardwaru i softwaru vůbec do hry implantovat. A ejhle! Ono to tak úplně nebylo.

Pokud si dobře vzpomínám, my všichni jsme tehdy byli okouzleni nově vznikajícím odvětvím, které postupně začalo generovat – k nemalé radosti rozšiřující se herní komunity – jednu hru za druhou. Drtivá většina her nám zpočátku připadala – a po právu i byla – dobře hratelná, rádi jsme se vraceli k původnímu Pongu, Arkanoidu a dalším kouskům, které – ač graficky frigidní – dokázaly upoutat naši pozornost na poměrně dlouhý čas. Jakmile však výrobci zjistili, že s rozvojem hardwaru a softwaru lze hry vylepšovat graficky a inovačně, šli tímto směrem.

Hlavním důvodem takového snažení byl fakt, že grafika je pro vylepšování nejjednodušší, neboť rozvíjí grafický hardware, což byla a je pro výrobce těchto komponent jistě priorita. Druhým byl fakt, že si tvůrci her uvědomili, jak velký prostor se otevírá pro jejich kreativní nápady, tedy inovace. A s údivem jsme zjišťovali, že poměr her hratelných vůči těm méně hratelným se zvyšoval. Ale o tom zase příště, v části třetí…

Takto by se daly popsat unikátní zážitky hráče let devadesátých při spuštění hry, která změnila herní svět do 3D podoby, hry s magickým názvem DOOM. Proč se vlastně dnes vracíme v čase a otevíráme víka hrobů her dávno zaniklých? Odpověď je prostá – krom zásadní 3D změny, kterou hra přinesla, byla skvěle hratelná a neuvěřitelně chytlavá. A to je věc, která i v dnešní době, kdy jsme zahrnováni tisíci her různé (někdy i hrůzné) kvality, malým zázrakem.

Pro mladší z vás musím připomenout pár fakt: DOOM byla první opravdovou hrou z 3D pohledu, tedy z pohledu vlastní osoby, ve které jsme eliminovali stáda pekelných příšer ukrývajících se v zákoutí opuštěné vesmírné základny. Pravda, její předchůdce Wolfenstein 3D, si do vínku dala také přívlastek 3D, nicméně byla ve skutečnosti vektorová.

Samotná eliminace pekelníků probíhala za aktivní účasti celého arsenálu zbraní od motorové pily, přes dvojhlavňovou brokovnici až po BFG, což byla zkratka pro ultimátní Big Fucking Gun. Démoni byli pěkně rostlí, každý měl svůj signifikantní způsob boje a popravdě – někteří byli zvláště tuzí. Hra se skládala ze tří nezávislých epizod, v nichž se ukrývalo 32 šťavnatých úrovní, jejichž jediným cílem bylo projít je bez ztráty květinky, čili se zdravou kůží.

Nelze se nezmínit o autorech této spektakulární podívané – byli to bratři Carmackové spolu s designérem Johnem Romerem a týmem dalších lidí, kteří dokázali svou vizi dotáhnout do úspěšného konce a kteří dokázali nabyté zkušenosti zúročit v dalších projektech (Quake trilogie apod.). DOOM se stal díky svému revolučnímu pojetí objektem migrace na nové herní platformy (konzole aj.), zatímco přiložený editor nových úrovní pomohl velké herní komunitě vytvořit tisíce nových levelů, mnohdy i lahůdkových.

DOOM však nebyl jen hrou pro jednoho hráče, byl jedním z prvních opravdu funkčních multiplayerových 3D kousků, které kdy byly objeveny právě pro tento svět. Je zajímavé, že i dnes existují komunity hráčů, kteří se schází na nostalgických turnajích, ba dokonce existují vývojáři, kteří DOOM portují na nově vznikající platformy. Například na našem serveru FreeBee.cz lze najít prima hratelnou konverzi staré střílečky ve Flash formátu.

Existuje mnoho názorů na to, jaká tato gameska byla, co ve své době znamenala a jakým se stala milníkem ve vývoji 3D her. Na čem se ovšem téměř všichni shodneme, je fakt, že přišla ve správný čas a na správné místo. Na tento svět.

Tu hořící větévka, se kterou se dalo skvěle honit kamarády a ohřívat jim záda, tu ohlodaná kůstka, které se dobře zapichovala do veverčích kožek pověšených na stromu, tu hlava nepřítele, která hozena v dáli mohla být předchůdcem dnešních míčových her – to vše a mnoho dalšího byly činnosti, které by se daly nazvat hraním, tedy hrou.

Ale jak slovo hra obecně nejlépe definovat? Jak postihnout, čím hra ve skutečnosti je a co ve své podstatě znamená? Na základě předchozích vět mi cosi napovídá, že to může být činnost kompenzující negativní jevy, které člověk prožívá. Hm, něco na tom asi bude, nicméně toto v plné výši platilo zřejmě v dobách minulých (kdy šlo fakt o holý život). I když – dnešní doba má také svá mnohá negativa (hlavně stres, lidské vztahy, apod.), takže špetka z této definice určitě platí i nadále. A dále? Co třeba tvrzení, že hra je prostá forma zábavy, která má mnoho podob a rozhodně činí svému nositeli příjemné pocity? Myslím, že se stále blížím k opravdové definici blíže a blíže, ovšem něco mi napovídá, že by strohé definování nemělo být jádrem dnešního článku.

Jsme hráči. Všichni, kdož čteme (v mém případě navíc píšeme) tento článek, jsme hráči. Malí, velcí, každopádně všichni máme jedno společné – rádi si hrajeme, nota bene hry ve formě počítačové. Jakožto starý pes nemohu neříci, že hraji počítačové hry od dob, kdy 8-bitové počítače byly ještě v plenkách. Starší z vás si ještě možná vzpomenou na úžasnou mašinku české výroby s názvem IQ-151, což byla – z dnešního pohledu – oranžová bedýnka s kulatými tlačítky, která neuměla prakticky nic. A přesto již tehdy některé z nás popadla kreativní múza a začali jsme přemýšlet, jak z této neschopné mašinky udělat něco, co normální lidi – a nikoliv jen akademicky založená individua – bude bavit.

Podařilo se nám během pár dní nastudovat místní programovací jazyk Basic, promyslet cosi, co by se dalo nazvat interaktivní hrou (tedy hrou, kde může uživatel svou činností ovlivňovat dění na obrazovce) a prostě ji naprogramovat. Vzhledem k jednoduchosti jazyka i našich nápadů to nebylo těžké a brzy spatřilo světlo světa hra nazvaná prozaicky Bombičky. Jeden velký pixel letěl v horní části obrazovky, jeden velký pixel stál na místě v dolní. V určitý okamžik měl uživatel (tedy hráč) stisknout tlačítko a z letícího pixelu vypadl další letící pixel, který padal po křivolaké trajektorii směrem k pixelu stojícímu. Pokud byl stojící pixel tím padajícím zasažen, hráč získal bodík. A tak dokola a dokola a dokola. A všichni jsme tomu propadli.

Z dnešního pohledu je tahle story i pro mne velmi úsměvná. Pokud vám bude připadat, že jsme si v předchozích řádcích zlehka masírovali naše ego, berte to prosím s nadhledem. Chtěli jsme tím však říci něco jiného, než by se mohlo na první pohled zdát, což bude patrné v části další.

Nejdůležitější aspekty hry: Hratelnost… grafika… příběh…a… hudba. Abyste si nemysleli, že se zabýváme jen freeware scénou a okolní svět je pro nás neznámý, schválně si budeme povídat spíše o hrách komerčních. Naznačíme si zde ty nejlepší herní hudební počiny, které nám kdy byly pro naše ouška naservírovány.

Tomb Raider: The Last Revelation (1999) – Peter Connelly, dvorní skladatel firmy Core Design, tehdy připravil špičkový hudební doprovod pro čtvrtý, a možná nejlepší díl slavné série s krásnou archeoložkou Larou Croft v hlavní roli.

Ochutnávka zde:

Call of Duty: Modern Warfare 2 (2009) – Skáčeme o dlouhých 10 let dopředu a máme tu čest s možná nejlepším soundtrackem herní historie. Hudbu nesložil nikdo jiný než slavný Hans Zimmer. Ano, ten Hans Zimmer, jehož hudbu známe z filmů jako Gladiátor, Poslední samuraj, Temný rytíř, Šifra mistra Leonarda a mnoha dalších.

Ochutnávka zde:

Zaklínač (2007) – Nezůstávejme jen u vážné hudby. V tomto perfektním polském RPG sice převažuje líbezná středověká hudba, nicméně neméně úchvatná je titulní píseň legendární, rovněž polské skupiny Vader. Drsná hra. Drsný song.

Ochutnávka zde:

Mirror’s Edge (2008) – Ubereme trochu plynu a poslechneme si velmi hezkou píseň od švédské zpěvačky (s typicky švédským jménem ) Lisy Miskovsky – Still Alive k velmi originálnímu Mirror’s Edge.

Ochutnávka zde:

Sacred 2 (2008) – Zpátky k RPG. Zpátky k metalu. Zde se o stěžejní píseň k povedenému fantasy postarali němečtí Blind Guardian. A že se jedná o fest povedenou hitovku. Nebojíme se říci, že jedna z nejlepších od výše zmíněných Blindů.

Ochutnávka zde:

Quake 2 (1997) – No a na závěr jednu legendu. Soundtrack ke Quakeovi je pro mnohé srdeční záležitostí. Můžeme prásknout, že jeden z našich redaktorů ho poslouchá jak doma, tak na cestách ve svém mp3 přehrávači a považuje ho za plnohodnotné hudební album. O instrumentální kytarovou smršť se postaral Sonic Mayhem. Míra, do jaké je vyšperkovaná každá z více než 15 skladeb (počítáme-li tedy i ty z datadisků), je až neuvěřitelná. Zkrátka dobrý poslech.

Ochutnávka 1 zde:

Ochutnávka 2 zde:

A našlo by se určitě spousta dalších pěkných písní. Určitě i vy tady nějaký pěkný kousek postrádáte. Co takhle se o něj s námi podělit v diskusi?

Simulace. Tímto slovem nemyslíme hypochondrický stav narušeného jedince, nýbrž samostatnou kategorii spadající do herní oblasti. Pokud v tomto smyslu něco simulujeme, znamená to, že se snažíme co nejrealističtěji vizualizovat určitou činnost z reálného světa na počítači či herní konzoli.

Nejčastěji jmenovaným příkladem budiž simulace letecká, tedy realistické zobrazení a ovládání tak komplexního mechanismu, jakým je letadlo. Každý z nás si dokáže představit složitost jeho ovládání a každý předpokládám chápe, že jeho převod do počítačové podoby je věcí opravdu náročnou. Z tohoto důvodu trvá vývoj tohoto typu her léta. Je samozřejmé, že se dá simulovat prakticky vše, co fantazie a schopnosti vývojářů dovolí. Kromě již zmiňovaných simulátorů leteckých (bojové, civilní, vesmírné) existují simulátory všemožných vozidel (vojenská, civilní), plavidel (lodě, ponorky), lovu (hon, rybaření) či exotičtějších objektů nebo činností, jako např. simulace práce lékaře na bitevním poli, ba dokonce i simulace taneční.

Jak je vidno, rozsah této herní oblasti je prakticky neomezený. Někteří z vás si možná uvědomili rozpor, který krystalizuje ve vztahu k jiným herním žánrům – jak oddělit např. letecký simulátor od obyčejné letecké arkády? Obojí se může týkat létání, obojí může mít podobné základní ovládání a také podobnou vizuální stránku. Co je tedy tím základním prvkem, který odlišuje dané žánry? Je to komplexnost, přesněji komplexní pojetí a míra realismu.

Základní skupinou uživatelů, pro které jsou simulátory určeny, jsou lidé, kteří mají potřebu být tím, čím ve skutečnosti být nemohou. Chtějí si hrát, ale zároveň se vyžívají ve složitém ovládání hry. Chtějí mít z hraní pocit maximální autenticity. Tato skupina je ve valné většině charakterizována vyšší mírou vzdělanosti oproti průměrné hráčské populaci, na druhou stranu je však podstatná část z nich determinována slovem podivín.

Simulátory jsou plnokrevnou kategorií počítačových her, ba dokonce i mimo tuto oblast. Existují nadstandardně realistické simulace, které jsou využívány vědeckými, státními či vojenskými institucemi. Zářným příkladem může být vojenský simulátor nejmenované české společnosti, který využívá americká armáda pro trénink své pěchoty.

Na závěr je třeba říci, že touha hráčů po hrách s vysokou mírou realističnosti a současně ambice herních vývojářů posouvat technologické hranice možného dávají záruku, že tento žánr v dohledné době nezemře na úbytě.

Ožehavé téma? Možná. Dnes se společně podíváme na to, proč zrovna političtí představitelé figurují ve velkém množství počítačových her. Jedná se většinou o takzvané „flashovky“, tedy hry, které můžeme velice snadno najít, spustit a hrát pomocí našeho internetového prohlížeče.

A to je přesně ono! Dostupnost her tohoto typu je opravdu velká a díky tomu se i jednoduché zábavní kousky těší nemalé oblibě mezi všemi vrstvami společnosti. Není totiž nic jednoduššího, než spustit prohlížeč, několik sekund hledat a máme přímo perfektní kousek na odreagování. Máte zlost? Jste nervózní? Existuje něco, co vás dokáže lépe uklidnit, než obrovská, přes celou obrazovku mrkající, hlava vysokého státního hodnostáře? Samozřejmě tento výjev sám o sobě k vybití vzteku nestačí. Ale o hodně zajímavější je podbízivá paleta „nástrojů“ a specialitek. Je libo kopanec do čela? Anebo vám stačí ke štěstí, když zasadíte politickému oponentovi tvrdou ránu boxerskou rukavicí přímo pod oko? Ano, ano, velmi oblíbená je taktéž baseballová pálka, která, jak už to tak bývá, působí daleko větší zranění, než dříve zmíněné konvenční prostředky.

Vztek jsme si vybili, ok, co dál? Stále jsme ve stresu a potřebujeme nějakou hříčku, při níž je snadné zapomenout na běžné životní starosti. Máte dost Super Maria a podobných hopsajících postaviček? Modrý ježeček pohybující se nadzvukovou rychlostí také není to pravé ořechové? Co když se ale objeví na začátku levelu vtipná postavička nemotorného amerického prezidenta, který místo obvyklých jablíček a hvězdiček sbírá teroristy? Určitě mnohem zábavnější, že ano?

Každopádně častokrát se setkáme i s jinými osobnostmi. Nemusí to být pokaždé zrovna prezident. Politici jsou odedávna v lidském podvědomí spojováni s vajíčky a rajčaty. Proč? No, když se tak zamyslíte, nedá vám mnoho práce zjistit, že vajíčko anebo přezrálé rajče má právě takové vlastnosti, jaké nejlépe upotřebíte při útoku na vysokého hodnostáře. Optimální velikost, konzistence, hmotnost a skladnost by mohly být příčinou jejich největších obav před vystoupením na vyvýšené podium. A ve hrách tomu není jinak. Nejčastěji se budete obratně skrývat, uhýbat a odolávat náporu davu jakožto mediálně známá tvář. V jiné hříčce to budete právě vy, kdo hodí to první vejce.

A co nám chybí k naprosto bezkonkurenční náladě? Vtipná animace! Spustit, zapnout zvuk a s očekáváním pozorovat, co se bude dít. Černý humor anebo ironický filmeček? Parodie na jednání státníků? Proč ne? S tímhle vším se můžeme každý den setkat doma, ve škole, anebo v zaměstnání u blikajících obrazovek.

Z globálního hlediska tento typ her vždy věrně kopíruje a hlavně paroduje aktuální politickou situaci v zemi i na celém světě. Stačí jedno špatné či méně diplomatické slovo vypuštěné z úst politika, jeden nekonzistentní názor a ještě ten večer se objeví první flashové vlaštovky společně s články v bulváru. Je to tak. Počítačové hříčky čerpají náměty z bulvární sféry. To je přesně to, co masu lidí zajímá, čím se baví a o čem dlouze diskutuje.

Nakonec bych rád poukázal na fakt, že tzv. politické hry jsou ve většině případů nevalné kvality. Z programátorského hlediska nezabere moc času a ani energie vytvořit jakoukoliv hloupost. Je až neuvěřitelné, že se opravdu velká kvanta lidí dokážou bavit tak přízemním humorem, který nám tyto rádoby hry servírují. Nebudu zde ale zabíhat do podrobností. To by vydalo na nový a spíše psychologický článek. Jen jsem chtěl taktně naznačit, že existují daleko lepší herní alternativy a obličej politického reprezentanta by neměl být tím jediným, co nás vedlo ke spuštění dané gamesky.

Na druhou stranu – jsou to lidé, které jsme si zvolili, jejich obličeje a názory jsou nám v denních cyklech prezentovány v médiích, takže proč ne? Alespoň občas…

Historie je nudná, že ano? Nechám si tedy povídání o jednom skvělém a grandiózním kousku až na závěr. Bude to taková malá odměna pro obzvláště výjimečné jedince, kteří udrží pozornost až do konce.

Jak to vypadá s logickými hrami v současnosti? Někdo si možná myslí, že tato odrůda v herním průmyslu nemá mnoho nadšených příznivců a hráčů. Zdá se ovšem, že opak je pravdou.

Připomenu například takové Sudoku! Vždyť z velice nenápadného doplňování čísílek do podivných čtverečků se stal naprosto famózní hlavolam. Popularita Sudoku roste geometrickou řadou. Můžete vidět opravdu kvanta lidí luštících tento zapeklitý hlavolam při různých příležitostech, mezi které patří bez pochyb cestování, vyučovací hodina, nezáživná přednáška ve večerních hodinách anebo kruté a nesnesitelné čekání před dveřmi zubní ordinace. Pro odpůrce papíru a tužky zde máme několik velice povedených virtuálních zpracování. S pomocí dobrého reflexu a hlavně znalosti kombinace alt+tab pro rychlé přepnutí oken ve Windows si můžete dovolit luštit i v zaměstnání.

Jak jistě víte, mezi logické hry řadíme také karetní skvosty. Co se týká dnešních trendů, musím zmínit Poker Texas Hold’em. Vím, jak se mnohým z vás tají dech při vyslovení tohoto úžasného sousloví. Stále více a více vášnivých karbaníků si vzrušení a napětí vychutnává před blikající obrazovkou. Můžeme hrát přes internet o opravdu motivující sumy peněz, anebo prostě jen tak klikat v nějaké flashovce a mít radost z výhry. Každopádně tato odnož pokeru se stává stále více a více oblíbenější.

Různí koumáci a kutilové už jistě objevili kouzlo speciálních gravitačních a technických her, ve kterých je cílem poskládat podle jasně dané logiky funkční přístroj, který dělá cokoliv, kdekoliv a jakkoliv. Hlavní je, že dělá, co dělat má.

Bylo by hříchem nezmínit také logický fenomén Tetris. Alexej Pažitnov a jeho spolupracovníci Vadim Gerasimov a Dmitry Pavlovsky již roku 1985 stvořili tento bombastický žrout času. Tetris byl dříve pro mnoho lidí vůbec první zkušeností se světem virtuálních her. A to ať už na PC, a nebo pod školní lavicí s malou, tlačítky posetou krabičkou na tužkové baterky. Postupem času lidstvo začalo přecházek od skládání kostiček, přes posouvání bedniček, panáčky chodící přes překážky a různé hlavolamy až k číslicovým a promyšleným karetním hrám.

Největší kouzlo Tetrisu je v jeho jednoduchosti. Tam se skrývá jeho síla a krása. I v dnešní době není problém najít jedince, kteří u Tetrisu tráví hodiny a hodiny skládáním řad, sloupců a posloucháním návykové hudby.

Člověk jest tvor zvídavý a hádanky má od pradávna rád. Není nic snazšího, než aplikovat zcela běžné hříčky do virtuálního světa počítačových aplikací. Čekají na vás různá puzzle, klony hanojských věží, již zmíněné sudoku, anebo skládání ne vždy pravidelných kostiček. Odvážnější najdou v jídelním lísku perfektně naservírované šachy, halmu, případně dámu, o nichž by jen krátké povídání vydalo na další článek.

Už vás nebaví bezmyšlenkovité střílení a zabíjení nestvůr? Hledáte něco náročnějšího, co vás dokáže vnitřně uspokojit? Chcete se rozvíjet? Hrajte logické hry! Možná budete překvapeni. Kdo by to byl řekl, že jednoduché přesouvání bedniček v bludišti dokáže zabavit na hodiny, na dny, někoho možná na měsíce. Zní to trošku neuvěřitelně, ale logické hry v sobě obsahují něco magického. Je to jako magnet, jímž je lidský mozek přitahován a nucen řešit, bádat, zkoumat, vymýšlet, přemýšlet a rozvíjet se.